Mágové: Boj o moc - pokračování vše už je z odstav

Cebírd se na oba dva podivně zadíval, jako by jim plně nedůvěřoval. „Jak můžu být přesvědčen o pravdivosti toho, že jste opravdu poslové od samotného Temného lorda? Klidně mi můžete lhát.“
„Pojď blíže a uvidíš naše znaky na brnění,“ zavrčel Nardas, který měl už toho nedůvěřivého Ledového Mága plné zuby.
Cebírd pokynul svým vojákům, aby se k němu připojili a pak se pomalým, ale jistým krokem vydal k poslům. Jakmile byl dostatečně blízko, aby spatřil znaky Temné armády na jejich brněních, změkly mu rysy ve tváři.
„Věřím vám,“ odvětil krátce. „Jaké spojenectví naší planetě nabízíte?“
Takže rovnou k věci, napadlo Nardase.
„Nabízíme Wirufdali ochranu naší armády,“ promluvil Pazar. „Zahalíme vám na vaše přání slunce clonou z temné energie, díky čemuž vám nebudou na jaře a v létě tát vaše velkolepé kopce z ledu a sněhu. Na oplátku budeme chtít, aby jste vaše zkušené ledové bojovníky vyslali na naši žádost proti Sluneční armádě, když bude potřeba.“
„Oba dva máte opravdu veliké štěstí, že jste narazili právě na mě,“ odvětil Cebírd zamyšleně. „Kdyby jste se transportovali na Jižní polokouli planety, tak tam by se s vámi můj bratr Butegio vůbec nebavil a ihned by vás zabil. On je též správce a zastává názor, že naši planetu má obývat jak světlo, tak tma. Já bych s vámi mohl uzavřít spojenectví, ale nejdříve se musíme dohodnout s otcem, který to musí povolit. Nerad bych jednal za jeho zády.“
 
Cebírdův otec, král Litrear, sídlil v jedné z mohutných hor, které se rýsovaly na obzoru. Vchod do ledového paláce by však nikdo cizí neobjevil, neboť ho znali pouze královi synové a věrní strážci.
Když šla celá skupinka k hoře, Cebírdovi bojovníci odstraňovali svoji energií poslům sníh a led z cesty a Nardas za toto gesto několikrát poděkoval Cebírdovi, na kterém bylo vidět, že ho jeho vděčnost těší.
„Chtěl jsem se vám omluvit, že jsme na vás zaútočili,“ kál se. „Otec mi nařídil, že zde cizinci nejsou vítání a že se jich mám ihned zbavit. Skoro deset let od doby, kdy na nás zaútočila skupina Slunečních Mágů, se snaží zachovávat zákony, které kdysi za zlých časů nařídil můj děd, pravidelně vysílá hlídky po povrchu planety a již několik let se snažíme zamaskovat všechna naše města, aby unikla zrakům případných útočníků.“
„No, v dnešních zlých časech musí být každý Mág opatrný,“ odtušil Nardas, ale Cebírd ho již neposlouchal, neboť svůj zrak upíral na horu, před níž stanuli.
„Již jsme tu přátelé, u otcova sídla jež sluje jménem Ecpet.“ Zvedl hlavu k Nebesům a mohutně zařval, až Nardasovi zalehlo v uších. „Otče tvůj syn Cebírd, tě jde navštívit!“ Hora se otřásla a padající sníh odkryl černý otvor, kterým mohli pokračovat v cestě.
Poslové, vedeni Cebírdem a následování zadním vojem ze zbývajících Ledových Mágů, vešli do skalního tunelu, jehož stěny byly lemovány obrazy těch nejvyšších bojovníků z planety. Pazar vykulil oči z důlků, neboť netušil, kolik schopných a oslavovaných Mágů z Wirufdali pocházelo. Nakonec se zastavil před prázdným místem.
„Proč je tady vyrytý pouze rám v ledu a není zde obraz Mága?“ zeptal se Cebírda.
„Ten čeká na toho, kdo usedne na trůn po našem otci. Buď to budu já nebo můj bratr Butegio.“
Nardase neustále překvapovalo, kde se v celém labyrintu chodeb bere tolik světla a až při pozorném průzkumu jeskynních stěn zjistil, že jsou do skály proraženy otvory, kterými dovnitř proudilo denní světlo. Tato zvláštní difúzní záře se střetávala s nástěnnými malbami a dotvářela tak dokonalost tohoto uměleckého veledíla. Ledoví Mágové museli být opravdu dobrými staviteli a Nardase ihned napadla otázka, která byla nasnadě, když si uvědomil monstróznost prostor pod horou.
„Kolik Mágů tady žije vévodo, smím-li se zeptat?“
„Odhadoval bych to na osm tisíc,“ odvětil Cebírd s ledově vážným obličejem. „Ale nemysli si, že žijeme pouze tady, zavrtaní v hoře jako krtci. Máme svá sídla i na povrchu, ale ta jste vidět nemohli. Jsou maskována ledem a sněhem a poznali by jste je, jenom kdyby jste náhodou šlápli tam, kam by jste neměli a propadli se dolů do ulic.“
Temní Mágové za Cebírdova doprovodu prošli poslední dlouhou chodbou a ocitli se přímo v obrovském sál, kde na ně již netrpělivě čekal král Litrear. Pazar byl ohromen pompézností sálu a zvláště monstrózními stalagnáty, které podpíraly celou stropní klenbu jako obrovské sloupy. Nestačil však ještě vstřebat svoje ohromení, když si všiml krále Litreara, ledového obra, jenž byl ještě o hlavu větší než sám Cebírd a jenž seděl na sněhovém trúně.
„Koho mi to vedeš můj synu?“ promluvil hlubokým hrdelním hlasem a vrhl na oba dva Mágy po Cebírdově pravici nasupený pohled.
„Sám Darkvost, nejvyšší z Temných Mágů, k nám vyslal své posli otče,“ ozval se Cebírd a decentně se poklonil.
„Co ode mne očekáváte?“ zeptal se Litrear a do jeho hlasu vstoupila vlna nechuti a zlovůle.
Pazar vycítil, že jsou zde nezvanými hosty a začal se obávat, co by se s nimi mohlo stát, kdyby naštvali samotného Litreara. Vzhledem k tomu, že v sále bylo dalších dvě stě Ledových Mágů, kteří je sledovali podezřívavě stejně jako král, rozhodně nic dobrého.
Uctivě se poklonil. „Ledový vládce Litreare, jdeme vám nabídnout spojenectví našeho a vašeho lidu.“
„Kdo vám pověděl, že potřebuji vaši pomoc a že stojím o nějaké spojenectví?“ otázal se vládce ironicky. „Nikdy za celé dějiny vaše rasa nežádala nikoho o pomoc a kromě toho, my nepotřebujeme nikoho kromě nás samotných a Darkvost to dobře ví.“
Pazar vytušil, že může jít do tuhého, avšak pak promluvil Cebírd. „Otče, poslové tady nejsou se špatným úmyslem. Zajistí, že se na Wirufdali nedostanou jiní Mágové a nebudou nás otravovat. Na oplátku bude chtít Temná armáda naši pomoc proti Slunečním Mágům. Byl bych zvědav co by jsi dělal, kdyby se sem transportovala nějaká jejich zářící posádka stejně jako před deseti lety, udělala nám tady z ledu jezero, ničila naše města a zabíjela nás.“
„To mi Cebírde nemusíš vůbec připomínat, a sám jsem jako malé ledové dítě za vlády mého otce zažil jejich první pustošivé útoky, avšak co když něco podobného udělají Temní Mágové? Povolím spojenectví jenom když s ním bude souhlasit i tvůj bratr Butegio.“  
„Otče, přece dobře víš, že Butegio zde nebude chtít mít zahalenou oblohu, jak nám nabízejí tito vznešení Mágové, neboť si potrpí na světlo. Přitom si také jistě dobře uvědomuješ, že našemu ledovému království sluneční paprsky škodí.“
„Tvůj bratr mi řekl, že to není pravda a že se vše, co ve dne povolilo, přes noc spraví. S tím s Butegiem souhlasím. Jak jsem říkal dohodni se s bratrem a pak můžu povolit spojenectví.“ Po tomto prohlášení upřel svůj zrak na posly Temné armády. „Vyřiďte svému pánu Darkvostovi mé pozdravy a to, že zatím nemám o spojenectví zájem.“
Poslové se poklonili králi Litrearovi a odešli z ledové hory Ecpet. Cebírd šel s nimi, aby je mohl vyprovodit a provést labyrintem chodeb, kde by se bez pomoci snadno ztratili. Před horou je však zastavil a promluvil tichým hlasem. „Pojďte se se mnou na okamžik projít a pokusíme se vyřešit náš problém. Naše přívětivá atmosféra vám určitě přijde k duhu.“
Možná přívětivou pro tebe, odtušil Nardas, ale zároveň ho napadlo, že tohle je chvíle, na kterou s Pazarem čekali.
Následovali Cebírda, kterého nyní nedoprovázeli ani jeho strážci a jakmile se dostatečně vzdálili od hory, začal k nim Ledový Mág promlouvat. Nejprve tiše, jako by se obával, že má jeho otec uši všude, pak se však osmělil.
„Nyní když jsme o samotě a já mohu mluvit otevřeně, vám chci říci, že mezi mnou a mým bratrem panuje v poslední době velká rivalita, proto se s ním nikdy nemůžu dohodnout na společném názoru. Moji strážci hlídají tuto planetu v noci a jeho ve dne.“ Cebírd se pousmál. „Již dávno jsem přemýšlel o tom, jak vyzrát na svého bratra a váš příchod mi vytrhl trn z paty. Ani nevíte, jak dlouho jsem se modlil, aby se něco takového přihodilo. Takže k věci. Potřeboval bych od vás, kdyby jste nějak nalákali Sluneční Mágy na Butegiovu základnu. Otec by byl rozčilený a vy by jste se transportovali se svoji armádou Butegiovi na pomoc. Oba dva by vám pak byli zavázáni a otec by souhlasil s naším spojenectvím. Butegio by sice mohl pořád oponovat, ale kdyby mu Sluneční Mágové poničili jeho armádu, nezmohl by nic a kdyby přece jenom, už bych si to s ním vyřídil.“
Nardas si pomyslel, že právě vstoupil z bláta rovnou do louže, protože plány Ledového Mága se klidně mohli rovnat science-fiction. „Nebude to tak lehké, jak jsi to naznačil. Ještě to musíme projednat s Darkvostem a jakmile se něco dozvíme, dáme ti vědět.“
„Dobře,“ zamumlal Cebírd. „Snad s tím bude váš pán souhlasit a pomůže mi. Nezbývá mi nic jiného, než se těšit na naší budoucí spolupráci.“


