Himmelfahrtswagen (15. část)

Kapitola XVII. : Podkroví na Strasse der SS. Zpráva z Průkopníka. „Pošlete našeho nejlepšího detektiva.“

atrová budova s vysokým podkrovím pokrytým červenými taškami. Jedna z mnoha budov v řadě, jež lemovaly ze směru od tábora pravý břeh Ulice SS. K této budově se nyní upíraly Hansovy vzpomínky. Vzpomínky Hanse z Hácetu.

  „Drazí přítomní,“ promlouval Hans ke shromážděným, mezi nimiž nechyběl ani jeden člen Modrého týmu a byla tu také Princezna, podvedená svým odvěkým rivalem, v nějž vložila důvěru. Mohla by je nechat vykázat a nikdy více je nevpustit za zdi svého království. Jenže oni věděli příliš. Navíc, mohli by jí být nápomocni. Měli přece zkušenosti se svým Hansem. Primárními teď nebyly jejich osobní zájmy, ale odhalení pravdy, kterou by se jí samotné nemuselo podařit odhalit. Byla to její touha po pravdě, neboť do této věci se dosud angažovala jako jediný zástupce Hácetu, nejvyšší ve zdejší hácetské hierarchii. Ačkoliv Modrý tým čítal hned několik členů, kteří tu byli hosty, ona byla při „výsleších“ Hanse jediným zástupcem Hácetu. Svá děvčata nechala řídit chod ostatních oddělení a plně jim důvěřovala v bdění nad bezpečností zámku. Plně se tak mohla soustředit na nejvýznamnější objev hácetské, a snad i celosvětové historie. Vždyť Hácet byl proslulý svými tajemnými a nanejvýš vzušujícími objevy. Přestože vzdáleně doufala v úspěch při vypátrání jejich Hanse, toho prvního, příliš nevěřila v jeho reálnost. Pocit ponížení jí však zašpiňoval mysl. Již dlouhá léta se necítila tak podvedená. A přesto své hosty, kteří byli strůjci podvodu, nechávala být. Když už si je připustila tak blízko k tělu, musela z toho nakonec získat alespoň něco pro svůj Hácet. Museli najít prvního Hanse. Museli je postavit proti sobě. Musela se dozvědět pravdu. Bylo to jako droga. A pak, pak to možná s těmi z Modrého týmu skoncuje. Kdyby získala oba Hanse, mohla by se jich zbavit. Mohla by je podvést stejně tak, jako podvedli oni ji.

  Ano, pak bych se jich mohla zbavit! škodolibě si pomyslela.

  Její pošramocená ješitnost jí nedovolovala plně se soustředit na problém s druhým Hansem. Otázky proto kladli ti, kteří s tím zřejmě měli lepší zkušenosti, tedy členové Blauova týmu.

  Hlavní roli zde sehrával kryogenik Stadie, jenž lačnil po informacích spojených s konzervací, jedno kterého z Hansů. Šlo mu jen a jen o vědu. Chtěl to slyšet. Chtěl vědět, nakolik byla dachuaská věda daleko, že se jí podařilo konzervovat hned dva lidi, kteří přežili sto pět let ve stavu hibernace!

  „Pane Kurgu...“ oslovil jej Stadie v komnatě katakomb, která byla Hansovým útočištěm.

  Všichni přítomní seděli na židlích v řadě vedle sebe. Naproti seděl osamoceně Hans, jenž se lokty opíral o stůl, hotov spolupracovat.

  „Ano?“ pozvedl Hans plamenný výraz k Stadiemu. Jeho pohled patřil jen jemu. Ostatní, jako by tu ani nebyli.

  „Pane Kurgu, mohl byste mi popsat proces hibernace, jehož, jak tvrdíte, jste autorem?“

  „Je to prosté, pane... pane...“

  „Stadie.“

  „Pane Stadie. Jak vidíte, jsem živoucím důkazem toho, že se pokus zdařil. A zdařil se vylkolepě. Abych řekl pravdu, nikdy bych si nepomyslel, že člověk může vydržet ve stavu zimního spánku, tedy hibernace, pokud chcete, tak dlouho. Rovných sto pět let! Je to něco úžasného a já sám nad tímto úspěchem neskrývám nesmírný obdiv, obdiv na sebou samým. Povedlo se to!

  Byl jsem v prvním semestru matematicko-fyzikální fakulty v Mnichově. Fyzika byla odjakživa mým koníčkem. Celé hodiny jsem strávil ponořen do knih. Připadal jsem si jako doktor Frankenstein, který se v hororovém románu pokušel oživit mrtvého člověka. Bydleli jsme v Mnichově. Já, mé dvě sestry a rodiče. Jsem židovského původu. Naše rodinná mnichovská vila mi skýtala spoustu možností k provádění pokusů. Vydobil jsem si pro ně celé podkroví, kde jsem ve svých studentských letech trávil většinu času. Uchvacovala mě myšlenka hibernace člověka. Říkal jsem si, jak by bylo skvělé využít objevu hibernace pro dlouhé vesmírné lety, o kterých jsem četl ve vědeckofantastických románech. Jak jsem se však dočetl a dozvěděl zde, dlouhé vesmírné lety nejsou ani v této době proveditelné, že?“

  „Člověk byl na Měsíci, vyslal sondy za Jupiter, probádal Mars, avšak dosud se žádná živá bytost nedostala dále než právě k červené planetě, k Marsu,“ vysvětil Stadie.

  „Och, opravdu? Cožpak je věda o tolik pozadu? Jak vidíte, už v roce devatenáct set čtyřicet pět jsme dokázali hibernovat člověka na dost dlouhou dobu, na dobu, která by bohatě postačila k dlouhým cestám, k cestám na Saturn, Jupiter. Zkrátka do vzdálených koutů naší galaxie. A vy mi tu po sto pěti letech říkáte, že je vaším největším úspěchem cesta na Mars?“ vysmál se jim Hans.

  „Ano. Existuje sice teoretická možnost, jak dopravit člověka mnohem dále, ale zatím nebyla ověřena v praxi,“ objasnil Stadie.

  „A pročpak ne?“ dotíral Hans.

