Himmelfahrtswagen (13. část)

Kapitola XIII. : Hácet. „Nový“ Hans. „Konzervovali jen nás dva.“

ídlo společnosti Heller Zukunft – Světlejší budoucnost -   se nacházelo v bavorských kopcích nedaleko zámku Neuschweinstein. Dominantní stavbou sídla byla novostavba, jež se v mnoha ohledech podobala své předloze, historickému zámku Neuschweinstein. Obě tyto stavby se na první pohled lišily zejména svou polohou. Zatímco předloha se majestátně tyčila na vrcholu kopce, sídlo společnosti se utápělo v obležení holých svahů, a žádnou ze svých věží nepřevyšovalo okolní kopce. K sídlu patřil uměle vybudovaný vodopád, jenž přepadal přes schod skalního převisu několik desítek metrů nad členitou stavbou s množstvím věžiček trčících k nebi a ovinutých vodní párou, stoupající z vodopádu stékajícímu do hradního příkopu zaplněnému vodou. Skalní průrvu, kterou tekl potok, spojoval kamenný most, jenž působil, jako by byl vysochán z kamenného kvádru, jenž je zaklíněn mezi oba břehy průrvy.

  Zámek tu stál osamoceně. Kolem nebylo žádného jiného stavení, ani jiné stopy po zásahu civilizace. Zámek byl dokonale ukryt v obležení skalních stěn.

  Hácet – zkratka, jež vznikla spojením iniciálů Heller Zukunft, a stala se tak oficiální zkratkou, která bývala při jednáních firmy často používána, zbohatl za několik desetiletí natolik, že se stal mocnější než Průkopník, tedy Blauova společnost s ústředím v Berlíně. Tyto dvě společnosti byly odvěkými rivaly. Síla Hácetu spočívala především v důležitých objevech z oblasti historie. Dostal se tak na přední strany těch nejprestižnějších časopisů zabívajících se historií a vědou, ačkoliv jednatelé Hácetu neradi poskytovali více informací než bylo nutné pro udržení dobrého renomé. Proniknout do tajů jejich objevů bylo pro veřejnost nemožné. Toliko zasvěcení směli navštívit interiéry zámeckého sídla Hácetu. Před několika lety se členům společnosti podařilo odhalit starý nacistický úkryt s poklady, jež měly astronomickou hodnotu. Vědělo se však jen tolik, že byly odhaleny jisté artefakty, sochy a plány, které se zatím – údajně, jak tvrdil Hácet – nepodařilo rozluštit. Hácet se přesto proslavil právě svými objevy z období nacistického Německa. Světlo veřejnosti však nikdy žádný z jejich objevů nespatřil. Směli jej spatřit právě jen zasvěcení, vyvolení, a to převážně z řad sponzorů, kteří sypali do pokladny Hácetu velké peníze. To díky nim si mohla vedoucí společnosti dovolit postavit tento zámek, tolik podobný zámku Neuschweinstein, kam se přesunulo všechno zařízení z dřívějších působišť. Zámek se stal ústředím a zároveň terénním pracovištěm celé společnosti.

  Blau s dřívějším Schwartzovým týmem, jenž operoval v Hintertuxu, tentokrát přeorganizovaným na Blauův tým, příznačně nazvaný „Modrý tým“, se stal dalším vyvoleným v řadě. Jeho členové směli, jak jinak než obchodně, navštívit prostory Hácetského zámku.

  Vedoucím společnosti byla - jak jinak - žena, houževnatá žena s atletickou postavou, ladnými křivkami, úzkým pasem a bujným poprsím, jehož nadýchané oblinky přepadaly přes těsnou podprsenku, která byla zpevněna latexovou kombinézou s hlubokým výstřihem. Lesklý černý lak latexu těsně obepínal celé její tělo. Na nohou nosila vysoké holínky s jehličkovými podpadky, které vydávaly dráždivě pronikavý klapot, když se tato sexy ženština procházela tajemnými chodbami svého sídla a svým temně modrým pohledem lačně přeměřovala každičký jeho cíp. Zrzavé vlasy měla v zaměstnání svázané do drdolu a na obnaženou vysokou šíji si nechávala spadat jen několik kadeřavých pramínků. Působila velmi mladě a atraktivně. Za starých časů by ji kdekdo otypoval na pětadvacet, avšak dnes vykonaly všemožné omlazovcí kůry své, a tak bylo těžké odhadnout, jaký je její skutečný věk.

  Blau, Schwartz, Hofmann, Hitreiter, Stadie a Mützberger kráčeli od letištní plochy vstříc „starověkému“ a krásnému zámku, jenž byl sídlem jejich konkurence, společnosti Heller Zukunft. Blížili se k vysoké kamenné bráně s cimbuřím, v níž byla zasazena kovaná dubová vrata.