Soustava Derba, planeta Mitarid

Domovský svět Šedých Mágů byl zvláštní tím, že obíhal kolem soustavy dvou hvězd, bílého obra a černého trpaslíka. Díky tomu na planetu dopadalo jak bílé, tak tmavé světlo a vytvářelo zvláštní šedou záři, která prostupovala vším, dokonce i pevnými předměty. Fauna i flóra tu byla úplně jiná než na ostatních světech, neboť vše, co se zde narodilo nebo vykvetlo nemělo nepřítele. Všichni spolu žili v symbióze, což byl vzor pro všechny obyvatele galaxie – mír dává nový rozměr životu.
Po bitvě na planetě Nurtew se sem transportovali všichni tři Šedí Mágové, aby dobili svou energii. Byli vyčerpáni, do takové míry, že se sotva drželi na nohách a nejvíce to bylo patrné na velmistru Trebardovi, který omdlel hned po transportu na planetu. Kdyby tam nebyli Galiw s Heldiou, kteří mu pomohli a dobili mu energii nutnou na to, aby mohlo jeho srdce znovu pulzovat, zřejmě by na své vyčerpání zemřel.
Nyní, stejně jako předchozích pět planetárních dní, které uplynuly od bitvy, se věnovali meditování a načerpávání nové energie. Každý den za rozbřesku bílého slunce vycházeli ze svého sídla na pochod k sněhobílému vodopádu, kde všichni tři vstřebávali sílu a rozprávěli o situaci v Galaxii. Galiw s Heldiou na sebe byli naštvaní, že Trebarda nechali takovou dobu samotného proti zkušeným bojovníkům Temných Mágů, kteří drželi planetární clonu, a mnohokrát se mu za to omlouvali, Trebard však nechtěl nic takového slyšet.
Dalším středobodem jejich debat byl fakt, že se nemohla Sluneční armáda na Nurtew ubránit Temným Mágům, i když byla v početní převaze. Nikdo z nich nic takového nečekal. Největší hrdinové včetně samotného Karmanina padli a Temným Mágům jejich vítězství dodalo téměř neomezenou moc, která by mohla v konečném stádiu změnit poměr sil v celé Galaxii.
Trebard se na ně podíval smutným obličejem „Je to jednoduché – velitel Temných Mágů má dobře vycvičené vojsko a dlouhou dobu se na tuto chvíli připravoval. Excelentní práci předvedli jeho Kamenní Mágové, kteří svými balvany decimovali Sluneční armádu, jež na něco takového nebyla připravena. A důležitá je také Darkvostova výcviková strategie. Už od mala pouští dospívající Mágy na planety v nejrůznějších systémech, aby se zde naučili přežít a mohli se na sebe spolehnout, zocelit se. Jeho armáda byla vycvičena, aby vyhrávala. Sami jsme pocítili na vlastní kůži, jaký je to ohromný soupeř. Mě chtěl dokonce porazit. Věděl, že kdyby nás zničil, už mu nikdo nebude překážet, aby mohl dokončit své dílo.“  
Galiw se divil, kde takovou odvahu Darkvost bere. „Kdybychom je neudrželi my tři Trebarde, tak už nikdo.“
„Darkvost to  moc dobře ví,“ odtušil Trebard a marně potlačoval příval bolesti, který mu zkřivil obličej.
Heldia si toho povšimla a ihned k němu přispěchala. „Můžu ti nějak pomoci. Opět trpíš nedostatkem energie?“
„Ne má drahá, to nic není,“ pronesl Trebard tichým hlasem trpícího a odstrčil jí pryč. I když si jeho druhové mysleli, že je jeho stav způsoben nedostatkem energie, on věděl, že ho neustále zmáhá temnota, kterou už jednou pocítil na Nurtew.
Den za dnem, hodinu za hodinou, minutu za minutou byla silnější.
Trebard pevně stiskl čelist a sledoval Heldiin konejšivý úsměv. „Vypusť svoje starosti příteli a užívej si klid, vstřebávej novou energii.“
Všichni tři se nechali unášet zpěvem ptáků a šuměním listů v korunách stromů.