  „Pane Kurgu, prosím vás, neodbíhejme od otázky, kterou jsem vám položil. Nejsme tu proto, abychom spolu diskutovali. Ptám se vás, jaké metody bylo použito pro vaše zmrazení a pro zmrazení toho druhého,“ pomalu ztrácel Stadie trpělivost.

  Ostatní byli rádi, že Hanse utnul, neboť podobné otázky, které kladl Stadiemu, by mohl klást do nekonečna. A oni rozhodně nehodlali ztrácet čas zbytečným tlacháním.

  „Dobrá tedy... Vidím, že váš čas je drahocenný. Nebudeme jím plýtvat. Své pokusy jsem zahájil na hlodavcích. Na těch, u kterých nění zimí spánek běžný, stejně tak, jako u člověka. Schwefelwasserstoff! Ano! Sirovodík byl klíčem. Produkují jej jak zvířata, tak člověk. Ovšemže je ve větším množství smrtelný, ale je nezbytnou součástí zvířat i lidí, lidského organismu. Redukuje tělesnou teplotu a má vliv na metabolismus. Jsou to nejdůležitější faktory hibernace. Musí se s nimi zacházet velmi opatrně,“ usmál se na Stadieho, jemuž se rozzářily oči. O sirovodíku věděl své. V blízké minulosti se vědcům v jeho okolí podařilo uvést do zimního spánku skupinku primátů. Probudili je po měsíci. Zvířata nevykazovala žádné známky poškození, ani fyzického, ani psychického. Chovala se stějně, jako srovnávací skupinka opic, které hibenaci podrobeny nebyly. V současné době drželi v hibernačních boxech další primáty, a co bylo na tom všem nejironičtější, i skupinu pěti trestanců, odsouzených k doživotnímu trestu, kteří dobrovolně podepsali účast na pokusech za příslib omilostnění v případě, podaří-li se je úspěšně probudit. Stali se tak prvními lidmi, kteří pokusem procházeli. V hibernaci se nacházeli již několik měsíců. O tomto tajném experimentu se však Stadie nehodlal rozšiřovat. On tu přece nebyl proto, aby vysvětloval. Jeho chlouba, kryogenické oddělení, bylo součástí Blauova Průkopníka. Do doby, než se však potvrdí, či nepotvrdí úspěch pokusu, se nesměly dostat žádné informace ven. Proto se držel tvrzení, že i v dnešní době je složité podrobit člověka hibernaci. Doufal, že informace, případná spolupráce s tímto Hansem, mu v mnohém pomohou.

  „Pokračujte...“ vyzval Hanse.

  „Uzavřel jsem myši do speciálního boxu, kam jsem zavedl vzduch promísený se sirovodíkem. Mnoho pokusných skupin zahynulo. Myši zdechly. Reguloval jsem koncentraci sirovodíku v boxu. Konečně jsem mohl pozorovat postupné zpomalování jejich dechu a jejich tělesné teploty. Ta klesla z třiceti sedmi stupňů Celsia na jedenáct stupňů. Dech se zpomalil ze sto dvaceti nádechů za minutu až na jedenáct. Metabolické změny klesly o celých devadesát procent. Bylo to něco úžasného. Po několika hodinách jsem myším dopřál čerstvého vzduchu. Probraly se a jejich funkce se vrátily k normálu. Nepozoroval jsem u nich žádné změny. Pokus se zdařil! Byl to nejšťastnější a zároveň nejsmutnější den mého života,“ sjel očima pomalu dolů a rozzářený výraz plný vzpomínek se zatáhl chmurou. Zesmutněl.

  „Jakto, nejsmutnější?“ opatrně a tiše, aby jej nevyrušil, se otázal psycholog Hofmann.

  „Toho dne k nám vtrhlo gestapo. Pozatýkali všechny členy mé rodiny, i mě. Už nikdy jsem nikoho z nich nespatřil. Vyslýchali mě dlouho. Ptali se na podkroví vily, až mě nakonec, po dlouhých útrapách, během kterých jsem procestoval všemožné věznice a koncentráky, transportovali do posledního z nich, do Dachau, kam jsem přijel v roce devatenáct set čtyřicet jedna. Tam jsem se poprvé setkal tváří v tvář s doktorem Rascherem. Stalo se to začátkem následujícího roku. A tam jsem také potkal Untersturmführera Sterbela. Do té doby, než se o moje výzkumy začal zajímat Rascher, mne nazývali šarlatánem, alchymistou, podvodníkem. Měl jsem přezdívku Goldmacher. Doktor Rascher nade mnou začal držet ochrannou ruku. Byl pánem nad Dachau. Nesměl na mě ani samotný velitel. Sterbel byl Rascherův společník, tajný společník, jeho přítele, který mne týral, když jsem ještě dřel jako ostatní vězni, a nezadal si v brutálním počínání na pokusných osobách, kterých bylo v Dachau drahně, s Rascherem. Osvobodili mě od práce. Rascher mi jednoho dne nabídl spolupráci. Svěřil se mi o podchlazovacích pokusech, které v táboře prováděl pro Luftwaffe. Byl jejím členem, myslím, že to byl kapitán. Požádal mě o možnost skloubit podchlazení člověka s hibernací, kterou jsem kdysi před léty provedl na myších. Doufal, že vhodným spojením nalezneme řešení, jak lze člověka uvést do hibernace a v tomto stavu jej konzervovat na dlouhá léta. Byl jsem bezradný. Nevěděl jsem, jak něčeho takového docílit, a to ještě v podmínkách, které jsme k tomu v Dachau měli. Ne že by byly nuzné. Pokusného materiálu jsme měli až nad hlavu, avšak to, co po mně chtěl, bylo nad možnosti kohokoliv na světě. Mluvil o hibernaci na dlouhá léta, chápete?!“ nevěřícně zakroutil Hans hlavou. „Dva roky na mě kladl nátlak. Projektoval jsem všemožné schránky, v nichž by bylo možné zakonzervovat člověka. Přestože jsem byl vězněm, múza mě neopustila ani v koncentráku. Kolik nákresů, nákresů, jež se prostíraly přes celé zdi mé pracovny, jsem zmuchlal a roztrhal. Schránky měly různé tvary. Nechal jsem popustit uzdu své fantazii. Žádná z nich by však nemohla fungovat! Zklamal jsem. Zklamal jsem doktora Raschera a hlavně, jak jsem se později dozvěděl, Untersturmführera Sterbela. V roce devatenáct set čtyřicet čtyři Rascher opustil Dachau a už se nikdy nevrátil. Tedy alespoň já o tom nevím. Od Sterbela jsem se dozvěděl, že zradil Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Nevím přesně, o jakou zradu se jednalo. Zůstal jsem tedy pod patronátem Sterbela a jiných, kteří přišli na Rascherovo místo. Prozkoumávali jeho zápisky, poznámky, závěry z podchlazovacích, ale i výškových pokusů, z jeho pokusů s bojovými plyny, které prováděl v plynové komoře krátce před svým odchodem z tábora. Nejvíce je zajímali podchlazovací pokusy a samozřejmě já. Otrokáři se vystřídali, vystřídali doktora Raschera, ale požadavky na mne zůstaly stejné. Pokračovat v hibernaci, to bylo mým prvořadým úkolem a jejich jedinou touhou. Neznal jsem všechny ty lidi. Někteří z nich pocházeli z Berlína, jiní nevím. Sterbel zůstal, pochopitelně. Někdy jsem měl pocit, jako by se doktora Raschera zbavili schválně, aby mohli převzít výsledky jeho dosavadních výzkumů a upřít mu iniciativu a určité autorství na hibernačním projektu. Neradi slyšeli, když jsem slovo hibernace spojoval s doktorem Rascherem. Říkali, že nebyl nikým. Jeho pokusy nic neznamenaly. V podchlazovacích, ani v jiných pokusech, nepřišel na nic závratného. Podle některých nepřišel vůbec na nic! Jenomže já to viděl trochu jinak. Doktor Rascher měl určitě jistou zásluhu na našem pozdějším úspěchu, o kterém vám ještě povyprávím. Přinejmenším položil základní kámen možnosti využít k hibernaci nízkých teplot. Reakci organismu na nízké teploty znal již z praxe. Pokračovali jsme se Sterbelovým týmem. Výzkumy v Dachau šly dál.“