  Ta se začala líně otevírat. V mezeře mezi dvěma křídly vrat se objevila postava stojící v ústí rozlehlého nádvoří lemovaného vysokými hradními stěnami a věžemi. V kamenných masách byla zasazena oblá vysoká okna vysázená barevnými skly.

  Postava v bráně byla vedoucí Heller Zukunft, která sem pozvala Blaua s jeho týmem. Nebezpečně krásná žena, jež si to na vysokých podpadcích vykračovala ladně jako kočka.

  „Guten Tag, Herr Blau, jaká byla cesta?“ podala si s ním ruku, když se setkali, a rychlým pohledem přejela ostatní společníky.

  „Dobrá, děkuji,“ odpověděl Blau, jenž byl pln očekávání. Za vrata, v nichž právě stanuli, se „obyčejný smrtelník“ zpravidla nedostal, a jim nyní, zdálo se, bylo uděleno právo vkročit do nejtajemnější společnosti doby.

  „Následujte mě do mého křídla,“ vyzvala je Freulein Prinzessin, vedoucí Hácetu.

  Nikdo z nich nezaváhal a všichni přijali pozvání.

  Vrata se za nimi zvolna opět zavírala.

  Vstupní nádvoří vypadalo poněkud stísněně, přestože bylo obrovské. To ty vysoké stěny, jež je tu uzavíraly, jako by kráčeli na dně gigantického kamenného jícnu, v jehož stěnách se třpytily barevné odlesky mozaikových skel, oživujících jednotvárnou šeď kamene.

  Pohledy hostů vzhlížely k věžím, jež se tyčily proti mračnému nebi.

  Prinzessin, Princezna, jak si ji všichni rychle zvykli oslovovat, je zavedla k bráně klenutého tunelu s kamenným žebrovím, které obrůstalo strop tunelového interiéru. Na opačném konci se nacházela vrata.

  „Pojďte, jen mne následujte,“ vykročila Princezna jako první.

  Horský vítr, jenž se proháněl ve skulinách hradního systému, úpěl zlověstnými a tajemnými zvuky, sípal jako vězeň uvezněný v kousku jiné doby, v současnosti, a přece v minulosti.

  Ano, tím byla Princezna známá, rekapituloval si Blau v myšlenkách. Prý měla to nejmodernější vybavení, které však umístila do starého hradu. Vlastně ne tak starého, protože samotný hrad byl postaven nedávno po vzoru starověkých hradů, avšak jeho prostory a vzhled byly notně propůjčeny minulosti.

 Vrata na konci tunelu se otevřela. Sama.

  Přece jen jde s dobou, pomyslel si Blau.

  Za vraty se objevila obrovská chrámová loď na jejímž stropě se skvělo mnoho fresek s prastarými motivy.

  Blau si připomněl dávné obřadní síně s oltářem a s řadami motlitebních lavic. Jenže tady žádné lavice nebyly. Ani oltář. Chrámová loď byla pustá. Ústilo z ní několik dalších východů. Princezna je zavedla na konec síně, odkud se zdvíhaly točité schody. Vydali se k nim.

  „Půjdeme po schodech?“ podivil se Blau.

  „Jistě, máte snad něco proti tomu? Není špatné si čas od času vylepšit kondici, nemyslíte?“ odvětila Princezna.

  „Cožpak tu nemáte výtahy?“ namítl Blau, který nebyl Princezninými názory dvakrát potěšen. Přece jenom byl o poznání starší než ona.

  „Jistěže tu máme výtahy. Ale cožpak si chcete nechat ujít toto,“ zarazila se a snažila se najít správné přirovnání. „Toto historické stoupání?“

  A tak stoupali po točitých schodech ve válcovité věži kamsi vzhůru.

  Zdolali několik desítek schodů. To už byl Blau značně vyčerpán. Sotva popadal dech. Princezna uháněla jako o život. Vystupovala v čele. Jak jinak.

  „Copak?“ otočila se spiklenecky na Blaua. „Dělá vám to potíže?“

  Blau ji odměnil nenávistným pohledem, ale nic neřekl.

  „Už tam budeme, nemějte strach,“ uklidňovala jej.

  Ostatní Blauovi společníci si toliko vyměňovali nechápavé pohledy. Nikdo z nich se však neodvážil nic namítat.

  Uprostřed výšky věže se otevíral východ na kamenný ochoz s nevysokou zídkou. Na jeho druhém konci se nacházela další vrata.

  Vešli na ochoz, odkud byl fantastiký pohled na dolní dvůr, který ještě nenavštívili. Tento dvůr byl poněkud menší než ten, jenž se prostíral za vstupními vraty, kterými sem vešli. Na druhé straně dvora s zdvíhal další ochoz, jehož vnější stěna byla součástí venkovního ohrazení celého komplexu. Přes cimbuří vzdáleného ochozu prosvítala hladina obrovského jezera, jež se táhlo v dál. Nalevo se nabízel pohled na ostré skalní štíty a na kamenný most, jenž se klenul ve výšinách mezi skalní průrvou s vodopádem, jehož zpěněné vody padaly dlouhým volným pádem do bystřiny kdesi při úpatí hor. Tato říčka proudila dál a krmila tak jezero na druhé straně čerstvou vodou.