 
Kapitola II.

Těžké vyjednávání


Soustava Randor, planeta Azmebala

Po Baxově transportu na Bramach byli Sluneční radou pověřeni další poslové, aby navštívili ostatní světy, které byli na Karmaninově seznamu, jenž nalezl Bafeot. Všichni dostali v podstatě stejný úkol – hledat a přivést co nejvíce nových Mágů do Sluneční armády.
Jeden z poslů, nezkušený Sluneční Mág Halgel, který dříve býval sluhou v Karmaninově sídle a nyní se radoval ze svého povýšení, dostal úkol navštívit planetu Azmebala, která byla vždy vstřícná ke Sluneční armádě a respektovala starého vůdce. Zdejší obyvatelstvo již dávno pochopilo, že pokud budou plně podporovat sjednocené Sluneční Mágy, přinese to rozkvět nejen jejich planetě, ale i celé rase. Pro Halgela to měl být snadný úkol, který by měl vyřídit bez obtíží, avšak rada si vůbec neuvědomila, že tato planeta nemůže donekonečna jenom dávat vojáky, když už za chvíli nebude z čeho brát.
 Když stanul v ulicích hlavního města, které bylo kdysi vznešené, nyní však pusté, přepadl ho neodbytný pocit, že se tu stalo něco zlého, že je svědkem mlčenlivého utrpení, které na něj prýštilo z každého domu, z každého koutu tohoto sídla. Vypadalo to, jako kdyby zde nebyl ani jeden muž, všude byly vidět pouze ženy a malé děti. Nemohl uvěřit svým vlastním očím, když spatřil, že jsou na každém slunečním domě vyryté symboly, které znamenaly, že se k těmto rodinám již nevrátí jejich nejbližší.
Z domů začínaly vybíhat ženy, když uviděly nově příchozího hosta. Křičeli jedna přes druhou a Halgel dostal neodbytný pocit, že se na něj za chvíli vrhnou a on ochutná prach ulice. Bylo by to docela pochopitelné, když měl na svém plášti znaky Sluneční armády, instituce, která místní Čarodějky připravila o manžele.
Překvapilo ho však, když zjistil, že jako neúnavné kafemlejnky opakují pouze jedinou větu.
„Chceme se k vám přidat!“
Halgel se je snažil utišit, ale ženy neustávaly v křiku, byly neodbytné a začaly se na něj dokonce sápat. Pak však přišla jedna vysoká Čarodějka navlečená do brnění, které zřejmě ukradla svému nebožtíku manželovi, jenž padl v nějaké z bitev.
„Nechte toho! Vždyť chudák ani neví, co se tady děje!“ zařvala a ostatní ženy ihned zmlkly.
Halgel vstřícným hlasem poděkoval ženě a ta mu sdělila své jméno –  Telemandra.
„Jak můžete vidět sám, vážený posle, v našem hlavním městě Veldoam není nikdo kromě nás žen a dětí,“ pronesla ponuře.
„Jak je to možné?“ otázal se překvapeně Halgel a rozhlížel se kolem, jako kdyby jí nemohl uvěřit.
„Ale je,“ odvětila Telemandra. „Můj manžel, voják tělem i duší, povolal všechny bojeschopné muže na planetu Nurtew. Nikdo nepočítal s tím, že to bude takový masakr. Za několik hodin proskočil červí dírou posel, který byl neskutečně zřízený od temné energie a před tím, než vydechl naposledy, stačil pouze říci, že nikdo nepřežil.“
„Je mi velice líto, že se k vám muži nevrátí. Je to vskutku pravda, na Nurtew jsme utrpěli obrovské ztráty.“         
Telemandra posmutněla a myšlenkami se vrátila, do okamžiku, kdy se s ní její manžel loučil. V mysli dokonce zaslechla jeho hlas. „Musím vás opustit, neboť opět nastal čas, abych bojoval za všechny Sluneční Mágy a snažil se pro nás zajistit mír.“
Opravdu tomu věřil a ona věřila jemu. Nebylo lepší volby, než uctít jeho památku a památku ostatních mužů z planety tím, že budou bojovat stejně jako oni za správnou věc.
„Naše ženy se chtějí přidat ke Sluneční armádě,“ vypadlo z ní a Halgela její slova velmi zaskočila, neboť nebylo zvykem, že by Čarodějky bojovali. Nevěděl, co má říci, ale pak alespoň slíbil, že toto sdělí nové radě k prodiskutování.   
Telemandra však byla nejenom rázná, ale i moudrá a znalá poměrů, takže sama vytušila to, co se honilo Halgelovou hlavou. „Už jsem na světě přes tři sta let a vím, že i kdyby jste se přimluvil u nové Sluneční rady, oni nás nikdy nevezmou. Ne, takhle to nepůjde. Dejte nám souřadnice a já se se svou dcerou transportuji na Serish, abych s nimi jednala osobně.“
Halgel tušil, že Telemandra mu nedá pokoj, dokud jí nedá vytoužené souřadnice, ale nakonec se podvolil jejímu naléhání. „Rada z toho, co jsem právě udělal, vůbec nebude šťastná.“
„Nebojte se,“ utěšovala ho téměř mateřsky Telemandra. „Já jim povím, že jsem je dostala od jednoho potulného Mága.“
   To byla pro Halgela pouze chabá útěcha, neboť věděl, že souřadnice hlavní planety Slunečních Mágů znají jen ti nejpovolanější, ale i tak byl rád, že tak učinil. Dobře věděl, že se místní ženy chtějí pomstít za smrt svých mužů, ale byl tím zároveň udiven, neboť Sluneční Mágové vždy umírali a nikdy nevznikla situace, že by ženy samovolně chtěly do armády. Za celá ta staletí chodili pouze muži a později se mohli připojit i mladíci, kteří do své dospělosti museli projít tvrdým tréninkem na pouštních a ledových planetách v soustavě Osric, kde stála výcviková střediska, která jsou však již několik let opuštěná.
Popřál však Čarodějkám hodně štěstí a vydal se na další planety ze seznamu.