  „Víte čemu nerozumím?“ přerušil jeho zajímavé vyprávění Schwartz.

  „Čemupak?“

  „Proč se výzkum tak důležité věci, naprosto revolučního objevu, odehrával v primitivních podmínkách bavorského koncentráku. Proč vás nepřemístili na lepší pracoviště, na pracoviště, kde bylo více vybavení. Tam byste měl přece mnohem zaručenější šanci na úspěch.“

  „Ačkoliv jsem se zmínil o nuzných podmínkách tábora, myslel jsem tím spíše podmínky všeobecné, podmínky, které doléhaly na vězně. Pokusné stanice v táboře však byly v rozkvětu. V tomto směru mělo Dachau dostatek vybavení. Nové s sebou navíc přiváželi noví vězni, kteří byli všemožného povolání. Dachau byl v určitém ohledu experimentálním táborem. Jednak byl mustrem pro ostatní koncentráky a jednak byl nejdále v oblasti vybavení. Pěstovali se tam angorští králíci, měli jsme tam plantáže s cizokrajnými rostlinami, které sloužily k homeopatické léčbě. Konaly se tam pokusy s rozličnými kmeny malárie. Profesor Schilling, starý muž, měl v Dachau svou malarickou stanici. Dozvěděl jsem se, že byl odborníkem na tropické nemoci. Pokoušel se najít lék na malárii. K tomu účelu si vyškolil speciální komando chytačů much, kteří běhali po táboře a chytali mouchy. Těmi pak krmili Schillingovy komáry. Byl to speciální druh komárů. Nakažené komáry pak chovali v síťkovinových klecích. Stěnu klece Schilling přikládal na vnitřní stranu stehen či paží vězně, který tak byl infikován malárií. Byl to bizarnní svět, bizarnní a zvrácený svět neomezených možností. V Dachau bylo možné vše, úplně vše. Byl to svět ve světě. Nebo spíše peklo. Tam, za ostnatým drátem, vládlo naprosté bezpráví. Vězeň stál nejníže na žebříčku hodnot. Proč by právě v Dachau, neměl probíhat výzkum hibernace? Právě k tomu byly v táboře jedinečné možnosti. Takové byste jinde hledal široko daleko.“

  Nikdo nic neřekl. Zdálo se, že je Hansův argument zcela uspokojil.

  Hans pokračoval: „Nakonec jsem to dokázal. Se Sterbelovým týmem se nám podařilo hibernovat vězně, kterého jsme zmrazili. Použili jsme k tomu materiál připravený v kuchyních německé IG Farben. Sterbel odcestoval v listopadu devatenáct set čtyřicet čtyři do města v Horním Slezsku, do Auschwitzu. Na místo se dostali doslova za pět minut dvanáct. Tamní koncentrační tábor Monowice, oddělení výroby kaučuku, jim poskytlo recepty a vzorky pro výrobu námi požadovaného materiálu, vhodného pro konstrukci hibernační schránky. Kdyby přijeli o několik týdnů déle, ocitli by se již na území ovládaném Sověty. Po příjezdu Sterbela jsem se dozvěděl o makambrickém koncentráku v jedné z vesnic nedaleko Auschwitzu, Osvětimi. S jeho rozlohou se prý nemohl náš Dachau vůbec srovnávat. Myslím, že se ten tábor jmenoval Birkenau, Březinka. Předeslané zmrazení vězně se odehrálo již v podkroví na Ulici SS, která se nacházela vně tábora, asi kilometr od jeho hlavní brány. Tam bylo přemístěno všechno vybavení, protože v táboře ubývalo místa. Podmínky se zhoršovaly. Do tábora přicházelo stále více vězňů. Evakuační transporty z ostatních táborů, přes které prošli Sověti, k nám proudily denně. Mým novým útočištěm se stala jedna z budov, kterých bylo při pravém břehu Ulice SS hned několik. Postavili je vězni. Přes silnici se rozléhalo Náměstí Theodora Eickeho, inspektora koncentračních táborů, někdejšího velitele Dachau. Zmrazeného a hibernovaného vězně jsme uchovávali ve speciální schránce. Po několika dnech však zemřel. Schránka byla ze špatného materiálu. Netěsnila a brzy se opotřebovala. Musel jsem přijít na to, jak zredukovat závislost na technickém vybavení, které by zabezpečovalo chod hibernační schránky, na minimum. Se vzorky z IG Farben se nám nakonec podařilo, alespoň jsme si to mysleli, vytvořit neporuchovou substanci, kterou jsme naplnili speciálně k tomu účelu zkonstruovanou formu. Ačkoliv zdaleka nebyla vyřešena otázka znovuvzkříšení hibernovaného člověka, a k tomu všemu jsme hráli, respektive esesmani, o čas, přihlásil se Sterbel dobrovolně k tomu, že se stane dalším, na kterém bude pokus proveden. Měl být zmražen do nové schránky. Podmínkou bylo, že jako dalšího zmrazí mě. Proč se Sterbel k něčemu takovému dobrovolně přihlásil, bylo zřejmé. Ze zahraničního rozhlasu byla již 16. část v té době známa jména nacistů, kteří byli označeni za zločince proti lidskosti. A mezi nimi nechyběl ani Sterbel. Válku nemohli vyhrát, to bylo již jasné. Stalo se to v dubnu, v posledních dnech Dachau. Na nějaké přemisťování hibernačního vybavení nebyl čas. Zmrazli nás a my se probudili až teď, celých sto pět let po našem hibernování. Nedělal jsem si naděje, že se kdy z hibernace proberu. No a vidíte sami. Povedlo se.“

