Mučidla a popravčí metody - 1.Chvíle beznaděje

Mučidla a popravčí metody
1.) Chvíle beznaděje

„Dědečku, povídej nám něco!“ rozkázali souhlasně vnoučata starému umouněnému muži sedící na rozvrzaném křesle.
Ten rozsvítil s nechutí malou svíčku.
„No tak dobře! Řeknu vám příběh, který zažil můj bratr na vlastní kůži. Je tak strašný, že vám budou stát vlasy hrůzou, ne-li něco jiného a budete prosit, ať už je konec!“
„Dědečku a co jiného by nám mělo stát?“ položil Josífek otázku, na níž mu dědeček nemohl odpovědět. Je příliš malý kluk!
„Tak chcete to slyšet nebo ne, spratci malí?“
„Dědečku, co je to spratci?“ tázal se opět Josífek. Ale to už ho mrzoun zavíral do spíže!
„Ať zmrzne, kretén!“ bylo očividné, že ho nemá rád.
Ještě se od místa činu ozvalo nějaké zamumlání s tázavým tónem.
„Vy něco slyšíte?“ zeptal se naposledy zbylých tří dětí.
„Ne!“ odvětila rozumná Anička.
Dědečkovo burácející odmlčení zvylekalo Karlíka.
„Takže…arrghh…stalo se to před padesáti lety. Nějak tak mi to vyprávěl bratr:

***
Otevřel jsem pomalu jedno oko, poté druhé. S řasami k sobě přilepenými to šlo ztěška. Bylo šero, téměř tma. Viděl jsem si sotva na nohy. Seděl jsem na jakési židli a spatřil své namodralé ruce silně stáhlé koženými pásky.
„Jak jsem se zde já, velký Togu, dostal?“ zakřičel jsem, abych naháněl srach.
Záhy někdo za dveřmi rozsvítil lucernu. Nepatrné světýlko prostupovalo klíčovou dírkou i zpod mohutných dřevěných dveří. Povšiml jsem si stolíku vedle mé pravice, byl z hladkého povrchu. Nedošáhl jsem. Nohy jsem měl však volné. Pomalu, opatrně jsem si ho přitahoval. Jen, aby nespadl nůž. Vyšlo to, stolík byl již u mých nohou, ale jak dál?
Uchopil jsem ho spodními končetinami a zvedal vzhůru. Bylo to jako, když přesýpáváte mouku. Zvednout a pomalu naklánět. Nůž ladně zklouzl na mé častokrát posilované břicho. Já ho zuby uchopil za čepel a předal jsem ho své levici. Stálo při mně štěstí. Obě pásky byly přeřízlé co nevidět a já volný.
Pro jistotu jsem si schoval nůž do vysokých kožených bot.
Šel jsem ke dveřím a otevřel je. Nepromazané panty nepřirozeně pískaly. Tam číhal muž menší postavy v ruce držející přesýpací hodiny. Skláněl jsem se k botě, když…
„Tři a půl, můj pane! Myslím, že máme favorita!“promluvil.
„Gratuluji!“ řekl souběžně se vstupem z dalších dveří rytíř. Ano, byl to určitě rytíř. Robusné brnění pokrývalo jeho mozaikovitou halenku. Přilbici držel ve své kožené rukavici. Načechrané hnědé vlasy jej zdobily, dlouhá ofina však zakrývala pohled do jeho očí. V levici pozvedl lucernu a posvítil jí neúmyslně svému sluhovi do obličeje.
Nyní jsem si všiml jak je ošklivý. Dominantou obličeje byla bradavice, která konkurovala svou velikostí nosu. Bujné obočí vytvářely jakousi stříšku pro hnědozelené oči. Černé mastné vlasy překrývaly ohavnost jeho lopuchovitým uším. On jakoby zpozoroval, že je středem mého zájmu, otočil se a řekl. „Ty taky nejsi o moc hezčí!“ To jsem si však nemyslel. Já velký Togu, rychtář vesnice ve zdejším království, být ošklivý? To by byl hřích!
Poté rytíř pískl a někdo mě uchopil za obě ruce. Bránil jsem se, cukal sebou, jen abych se dostal ze spárů neznámého. Vše bylo marné. Asi musím ještě více posilovat! Odvedl mě za onu neznámou místnost v zákoutí u dveří, tam mi nasadil pásku stáhlou pevně přes oči.Zapáchala močí. Všude byla tma! Čím to je? Aha, ta páska!
***
„Dědečku, ty ses jmenoval Tofu? Maminka mi řekla, že jsi Dědeček.“ přerušil ho nejmladší Karlík.
„Já ne, můj bratr. Ale Togu! Předtím jsme si dávali jména, jak jsme uznali za vhodné. Například můj nejlepší kamarád se jmenoval Stup Id. Vybral mu ho tatínek po dovolené v Anglii. Tak se mu to líbilo!“
„To je legrašní! A dědešku Tofu, já jsem se vůbec nebála.“ ozvala se bezzubá Anička.