Soustava Omegae, planeta Redberos

Po transportu červí dírou se Bax společně s Etuesem ocitli v nejlidnatějším městě planety Redberos, která odedávna patřila rodu Irdernů, Zuedaru. Všude bylo velmi živo a oba dva vyslanci Sluneční rady měli štěstí, že mohli na vlastní oči spatřit to, co planetu proslavilo po celé Galaxii – Duhový most, jenž byl postaven na okraji města. Sluneční paprsky modré hvězdy Omegae dopadaly na místo, které nemělo silné podloží, neboť bylo tvořeno zvláštní sklovitou rudou jež nesla jméno Pelida, a začalo tát. Po dlouhých letech se z potoku stala řeka, která zářila ve světle slunce a tyrkysově pableskovala po pilířích mostu. Bax s Etuesem se chvíli kochali tímto výhledem a pak zamířili do města.
Překvapil je zejména fakt, že v každé uličce stál jeden či více Mágů, kteří střežili město. Děti si tu mohli běhat, jak se jim zachtělo, nikdo se nemusel bát, že by se jim něco stalo. I z těch nejvzdálenějších ulic k nim dolehl smích a oni na vlastní oči spatřili děti, které svojí energií malovali na domy obrázky. Další si dělaly legraci z procházejících Mágů, kteří z toho nebyli zrovna moc nadšení a ani Bax s Etuesem neušli podobnému osudu, oni se však nezlobili a naopak byli rádi – vycítili totiž z tohoto místa klid, který každému z nich v duši tak chyběl.
„Jsem rád, že jsi uspěl u Wetgarda,“ promluvil po dlouhé době Etues, který se k Baxovi připojil po jeho návratu na Serish a doprovázel ho na planety rodu Irdernů, z nějž on sám pocházel. „Je to starý mrzout, ale v duši dobrý člověk a nepochybuji, že malý Magalión bude po něm.“
„No, měl jsem docela štěstí,“ utrousil Bax a Etues na něj vrhl zkoumavý pohled.
„Příliš se podceňuješ Baxi. To nedělej. Tví nepřátelé to vycítí a využijí toho. Kdybychom si na Nurtew řekli, že to nemá cenu, že nedokážeme znovu sjednotit Sluneční Mágy, nastal by náš zánik, ale my jsme si věřili. Pod Bafeotovým vedením jsme vytvořili novou radu, i když to chvíli trvalo, a podařilo se nám během několika málo hodin najít dobrovolníky, kteří se dlouho hlásili do Sluneční armády, což byl předem nesplnitelný úkol. Všichni souhlasili, že půjdou velice rádi bojovat za Sluneční radu.“
„Jsou to jenom dílčí úspěchy,“ poznamenal Bax. „A ty milý Etuesi mě naopak přeceňuješ. Ano, podařilo se mi získat na naší stranu malého Magalióna, ale co to je ve srovnání se stovkami zkušených Mágů z rodu Haustarofé, kteří se stále nechtějí angažovat stejně jako Wetgard. A co Satruti, dali o sobě vědět?“
 Etues zakroutil hlavou. „Vyslali jsme k nim posla Halgela ihned poté, co splnil svůj úkol na Azmebale, ale dosud se nevrátil. Nečekám však nic dobrého. Doufám však i za sebe, že uspějeme u Irdernů.“
„Vskutku nám nic jiného nezbývá,“ pokýval Bax hlavou a na chvíli se zastavil, když se před nimi zjevil jako fénix z popela skvostný Zuedarský palác, střežený místními bojovníky jako oko v hlavě. Nikoho, ani toho sebepošahanějšího Temného Mága, by nenapadlo ho ztéci, tedy pokud by neměl spojence zevnitř nebo nevymyslel opravdu dobrý plán.
„Já si vezmu slovo a ty nic neříkej,“ nabádal Baxe Etues a vyšel vstříc jednomu ze strážců. „Zdravím vás mí bývalí spolubojovníci. A zejména tebe, Growosi.“
Nejvyšší Sluneční Mág se nejdříve zarazil, ale pak, když poznal příchozího, se jeho tvář rozjasnila. „Jsem rád že tě po letech opět vidím Etuesi. Co tu pohledáváš?“
Kapitán Sluneční armády zagestikuloval směrem k Baxovi. „Přišli jsme si promluvit se správcem Zuedaru. Posel Bax mu nese důležitou zprávu od Sluneční Rady.“
„To bude asi problém,“ zachmuřil se Growos. „Je mi líto, ale náš pán Abosár si nepřeje, by ho někdo ze Sluneční Rady obtěžoval. Myslím si, že to dobře víš.“
„Vím, že Abosár s nikým od nás nechce mluvit, ale i on patřil dříve do Sluneční armády. Jak jsem řekl, musíme mu předat zprávu a bude mi líto, kdybych musel použít svoji sílu na to, abych se do paláce probil.“
Jeden z mladších Mágů si odfrkl „To jako ty a ten vedle tebe?“
„Nechej toho Arnaute!“ okřikl ho Growos. „Omluv ho Etuesi, je ještě mladý a spousta věcem nerozumí. Pustím vás dál, protože jsi můj přítel a já se nechci protivit Sluneční radě. Následujte mě.“
Ostatní Mágové vypadali na to, že by zřejmě přijali výzvu k boji, ale také měli strach z Growose a respektovali jeho rozhodnutí.