  Vrata na opačném konci ochozu se znovu sama otevřela. Vlekla se za nimi dlouhá chodba s několika světlíky nalevo, které sem přes smaragdově modrá skla propouštěly modrou záři paprsků, jejichž sloupy olizovaly v rovnoměrných odstupech kamennou podlahu.

  Chodba vedla do velkého sálu se spoustou svícnů. Blau si povšiml množství planoucích loučí, jež byly zasazeny v železných stojanech na stěnách. Druhé podlaží sálu, na nějž vyšli z tunelu, bylo vyzdobeno perskými koberci a vpravo z něj klesaly schody do nižšího podlaží obloženého dřevem.

  Princezna pokračovala.

  Z malebného sálu vstoupili do kamenných chodeb bez oken.

  Princezna ukázala napravo se slovy: „Tudy,“  a sama otevřela dveře, které odkryly těsný tunel, chodbu, propojující předsíň s tajnou komnatou.

  „Toto je má kancelář,“ ukázala dopředu s trochou nadsázky.

  Uvnitř kamenné místnosti se nacházel planoucí krb. Uprostřed stál velký dubový stůl s židlemi s vysokými opěradly. Bylo tu jediné vysoké okno, jež se nacházelo v levé stěně. Přestože sem propouštělo dostatek světla, nebylo možné jím prokouknout na jistě malebnou krajinu, jež se prostírala venku. Okno bylo totiž vysázeno neprůzračnými krystalky.

  „Posaďte se u mě,“ pokynula všem Princezna.

  Kolem stolu se nacházelo dostatek židlí, aby si mohl každý sednout.

  „Nuže, pane Blau, přejděme k věci,“ navrhla Princezna.

  Blau přikývl.

  „Máme tu jistého člověka, který byl konzervován celých sto pět let ve speciální schránce. Teprve před několika dny se nám podařilo jej rozmrazit. Tuto schránku, druhou schránku, neboť vím, že vy jste získali tu první, jsme dostali z téhož místa, jako vy tu vaši. Nedaleko bývalého koncentračního tábora Dachau,“ shrnula Princezna.

  Blau jen poslouchal. Nechtěl mluvit, protože pak by mohl prozradit, že jejich rozmražený objekt je ve skutečnosti nezvěstný.

  „Pane Blau, myslím, že je čas, abychom spolu poprvé v historii spolupracovali. Vy máte TOHO vašeho, my toho NAŠEHO.“

  Kéž bychom měli TOHO našeho, zamyslel se Blau.

  „Když už jste využili mé photinnosti, mohla bych se na oplátku optat na pár faktů, která se týkají vaší rozmaržené osoby?“ dožadovala se Princezna.

  „Ale jistě. Nejprve bych však rád viděl váš objev. Ani se nebudu ptát, jak jste k němu přišli, neboť tohle bylo naše privilegium, avšak vím, že je zbytečné se o něco takového přít. Situace je taková, jaká je.“

  „Ano, to máte pravdu,“ spokojeně souhlasila Princezna.

  „Takže nám jej nejprve ukažte.“

  „Ne tak rychle, pane Blau. Už teď jste viděli příliš,“ zarazila jej Princezna.

  „Příliš? Neviděli jsme nic,“ vysmál se jí Blau a pokračoval. „Pokud si mylsíte, že jsem vaším zámkem ohromen, pak se mýlíte. Jestli se chcete dohodnout, přejděme, jak jste sama navrhla, rovnou k věci. Ukažte nám osobu, kterou se vám podařilo vzkřísit. Pak si můžeme vyměnit informace a najít schůdnou cestu vzájemné spolupráce. Nehodlám vám tu prozradit tajná fakta, která jsme získali. Nevím totiž, pokud neblafujete a váš objev není jen záminkou pro získání informací, které jsme získali my. Nemám důvod vám důvěřovat.“

  „Aha, vidím, že jste se nezměnil. Ale dobrá. Račte prosím,“ ukázala do choby, kterou přišli.

  Tentokrát jeli výtahem, jehož šachta procházela dutinou kamenné věže.

  Když sjel výtah dostatečně hluboko, otevřely se dveře a Princezna ukázala do temné chodby osvícené loučemi.

  „Pojďte za mnou. Právě se nacházíme v katakombách pod zámkem,“ uvědomila je.

  Blau ji se svými muži následoval.

  Chodba katakomb byla velmi dlouhá. Teprve za několik minut se v popředí začínaly rýsovat siluety postav.