„Togu! Můj bratr se jmenoval Togu, ne já!“
V prochladlé části domu se něco ozvalo. Čím víc hlasitěji, až to bylo nakonec zřetelné. „Puste mě už, dědečku! Váš bratr, TOGU, byl hrdina, že?“
To ho potěšilo a váhavě vstával ze židle. Pustil zmrzlého Josífka a opět se usadil.
„To se dozvíš v příběhu! Takže…
***
Došli jsme do jakési místnosti z postelí, všiml jsem si po odkrytí pásky.Pavučiny v rozích stěn byly útulným domovem mnoha pavouků. Malé okénko s mřížemi otvíralo vtup pro trochu sluníčka. Neznámý za sebou zabouchl dveře. Jen letmým pohledem jsem zahlédl jeho koženou vestu s přivázaným nožem k ní. Jakmile jsem opět spatřil postel, neváhal a šel si s hlavou plnou myšlenek zdřímnout.
Probudilo mne něžné bouchání na dveře. Šel jsem blíže k železné konstrukci masivu. Neznámá osoba strčila ruku do malého okénka. V ní byl podnos s jídlem. Byla to ženská ruka! Precizně ostříhané nehty, kde tu a tam byla drobná špínka, hladké ruce. Jen stačila říct: „Hodně štěstí!“ a odešla.
Co to mělo znamenat to Hodně štestí?! Pomyslel jsem si.
Nad dumáním mě vyrušila vůně masa. „Hmm… kuře s chlebem!“ a vrhnul jsem se do toho. Jestli jsem ve vězení, proč mě vykrmujou tak kvalitním masem? A proč jsem vlastně ve vězení?
Otázka nebyla zodpovězena ani při dalším probuzení. Tentokrát zachrasil klíč v již známých dveřích.
„Vstávej, lenochu!“ a popadli mě dva muži vypadající jako kati za ochablé ruce a vlákli do neznáma. Možná do „ známa“. Na popraviště? Tázal jsem se sebe. Blbost, proč by o mně říkali favorit? No, možná protože jsem…
Cestou mnou projela bolest. Narazil jsem břichem na vyčnívající hřebík v podlaze. Ten mi rozpáral kůži. Naštěstí jen povrchně! Rozpárání intimních partií jsem se vyhnul.Potůček krve odtékal do díry v podlaze.
Asi jsem omdlel nebo co, ale probudil jsem před vstupem do neznámé místnosti. Kamenný oblouk nade mnou nás vítal. Dlouhá ponurná chodba s tajemnými místnostmi skryté pod načervenalými závěsy. A na druhém konci – gilotina. A v ní neznámý člověk. Vypadal jako žebrák. Kat uvolnil pákou obrovský nůž a ten lehounce uťal nebožtíkovi hlavu. Kaluž krve dodala místnosti ještě ponurnější atmosféru.
„Funguje to! Děkuji kamarádům z Francie!“ radostně výskal „vrah“ v červeném oděvu se zakrytým obličejem a pozvedl hlavu oběti výše. Najednou mrkla.
„Vono to na mě mrklo! Vážně to mrklo!“ promluvil jsem zděšený a uhrančivý pohled spočinul na katovi.
„Ano, máš skvělý postřech. My kati ji vyzvednem výše, aby naposledy spatřila svět.“ odpověděl s nadšením hluboký hlas.
„To, to není možné. Je mrtvý a mrká! A kde to jsem?!“
„Ve hradním sklepení. Zde zkoušíme nová mučidla a popravčí metody. A ty jsi byl zvolen, abys z každého mučidla okusil trochu a my zjistili co nadměrně silný a chytrý člověk dokáže vydržet.Těšíš se na skřipec?“
„Proto ta zkouška! Počkat, říkal jste skři-skřipec?“ s hlubokým polknutím jsem se tázal již nenáviděného člověka.
„Ano. Stylusi pojď mi pomoct!“
„Vy jste prozradil jeho jméno. Proč? Kati mají žít v utajení. Když vy ani v putyce nemůžete sedět libovolně. Máte svůj stůl. A…“
„Tobě, už to bude stejně jedno!“
Jak to myslel? Sakra, kam mě to vedou? No, jo na skřipec.Otřel jsem si zkrvavené břicho. Doufal jsem, že je to nejhorší zranění, které mě potkalo.
Zabočili jsme do první místnosti se závěsem. Byla menší než jsem si na první pohled myslel.
Uprostřed dřevěný skřipec, na něm kožené pásky nahoře a dole, nalevo jakýsi natahovací mechanismus. Položili mě na přístroj a uvázali.
„Sakra, já mám strach!“ řekl jsem a otřel si čelo, ještě před tím než i tu ruku přivázali. Ten kat, Stylus, stál vedle dřevěného kola. Vypadalo jako kormidlo.