Poslové Sluneční rady vešli společně s Growosem hlavní bránou do parku s jezírky a fontánami, kde po většinu času správce planety odpočíval, kochal se svou sbírkou soch a vystavoval vstříc slunci své vypracované tělo. Nyní tu však nebyl a Growos jim se smíchem řekl, že je příliš velká zima na to, aby Abosár podobné skopičiny prováděl. Uvedl je do hlavní budovy a brzy se ocitli ve Zlaté síni města Zuedar. Ihned spatřili správce, jak leží na pohovce mezi mohutnými sloupy, podpírajícími stropní klenbu, a podle umělecky zatočeného proutí bylo zřejmé, že si jí nechal na zakázku vyrobit od Stromových Mágů.
„Proč mě rušíš Growosi?“ zahřměl Abosár a pak se na okamžik zarazil, když spatřil dvojici, kterou mu jeho strážce vedl, vznešené Sluneční Mágy v dlouhých zlatých pláštích, jeden měl na něm insignie kapitána Sluneční armády, druhý Sluneční rady.
 „Pane vedu vám kapitána Etuese a posla Baxe,“ představil Growos nově příchozí a už nyní se připravoval na správcův hněv.
„Ale ale, to jsou k nám vznešení hosté,“ promluvil Abosár jízlivě. „Naposledy jsem tě viděl Etuesi, když ti vyvraždili rodinu. Brečel jsi jak malé dítě.“
Bax spatřil, že v Etuesovi kypí spravedlivý hněv, který se však v této chvíli nehodil, a tak se snažil celou věc zamluvit. „Přišli jsme vás prosit o pomoc, správci Abosáre.“
„Jakou pomoc myslíte, posle Baxi?“
Bax zagestikuloval směrem ke Growosovi, který postával opodál. „Budeme o tom mluvit pouze my tři, mezi šesti očima správce“
 Etues, který se již uklidnil, byl překvapen, odkud se ta správná drzost v Baxovi bere a nakonec ho napadlo, že ho zřejmě povzbudil v pravý čas. Sám ostatně věděl, že se s Abosárem nedá jednat mírně a že se na něj musí trochu přitlačit.
Správce vrhl na Baxe zkoumavý pohled, jako kdyby odhadoval, co si k němu může dovolit a co ne. Nakonec přivřel oči a zagestikuloval ke Growosovi. „Zmiz mi na chvíli z očí!“
„Ano můj pane,“ poklonil se Growos, rychlými kroky přešel síň a zavřel za sebou masivní dveře.
Nyní už měli celou místnost pouze pro sebe.
„Nevím, zda jste se vůbec dozvěděl, že jsme na Nurtew prohráli a utrpěli velké ztráty,“ pronesl Bax rozvážným hlasem.
„Něco se ke mně doneslo,“ připustil Abosár a spustil si do úst proužek sušeného masa z Jilona, velké obojživelné ryby, která žije na vodní planetě Nebula. Bax si pomyslel, že by bylo dobré, kdyby se jím zadusil, ale rychle tu myšlenku zaplašil a pokračoval v řeči.
„Nyní potřebujeme každého nového Slunečního Mága do naší armády, protože Darkvostova hrozba je nyní největší za celá staletí. Kdyby se mu zachtělo, může nás smést jedinou ranou a my se již nemůžeme příliš spoléhat na ochranu Šedých Mágů.“
Abosár ho přerušil mávnutím rukou, když mu došlo, co bylo důvodem návštěvy poslů. „Vy chcete, abych vám poslal své nejlepší muže do vaší armády,“ vypadlo z něho a v očích mu zajiskřilo. „A kdo pak bude hlídat naší planetu až přijdou Temní Mágové sem?“
 „A kdo hlídal tuhle planetu po celá staletí, než jsi se s Redberosem odtrhl od kolonií Sluneční rady?“ vypálil na něj Etues. „Ty jsi se svým lidem nemusel nikdy platit svoji krví. My jsme museli obětovat naše vojáky v desítkách bitev na obranu vaší planety a ty jsi o tom ani nevěděl. Válel jsi si svoje šunky na této pohovce a myslel si, že jsi v bezpečí. Nyní by jsi nám to mohl svými bojovníky vrátit.“
Abosár nevěděl, jak má na Etuesovy argumenty reagovat, a tak se zamyslel. Věděl moc dobře, že je oproti nim v obrovské výhodě – oni od něj potřebují pomoc a ne naopak. Avšak nakonec z něj vypadla nečekaná slova, jako by snad vypluly na povrch jeho nejniternější tužby. „Poskytnu vám moji armádu vycvičených Mágů.“
Etues s Baxem žasli nad tím, že by se Abosár po jejich slovech obměkčil a on to vycítil. Zasmál se. „Ještě jsem nedokončil větu přátelé. Za to, že se takto obětuji, chci místo v nové Sluneční Radě.“
„To nemyslíš vážně Abosáre, tohle nepůjde!“ vykřikl Etues nahněvaně. „Nemůžeš mít jen tak místo v radě.“
„Projednejte si to, ale opovažte se vrátit, pokud mi nevyhovíte,“ obořil se na ně Abosár a vychutnával si svůj triumf.
„Jak si přeješ,“ zavrčel Etues a společně s Baxem opustil Zlatou síň. Když procházeli palácem, Etues zaklel. „Sakra, mohl jsem tušit, jaké bude mít Abosár nehorázné podmínky. Ani trochu se nezměnil.“
„Z vašeho rozhovoru jsem usoudil, že jsi ho kdysi znal,“ ozval se Bax.
„Byl jedním z velitelů Sluneční armády, tedy do doby, než ho Karmanin zbavil funkce. Abosár se pak stáhl na svou domovskou planetu a vybudoval si tu svoje sídlo, které jsme právě měli tu čest navštívit. Vůbec nechápu, jak si ho místní mohli zvolit za svého vůdce.“
„To nejsi sám,“ odtušil Bax a jeho hruď naplnil smutek, když si uvědomil, že takto stavy Sluneční armády naplní jenom ztěží. Pak mu však v mysli vytanula Etuesova povzbudivá slova. Nesmíš se vzdávat. A to on nehodlal – ještě zbývaly další planety rodu Irdernů.