  Když k nim dorazili, zůstali stát Blauovi muži včetně jeho samotného u vytržení. Pohlíželi na dvě ženy v latexových kombinézách, které stály v pozoru, každá u jedné ze stran zamčených dveří.

  „Otevřete,“ panovačně jim rozkázala Princezna.

  „Jawohl,“ odpověděly ženy a aktivovaly jakýsi spínač ve zdi.

  Dveře se otevřely do nevelké místnosti s umělým osvětlením, elektrickým osvětlením. Zde louče nebyly, a to z bezpečnostních důvodů.

  Princezna vešla jako první. Musela sklonit hlavu, protože vchod byl poměrně nízký.

  „Pánové,“ pronesla slavnostně, „seznamte se s panem Hansem Kurgem,“ ukázala před sebe ke stolu, za nímž seděl holohlavý můž v bílé kombinéze a skláněl se nad množstvím knih, které studoval.

  Blau s očekáváním pohlédl muži do tváře. Očekával, že spatří tvář muže, kterého rozmrazili v Hintertuxu, protože i on se jmenoval Hans Kurg. Jenže tento muž vypadal zcela jinak. Byl asi stejně starý jako jejich Hans Kurg. Působil však vitálněji a sebevedomněji. Jakmile vešli dovnitř, odšoupl židli a zvedl se. Vydal se přímo k Blauovi, jemuž podal nadšeně ruku.

  „Dobrý den, pane Blau. Freulein Prinzessin mi řekla, že přijdete. Se vší úctou, pane, jsem rád, že jste tu. Mé jméno je Hans Kurg, těší mě.“

  Blau se zarazil a s ropaky se ohlédl na své lidi, kteří mu stále dělali němý doprovod. I v jejich výrazech se setkal 14. část s nepochopením.

  Pak pohlédl do tváře „novému“ Hansi Kurgovi a nemohl se jej neotázat: „Proč jste rád, že jsem tu?“

  Hans se na něj usmál a jako by tuto otázku očekával, vysvětlil: „Už se těším, až se setkám s Untersturmführerem Sterbelem.“

  „S kým?“ nechápal Blau.

  „Přece s tím, kterého jste rozmrazili vy.“

  „Untersturmführera? Nerozmrazili jsme žádného Untersturmführera,“ znechuceně se na něj osočil Blau.

  Ve Schwartzových očích, jež civěly za Blauovými rameny, se zajiskřilo.

  To bude ještě zajímavé, pomyslel si každý z Blauových lidí, neboť se celou dobu domnívali, že to právě oni rozmrazili Hanse Kurga. Avšak muž, s nímž se nyní setkali, tvrdil, že on je Hans Kurg, a že oni rozmrazili nějakého Untersturmführera, nacistu!

  „A koho jste tedy rozmrazili?“ tápal „nový“ Hans Kurg.

  „Rozmrazili jsme vás,“ zarazil se Blau a zmateně dodal: „Tedy ne vás, ale Hanse Kurga.“

  „Nový“ Hans na něj zaraženě pohlédl. Na okamžik nenalézal slov.

  Místností se rozhostilo tíživé ticho plné nevyřčených otázek.

  „Tak on se vydává za mě? Ten, který byl zmražen se mnou, aby mne mohl v případě znovurozmrazení kontrolovat a dokončit to, co nacisté nestihli! Chci říct, převést mne na svou stranu a s mojí pomocí ovládnout Evropu! Tak on, po tom všem, si přivlastnil moji identitu?“

  Hans se zdrceně posadil zpět do své židle. Již neoplýval optimismem, radostí a vitalitou. Seděl tam se svěšenými rameny. Poražený.

  Všichni jej beze slova sledovali.

  Princezně vše zvolna docházelo.

  Blauovi to bylo divné již od doby, kdy mu Princezna zavolala a sdělila mu, že rozmrazili Hanse Kurga.

  „Pánové a dámo,“ prosebně se na ně podíval Hans se slzami v očích. „Musím toho člověka vidět. To já jsem Hans Kurg, bývalý vezeň koncentračního tábora Dachau. Ten člověk, kterého máte vy,“ podíval se na Blaua, „je Untersturmführer Sterbel. Uritě to musí být on. Konzervovali jen nás dva. Mne, jakožto průkopníka konzervace živého organismu, a jeho jako mou stráž pro případ, kdyby se stalo to, co se právě stalo. Pánové, ten člověk, který mne má hlídat, byl pro tento úkol speciálně vybrán. Ve své brutalitě si nezadá s doktorem Rascherem,“ ukryl svou nešťastnou tvář do dlaní.

Kapitola XIV. : Ubytovna. V uhelné pasti. Supermarket.

ans se vydal poohlédnout se po nějakém novém bydlení, protože u Andrey mohl zůstat jen do té doby, než se nevrátili její rodiče. Nejprve si chtěl najít ubytovnu, nebo něco v podobném stylu, a potom se bude muset porozhlédnout po zaměstnání.

