Posel

Kopyta duněla monotónním, neustále se opakujícím basem, jako bubny na popravišti. Sem tam se na chvíli změnil rytmus, když se koni postavil do cesty strom a donutil ho změnit směr. S mírnými odbočkami se ale stále řítil na sever. Co nejrychleji. Kmital nohama, jak jen to šlo a přesto každou chvíli cítil úder do svých slabin, co ho nutil ještě přidat na rychlosti. Už to ale nešlo. Už nešlo nejen být ještě rychlejší, ale ani udržet stálé tempo. Huba se mu plnila pěnou, protékala mezi zuby a v chuchvalcích mu odlétávala dozadu. Vtom mu v tlamě trhla uzda tak silně, že se pěna zbarvila do červena. Na poslední chvíli se vyhnul mohutnému dubu, jehož nízké větve ho švihly přes uši. Ze svého hřbetu uslyšel zlostný výkřik. Irsa dostal větví do obličeje. I když to byl jen tenký šlahoun, v takové rychlosti mu dokázal roztrhnout tvář pod levým okem. Na to teď ale nemyslel. Znovu kopl patami, i když věděl, že je to zbytečné. Už nešlo být rychlejší. Dál ujížděl hustým porostem. Vítr v uších ho ohlušoval. Dovolil si jedno ohlédnutí přes rameno. Mezi řadami míjejících stromů zahlédl jezdce, jako jedinou věc ze všech, která nemizela v dáli. Nešlo z něj rozeznat nic, byla to jen šedá šmouha, která poblikávala, když se vynořovala a zase skrývala za lesní porost. Ovšem nic jiného než pronásledující jezdec to být nemohlo. Znovu se chvíli soustředil na jízdu, vyhnul se několika stromům a pak se ohlédl přes druhé rameno. Zase jezdec. A co víc, dva jezdci. Bůh ví, kolik jich vůbec za ním je. Čím víc, tím menší pravděpodobnost přežití. Co si to nalhává? Tři pronásledovatelé a kůň co mele z posledních sil, to už je nulová pravděpodobnost. Vrátil pohled znovu nad koňskou hlavu právě ve chvíli, když hřebec bezpečně míjel jednu silnou větev. Bezpečně pro něj. Zatímco koni zmizela bez problému půl metru nad hlavou, Irsu udeřila přesně do hrudi. Irsa uviděl oči. Známé oči. Říkal jim tak, i když to byly jen dva bílé kruhy, co se mu vždycky na okamžik objevily před očima, těsně před tím, než se probudil. Byly jako okovy na bráně ze světa snění do světa bdění. Větev ho srazila ze sedla a dopadl na matraci. Mělo by se mu zatmít před očima, měla by se mu vypnout mysl, měl by upadnout do bezvědomí. Z té představy se vyplašeně vyšvihl do sedu, otevřel oči a zjistil, jak to vlastně všechno je. Nacházel se na svém lůžku ve stanu a v očích ho svědily ospalky. Něco bylo v nepořádku. A možná to něco představovalo víc věcí. Předně ten sen. Nikdy se mu nic podobného nezdálo. Jeho sny, to vždycky byly jen podivné obrazy bez příběhu, beze smyslu, jen změť náhodných a nelogických myšlenek. Irsovi se ještě nestalo, aby někdy snil o věcech, které by se mohly stát, mohly by být skutečné. Ne, vždy byly naprosto nereálné. Ale tenhle sen? Irsa si nedokázal odpovědět na otázku, zda by mohl být reálný. Spíš si na ni nechtěl odpovědět. Protože dnes ráno vstane, nasedne na koně a bude plnit svou úlohu královského posla. Bude projíždět mnoha lesy, doručovat vzkazy do měst a vojenských táborů. Nechtěl myslet na to, že by ho při tom mohl někdo pronásledovat. Ne, to by přece nešlo. Nachází se pořád na území své vlasti a měl by zde být v bezpečí. Hranice mezi nepřátelskou říší sice neleží daleko, ale ještě nikdy ji nepřekročil a ani nemá v plánu ji překročit. To ale neznamená, že by ji nemohl překročit nepřítel... Do