Soustava Omegae, planeta Jelopok

Jakmile se za Baxem a Etuesem uzavřela červí díra, poznali, že je na této planetě úplně jiná situace, než na vedlejším Redberosu. Ulice hlavního města Kurblet byly opuštěné a nesl se jimi nářek Slunečních Mágů, někteří seděli na zemi, neschopni se postavit, jiní běhali v panice sem a tam, jedna žena dokonce vrazila do Baxe a málem upadla. Mág jí chytil za ruku. „Co se tu děje?“ zeptal se a jediná reakce ženy byla ta, že se mu chtěla vysmeknout. Pak si však všimla insignií na jeho plášti a na její tváři se objevilo překvapení, když zjistila, že má co dočinění s poslem Sluneční rady.
„Vy jste k nám přišli, jako na zavolanou,“ vypadlo z ní a z oči se jí spustily slzy, které jí skrápěly tvář. „Náš lid potřebuje pomoci od Sluneční armády. Celý týden noc co noc na nás útočí Temní Mágové a učí svoje nové vojáky na našich lidech.“
 Bax si uvědomil, že ti lidé potřebují bezodkladnou pomoc, avšak zřejmě netušili, že Sluneční armáda utrpěla ohromnou porážku, která jí oslabila natolik, že nebudou moci zasáhnout.
„Kde je Sluneční armáda?“ vykřikl jeden Mág, který si jich všiml a rychle k nim přiklusal.  „Náš lid zde trpí smrtí svých blízkých a vy nyní přijdete pouze ve dvou.“
Etues se na něj smutně zahleděl. „Bohužel jsem kapitánem bez armády. Před několika dny jsme prohráli bitvu o Nurtew a Temná armáda rozdrtila všechny naše oddíly. Nebudu vám lhát. Nejsme tady, abychom vám pomohli, ba právě naopak, jsme tady, aby jste vy pomohli nám – sháníme nové Mágy do Sluneční armády, která se pomalu, ale jistě zotavuje.“
V Mágových očích zaplálo zoufalství a když promluvil, jeho hlas neskrýval beznaděj. „Kdo nám tedy pomůže, když vy ne?“
Bax se ho snažil uklidnit, aby nenastala ještě větší panika. „Otázka je, proč vám nepomohli Šedí Mágové. Zřejmě není podle nich vaše situace zase tak vážná.“
„Přece se na ně nemůžeme spoléhat věčně,“ odfrkl si Mág, neboť se jeho zoufalství proměnilo ve zlost.
„My to víme a rádi bychom vám pomohli, ale zatím se nám podařilo shromáždit pouze pár Mágů, kteří nejsou ještě dost vycvičení na to, aby se mohli střetnout s Temnou armádou. Kdybychom je poslali na tuto planetu, byl by to náš konec. Jediné, co můžeme v tuto chvíli udělat je to, že sdělíme nové Sluneční radě vaší situaci a ta popřemýšlí o tom, jak vám pomoci.“
„Máte tu ještě nějakou obranu?“ zeptal se Etues bezděčně a ihned, jak to dořekl, zasvítily ženě, která prozatím stála mlčky, oči.
„Máme tu pár zkušených Mágů, kteří prozatím brání naše město. Vede je můj bratr, kapitán Vitlaga.“
„Vitlaga,“ zopakoval po ní Etues to jméno, a jeho hlas zněl překvapeně. „Znal jsem jednoho Vitlaga. Bojoval po mém boku v několika bitvách a neznám lepšího bojovníka. Měl malou sestru, která se jmenovala Safra, pokud si dobře vzpomínám.“
Žena se rozesmála a alespoň na chvilku dala zapomenout na bezútěšnou situaci, v níž se místní nacházeli. „To jsem já.“ Pak však její tvář zvážněla. „Vyhledejte mého bratra, ten vám více poví o situaci, která zde panuje. Je společně s vojáky na severní straně města. Odtud většinou Temní útočí, protože si formují svoje vojsko na otevřeném prostoru.“
Bax s Etuesem opustili střed města a jali se hledat kapitána Vitlaga. Nedalo jim to žádnou práci, neboť stačilo sledovat Mágy, kteří prchali z předměstí – šli prostě opačně. Po nějaké době narazili na zničené domy a na obrovský val narychlo utvořený z trosek, který kryl severní přístup do města. V jeho stínu seděli vyčerpáni vojáci a bylo na nich vidět, že byli připraveni na všechno, jen ne na boj na život a na smrt.
„Pane někdo se k nám blíží!“ vzkřikl jeden ze strážců, který se vzpamatoval jako první a kapitán vojska Vitlaga nemohl uvěřit svým očím, když spatřil nově příchozí. „Etuesi, můj starý příteli,“ vykřikl a chtěl se k němu rozběhnout, když však spatřil jeho brnění s insigniemi Sluneční armády, zarazil se. „Ty jsi teď kapitán Sluneční armády!“ otočil se na své vojáky. „Pánové, tohle je můj dobrý přítel Etues a vede nám posily přímo ze srdce Sluneční armády.“
Bojovníci začali křičet radostí a Vitlaga se rozzářeně zadíval na svého starého přítele. Když však spatřil smutný výraz v jeho očích, zarazil se. „Anebo ne?“
„Je mi líto Vitlagu, ale momentálně to nejde. Armáda utrpěla velké ztráty a teprve se formuje nová. Pohovoříme však o vašem osudu se Sluneční radou, a ta snad nalezne nějaké řešení.“
„Jedno by tu bylo,“ vložil se mu do řeči Bax. „Nechej shromáždit všechny obyvatele města a transportujte se na jinou planetu. Na vedlejším Redberosu je klid a pokoj. Alespoň tam budete v bezpečí.“
„To nepřichází v úvahu,“ vykřikl Vitlaga nazlobeně. „Nikdy neopustíme své domovy a budeme je bránit až do posledního muže. Nejsem žádný zbabělec a raději zemřu, než abych žil s tím, že jsem utekl a nechal Temné Mágy dobít náš svět, na němž jsme žili po tisíce let.“
 „Jak to, že jste vůbec nevěděli, že jsme napadeni,“ ozval se jeden z vojáků a přiblížil se ke skupince „Před týdnem jsme k vám červí dírou vyslali posla se žádostí o pomoc. Copak k vám nedorazil?“
Etues zakroutil hlavou. „Bohužel tě musím zklamat, ale na Serish se nikdo netransportoval.“
„My jsme ho neposlali na Serish,“ chopil se řeči Vitlaga. „Ale na Redberos. Teprve kdyby neuspěl tam, měli jsme řešit naši situaci mimo náš rod a obrátit se na Sluneční radu.“
„Takže zůstal někde na Redberosu,“ odtušil Etues. „Sice je tam klid a po válce ani stopy, ale za to tam vládne pevnou rukou Abosár. Zřejmě ho ihned uvěznil anebo si chtěl prostě váš posel zachránit život a dezertoval.“
„Abosár je zmije v těle Mága. Kéž by zhynul!“ rozohnil se Vitlaga. „Jak však říkáš, stejně by jsme u vás nepochodili.“
„Nejspíš ano,“ odpověděl Etues, „Pokusíme se však udělat vše, co bude v naší moci, abychom vám pomohli. Jak tu vypadá situace?“
„Temní Mágové útočí pouze ve čtyřech hodinách, kdy na Jelopok padne noc,“ začal vyprávět Vitlaga. „V první vlně jsou zkušení Temní Mágové, kteří zaučují své kadety a hlídají si je, aby neměli velké ztráty. Útočí pouze mladí jako kladivo na jedno místo ve snaze nás rozdělit. My však vytvoříme štít a soustředíme se pouze na zkušené Mágy. Když jich několik padne, mladí dostanou strach a začnou se stahovat. Veliteli armády pak nezbude nic jiného, než zavelet k ústupu.“
„To je zlé,“ odpověděl zamyšleně Etues.
„To je,“ pokračoval Vitlaga. „Neustále se zlepšují a myslím si, že jejich další útok již neodrazíme a oni vniknou do města.“
„Kdy nastane noc?“
Vitlaga pokrčil rameny. „Odhaduji to na pět šest hodin.“
„Takže máme pět hodin na to, abychom sehnali posily,“ pronesl zamyšleně Etues a zadíval se na Baxe. „Já tu zůstávám, to je moje povinnost kapitána Sluneční armády. Budu se snažit zkoordinovat zbývající Sluneční Mágy k účelné obraně. Kdo ví, třeba se nám podaří nápor Temných zadržet.“
„To je šílenství Etuesi,“ zakroutil hlavou Bax.
„Možná ano,“ usmál se pokřiveně kapitán Sluneční armády. „Ale možná i ne, pokud se okamžitě vrátíš na Serish a požádáš radu o pomoc.“ Na chvíli se zamyslel. „Ne radu, raději přímo Bafeota. Mohl by zatlačit na Abosára a ještě do večera bychom tu mohli mít zkušené Redberoské vojáky.“
„Pokusím se udělat vše, co bude v mých silách,“ odpověděl Bax a objal se s Etuesem na rozloučenou. „Držte se.“
Vytočil souřadnice na svém transportního náramku a sledoval krystal, který se zbarvil do ruda a začalo po něm přebíhat mihotavé světlo, které se následně proměnilo v paprsek, jenž se zabodl do nenávratna. Prostor se začal čeřit, až se nakonec zhroutil v červí díru.
Bax se ještě naposledy podíval na Etuese. „Přivedu vám pomoc. Nebojte.“
Pak vstoupil do nenávratna a červí díra ho objala jako matka, která již dávno postrádala svého syna.


