Áseluk

Áseluk Kapitola 1. - Kidáda’dakashi Stmívalo se a v místnosti byla jediným zdrojem světla dohořívající svíce. Stěží osvětlila stěny a jen velmi dobrý pozorovatel by dokázal rozpoznat strukturu dřeva. Dům byl totiž součástí obrovitého živého stromu a okna byla zakryta okenicemi. Až na jedno. Přímo proti němu stála jednoduchá knihovna, plná starých svazků. Vedle ní visel velký obraz v tmavém rámu. Zachycoval celou rodinu Sivaliénenů. U stěny vlevo byla dvě pohodlná křesla natočena ke krbu s dřevem připraveným na podpal. Vchod do místnosti zakrýval závěs. Na hracím stolku kousek od něj rozložená šachovnice a připravené figurky přímo volaly po tom, aby s nimi někdo pohnul. Představený Bratrstva Sedmi mágů se s obavami zahleděl z okna. Takže válka přece jenom přišla. Měl to vědět a varovat svého přítele krále. Vše svědčilo o blížícím se boji. Jak jen mohl přehlédnout všechna ta znamení? Ale možná je ani nepřehlédl. Jen je mylně seřadil za sebou. Tiše se odhrnul závěs a štíhlá, tmavovlasá žena pomalu prošla do místnosti. „Už to přichází. Měl jsem to předpokládat.“ „Nemůžeš vědět vše, můj milý,“ zašeptala nejkrásnější elfka a povzdechla si, „škoda jen, že to ještě pár dnů nepočkalo. Náš syn by byl uznán za právoplatného mága a otevřely by se mu další možnosti, jak chránit svou vlast.“ „Reniélin vládne i mečem a může nás ochránit. Kdyby chtěl, dokázal by sám ubránit celou zem. Cítím, že v něm dřímou síly, o nichž on sám nemá ani potuchy. A vím, že naše prokletí mu bude k užitku.“ Ozval se skřípavý zvuk a knihovnička se odsunula. Zpoza ní vyšel vysoký válečník s bílými vlasy a za ním další dva zabijáci. „Kidáda’dakashi!“ s hrůzou zvolala Aliénina. Její výkřik se změnil ve smrtelný chropot, když jí jeden z vojáků rozsekl hrdlo. Představený Bratrstva Sedmi mágů se v rychlosti pokusil o vyčarování Zbroje, protože věděl, že jinak je boj předem prohraný. Než však dořekl poslední hlásku, bělovlasý k němu přiskočil a usekl mu hlavu. Nashromážděný magyk, který čekal, až bude zformován do kouzla, se vytratil a místnost potemněla ještě více. Válečník pronesl hlubokým hlasem: „Mír odchází, válka je za dveřmi“ a udělal figurkou na šachovém poli tah, „šach-mat!“ dodal temně. Znepokojeni matčiným výkřikem vběhli do místnosti dva mládenci, těsně následovaní krásnou dívkou. Ušlechtilé rysy jemně modelovaných obličejů byly věrnými kopiemi jejich matky. Oči a vlasy měl však každý ze sourozenců jiné. Rovné, světle žluté vlasy rozcuchaně poletující před jantarově hnědýma očima patřily nejstaršímu z trojice, Renýmu. Naproti tomu jeho mladší bratr Alan měl bílé vlasy spletené do úhledných copánků a jeho oči barvy holubičí šedi stříbřitě svítily v přítmí. Smaragdově zelené oči nejmladší Ayrí [ajrí] se začaly zalévat slzami. Dívka se skláněla nad mrtvými těly rodičů a její světlé, platinově zářící vlasy jí neposlušně vyklouzly ze spony. Alan vyrazil bojový pokřik a vrhl se za bělovlasým válečníkem mizejícím v tajné chodbě za knihovnou. Než ho však dostihl, průchod se uzavřel. Rený, jediný mág z celé trojice, se zarazil u šachového stolku. Bedlivě si prohlížel postavení figurek na šachovnici. Pokud si dobře vzpomínal, když hru naposledy s otcem hráli, byl střelec na jiném místě. Černá figurka nyní dávala šach-mat bílé straně. Straně za kterou hrál jeho otec. Rený měl na sebe vztek. Kdyby byl jen o trochu rychlejší, mohl smrti rodičů zabránit. Zlost pomalu začaly střídat obavy z toho, co bude dál. Zaslechl za sebou hlasité zalapání po dechu. Otočil se a spatřil překvapeného Alana, kterému se konečně povedlo odstranit knihovnu. Byla za ní jen holá stěna! V té chvíli Reniélin poznal, že studium magie je u konce. Doufal jen, že jeho znalosti a síly budou stačit k nalezení vraha. „Tohle ti nezapomenu, Kidáda’dakashi!“ zašeptal polohlasně. Bratr a sestra zamumlali pár slov na souhlas. Kapitola 2. - Áseluk Aseluk nea Dialow probudilo z hlubokého spánku hlasité a naléhavé bubnování. Spěšně se oblékla do županu a vyběhla na náměstí, stejně jako mnoho jiných lidí. Bubeník přestal bubnovat, až když se ujistil, že se shromáždilo dost lidí, včetně pár šlechtických rodin, mezi něž patřili i Dialowovi. Potom zvučným hlasem zvolal: „Slyšte slova krále! Ostrov elfů napadly hordy severských cizáků pod vedením zrůdy Kidáda’dakashiho! Král vyzývá každého dobrovolníka - každého lučištníka i bojovníka - aby se do jednoho dne dostavili do přístavu k odplutí na pomoc elfům do Zářící země! Ta nám dosud před seveřany zaručovala ochranu. Avšak padne-li, nebude nepříteli v cestě do našich zemí stát už nic! Slyšte! Slyšte ...!