  Snad se vrátím na stavbu, přemítal.

  To však zatím nebylo aktuální, protože peněz měl dost, peněz, které chtěl použít pro nový život na Novém Zélandu. Z tohoto sna se však probudil a teď netoužil po ničem jiném, než tu žít jako spořádaný občan. Falešné doklady se k tomu budou jistě hodit. Nechtěl však už pracovat načerno, tak jako pracoval u Andrease. Už kvůli Andree se nehodlal vystavovat zbytečným rizikům.

  Toho dne se spolu měli setkat večer. Hans jí slíbil, že jí poví, jak mu vše dopadlo a jestli pochodil či ne. Zatím jí řekl, že má domov v Hamburgu, odkud odcestoval do Mnichova, protože jej tamní život začal nudit a on chtěl zkusit něco nového. Jenže, když to s Mnichovem nevyšlo, měl se znovu vrátit. A nakonec zůstal jen kvůli ní.

  Hans louskl prstem a přivolal si taxi.

  „Odvezte mě do nějaké ubytovny, ale aby to bylo blízko,“ řekl řidiči.

  „Jistě, pane.“

  Taxík projel podél několika bloků, načež zabočil do těsné uličky.

  Hans si všiml skromného, sotva zářícího nápisu: Ubytovna.

  „Dobrý den,“ pozdravil, jakmile se ocitl u zasklené přepážky na recepci.

  „Dobrý den, přejete si?“ začala se mu věnovat drobná blondýnka ve středních letech.

  „Chtěl bych se tu ubytovat, pokud máte volné pokoje.“

  „A na jak dlouho?“

  „Zatím na pár dní, ale vyhovovalo by mi, kdyby se dal pobyt eventuelně prodloužit.“

  „Zajisté, to nebude problém,“ ujistila jej.

  „Kolik stojí noc v jednolůžkovém pokoji?“

  „Šest říšských marek, pane.“

  „Dobře, zatím si zaplatím sedm nocí.“

  „Jistě, prosím váš doklad totožnosti.“

  „Tady,“ podal ji Hans cestovní pas.

  Žena si opsala jeho číslo. „Tak to bude čtyřicet dva říských,“ naklonila se ke skleněné přepážce a z pultového žlábku odebrala hotovost, kterou Hans připravil předem.

  Čekal.

  „Tady je přístupová karta. Pojedete výtahem do čtrnáctého patra. Na kartě je číslo pokoje,“ podala mu stejným žlábkem zelenomodrou kartu s čárovým kódem a několika čísly.

  „Děkuji mnohokrát,“ uctivě poděkoval a rozešel se do osvětleného lobby, nijak zvlášť luxusně vybaveného, ale čistého. Před ním se otevřely dveře do výtahu.

  Nastoupil dovnitř a nahlas řekl: „Čtrnácté patro.“

  Výtah se nehlučně dal do pohybu, až to Hansovi připadalo, jako by stál na místě.

  Pokoj ve čtrnáctém patře měl skvělý výhled na město. Přestože měla být místnost jednolůžkového pokoje malá, Hansovi připadala prostorná ažaž. Francouzská okna vyplňovala celou protější stěnu. Hans k ní přistoupil a dlouhu dobu zamyšleně hleděl na nažloutlý opar nebe nad Mnichovem. Ve žlutavé záři se koupaly věže městských věžáků, které zdálnlivě připomínaly komíny futuristické továrny, či obří termitiště, kolem nichž se mihotaly malé tečky vznášedel, která útočila na jícny těchto lidských obydlí. Vznášedla houfně nalétávala do nitra masívních staveb, některá je naopak opouštěla, aby pak brázdila nebe a ztratila se ve spleti ulic městského koberce. Na Hanse působil tento pohled pohádkově. Dosud vše sledoval jen z malých výšek. Tentokrát se mu poprvé dostalo možnosti si futuristický pohled na Mnichov vychutnat z vyhlídkového bodu.

  Jako by se město pod ním proměnilo v město plné ohňů a nepokojů, město s ulicemi posetými kobercem roztříštěného skla! Vzpomínky na Křišťálovou noc, Kristalnacht, byly zpátky...

  Stalo se to 9. listopadu 1938. První velký hon na židy. Hansova rodina v té době již zámožná nebyla. Už dávno ne. Poté, co se dostal Hitler k moci, vše se obrátilo. Ale byli tací, kteří měli ještě stále hodně majetku. A byli to také židé. A právě na ně byl uspořádán hon, hon jenž si v mnohém nezadal se středověkými hony na čarodějnice. Během té listopadové noci vyšli do ulic pobouření Němci s pochodněmi a zapalovali vše židovské, mlátili do výloh židovských podniků a obchodů. Rabovali a majitele vytahovali na temnou ulici, kde je tloukli ve spršce rozbíjeného skla, ve spršce ničeného a „konfiskovaného“ majetku.