Soustava Relion, planeta Kornelas

Poté, co se Darkvost vrátil z inspekce na planetě Jelopok, nebil příliš dobře naladěn a to odnesl nejvíce jeho správce Mramozárd. Vůdce Temných Mágů byl velmi znepokojen, že se ještě jeho zástupci nevrátili z Wirufdali a tak nebožák Mramozárd běhal každých deset minut z paláce k hlavní bráně zjistit, zda se tam neobjeví červí díra.  
Při dvacátém sprintu byl konečně úspěšný, protože se v bráně objevili známé postavy, sice trochu zmrzlé, ale přesto to byli oni.
„Buď zdráv Mramozárde,“ zasmál se Nardas a vypadalo to, že je dobře naladěn.
„Rád vidím, že jste v pořádku a nedostali jste od žádného Ledového Mága nakládačku.“
Nardas se ušklíbl. „Naštěstí se nám nic nestalo, i když nezastírám, že jsme měli namále a že mi zmrzla půlka obličeje.“
Mramozárd, dobromyslný starý Mág, kterého měli všichni rádi, se otřásl. „To ve mně vyvolalo vzpomínky na mojí misi na planetu Rishta. Zamilovala se tam do mě jedna Ledová Čarodějka a já jsem s ní…“
„To raději ani nechceme slyšet Mramozárde,“ přerušil ho Pazar. „Pán nás už dozajista čeká.“
Starý Mág se zachmuřil, že byl tak nestydatě přerušen, ale pak přece jenom uvedl oba dva posli do Darkvostovy síně.
„Myslel jsem si, že už dneska nedorazíte!“ vyštěkl na ně vládce Temných Mágů ihned, jak je spatřil, ale pak se přece jenom ovládl. „Vítejte doma. Jak dopadlo jednání na planetě Wirufdali?“
Nardas se zatvářil rozpačitě, ale pak pokrčil rameny. „Otázka spíše zní co chceš slyšet pane. Každopádně jsme alespoň o Wirufdali a o poměrech na jejím povrchu panujících získali nové a ucelené informace.“
Nardas, občas doplňován Pazarem, Darkvostovi vylíčil jejich cestu, od nenadálého přepadení Cebírdem, až k jejich návštěvě u krále Litreara a prapodivného plánu, který jeho syn vymyslel.
Když skončil, nastalo v síni mrazivé ticho a on se jen mohl dohadovat, jaká bude Darkvostova reakce.
„Tušil jsem, že král Litrear bude zahořklý, když jeho nejstarší syn Roslin opustil před deseti lety jeho planetu se slovy, že ho už nikdy nechce vidět. Vládci tehdy zbyli pouze jeho dva mladší synové, Butegio s Cebírdem, ale on na svého nejstaršího syna nedal dopustit a zdá se, že mu velmi schází.“
Nardas se zašklebil, když si uvědomil, že Darkvost věděl o Wirufdali mnohem více, než oni sami zjistili při jejich návštěvě, ale raději si to nechal pro sebe a sledoval toho prosťáčka Pazara, který mu horlivě přikyvoval.
Otázka však byla, proč je Darkvost poslal na Wirufdali, když sám věděl, co se tam děje, ale o tom nyní nehodlal Nardas přemýšlet.
„Jak jsem vás tak poslouchal, Cebírdovi to myslí a můžeme mu pomoci,“ změnil téma hovoru Darkvost, když si uvědomil, že měl raději držet jazyk za zuby a také mu z Nardasova výrazu došlo, co si o něm jeho zástupce asi myslí. Počastoval ho výhružným pohledem, ze kterého vždy každého Mága zamrazilo za krkem a pokýval hlavou. „Zdá se, že si myslíš Nardasi, že víš mnohé a mnohé i zvládneš. Tvá arogance mě někdy zaráží, ale vždy jsi svoje úkoly plnil poctivě a nyní mám pro tebe další, který ukáže, co v tobě je. Najdeš nějaké neutrální žoldáky z řad Slunečních Mágů, kteří žijí daleko od soustav ovládaných Sluneční radou. Samozřejmě nebudou moc ochotní a možná že tě budou chtíti zabít, ty by jsi je však mohl nalákat na to, že Butegio má na své základně prastarou sluneční energii, která je uzavřena hluboko pod ledem a ten kdo se jí dotkne, bude desetkrát silnější než předtím. Mágové budou samozřejmě celí žhaví se na Wirufdali vydat a nechat roztát Litrearovo království.“
„Pane máte velice dobrý nápad. Pokusím se je najít,“ odvětil Nardas zbožně, ale přitom si myslel pravý opak, protože nic tak debilního vskutku Darkvost vymyslet nemohl a on už se viděl, jak bude hledat nějaké neutrální Sluneční Mágy. Tahle práce byla opravdu o život a jeho pán ho na tuhle sebevražednou misi poslal zřejmě pouze z čistého rozmaru. Příště bude raději lépe skrývat před Darkvostovým ostřížím zrakem svoje pocity a vyvaruje se tak stejných nepříjemností, jaké ho postihly nyní.
„Ať ti přeje štěstí,“ rozloučil se s ním vládce a Nardas poslušně odkráčel ke dveřím. Když se za ním zavřely, obrátil se Darkvost na Pazara. „Pro tebe mám jiný úkol, drahý příteli, a doufám, že mi prokážeš stejnou věrnost, jako v mnohých bitvách. Na severním nádvoří na tebe čeká dvacítka zkušených Mágů a čtyři stovky mladých nezkušených bojovníků. Jak jistě víš, Mramozárd je dle mých instrukcí několikrát vyslal na planetu Jelopok a i já jsem na ně po dobu vaší nepřítomnosti dohlížel. Nyní jsme blízko vítězství, ale já si nejsem jist jejich schopnostmi, a proto chci tebe jako velitele. Tvým zástupcem bude velitel Kornelaské posádky Atum, který bude velet, ale formálně spadá pod tvou pravomoc.“
„Děkuji vám pane,“ poklonil se Pazar a nemohl se neubránit nadšení, protože to bylo poprvé, co mu Darkvost nařídil, aby vedl celou armádu.
Jakmile jeho kroky utichly na kamenné dlažbě a on opustil síň, ocitl se Darkvost opět sám se svými myšlenkami. Aby pravdu řekl, nebyl příliš překvapen situací na Wirufdali, ale před svými posli, loutkami v jeho rukou si musel hrát na překvapeného, i když zalitoval, že se mu to až tak nezdařilo a Nardas, který byl na rozdíl od Pazara nadán velkým intelektem a schopnostmi, ho ihned prokoukl. Byl to skutečně znamenitý bojovník a Darkvost o něm začal přemýšlet jako o svém nástupci, pokud se někdy bude chystat do důchodu, o čemž pochyboval. Nyní ho vyslal na misi, která bude jeho zatěžkávací zkouškou a on byl velmi zvědav, jak uspěje.
V srdci ho však trápilo něco jiného, něco, co mu nedávalo spát od bitvy na Nurtew. Všechno byly pouze dílčí úspěchy, všechny vyhrané bitvy, všechna spojenectví. Pokud chtěl skutečně vymítit Sluneční Mágy a získat vládu nad Galaxií, musel udělat jedno – zničit Šedé Mágy. Jenže jak to provést, když byli nesmrtelní, nejmocnější bytosti ve vesmíru?
Darkvost se zahloubal do svých myšlenek.