  Rozporuplnou atmosféru narušilo zaklepání na dveře. Princezna zbytřila. Musela to být některá z jejích dívek.

  „Herein!“ zvolala a čekala, přejíždějíc pohledem po můžích z Blauova týmu.

  Ve dveřích se objevila pohledná bruneta s vlasy svázanými do drdolu. Její ladné křivky obepínala černá latexová uniforma. Sladkým pohledem pohlédla na Princeznu, svou velitelku, a obdařila ji láskyplným úsměvem, což nemohlo nikomu z přítomných uniknout. Princezna tím nebyla nijak rozrušena. Protože tu byly samé ženy, mezi některými se vyvinulo více než pracovní pouto. Princezna se ráda oddávala sexuálním hrátkám s některou ze svých svěřenkyň a ony jí rády vycházely vstříc. V okamžicích volna navštěvovala Princezna nejednu z nich, aby se vzájemně zbavily nahromaděného sexuálního napětí, které si vybíjely během lesbických hrátek. Princezninou favoritkou byla právě tato sotva osmnáctiletá dívka, kterou velmi milovala. Silné pouto lásky bylo vzájemné.

  Nikdo z Modrého týmu o tom pochopitelně neměl ani tušení.

  „Co se děje, Gudrun?“ jemným hlasem se otázala Princezna dívky.

  „Má paní, dostali jsme zprávu z Průkopníka,“ pokorně ji uvědomila.

  Blauovi lidé, včetně jeho samotného, zbystřili ještě více. Blau uvědomil své podřízené v Berlíně, aby jej volali jen v případě velmi závažné události. Muselo jít tedy o něco velkého.

  Princezna trhla hlavou a upřela své hluboké oči do Blauova vzrušeného pohledu.

  „Oč jde?“ otázal se opatrně Blau děvčete, které zprávu přineslo.

  „Ten muž chce mluvit jen s vámi,“ upřesnila Gudrun.

  Princezna pokývla hlavou a oznámila: „Můžete zůstat tady, my vás tu necháme o samotě. Je tu reprodukční zařízení. Hovor budete moci vést přímo odsud,“ chystala se zvednout se, stejně tak, jako ostatní Blauovi svěřenci.

  „Ne, ne !“ rázně je Blau zarazil. „Pokud je to tak, byl bych rád, kdybychom tu všichni, tedy kromě vás,” pohlédl na Hanse, „zůstali. Myslím, že vám dlužíme naši důvěru. Zvláště pak, zklamla-li jste se vy v té naší.“ Jeho slova patřila Princezně.

  Ta se posadila zpátky a pokývla na Gudrun, která přistoupila k Hansovi a požádala jej, aby šel s ní ven. Neprotestoval a podrobil se její vůli.

  Zakrátko se z reproduktorů v rozích ozval mužský hlas.

  „Pane Blau, tady vyšetřovací důstojník Ernst.“

  „Co se děje důstojníku?“ s přimhouřeným obočím se otázal Blau.

  „Zdá se, že jsme narazili na stopu, pane.“

  „Na jakou stopu?“

  „Na stopu Hanse Kurga, který nám zmizel.“

  Všem v místnosti se po této zprávě rozzářil pohled. Byli plni očekávání.

  „Mluvte!“ pobídl svého podřízeného Blau.

  „Mnichovská policie dnes ráno vyslechla dívku, která se s ním stýkala. Zaútočil na nějaké mladíky, které ošklivě poranil. Zavolala policii, a ti ji odvedli k výslechu. Když jim řekla, co věděla, odešla domů. Tam pak našla dopis na rozloučenou. Stálo v něm, že jeho autor, chlapec, s kterým dočasně chodila, je ve skutečnosti vězněm koncentračního tábora Dachau. Nechápala, co to má znamenat a ve strachu se znovu obrátila na policii, kde jim předložila dopis jako důkaz. Nikdo jí však pochopitelně nemohl podat vysvětlení. Díky našim spolehlivým informátorům se tato zpráva dostala až k nám.“

  Princezna cítila, jak jí po zádech přebíhá mráz. Byla vzrušená z toho, že snad konečně uvidí oba Hanse pohromadě. Měli novou naději.

  „Ernste, co jste myslel tím dopisem na rozloučenou?“ vyzvídal Blau.

  „Pane, nejlepší bude, když vám budu text dopisu citovat, aby nám tak nic neuniklo,“ navrhl Ernst.

  „Dobrá, udělejte to,“ pokynul mu Blau.

  Všichni nastražili své uši.

  Z reproduktorů ze začal linout monotónní Ernstův hlas.

  „Loučím se s Tebou, navždy. Miluju Tě a nikdy Tě milovat nepřestanu. Stále Tě budu nosit ve své mysli. Prosím, nezlob se na mne pro to, co se přihodilo. Nedokázal bych tu zůstat. Mám hrozný strach. Nemohu zůstat mezi těmito lidmi. Už jednou jsem to prožil a nechci tím projít znovu. Mrzí mě, že Tě nemohu vzít s sebou, avšak tam, kam jedu, bys nebyla šťastná. Věř však, že Tě budu stále chovat ve svých vzpomínkách a nikdy nezapomenu na to, co jsi mi ukázala. Ještě jednou se s Tebou loučím, já, bývalý vězeň koncentračního tábora Dachau. Hans.“

  Všichni si pozorně vyslechli obsah textu.