„Můžeš!“ pokynul Stylusovi ten druhý. Začal otáčet kolem. Štiplavý pot mi stékal do očí. Srdce se mi rozpumpovala hlasitě jako zvon našeho kostelíka. Ach, jak já měl tu ves rád! Říčka Votinka protékala kolem vhodně postavěných domů.A nebylo jich málo! Kovář Lampa sídlil vedle krčmy.Proto jsem ho častokrát navštěvoval.Fajn, člověk. Měl jsem se s lidma za dobře.
Zatím se nic nedělo. Není to tak hrozné, řekl jsem si, ale záhy kat otáčel rychleji. Znažil jsem si ruce přitáhnout, avšak mučidlo bylo silnější. Cítil jsem jak mi ruce i nohy opuštějí své stabilní místo v kloubu.
„Arghh, přestaňte, co jsem komu udělal?!“
Kat však stále točil a najednou „lup,lup“ a v končetinách jsem pocítil nesnesitelnou bolest.
„Prosím!“ rozkázal jsem, avšak opatrněji .
Na to kat přestal.
„Co děláš?“
„Už to má vykloubené!“
„No a?“
„Úkol jsme splnili!“
Stylus byl na mě hodný. A já si ho za to cením. Zní to divně, cenit si kata, ale co na tom, zachránil mě. Bolest však nepolevila. Odvázali mne a ruce volně spadly. „Arghhh!“
Zkusil jsem se postavil, nebyl to však dobrý nápad. Sesypal jsem se jako hromada písku! V bězvedomí mne nejspíš odvedli do vězení.
***
„Dědečku mi je špatně!“ pípla Anička.
A záhy vyběhla ven a deštivou zem pokropila včerejším obědem.
„Dědečku my už to nechceme slyšet! Řekneš nám raději tu pohádka o vlkovi a lišce?“ řekl Karlík s nazelenalým výrazem v obličeji.
„Ano, ano! Dědečku vyprávěj nám!“ křičeli.
„Vypadněte! Nechcete slyšet jak bratr trpěl, neuslyšíte ani žádnou pohádku pro malý děcka!“ rozlobený Belt neskrýval své emoce.
„Dobře tak my jdeme, dědečku Tofu!“ a se smíchem vyběhly.
Pokoušel se usnout, ale myšlenky měl plné bratrova příběhu.

***
Probudil jsem se. Oči ihned spočinuly na mých rukou, byly přivázány roztrhlými kusy oblečení k pevnému klacku. Skusil jsem s nimi pohnout a šlo to! Bolest jsem však cítil. Nevím, jak dlouho jsem ležel. Dva, tři, čtyři dny? Nejspíš mi klouby nahodili zpět. Sundal jsem si provizorní obvazy a spatřil modřiny u ramenou, kyčlích, kotníků a zápěstí.Kolena a lokty vydržely velký nátlak skřipce. Ve vzduchu čpěl smrad umírajících.
Rozeznělo se opět něžné zaťukání. Tentokrát jsem zbystřil dříve a chytil hebkou ruku.
„Auuu!“ ozval se dětinský hlásek. Možná jsem to s rasancí trochu přehnal.
„Kdo jsi a co mi ti lidi chcou?!“ v hlavě jsem měl tisíce otázek.
„Jsem Zaka. Chtějí tě umučit k smrti, aby zjistili, jestli jsi hoden! Zavolej někoho o pomoc!
„Hoden čeho?“
„Však ty na to přijdeš!“
Prostrčila dírou tác a jemné cupitavé kroky odcházely.
„Zako!“
S přemýšlením jsem se vrhl do dnešního jídla. Hrachová kaše zapáchala solí! Kuchaři nejspíš upadl tác do Mehodiova moře. Ale s pokřiveným výrazem jsem to snědl. Hlad je hlad!
Avšak povšiml jsem si na tácu ještě něčeho! Uhlí. Takový malý černý kamínek, uchopil jsem ho a zabarvil mi ruku do černa! Sakra, proč mi to dala?
Poté se mi vybavily její slova: Zavolej o pomoc!
Ne, zavolej, ale napiš!! Ano, měl jsem někomu napsat na kousky látky z obvazu. Uhlí v ruce byla má záchrana.
Ale veškerá snaha byla fuč. Jak to může někomu dojít?! Zavzlykal jsem. Usedl jsem do kouta a prohlížel si písmo. Bylo mi jedno, jestli pavouk tká pavučinku v mých černých vlasech. Ale z chvíle beznaděje mě vyrušilo mávání křídel. Holubice! „Děkuji ti Zako!“ Věděl jsem, že mi pomohla ona. Nebyl jsem jí lhostejný.
Pták, kterého většina lidí nemá ráda, mi usedl na chlupatou ruku. Dopis jsem uvázal za pařát a vypustil ho se slovy: „Kalihera!“ Miloval jsem tu ves a ona milovala mne!