háje! Co mě to napadá? Sloužím u armády už víc jak šest let, tak co se teď třesu jako chlapeček, co poprvé dostal do ruky meč? Měl by se uklidnit. Byl to jen pitomý sen. Jeden z jeho dalších pitomých snů, jen prostě trochu živější. Sny něco znamenají jen v legendách a hrdinských příbězích, pro něj ještě nikdy nic neznamenaly. Irsa vstal z lůžka, došel k vědru s vodou a opláchl si obličej. Věděl, že teď, když se mu myšlenky rozeběhly naplno, už neusne. Zpod dolního okraje plátna stanu rozeznával jen slaboučké světlo luceren, co vyhrávalo jiskřičkami na trávě pokryté rosou. Ještě ani nesvítalo. Měl si pořádně odpočinout před dalším dnem plným opakujících se úderů koňského sedla do jeho zadku. Poslední dobou vládl na pohraničních liniích velký nepokoj a poslové byli stejně vytížení jako vojáci. Irsa už si ani nepamatoval, kdy naposledy cítil vlastní pozadí. Už ho sice tak nebolelo, jako první dny, ale to jen proto, že jeho nervy v těchto místech už dávno naprosto otupěly a vzdaly se pokusů vysílat do jeho míchy nepříjemné impulsy. Oblékl si košili a kazajku, k opasku si připnul dlouhou dýku a nevědomky co jiného dělat, vydal se ven. Panoval zde chlad a bezvětří. Irsa bezcílně bloudil mezi stany vojenského tábora a šoupal nohama o vlhkou zem. Sem tam minul osvětlené plátno stanu některého z vyšších důstojníků, kteří si vyhřívali své dočasné příbytky mísami s řeřavými uhlíky. Zaslechl nějaké chrápání, tichou rozmluvu a pár nadávek. Prošel kolem skupinky tří vojáků na stráži, kteří ani nezpozorněli, když se jim z ničeho nic zjevil zpoza stanu a ledabyle je pozdravil mávnutím ruky. Došel až k umělému valu, který objímal tábor ze všech stran. Za ním se nacházela už jen travnatá pláň a les. Ticho a klid, pomyslel si Irsa, To se poslední dobou často nevidí. Díkybohu za ně. Opřel se lokty o okraj provizorní hradby a chvíli jen tak pozoroval scenérii pláně, lesa a oblohy poseté na východě zoranžovělými mraky. Slunce pomalu stávalo k obzoru. Klid. Klid před bouří. Irsa se zarazil. Proč ho to napadlo? Vždyť přece neoplývá žádným šestým smyslem, tak kde se vzala ta myšlenka? Zjevila se naprosto nečekaně sama od sebe, jako kdyby ani nepocházela z něj, ale vkradla se mu do mysli odněkud zvenčí. Irsa si vzpomněl, co ho napadlo hned po probuzení. Něco je v nepořádku. A možná to něco představuje víc věcí. Ještě nikdy tohle nezažil. Ten pocit. Pocit, že budoucnost je stejně snadno viditelná jako minulost a přesto má tisíce různých podob, jež ovšem každá znamená to stejné. Pocit, že takhle to bude za chvíli vypadat, tohle se bude za chvíli dít. A pocit strachu z toho všeho. Slunce vstávalo k obzoru. Dřív, než se objeví první parsky... Irsa se dal do běhu. Ze všeho nejdřív se objevil kůň. Směrem od lesa dusal nevyrovnaným klusem po zvlhlé trávě směrem k táboru netížen žádným jezdcem. K smrti vyčerpán dorazil na půl cesty k bráně, kde se nepřítomně otočil v bok, dávaje tak na odiv svoje krví potřísněné sedlo se znakem stříbrného pětičetného květu. Pak se svalil na zem. Nastal poplach. Irsa pádil ke stájím. Potřeboval toho nejrychlejšího koně. Každý tady bude potřebovat toho nejrychlejšího koně. Bojovat nemělo smysl. Z ostatních hlídek se již nic nevrátilo. Uštvaný ryzák se válel umazán blátem a krví mezi lesem a táborem, jako předzvěst nadcházejícího střetu. Frkal nozdrami a kopyta