  První promluvil Blau.

  „Mrzí mě, že Tě nemohu vzít s sebou, avšak tam, kam jedu, bys nebyla šťastná?“ zopakoval větu z dopisu a krátce se nad ní zamyslel. „Ernste, víme, co tím měl přesně na mysli? Zmínila se ta dívka o místě, kam měl namířeno, kam by mohl mít podle ní namířeno? Mluvili o tom někdy spolu?“

  „Ano, pane,“ nadšeně oznámil Ernst.

  „Skvělá práce, Ernste, kde je to místo?!“ vzrušeně a s očekáváním se zvedl Blau.

  „Ta dívka, která vypovídala, nám sdělila Hansovy plány, s nimiž se jí kdysi svěřil. Situace je však poněkud komplikovanější. Říkala, že nedávno chtěl odjet do Hamburgu, ale nakonec si to rozmyslel. Také se jí svěřil se svým snem odcestovat na Nový Zéland, kde by mohl žít v poklidu. Tehdy samozřejmě nevěděla, že je bývalým vězněm koncetráku Dachau. Nikdy jí to nevysvětlil. Myslela si, že je nějakým propuštěným trestancem, protože přese vše své zastírání jí pověděl alespoň o tom, že pochází ze zajetí, ačkoliv o konkretním uvěznění se jí nezmínil.“

  „Nový Zéland?“ poprvé promluvil Schwartz.

  „Dobrý den, pane Schwartzi. Myslel jsem, že je tam jen pan Blau,“ ozval se překvapeně Ernst.

  „Jsme tu všichni, Ernste. Nemusíte se znepokojovat. Kde je ta dívka teď?“ zajímalo Blaua.

  „Vyšetřovatelé ji nechali samozřejmě jít. Už neměla nic, co by nám řekla.“

  „A kdo se případem zabývá?“

  „Máme tam našeho člověka. Čeká na pokyny, pane.“

  „Výtečně. Děkuji, Ernste. To je zatím všechno. Ozveme se vám s instrukcemi. Zatím, ať se nikdo o nic nepokouší. Poradíme se a dáme vám vědět.“

  „Jawohl.“

  Chrapot z repoduktorů zvolna odezněl.

  „Nuže...“ přejel Blau pohledem po všech přítomných, Princeznu nevyjímaje.

  „Pokud skutečně odjel na Nový Zéland, pak po něm budeme jen těžko pátrat. Je to na druhém konci světa. Navíc, nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že odjel právě tam, ne po tom, co se o svých záměrech svěřil někomu, kdo by jej mohl prozradit, jak se ostatně stalo,“ vysvětlil Schwartz.

  „Pane Schwartzi, nebyl bych až tak skeptický,“ zarazil jej Blau. „Pokud se náš Hans vydal na nějakou pouť, je na ní teprve několik hodin. A jestli je pravada, co řekala ta dívka policii, nejprve měl namířeno do Hamburgu, kde bychom jej jistě dopadli snáz.“

  „Ale proč do Hamburgu?“ pokrčil Hofmann zadumaně obočí ve snaze najít spojitost mezi Hamburgem a Novým Zélandem.

  „Loď!“ zvolala Princezna.

  Všichni na ni pohlédli jako na dosud mlčícího žáka, skromně se krčícího nad lavicí, který nečekaně podal vyučujícímu jasnou odpověď za všechny ostatní.

  „Loď?“ povaloval si Blau na jazyku toto slovo. „Ale proč by chtěl plout na Nový Zéland právě lodí? Vždyť taková cesta je velmi dlouhá. Aeroplány by se tam dostal mnohem dříve.“

  „Je mazaný. Aeroplánem by se tam sice dostal o poznání dříve, avšak hrozilo by mu velké nebezpečí. Jaké má asi doklady? Má vůbec nějaké? Vždyť ten chlapec nemá identitu. Kdyby riskoval cestu vzduchem, mohli by jej zatknout a tomu se chce jistě vyhnout. V docích hamburgských přístavů jsou však stále pašeráci a jiní podvodníci. Snadno si tam najde odvoz, přestože se cesta prodlouží. Nebude riskovat,“ sdělil svůj názor Blau. „Navíc nezapomínejte, že mezi Německem a Novým Zélandem je volnější obchodní i turistická cesta. Jakmile jednou přirazí k břehům zélandských ostrovů, nebude pro něj problém proniknout do vnitrozemí. Je to ostřílený člověk. Unikne-li nám na Zéland, nikdy jej už nenajdeme.“

  „Slyšeli jste, pánové. Máte k tomu svůj názor?“

  „Pokud cestuje opravdu na Nový Zéland, s největší pravděpodobností jej nedostihneme. Navrhoval bych...“ nechal se slyšet Schwartz, „abychom zorganizovali pátrací skupinu. Dobrá tedy! Zatraceně, věřme této verzi, vždyť to je jediné, co máme. Pošleme tedy našeho člověka, detektiva, jako předvoj do Hamburgu. Ať tam vyrazí okamžitě. Ať prohledá hamburgské doky odshora dolů a poohlédne se po Hansovi. Ať se zeptá podezřelých rybářů a kapitánů těch méně oficiálních lodí na cokoliv podezřelého...“

  „Ano, ano!“ zvedl Blau významně pravici, aby Schwartze zarazil při zbytečném opovídávání pátracích postupů, když on sám detektivem nebyl, přestože kdysi sloužil jako bachař v nejobávanějším vězení na ostrůvku Rügen, jen několik kilometrů severovýchodně od Rostoku. „Máte pravdu. Je to to jediné, co máme. Začneme. Pošlete našeho nejlepšího detektiva do Hamburgu. My se zatím sami připravíme na cestu pro případ, kdyby byl Hans nalezen.“

Kapitola XVIII. : Hamburg. Loď. Křišťálová noc. Konfrontace.

amburg. Krásné přístavní město i pro někoho, kdo jej pamatoval z doby před tolika lety, i když jen z obrázků. Dodnes bylo k nerozeznání od své tehdejší podoby, kterou měl Hans spojenou toliko s nažloutlými černobílými fotografiemi zdobícími stěny mnichovských vináren. Široká delta řeky Labe, se stala útočištěm luxusních a obrovských korábů, ale i menších rybářských lodí. Slaným mořským povětřím se linuly hluboké nářky lodních sirén, jež spolu jako by komunikovaly.