  Co však chtěli od Hanse? Vždyť neměl ani vyndru. Nemohl přispět svým dílem k naplnění říské pokladny, a přesto se jej Křišťálová noc týkala jako nikoho jiného. Od té noci už neměl nikdy spatřit svobodu, a také ji nespatřil, až do útěku z Hintertuxu. Bylo pozatýkáno mnoho židů, kteří putovali do koncentračního tábora Dachau. Postupně však byli všichni propuštěni, buď po podepsání, že se vzdávají svého majetku, po výkupném, které za ně vyplatili příbuzní, po jistém druhu dachauské kauce, nebo prostě jen tak. Říšská pokladnice se díky nim naplnila po okraj. NSDAP zatím neměla v úmyslu zabírat v Dachau místo židy, když byl tábor v tomto období využíván především k „ochranné vazbě“ politických odpůrců režimu a „nerasových nepřátel státu.“

  Jenže Hans nikdy propuštěn nebyl. Však on po Křišťálové noci neputoval do Dachau, jako ostatní. Dostal se za zdi mnichovské věznice. Do Dachau byl převezen teprve o tři roky déle.

  Té osudné noci byl venku se svým kamarádem. Když propukly nepokoje, chtěl vědět, co se děje. Cestou natrefili na skupinku pěti německých výrostků s řetězy a pálkami v rukou. Hans i jeho kamarád byli jednoznačně označeni žlutou šesticípou hvězdou s černým nápisem Jude uprostřed. Nešlo si je splést.

  „Židovší pacholci!“ uvítali je árijci nelibými posměšky.

  Hans si všiml, jak si významně poklepávají pálkami do rozevřených dlaní. Na rtech se jim rozšklebovaly posměšné úsměvy.

  „Raději bychom měli jít, Hansi,“ zašeptal mu kamarád do ucha, nespouštěje vystrašený pohled ze skupiny výtržníků před nimi.

  „Neuteču jako zbabělec!“ vyřkl Hans rezolutně, aby to slyšeli i árijci.

  „Tak zbabělec?“ vysmál se mu jeden z nich.

  „Všichni židé jsou zbabělci!“ dodal druhý.

  „Pojď,“ naléhal Hansův kamarád.

  „Eli, zůstaneme, kde jsme. Pokud se něco semele, budeme chránit naši čest.“

  „Hansi, dávno už žádnou čest nemáme.“

  „Tak co, židovská prasata, hm?“

  Ano, už žádnou čest nemáme, ale přece se nenecháme beztrestně a bez odporu ponižovat, pomyslel si Hans, ale nic neřekl.

  Pětice árijců přikročila těsně k nim. Nejvyšší z nich zvedl paži a strčil do Hansovy hrudi. Hans zavrávoral a udělal úkrok dozadu.

  Ozval se cinkot řetězů, které třímali dva z útočníků.

  „Padáme,“ vykřikl Hansův kolega a dal se na útěk.

  Hans hrdě stál dál.

  „Zbabělec!!!“ volali za ním výsměšně árijci a propukli v hromadný smích.

  Hans zůstal.

  „A co ty, také utečeš jako zbabělá svině?“

  Hansem projela vlna vzteku. Cítil vztek jak k nim, tak ke svému kamarádovi, který zmizel v šeru ulice a nechal jej tu samotného. Zničehonic vymrštil sevřenou pěst a dobře mířeným úderem uhodil vší silou do nosu nejvyššího útočníka, který se zajíkl a zaskočeně si přiložil ruku ke krvácejícímu nosu.

  Ostatní neváhali a pustli se do něho. Hans ucítil tvrdou kolbu, jež jej uhodila do ramena. A následovala další a další. Přidaly se i řetězy, které se řezavě zakusovaly do Hansova těla. Sotva stačil zvednout předloktí, aby zabránil úderu na obličej. Řetěz se mu přitom omotal kolem něj. Útočník trhl a svalil Hanse na zem, kde do něj začali ostatní kopat.

  „Ty židovská svině!“ kopl jej do trupu výrostek s krvácejícím nosem.

  Když se o to pokusil znovu, Hans duchaplně vymrštil ruku a chytl útočníka za kotník. Povalil jej na zem a využil chvilkového chaosu, aby se zvedl a skrčeně se pokusil odbelhat do úkrytu.

  Pustili se za ním.

  „Zabijeme tě!“ volali.

  A tu Hans pocítil, vyčetl to z jejich zášti, že jej skuteně chtějí zabít!!!

  Zrychlil, přestože se mohl jen stěží hýbat. Skočil za roh, kde zpozoroval sklepní okno. Byl to jen otvor, kterým se vsypávalo uhlí. Nasoukal se do něj a ve tmě dopadl na brikety uhlí, které se s ním valily po úbočí hromady dolů.

  „Tam je, zalezl dolů jako krysa!“ zaslechl zvenku.