se mu bezmocně zarývala do půdy. Nikdo z vojáků se kvůli němu neodvážil opustit tábor, přesto mu byli vděční. Za varování. Nedokázal si vysvětlit, jak si ho mohl pamatovat, přesto Irsův zrak ulpěl na hnědákovi, o kterém dozajista věděl, že už na něm jednou jel a byl to velmi dobrý kůň. Popadl první sedlo, co uviděl a přehodil ho koni přes hřbet. Vždycky si pod něj dával podušku, ale tentokrát na hřebcovo pohodlí ani nepomyslel. Upevnil sedlo se znakem stříbrného květu, třmeny nechal být a vyšvihl se nahoru. Přihlížející, nic netušící voják na něj nechápavě zíral. Irsu napadlo, že by mu měl možná něco říct. Možná, aby také utekl – Ale počkat. On přece neutíká. On vyjíždí splnit svou povinnost. Varovat krále před nebezpečím. A povinností těchto vojáků, je chránit krále před tímto nebezpečím a bojovat za něj. Jenže umřou, přemlouval sám sebe Irsa. I to je jejich povinnost. S ryzákovým posledním výdechem začala země dunět. Pulzovala v ní neuspořádaná síla tisíců nohou. Jejich intenzita se zvyšovala každou vteřinou. V táboře už nebyl nikdo, kdo by spal a i kdyby, tak už by se dávno vzbudil. Všichni byli v pohotovosti, ozbrojení, na svých místech, připraveni na boj. Jenže ve chvíli, kdy se z lesa vynořily první šiky nepřátel, bylo jasné, že nic z toho nepomůže. Boj bude krátký, ukrutný a poslední. Z lesa se pochodovaly stovky a stovky vojáků, každý z nich jako jeden hřebík do rakve. Jako velká vlna zanedlouho dorazí k táboru a spláchnou vše, co jim bude stát v cestě. To byl konec všech nevýznamných pohraničních šarvátek, všech malých bojů, sloužících jen k pobavení generálů na obou stranách fronty. Byl to konec vzájemného oťukávání. Právě přišla první tvrdá rána. Rychlý a nečekaný vpád vojsk s jediným úkolem – vrazit klín do nepřátelské země a uštědřit jí první velkou ránu. Vojsko se blížilo k táboru. První vojáci se znamením černého orla na brnění překročili zdechlinu bývalého hlídkového koně. Objevily se první sluneční paprsky. Někdo vždycky musí být první. Někdo musí první vycítit nebezpečí, aby mohl varovat ostatní. Stává se, že tento první je nucen položit život za tuto informaci, ať už chce nebo nechce. Má zkrátka smůlu. Ale jeho smrt může kolikrát zachránit životy mnoha jiných. Tentokrát to byl celý tábor, jenž padl za oběť nevděčné úlohy prvního na řadě. Kromě jednoho člověka. Toho člověka, který měl varovat ostatní. Irsův kůň přeskočil val. Zavadil o něj zadními kopyty, zavrávoral, ale nakonec dopad ustál a hnán údery do slabin okamžitě vyrazil do trysku. Irsa se ohlédl a oči mu oslnily první jasné plameny ze zapálených stanů. I přes vítr v uších jasně slyšel ryk boje, řinčení zbraní a řev vojáků. Mizel co nejdál od nich. Možnost, že ho někdo spatří, nějaký důstojník ze zadních řad, a vyšle za ním pronásledovatele byla... sám nevěděl. Hned začal sám sebe přesvědčovat, že má velký náskok a že si ho stejně stěží může někdo všimnout, když se všem zrakům skýtal mnohem zajímavější pohled na bojiště, které se za malou chvíli stane vítězným. Proč by měli usilovat o jeden pitomý život, když sem vpadli s cílem vzít si jich tisíce? Nějakých dvě stě metrů před ním se rýsovala hranice lesa. Tam by měl být v bezpečí. Znovu si vzpomněl na sen. Zdálo se mu, že cítí bolestivý tlak na hrudi, jako by ho ta větev udeřila doopravdy a ne jen ve snu. Trvalo ještě několik vteřin, než