  Hans nevěřil svým očím. Dosud nic podobného neviděl. Nikdy v Hamburgu nebyl. Přesto vždy toužil po návštěvě zdejšího přístavu, který kdysi vypadal mnohem zastaraleji. Poprvé v životě hleděl na moře, na modravou a nedozírnou pláň nezkrotného živlu, jež se prostírala na obzoru za deltou řeky Elbe. Nad moderními kajutami lodí, jež se tyčily do výše několika desítek metrů, poletovali racci, kteří svým jekotem dodávali přístavišti charakteristickou atmosféru umocňovanou pachem ryb.

  Přístavní doky připomínaly starověké pyramidy se sněhobílou skořápkou, do níž byla zasázená malá okénka. Malá proto, že se na ně díval z velké dálky. Jejich skutečnou velikost si uvědomil teprve, když k nim přistoupil blíže. Strnule stál u úpatí doků, odkud měl lepší výhled i na nejbližší lodě. Ty menší, neboť velké trajekty a zaoceánské parníky s obrovskými palubami kotvily ve větších hloubkách.

  Hans si vzpomněl, jak mu kdysi rodiče povídali o zkáze velké lodi, tehdy největší lodi, jaká kdy byla pstavena. Už si nevzpomněl na její jméno, přestože jej lechtalo na jazyku. Myslí mu proplouvala gigantická loď, jejíž pýcha ji dohnala k záhubě.

  Oh ano! Titanic. Vzpomněl si.

  Bylo to v roce 1912. Tehdy ještě nebyl naživu, ale jeho rodiče ten den pamatovali. Titanic, jak mu říkali, narazil do ledovce, který ze zakousl do jeho ocelových plátů a loď začala nabírat vodu. Stalo se to v severním Atlantiku, kde je nesmírně ledová voda. Většina pasažérů Titanicu ve vodě o teplotě pod bodem mrazu zahynula strašlivou smrtí. Pamatoval si, jak doma jednou zkoušel lít na sebe ledovou vodu z kýble. Byl to hrozný pocit, ale jemu nedalo, aby to nezkusil, aby aspoň v nástinu neokusil, co pocítili pasažéři Titanicu. Sžíralo jej pomyšlení na jejich utrpení...

  Hans se nostalgicky usmál. Teď už byl poučen dokonale. Vše bylo jiné. V lágru jej nakonec nedobrovolně podrobovali podobné zkoušce. To už si experiment nemohl regulovat sám, jako kdysi. Byl k tomu donucen násilím. Ponořovali jej do kádě s ledovou vodou. Cítil, jak mu tělo chřadne, jak ztrácí vědomí. A pak přišel mráz největší. Mráz, jenž jej uspal na sto pět let!

  Nad tím vědomím se oklepal. Přeběhl mu mráz po zádech. Bylo teplo, a přesto pocítil vtíravou zimu. Zkřížil ruce, aby se trochu zahřál. Nepomáhalo to. Stále si připomínal své poslední okamžiky v kacetu Dachau. Připomněl si...

  Bože! Sterbel! Untersturmführer Sterbel!!!

  V mysli náhle jasně viděl tvář Untersturmführera, který se jmenoval Sterbel. Byl tam, byl s ním při zmrazování. Doteď si nedokázal vzpomenout na jeho jméno, ani na jeho osobu.

  Vždyť on figuroval při mém zmrazování. Mém? náhle zapochyboval. Jako by se mu v mysli rozjasňovalo. Jako by teprve teď, v hamburgském přístavu, prozřel. Ponořil se hluboko do myšlenek. Viděl konzervační nádobu s roztokem, kam je pokládáno tělo. Avšak to nebylo jeho tělo.

  Nebyl jsem oběť, znělo mu v mysli zpoloviny jako otázka, zpoloviny jako oznámení, jako přiznání.

  Hans Kurg? přikrčil obočí. Já nejsem Hans Kurg!

  Z povzdálí jej sledoval nenápadný můž v černém obleku a se staromódním kloboukem. Nespouštěl jej z očí. Hans o něm nevěděl. Dokonce ani mužovy myšlenky jej nedokázaly prozradit.

  „Nuže, Hans byl nalezen. Musíme se vydat na cestu!“ uvědomil Blau své muže a Princeznu.

  „Neměli bychom využít našeho Hanse?“ navrhla Princezna.

  „K čemu?“ nerozuměl jí Blau.

  „Mohl by nám pomoci, nemyslíte? Je přece jediným, koho váš Hans zná. Nemyslíte, že když detektor lži neodhalil jeho lež, je na čase přejít k dalšímu kroku, jak se dozvědět pravdu o jejich osobnostech?“

  „Nerozumím.“

  „Kdybychom nejdříve nechali právě druhého Hanse setkat se prvním Hansem, možná by nám jejich střet napověděl, kdo z nich hovoří pravdu,“ vysvětlila Princezna.

  „To je zajímavé, ale cožpak chcete brát i druhého Hanse do terénu? Co když o něj pro tuto neopatrnost přijdeme?“ namítl Schwartz.

  „Myslím, že to není velké riziko. Máme výhodu. Necháme prvního Hanse nalodit se na loď. Samozřejmě i s vaším detektivem. Na širém moři nám ani jeden z nich neunikne. Je to vlastně geniální plán. Cestou se nalodíme na loď, kterou Hans popluje. Nebude snad problém, aby nám váš detektiv podával přesné informace o poloze. Když se nalodíme, bude tam s námi i náš druhý Hans. Pošleme jej za prvním Hansem a vše budeme pozorně sledovat.“

  „A co když druhý Hans na váš plán nepřistoupí?“ zvažoval Blau.

  „Přistoupí. Pokud je tím, za koho se vydává, proč by nám neměl pomoci v dopadení svého trýznitele?“ vychytrale sdělila Princezna.

  „A pokud je to právě naopak?“ pokrčil Hofmann rameny.