 Soustava Dalios, planeta Serish

Po transportu na Serish dělalo Baxovi problémy najít Bafeota a sdělit mu, co se jim s Etuesem přihodilo na planetách v soustavě Omegae. Narazil pouze na Ograela, který nebyl moc vstřícný a na Durifana, který chtěl ihned svolat radu, což při časovém limitu pět hodin nepovažoval Bax za dobrý nápad. Jednání by se mohlo protahovat do nekonečna a než by byli schopní rozhodnout, byl by už s Mágy na Jelopoku dozajista amen.
Ne, Bax tušil, že má Etues pravdu, když ho nabádal, aby celý jejich problém projednal pouze s Bafeotem. On je mužem činu a může nalézt rychlé a efektivní řešení, aniž by ho ostatní z rady zdržovali.
Konečně ho nalezl, tedy po tom, co celý zadýchaný vyběhl několik stovek schodů a stanul na vrcholku nejvyšší věže paláce. Bafeot stál na okraji palisády a shlížel do kraje, kde se snoubil zelený háv luk a lesa s průzračností dokonale čistých jezer, která se třpytila v oslnivé záři slunce. Ne nadarmo byla tato planeta vybrána před staletími jako sídlo Slunečních Mágů.
„Nesu vám špatné zprávy můj pane,“ vykřikl Bax a Bafeot se překvapeně otočil. „Co se stalo příteli? A kde máš Etuese. Přihodilo se mu něco?“
„Buďte bez obav, avšak mám závažné věci, které vám chci sdělit.“
„Nebylo by lepší, pohovořit o tom před radou?“ zasmušil se Bafeot, ale Bax zavrtěl hlavou. „Nemáme mnoho času a nemůžeme čekat na její rozhodnutí. Byl jsem na planetě Jelopok. Je napadena Temnými Mágy a je jisté, že během několika hodin její obrana padne. Žádají nás o pomoc.“
Bafeot pohlédl vstříc mateřské hvězdě a nechal její paprsky, aby zahřály jeho duši. Jak má jenom pomoci Jelopokským Mágům, když je Sluneční armáda rozdrobena?
Trn z paty mu však vytáhl Bax, který měl všechno brilantně promyšleno. „Také jsem byl na sousední planetě Redberos. Mají tam dost zkušených Mágů, kteří by mohli pomoci na Jelopoku a bojovat i v naší Sluneční armádě, ale správce města Abosár nám je poskytne jenom tehdy, pokud bude mít místo v radě.“
Bafeot se křivě pousmál. Dobře znal Abosára z jeho působení ve Sluneční armádě a jeho ambice a o to více ho nahněvalo, když slyšel Baxova slova.
„Měl s vámi jednat s úctou,“ řekl tichým hlasem. „A ihned vám poskytnout posily, ne se k vám otáčet zády. Ne, na Redberosu bylo zasazeno špatné semínko, které vzklíčilo v mohutný strom, který svými kořeny obmotal mysl zdejších bojovníků a dusí celou planetu. Ihned se tam vydám a Abosárovi osobně domluvím.“
 „Pane, Abosár je schopen proti vám poslat své Mágy z celé planety,“ zděsil se Bax.
Bafeot se pousmál. „Neboj se Baxi, to Abosár neudělá, na to ho znám příliš dobře. Spíše straší, ale jakmile se necítí dost siln&ya