se Irsovi podařilo dostat se do objetí stromů, kde už ho nikdo od tábora nemohl vidět. Doufal, že ho do té doby nikdo nezpozoroval. Dovolil si trochu zvolnit tempo, aby kůň mohl snáze uhýbat stromům a naváděl ho směrem, ve kterém tušil přítomnost nějaké lesní cesty nebo pěšiny, po které by se mu jelo lépe. Ale ani po několika minutách, co takhle pokračoval, nic nenašel. Jeho nervozita stoupala, i když si uvědomoval, že už je hodně hluboko v lese a tedy potencionálně v bezpečí. Pohraničí už znal lépe než své boty, mapu nepotřeboval, a tak věděl, že takovýmhle tempem dosáhne konce lesa v místech hlavní cesty na Insmir asi za tři čtvrtě hodiny. Po pěšině by to zvládl i rychleji než za půl. Teď už nepřemýšlel jen nad svojí záchranou, ale i nad záchranou hlavního města, která se právě bez nadsázky nacházela v jeho rukou. Nebyl hloupý a věděl, že vojsko, které zaútočilo na tábor, činilo jen zlomek z celé armády, která se právě ubírala k hlavnímu městu. Neměl tušení, kde se může zrovna nacházet, ale držel se naděje, že do Insmiru dorazí dostatečně dřív než ono. Z myšlenek ho vytrhl fakt, že několik desítek metrů před ním lesní porost rychle řídl a rozestupoval se, až spatřil lány pole, táhnoucí se do daleka po kopcích. Tohle byla východní hranice lesa, místo severní, ke které měl namířeno. Musel se kličkováním mezi stromy stočit doprava víc, než by chtěl. Na druhou stranu nedaleko od sebe zaregistroval cestu s vyježděnými kolejemi, směřující na sever. Už se chtěl po ní vydat, když v tom ho něco donutilo přitáhnout koni uzdu. Hnědák se zastavil a Irsa napjal uši. Ten zvuk už dnes jednou slyšel. Teď byl akorát slabší. Zvuk tisíců nohou bušících do země. Nevěděl proč to dělá, ale přesto Irsa pobídnul koně dál směrem ke končícímu lesu. V hloubi duše si uvědomoval, že možná hrozně riskuje, ale zbytek jeho vědomí zaplňovala mladistvá zvědavost a otupělá potřeba všechno to vidět a nejen slyšet. Nakonec se rozhodl alespoň zastavit koně a dojít se podívat sám. Ještě před chvílí mu byla každá vteřina drahá, ale to už nevnímal. Došel k poslednímu stromu a pak to celé uviděl. Nikdy se příliš nevyznal ve vojenských pojmech typu legie, pluk, nebo garda; nevěděl jaký počet a jakých vojáků každá z nich obsahuje a bylo mu to prakticky jedno, protože jeho práce se to týkalo jen okrajově. On se zajímal jen o velitele, kapitány a generály, kterým doručoval vzkazy. Nedokázal tedy určit, kolik a jakých jednotek se mu právě zjevilo před očima i když to by asi v Insimiru chtěli vědět nejvíc. Měl jen svůj odhad a ten mu říkal, že všechny ty obdélníkové útvary, co se pohybovaly široko daleko po polích, mohly skýtat víc jak patnáct tisíc hlav. A to mu ještě pohled kryl míli vzdálený Jersilský hvozd, za nímž se mohlo klidně skrývat mnoho dalších nepřátel. Irsa si uvědomil, že stojí se sklíčeným výrazem a pootevřenými ústy už příliš dlouho. Na další odhady nebyl čas. Opatrně zacouval zpátky do porostu a rozhlédl se kolem. Nikoho neviděl, což ho trochu uklidnilo. Naskočil na koně a během chvíle už s ním tryskem jel po cestě. Další a další stromy se mu zjevovaly před očima a úděsnou rychlostí mizely daleko za ním. Neexistovalo nic jiného než on, kůň a cesta vpřed. Tak to měl rád. Jasný, jednoduchý a důležitý úkol, pro něj jako stvořený. Nevěděl proč, ale přese všechny události tohoto rána právě