  „Pak se tím prozradí, nemyslíte?“ usmála se Princezna nad dokonalostí a jednoduchostí svého plánu.

  „Pojďme se jej zeptat, pojďme druhému Hansovi nabídnout spoluúčast v našem plánu,“ souhlasil Blau a všichni se společně odebrali do chdeb, v nichž byl držen druhý Hans, který měl zakrátko znovu spatřit denní světlo.

  Hansovi bylo strašně. Nenáviděl se a nenáviděl lidi kolem. Byl snad opravdu nacistickým barbarem a ne obětí, jak si dosud myslel? Sváděl vnitřní boj. Neznal odpověď. Byly snad jeho vzpomínky vzpomínkami někoho jiného, toho vězně, kterého konzervovali před ním, a o kterém si dosud myslel, že to byl on? Ale co když to byl skutečně on? Tak živé vzpomínky by přece nemohl vidět jako druhá osoba, kdyby je opravdu neprožil. O to víc pociťoval, že potřebuje na klidné místo, kde by si pročistil hlavu, nezatížen zdejší společností.

  Vydal se proto přímo k molům, po nichž ostražitě obcházel ve snaze najít tu správnou loď, která by jej dopravila na Nový Zéland. Přímo v docích kotvily menší lodě. Žádná z nich však neměla mohutné komíny, jež by trčely vzhůru. Tyhle vypadaly jinak, než jak je znal z obrázků svého mládí. Hojně se tu však krčily menší luxusní plachetnice, jež byly chloubou zbohatlíků, kteří na nich pořádali stylové výpravy na širé moře.

  Tu mu v zorném poli utkvěla jedna střední loď, která vypadala poněkud neudržovaně. Byla to obchodní loď, která zřejmě dosluhovala. Řekl si, že by bylo vhodné zeptat se právě na její palubě, pokud neshánějí někoho na práci, a zda by jej výměnou nedopravili na Nový Zéland. Bylo bláhové si myslet, že právě takováto loď dopluje až tam, ale on to chtěl zkusit. Jeho myšlenky mu napověděly, že přese všechnu nepravděpodobnost popluje tato loď právě tam. Všímal si, jak je na její palubu nakládán náklad ve velkých železných kontejnerech, které třímalo rameno jeřábu a zvolna jimi pohybovalo z mola na palubu.

  Vydal se přímo tam. Nikdo jej nezastavil a on se podivil, jak snadno se dostal na loď, aniž by jej někdo zarazil a zeptal se, co tu pohledává. Zmocnilo se jej nutkání schovat se mezi náklad. Nemusel by pak nic vysvětlovat a při troše štěstí by se dopravil jako černý pasažér až do svého cíle.

  Bude to však dlouhá cesta. Nebudu se moci skrývat celou dobu. Cesta může trvat i několik týdnů, pomyslel si.

  „Co tu pohledáváte, tady nemáte co dělat!“ probral ho ze zamyšlení chraplavý a ostrý mužský hlas.

  Byl to kapitán lodi, který k němu přišel zezadu.

  Hans se polekaně otočil.

  „Guten Tag Herr...“ kajícně oslovil muže.

  „Chlapče, ptám se tě ještě jednou a naposled, co tady pohledáváš?“ promluvil k němu kapitán jako otec, kterému se syn objevil v pracovně, přestože mu výslovně zakázal, aby tam chodil.

  „Jsem Němec a hledám tu práci,“ věcně informoval Hans kapitána.

  „Práci?“ nedůvěřivě si jej kapitán přeměřoval pohledem.

  „Ano.“

  „A proč si sakra myslíš, že zrovna my potřebujeme výpomoc?“ vyzvídal kapitán.

  „Intuice mi napovídá, že by se vám pomocná ruka hodila,“ usmál se na něj Hans, který z kapitánova podvědomí vyčetl, že se za přísného jen vydává, přestože je dobrým člověkem, jemuž by se muž na palubě navíc skutečně hodil.

  „Tak intuice? Ale já nemám peníze, abych ti mohl zaplatit,“ zmírnil kapitán dosud hrubý a podezíravý tón.

  „Vím, s tím si hlavu nelamte. Poplujete na Nový Zéland, nemám-li pravdu, a bude to dlouhá cesta...“

  „Jak tohle víš?“

  „Prostě to vím. Nezlobte se.“

  „A co ode mě žádáš?“

  „Když mne dopravíte právě tam, budu vám během celé cesty soužit na palubě. Udělám všechno. Pracovat umím. Práci jsem přivyklý. Jen mne tam, prosím, dopravte. Nežádám nic víc, než jedno jídlo denně a místo, kam bych mohl složit hlavu během noci.“

  „Co jsi zač?“ zamračil se kapitán, kterému Hans připadal čímsi velmi zvláštní.

  „Jsem jen obyčejný muž. Nemusíte se mě bát. Nechci nic jiného, než dostat se na Nový Zéland.“

  „Jak se jmenuješ, chlapče?“

  „Jmenuji se Hans.“

  „Těší mě, Hansi, jsem Nikolas, odplouváme před setměním. Teď běž a pomoz mým lidem,“ ukázal hlouběji na palubu, kde se kmitala skupinka pěti vychrtlých lidiček, kteří uklízeli loď, opravovali trhliny v ocelových plátech, opatřovali loď na několika místech novým nátěrem a obrušovali plástve koroze.

  Hans si povzdychl a už teď si připadal svobodný. Podařilo se mu to, přestože u cíle své cesty ještě zdaleka nebyl. Nenávist ke všem lidem na okamžik vystřídala důvěra k těm, s nimiž se bude plavit na stejné lodi. Konejšilo jej pomyšlení, že každým dnem bude dále od Německa. A těch dnů jej čekalo mnoho. Čekal na svou zemi zaslíbenou. V mysli viděl hutné lesy s modravými bystřinami, vlekoucími se ze skalních štítů s vrcholky ojíněnými sněhem.

  Když pak oslovil skupinku pracantů, ke které byl přidělen, všichni na něj upoceně pohlédli.

