Pád do nicoty

George si pobrukoval a ležel se stéblem trávy v ústech na palouku. Přemýšlel o dnešním dni a vzpomínal s rukama za hlavou na loňskou nehodu svých rodičů. Znovu si procházel celý scénář a nedokázal pochopit, že jeho otec mohl zabít dva lidi. Vybavoval si zcela do detailů překrásnou dívku na pitevním stole a dvě těla jeho srdci blízká hned vedle ní.

Začalo se smrákat a pod vlivem krásné letní noci usnul. Ovlivněn svými myšlenkami před sněním na něho promluvila. Mluvila tichým nadlidským hlasem. Připadala mu jako víla doprovázející ho na cestách útrapným životem. Nedokázal si vybavit, co přesně říkala, ale po probuzení věděl, že mluvila o příchodu červeného nebe. Na obloze se totiž mezitím nahrnul mračna. Sluneční paprsky jim udávaly tón té nejčistší krve. Burácel hrom a mohutné blesky ho donutily omýlat si svůj sen dokola. Představil si její krásný úsměv a tvrdý ocelový pohled jejích lesknoucích se očí. Předávala mu snad vzkaz pro další generace? Ale co to bylo?

Chtěl se zvednout, ale gravitace mu připomínala, kdo je tu pánem. S námahou a chůzí připomínající spíše golema došel na verandu nyní už svého domu. Mohutný, osiřelý a tesknoucí. Prkno prvního schodu zanaříkalo pod jeho vahou. Hlava se mu točila a dříve, než zemská přitažlivost vyhrála, sáhnul po výtisku dnešních novin.

Velké titulky „Gravitace se zbláznila – chodíme jako po Měsíci“ a „Velké rudé mraky se zatáhly po celém světě“ ho nadmíru nepřekvapily. Ona o nich určitě musela mluvit, kdybych si to, já hlupák, pamatoval. Utkvěla mu v paměti jen zmínka o těch mracích a o jeho domu. Říkala něco ve smyslu: „Dodělěj ho! Oprav ho!“

Jak má souviset jeho oprava domu se zblázněnými fyzikálními silami? Zakroutil hlavou. Vešel do dvojitých masivních dveří. Dřevo si v klidu vrzalo, tak jako vždy, a podlaha ho svým zaskřípáním ujistila, že od jeho odchodu se nic nezměnilo. Dřevěné schodiště do druhého patra obýval starý prošlapaný koberec. Prošel kolem prvních dveří, zastesknul si a vzpomněl si na sled svých včerejších myšlenek.

Ložnice rodičů byla v žalostném stavu. Kdyby nezemřeli při té nehodě, určitě by je to čekalo tady. Uprostřed místnosti zela ohromná díra, propadlá podlaha, kterou se chystal delší dobu opravit. Otočil se k odchodu s tím, že to ještě nějakou dobu počká, když to čéká už půl roku. Zarazil se, promnul si oči a sáhl po klice. Látká, jež na ní uvízla, byla hebká, měkká a neskutečně lehounká. Po chvíli si uvědomil, že tento cár patřil k překrásnému rouchu ještě krásnější bytosti. Ona, ONA tu byla.

Vzpomněl si na slova řečená těmi nelidskými ústy, sešel dolů do kuchyně, hrábl po týden starém chlebu a bedně nářadí. Věděl, že za kůlnou byla spousta použitelných prken. S kouskem silně křupající poživatiny se pustil do díla. Pracoval celý den. Neuvědomoval si, že celý den krom odporného kousku chleba nic nejedl.

Uviděl ji, stála s rozjasňujícím úsměvem a kamennýma očima přibližně dva metry před ním. Chtěl se jí dotknout, uchopit ji do náruče. Zastavila ho. Rty se jí rozpohybovaly a k jeho uším dolehl líbezný hlas. Usmál se, ale úsměv mu ztuhl jen, co si začal uvědomovat ta slova. Jak mi může zbývat týden, co to sžírá naší Zemi? Plazodion, co to je? Než stačila odpovědět, rozplynula se. Vstal a promnul si oči. Sen?

Těžkou prací se předešlý den natolik unavil, že usnul. Dotlačil tělo k verandě pro noviny, ale žádné na něj nečekaly. Pošta už to vzdala, ale mlékárna naštěstí ne. Zvedl láhev bílé tekutiny s nápisem „Nezávadné, s 0% tuku“, jeho horní koutky cukly k úsměvu a obrátil do sebe celý obsah. Po třech dnech práci dokončil. Měl od NÍ různé instrukce, které nechápal. Plazodion, ochranná vrstva okolo domu, která nefunguje s narušenou statikou, proto chtěla, abych to opravil. Nejvíce mu však vrtalo hlavou, kdo jsou Slírové. Prý sluhové tajné energie, která vládne jinému světu. Napadalo ho též, že je blázen důvěřovat snu, ale skutečnost ho ujišťovala a silný pocit uvnitř hrudníku mu napovídal, že realitě není daleko.

Po probuzení také zjistil, že na verandě žádné mléko už nestojí, vydal se tedy do nedalekého města pro nějaké potraviny. Překvapení se nebránil – vyrabované obchody, zmatek a nikde ani živáčka. Posbíral, co se dalo ze zbylých trosek a jeho čelist klesla při pohledu na pohoří, které se dříve tyčilo vedle města. Půl ho scházela. Všiml si též na nebi se objevujících purpurových skvrn. Vzpomněl si na Slíry a raději zmizel.

Jeho zahradu však obýval zatuchlý močál. Přistoupil blíž a dotkl se té podivné hmoty. Ucítil prudkou bolest, slyšel trhání masa a lámaní kostí. Polehával na okraji čehosi, co pohlcovalo okolí. Jeho uši zachytily vzdálený a naříkavý pláč. Při pohledu na své tělo zkoprněl. Obě jeho nohy už neexistovaly. Tajemná síla ho trhala na kusy. Svaly na jeho rukách se bránily, ale podlehly a začaly praskat. Fialová obloha se na něj snášela s tíživým pocitem a drtila ho. Mžitky před očima neustávaly.

Vtom ji zahlédl. Natahuje zbylý pahýl, aby se ji naposledl dotkl. Chce ji, objímá ji. Otevírá oči. Všude okolo je bahnitá hmota, ale on stále ještě dýchá! Zmizela. Vzdáleně rozpoznává obrysy masivních dveří, JEHO DŮM! Močál pohlcuje zbytky rozdrásaného těla. Klesá ke dnu, do nicoty a bezmezného ticha.

Jeho nohy, ruce, voda...vše je pryč. Stojí na verandě, otevírá dveře.
„Mami, tati, co tu..“
„Georgi, ty jsi tu, no konečně,“ matka objímá svého syna.
„Ale vždyť vy jste..“
„Co jsme? Šťastní, že tě opět vidíme. A jsme moc rádí, že si nám opravil dům.“
„Mami, ale..“
„Žádné řeči. Pojď, chtěli bychom ti někoho představit.“
Stála tam, uprostřed pokoje. Usměvavá a žádoucí. Vlasy ji lehce poletovaly, šaty zářily a ty její oči, ty přenádherné planoucí oči.
„Tak tohle je náš George.“
Nechápal, usmál se.
Otec pokračoval v seznamování: „Synku, tak tohle je ONA, to je SMRT!“