pociťoval podivnou radost. Jako když se dostanete do situace, ve které nemůžete o nic přijít, můžete jen získat. Tisíce životů v Insmiru už bylo ztracených, jenže když je Irsa včas varuje, může výrazně snížit jejich počet. Stále ještě zbude mnoho těch, kterým již nebude pomoci, ale jejich záchrana už není v jeho silách. On nemá co ztratit, on může jen ukrojit co největší množství z těch, kteří jsou najisto mrtví. Bylo to krásně jednoduché. A hrdinské. To se Irsovi líbilo. Kůň měl výdrž jako buvol. Irsa neznal jeho jméno, ale začal mu v duchu říkat Minas. Vždycky si přál mít koně jménem Minas. Koně, který by byl jenom jeho, a kterého by si hýčkal doma ve stáji a vyjížděl by s ním jen kvůli jemu samotnému, pro radost z pohybu. Možná se mu to už nesplní, tak si alespoň teď svým způsobem přivlastnil tohohle hnědáka. Měl rád takové koně, jako byl Minas. Sice nejsou tak rychlí, ale mají neobyčejnou sílu, odolnost a dynamiku. Za svá léta, co sloužil jako posel, měl možnost projet se i na koních, o kterých se po celé zemi mluvilo jako o těch nejrychlejších, co by byli schopni měřit se v závodě i s jednorožcem. Ale i tak obdivoval Irsa spíš koně typu Minase, protože jejich práh výdrže čněl vysoko nad průměr. V okamžiku, kdy by jakýkoli kůň už byl téměř uštván, hřebci jako byl Minas by ještě ani nezačala kapat pěna z huby. Často se zdáli být výhodnější i z časového hlediska. Nebyli rychlí, ale nemusel se při cestách zdržovat zajížděním do i několik mil vzdálených táborů či měst kvůli jejich výměně. I přes koně takového kalibru, na jakém právě Irsa seděl, začal mít pochyby. Cesta do Insmiru byla možná moc dlouhá i na takového vytrvalce. Irsa se rozhodl zvolnit tempo a Minas přešel do cvalu. Rychlost bude stejně víc potřeba až na otevřených pláních mimo les. V tu chvíli cosi Irsovi problesklo zrakem. Temně, ale zřetelně, až kdesi na okraji jeho periferního vidění. Nebo ne? A znovu, tentokrát na druhé straně. Potřetí toho dne si Irsa vzpomněl na sen. To se mu ještě nikdy nestalo. Ale také se mu nikdy nestalo, že by k tomu měl tak dobrý důvod. Nezvykle opatrně, ačkoli nevěděl čeho by se měl konkrétně obávat, se ohlédl přes levé rameno. Mezi porostem se něco mihlo. Něco. Irsa si byl více než jistý co. Některé věci jsou prostě až příliš jasné, i když je pořádně nevidíme. Podíval se přes druhé rameno. Dvojité mihnutí. Jaký je rozdíl mezi snem, který se naplňuje, a věštbou budoucnosti? Irsa si uvědomoval, že na takové úvahy nemá čas, ale přesto se jim nedokázal ubránit. Sen se naplňuje jen výjimečně. Každému z nás se to stane možná jednou za život a je to... náhoda. Jako když dva lidi myslí na to samé a pak to zároveň řeknou nahlas. Věštba budoucnosti – ta už se vyplňuje častěji. A nezáleží na tom, zda vám ji předložili veleučení mniši z orákula v chrámu, nebo cikánka na ulici. Když má věštba v sobě to, co jí dává moc, aby se skutečně naplnila, pak vás dostihne, ať chcete nebo ne. Irsa si vzpomněl na pohádky a legendy, co mu byly vyprávěny, když byl ještě malý. Často v nich figurovaly věštby sudiček, či orákul, jimž se dotyční, kterých se předpověď (či spíše kletba) týkala, chtěli bránit. Udělali vše proto, aby se věštba nenaplnila, ať už svého potomka uzamkli do nejvyšší věže do konce života, či se raději rovnou rozhodli zbavit ho života. Ale věštba je nakonec vždycky