  Věděli o něm. Šli si pro něj!

  „Rychle, ať nám neuteče!“

  Ve tmě sklepení se Hans vůbec neorientoval. Zvedl se, když tu pocítil zatmění a v temnotě spatřil jiskření. Uhodil se o dřevěný trám, který se táhl nad úpatím uhelné hromady. Chytl se za hlavu. Pud sebezáchovy jej vedl dál. Snažil se nahmatat dveře. Nemohl je najít. Nebyly tu! Slyšel zvuk sunoucího se uhlí. Byli uvnitř!

  „Zabijeme tě, neutečeš, ty židovské prase!“

  Nevěděl, co má dělat. Byl v pasti.

  Hans procitl ze svých vzpomínek. To hlad o sobě dal vědět. Stál klidně před okny vě čtrnáctém patře budovy a ve městě již nehořely plameny, ulice nepokrývalo řečiště rozbitých výloh. Nažloutlý opar okusovala blankytná modř a nad obzor se vyhoupl kotouč slunce.

  Vydal se na nákupy. Byly to jeho první nákupy od dob temna. Dosud jedl jen jídlo, které mu obstarával Andreas na stavbě, no a včera se najedl u Andrey. Teď to bylo poprvé, kdy si měl jídlo obstarat sám. S novodobými obchody se zatím nesetkal. Čelil své malé premiéře.

  Vyšel na rušnou magistrálu, kde se promenovaly houfy lidí, jimiž se dokázal sotva prodrat. Všude kolem se nalézalo množství výloh a novodobých butiků, specializovaných obchodů, restaurací, pohostinství a všeho možného. Tísnil se tu jeden obchod vedle druhého. Na štítech budov visely reklamy. Některé z nich byly natolik realistické, až se Hans zastavoval a dlouhou dobu civěl do jejich trojrozměrného provedení. Upoutala jej zejména reklama na zájezd do Jižní Ameriky. V „propadlišti“ velkého plátna se zelanaly košaté koruny pralesních stromů, do jejichž království se zakusovalo povodí Amazonky. Jako by kdosi vyřízl část pralesa a přenesl ji sem, aby ji tu pověsil na stěnu. Nechyběl charakteristický zvuk amazonské džungle se všemi ptáky, s exotickými pazvuky tamní fauny, se vším, co k pralesu patřilo.

  Kupole supermarketu byla zasazena v malebném parku, jenž se prostíral na obrovské ploše svěže zeleného trávníku protkaného sítí umělých potoků s průzračně čistou vodu, nad nimiž se klenuly dřevěné lávky s vyřezávaným zábradlím. Hans si to spokojeně vykračoval přes jednu z nich. Při tom se zastavil a neodolal pohledu do hlubin potočních vod, jimiž líně proplouvaly zvláštní ryby. Tvarem připomínaly obyčejného kapra, avšak zbarvením byly naprosto výstřední. Bílí kapři s oranžovými kresbami. Někteří byli celí bílí, jiní zase třpytivě oranžoví. Hans sledoval jejich malátné pohyby ploutví a montónní špulení tlamy, kterou vháněly vodu do žáber.

  Tuž za protějším břehem potoka vyúsťovala palisádami orámovaná stezka, která vedla k velkému parkovišti s množstvím vznášedel, plujících ve vzduchu jen několik centimetrů nad plochou parkoviště. Některá „plavidla“ měla otevřené nákladové prostory, ke kterým mířili lidé se vznášejícími se plošinami naplněnými hromadami zboží.

  Vchod do supermaketu působil jako obrovské chrámové okno z mozajky barevných sklíček. Tato však neustále měnila barvu a záleželo na tom, z jakého úhlu se na ně zákazník díval.

  Křídla vchodu se otevřela a lákala Hanse dovnitř. Nejprve se zdráhal, ale nakonec vešel.

  Ocitl se v prostorném vestibulu s řadou pokladen a procházejícími zákazníky, kteří buďto přicházeli, nebo odcházeli s nakoupeným zbožím na parkoviště. Hans šel v patách jakéhosi muže, který přistoupil k jedné z plošin, aktivoval cosi na elektronickém panelu vedle madla a lehkým pohybem k sobě plošinu přitáhal, otočil ji ve vzduchu jako by hýbal kusem papíru a pak ji tlačil před sebou vstříc menší brance. Na jejím panelu se rozvítilo zelené světlo a muž vešel dovnitř.

  Hans se zarazil před plošinami, které do sebe byly zaklíněné, aby se ušetřilo co nejvíce místa. Okamžik civěl na elektronické zařízení vedle madla, na němž svítilo červené světlo. Pokoušel se přitáhnout plošinu k sobě, tak jak to udělal muž před ním, ale nešlo to. Zkusil to ještě několikrát, načež se za ním ozval mužský hlas: „Mohu vám nějak pomoci?“

  Hans se otočil a uviděl před sebou muže v kšiltovce a uniformě, na jejíž hrudi bylo napsáno: Ostraha.