  „Budu vám dělat společnost při cestě na Nový Zéland. Jmenuji se Hans.“

  Hans právě brousil v podpalubí trubky, které měl posléze opatřit novým nátěrem. Připadal si jako v bludišti armatur, které se v lodní strojovně proplétaly v několika patrech různými směry. Některé z nich byly nabarveny na červeno, jiné na modro, jiné na žluto. V rukou třímal strojní kotoučovou brusku, jež byla zastaralým nástrojem, přestože pro něj představovala ohromný vynález. Práce mu šla sama od ruky. Usmíval se a při tom myslel na den, kdy vstoupí na půdu své vysněné země. Jak blažený pocit se jej zmocnil, když se dala loď do pohybu. Odrazila od břehu, kotva byla svinuta a železný kýl lodě si prořezával cestu stojatými vodami hamburgské zátoky.

  Když se ozvala píšťala, znamenalo to, že se blíží večeře.

  „Hej ty!“

  Hans na svém rameni pocítil čísi ruku.

  „Co se děje?“ vypnul brusku a bzučivý rachot pozvolna dorotoval a ustal.

  „Mám ti říct, že je čas večeře. Pojď se najíst. Já se jmenuji Paul,“ přátelsky podal Hansovi ruku muž, který byl zhruba stejně starý jako on.

  „Jmenuji se Hans a děkuji ti, žes pro mě přišel.“

  „To nic, to je samozřejmost,“ usmál se na něj Paul a prohlédl si očištěné trubky. „Odvedls pořádný kus práce. Chlape, ty musíš makat jako šroub,“ nevěřícně zakroutil Paul hlavou.

  „Jsem zvyklý,“ usmál se na něj Hans.

  „Budu tě muset pochválit u kapitána.“

  Hans odešel s Pualem do jídelny, kde sedělo několik desítek mužů z posádky. Kapitán tu nebyl, ani důstojníci.

  „Tohle je jídelna pro nás, pro pracanty, jak si tu říkáme,“ uvědomil Paul Hanse.

  Ten se rozhlížel po plechové krabici s pultem a několika plastovými stoly s modrými židlemi.

  „Pojď se mnou. Vezmi si tác a ber, co hrdlo ráčí,“ ukázal k pultu, z jehož skleněné tabule se na Hnase usmíval výběr všemožného jídla.

  „Směl bych se jít po večeri podívat na palubu? Ještě nikdy jsem se po moři neplavil,“ prosebně se optal Paula.

  „Ale jistě,“ usmál se na něj.

  Po večeři se Hans odebral na palubu. Ovál jej svěží mořský vzduch nasycený solí. Obloha byla jasná a na jejím černém plátně se vyjímaly obrazce jasně zářících hvězd.

  Cítil se tak svobodný. Přidržoval se zábradlí, které jemně hladil dlaní a mířil k zádi. Uklidňující zvuk lodí zčeřené mořské vody v něm probouzel neskonalý pocit uspokojení.

  Dokázal jsem to, usmál se a měl ze sebe radost.

  Přikročil k zádi a shlédl na zpěněnou brázdu, jež se jako had soukala za lodí. Vydržel by se na ní dívat celé hodiny. Odplouval z Německa, jehož pevnina byla utopena ve tmě na horizontu. Světla přístavních měst odtud byla sotva viditelná. Vzdaloval se žalářní zemi, zemi poroby, aby začal nový život. Doufal, že se do Německa již nikdy nevrátí. Jeho sen se právě uskutečňoval. Dojetím mu bylo do pláče. Tolikrát čelil smrti, v lágru a pak možná v institutu. Nezemřel však. Přežil Dachau a celé to zpropadené Německo. Děkoval, děkoval Novákovi, který byl po smrti, děkoval mu za pomocnou ruku, kterou mu podal, aby mohl uniknout z okovů současného vězení, kterým byl Blauův institut, Průkopník.

  Náhle se jej však znovu zmocnila úzkost. Jako by se nad ním přehnal černokněžnický mrak a ovál jej chladivý vzduch plný smrti. Instinktivně se otočil. Měl pocit, jako by jej někdo sledoval. Jako by ve tmě nedaleko něj kdosi stál a pozoroval jej.

  Otřásl se a řekl si, že ve skutečnosti mu žádné nebezpečí nehrozí, že strach jej provází odedávna. Nikdo jej přece nemůže sledovat. Nikdo od NICH, z Průkopníka! Chmurné představy musí být jen výplodem jeho strachem zmítané mysli, namlouval si. Otočil se proto znovu ke zpěněné brázdě a trochu se uklidnil.

  Ve tmě stál Blauův detektiv, který se na loď nalodil těsně před jejím odplutím z přístavu. Zaplatil kapitánovi pořádný balík peněz s tím, že je pro něj velice důležité plavit se touto lodí. Neřekl proč a kapitána to ani nezajímalo, protože peníze, které mu nabídl, byly velmi lákavé.

  O tom však Hans nevěděl. Přítomnost někoho nebezpečného na palubě v něm však přesto vzbouzela pocity úzkosti.

  Hans se opět rozpomněl na Křišťálovou noc. Na onu osudnou listopadovou noc, kdy byl se svým kamarádem, který posléze zbaběle prchl, napaden árijskými výrostky, kteří jej zahnali do pasti v uhelném sklepu jednoho mnichovského činžáku.

  „Zabijeme tě, neutečeš, ty židovské prase!“ ozvalo se do tmy sklepa, jehož místnost byla plná těžkého uhelného prachu a prosycena typickým pachem mouru, jenž se stal předzvěstí Hansovy smrti.

  Chtěli jej zabít. Chtěli to udělat. Byl žid!

  Och, bože, v duchu si Hans zazoufal.

  V uhelném prachu se objevily siluety pěti mladíků. Ozvalo se zařinčení řetězů. Hansovi na tváři přistála uhelná briketa.

  „Tady seš!“ zvolal jeden z útočníků.

  „Už nám neutečeš. Teď si to s tebou pěkně vyřídíme,“ pravil druhý.

  Hans nevěděl, co by měl dělat. Přitiskl se ke zdi u zamčených dveří. Rukama bezmocně šátral za sebou, když tu něco nahmatal. Byla to násada od lopaty, která tu stála připravena pro naládování uhláků navršeným uhlím.

  Vzduchem hvízdl zvuk uvolněného konce řetězu, jenž Hansovi prosvištěl přímo před obličejem. Ucítil poryv studeného vzduchu, jenž jej pohladil po tváři jako smrt.