“ Buben zavířil a voják znovu opakoval výzvu. Áseluk se vrátila domů a začala připravovat snídani z jahod. Když potom popíjela s rodinou zelený čaj, prohlásila: „Pojedu do Zářící země.“ Její matka chtěla říct něco na protest, ale otec ji předešel, když si vybral nejkratší z otázek, které mu vířily hlavou: „Proč?“ „Protože má náš král pravdu. Když padne ostrov elfů, nebude už nic stát nepříteli v cestě k nám. Společně ho porazíme snáz. A navíc jsem nikdy nebyla v cizí zemi.“ „Jak se tam dorozumíš?“ zeptala se stroze matka. „Základy elfštiny jsme se učili ve škole i na univerzitě. A snad i tam bude někdo ovládat náš jazyk.“ Bezstarostně pokrčila rameny: „ A vždycky je tu ještě mimika a gestikulace.“ „Škoda, že nemůžu jet s tebou, abych se podíval na to divadlo, až se budeš snažit něco jim říct,“ škádlil ji malý bráška. „Pomůžu ti zabalit,“ povzdechla si maminka, která věděla, že další dohadování je zbytečné. Společně sklidily ze stolu a vydaly se po schodech nahoru, do Áselučina pokoje. Příští ráno z přístavu odplulo šest rychlých lodí plných dobrovolníků. Mezi lučištníky byla i Áseluk. O dva dny později dorazili do elfského přístavu, kde byli všichni přijati s velkým nadšením. Nové posily přišlo dokonce přivítat šest mágů z Bratrstva. Společně s nimi tam byl i Reniélin. Áseluk se na něho dlouze zadívala. Ucítil ten pohled a zahleděl se přímo na dívku. Rychle odvrátila zrak a pochodovala se svými lidmi do tábora. „Rený, co kdybys šel se Samarasů do tábora a poskytl jim základní informace? Znáš přece jejich jazyk,“ řekl nový představený Bratrstva. „Jistě. Velmi rád, Mistře,“ zazněla tichá odpověď. Když se Rený přidal k zástupu, přitočila se Áseluk nenápadně vedle něj. „Co dělá učeň mezi mistry?“ zeptala se ho, narážejíc tak na jeho plášť učně. Zahleděl se na ni zpod tmavě zelené kapuce a neochotně odpověděl: „Měl jsem se stát právoplatným mágem už včera, ale kvůli válce a smrti mého otce, bývalého představeného Bratrstva Sedmi mágů, se tak nestalo.“ Chvíli šli mlčky a potom jí oplatil stejnou otázkou: „Co dělá tak mladá dívka mezi ostřílenými válečníky?“ „Chtěla jsem poznat jinou zemi,“ odvětila klidně. Student magie se její odpovědi srdečně zasmál a ona pokračovala, „Jmenuji se Áseluk nea Dialow.“ „Reniélin Taleron Aliénina Imélen Sivaliénen. Ale říkej mi Rený nebo Talerone.“ „Slyšela jsem, že elfové mají hodně jmen. Co všechna znamenají, pane Talerone?“ „Rený je zkratka prvního jména, Reniélina. Taleron je jméno druhé a společně nemají žádný hlubší význam. Aliénina bylo jméno matky a Imélen otce. Sivaliénen je potom příjmení. Mimochodem, nejsem žádný pán Taleron. Prostě jen Taleron.“ Přikývla na souhlas a hned dychtivě vyzvídala dál: „Řekl jsi, že Aliénina bylo jméno tvé matky. Smím se zeptat, co se jí stalo?“ Ticho, které následovalo, se dívce zdálo nekonečné. Naznačovalo, že otázka nebyla právě vhodná. Už se rozloučila s odpovědí, když Rený tichým, smutným hlasem odvětil: „Byla zavražděna společně s otcem před čtyřmi dny. Zabil je Kidáda’dakashi.“ Áseluk se šokovaně nadechla: „To je mi hrozně líto. Neměla jsem se ptát.“ „Nic se nestalo.“ „Je pravda, že je Kidáda’dakashi znetvořený démon?“ Dívčina zvědavost neznala mezí. „Jestli je démon, tak to netuším, ale znetvořený určitě není. Vypadá jako obyčejný člověk s bílými krátkými vlasy.“ „Ty jsi ho viděl? A stále ještě žiješ!“ obdivně se na něho podívala Áseluk. Pokrčil rameny: „Ano. Ale spatřil jsem jen jeho záda, když mizel v tajném průchodu za knihovnou.“ To Áseluk zaujalo: „Jak mohl o průchodu vědět?“ „To netuším, stejně jako nevím, jak věděl, jak zabít mé rodiče...“ Zarazil se. Dívka pozvedla obočí. Povzdechl si a dodal ještě tišeji: „Moji rodiče byli kočkodlaci, stejně jako já a mí sourozenci. Patříme k zijamou.“ Teprve teď si Áseluk všimla jeho kočičích panenek v černě orámovaných světlehnědých duhovkách. Zvědavost v ní stále narůstala. Měla tolik otázek. Ale neodvážila se mu je položit. Cítila, že jsou příliš osobní a jemu se nelíbí. I když se snaží být zdvořilý a odpovídat. Změnila tedy téma a zbytek cesty mu vyprávěla o krásách své země a on jí na oplátku vyprávěl o té své. Když dorazili do tábora, rozloučila se s Taleronem a zamířila ke stanu, který sdílela společně s dalšími ženami. Když večer ležela na horním lůžku patrové postele, přemítala o Reným. Docela se jí líbil. No tak dobře. Hodně se jí líbil. Po tomto přiznání upadla do neklidného spánku.