  „Ano, nějak nemohu dostat ven ten...“ zamyslel se a uvědomil si, že nemůže najít správný výraz pro vznášející se plošinu. Použil proto prostý výraz: „...vozík.“

  „Máte přístupový kód?“

  „Přístupový kód?“ zarazil se Hans a pokrčil rameny.

  „Copak jste na nákupech poprvé?“ pokrčil muž z ochranky obočím.

  „Na takovýchto vlastně ano,“ přiznal Hans.

  Muž se ještě víc zachmuřil.

  „Pokud nemáte zákaznický přístupový kód, použijte platební kartu,“ navrhl mu.

  Ani z toho nebyl Hans příliš moudrý.

  „Víte co?“ muž poznal, že ani tento způsob není Hansovi po chuti, a proto se uchýlil k nejjednoduššímu řešení: „Stačil by vám malý košík?“

  „Ano,“ přikývl Hans hlavou.

  „Tumáte,“ sehl se muž ke sloupci naskádaných nákupních košíků a jeden Hansovi podal.

  „Děkuji,“ vzal košík a vrhl se s ním k brance.

  Muž z ostrahy za ním ještě okamžik hleděl, než se začal rozhlížet po dalších zákaznících.

  Hans natěšeně prošel brankou a ocitl se v království „nekonečných“ regálových chodeb, vyplněných všemožným zbožím. Jako by kráčel bludištěm, muzeem, výstavou bohatství, učarovaně procházel uličkami a pohledem se lepil na zelené melouny, na ovoce, ovoce, které ani neznal. Byla toho tady spousta. A těch druhů jogurtů, co zde viděl, těch druhů sýra a uzenin, ryb...

  Ach bože, vždyť tohle je chobotnice, přistoupil k mrazícímu boxu, z jehož ledové tříště na něj vykukovala naaranžovaná velká chobotnice s chapadly lekle ležícími kolem.

  V protější stěně bylo zasazeno obrovské akvárium s živými malými žraloky, s olihněmi a chobotničkami. Jako by ani nestál v nákupním středisku, ale ocitl se přímo uprostřed děje Vernova románu Dvacet tisíc mil pod mořem.

  Supermarketem se procházel dobrou hodinu, obdivuje se nezvyklému prostředí. Teprve, když ucítil malou únavu, uvědomil si, že sem nepřišel jen se dívat, ale nakoupit si jídlo. Vybíral podle vzhledu. Košík začal nejprve zaplňovat salámy, přidal i několik klobás a sýrů. V oddělení nápojů se všiml výběru piv. Chopil se dvou lahví německého piva a vše přidal k vybranému zboží. Nakonec se zastavil u pečiva. Protože neznal bílý chléb, sáhl po kulatém bochníku s temnou a lesklou kůrkou.

  Pochopil, že teď musí se vším k jedné z kas, na kterých se plazily gumové pásy. Po vzoru zákazníka, jenž stál před ním, vyložil svůj nákup také na pás. Ten pak pokračoval k pokladní. Teď přišla řada na něj. Pokladní vzala všechno do roukou a se zbožím přejela přes červené světlo. Vždy se ozvalo pípnutí. Když „zapípl“ poslední kus Hansova nákupu, zvedla k němu oči a řekla:  „Dvanáct říšských, padesát feniků, prosím.“

  Hans vyndal z kapsy peníze.

  Sotva to prodavačka viděla, osočila se na něj: „Pokud platíte hotovými, musíte to předem nahlásit,“ a ukázala na cedulku za sebou, kde bylo napsáno : PŘEJETE-LI SI PLATIT HOTOVOSTÍ, NAHLASTE TO, PROSÍM, PŘEDEM! DĚKUJEME.

  „Promiňte, nevěděl jsem...“

  Prodavačka neochotně vzala hotovost, ale nic neřekla.

  Jakmile se Hans ocitl s taškou nadítou nákupem před supermarketem, bylo z jeho výrazu zřejmé, že uvnitř zažil ještě nejedno překvapení. Několikrát se ohlížel za kupolovitou stavbou a přemítal o tom, kam se poděly obchody starých časů.

  Na ubytovně vyndaval takřka rituálně zboží na postel, odkud jej starostlivě přenášel do skříně, kde je vyskládával do regálů. Každý kousek přitom několikrát převaloval v ruce, než jej umístil na své místo. Tolik jídla u sebe nikdy neměl. Bylo jen jeho, všechno!

  Je to moje, jenom moje, radoval se. Budu si moct vybrat, co sním nejdříve. Už o tom nebude nikdo rozhodovat, jen já sám.

  Vždycky snědl, co mu přinesli. Teď se to změnilo. Pociťoval z toho neskonalou radost.

  A příště si koupím rádio, předsevzal si.