dostihla. Irsa měl obrovský strach. Jenže... funguje to tak i se sny? Také se proti zlým snům, které se pomalu naplňují, nedá nic dělat? Přišel čas to zjistit. Minas už dávno pádil tryskem po cestě. Irsa se uklidnil, zase mu to myslelo jasně a zřetelně. Přikrčen u Minasovy šíje ho napadlo, proč vlastně pronásledovatelé nesjedou také na cestu, kde by mohli být rychlejší. Ohlédl se tedy úplně za sebe. Aha, tak proto, došlo Irsovi. Cesta za ním už byla zaplněná. Takže dohromady pět, uvažoval Irsa. Dva za mnou, dva nalevo a jeden napravo. Chtějí mě sevřít do kleští. No tak to tedy ne. Ale ve snu přece jel lesem mezi stromy a ne po cestě? Rozhlížel se kolem sebe, ale sem žádná větev, co by ho shodila ze sedla, dosáhnout nemohla. Znovu si dovolil ohlédnout se. Dvojce jezdců s jasnými černými orly na hrudi byla blíž, než předtím. Irsa si právě přál mít jednoho z těch rychlejších koní. Strach ho začal pomalu zase opouštět. Defacto se přece nic nemění. Jasný, jednoduchý a důležitý úkol. Teď pouze opepřený o pětici pronásledovatelů. K těm tisícům životů v Insmiru právě přibyl i jeho vlastní. Ale co? To mu mohlo být jasné od začátku. Ve válce jde pořád o život. A je jedno, jestli zemřete dnes anebo za měsíc, protože... bude po vás. Zachovával si chladnou hlavu. Jestli nechce, aby ho dostihli, musí je setřást. Zahleděl se mezi Minasovýma ušima na ubíhající zem. Štěrk, bláto a kaluže se před ním zjevovaly stejně rychle, jako za ním mizely. Silný a dynamický. Strom porazit nedokáže, ale dokáže se mu vyhnout. Věřím ti, Minasi. Jedeme vstříc snu. Chvíli počkal, až se mu zjeví dostatečně velký rozestup mezi stromy a pak trhnul uzdou doprava. Logicky si vybral tu stranu, ze které ho pronásledoval jen jeden kůň. Kopyta duněla monotónním neustále se opakujícím basem, jako bubny na popravišti. Sem tam se na chvíli změnil rytmus, když se Minasovi postavil do cesty strom a donutil ho změnit směr. S mírnými odbočkami se ale stále řítil na sever. Co nejrychleji. Kmital nohama, jak jen to šlo a přesto každou chvíli cítil úder do svých slabin, co ho nutil ještě přidat na rychlosti. Už to ale nešlo. Už nešlo nejen být ještě rychlejší, ale ani udržet stálé tempo. Huba se mu plnila pěnou, protékala mezi zuby a v chuchvalcích mu odlétávala dozadu. Pozor, pozor na větve! opakoval si neustále Irsa. Tohle nebyl jen boj s pronásledovateli, ale i boj s jeho vlastním podvědomím. Dál ujížděl hustým porostem. Vítr v uších ho ohlušoval. A pak to přišlo. Nedalo se tomu zabránit. Zamkněte dceru do nejvyšší věže, stejně si ji ten vandrák najde a ona se do něj zamiluje. Přikažte sluhům zabít svého syna a on se vám za dvacet let stejně postaví do cesty, aby vás sesadil z trůnu. Zkuste se vyvarovat střetu s větví, o které víte, ale které prostě nemůžete uhnout. Irsa to zkusil. Nikdy, ještě nikdy v životě nepocítil takovou radost, srovnatelnou jen s tím, když žák porazí svého mistra. Dokázal se prohnout dozadu tak, jak by nikdy ani nedoufal. Pustil otěže, přitiskl se zády a hlavou ke koňskému hřbetu a pozoroval, jak nad ním prolétla tlustá, tvrdá větev. Kdyby mohl, smál by se na celé kolo. Místo toho se vrátil zpátky a znovu kopl Minase do slabin. Měl takový pocit, jako by mu už nehrozilo žádné nebezpečí. Jako by byl imunní i proti třem – ano, teď už jen třem – nepřátelským jezdcům, co ho pronásledovali. Nic ho nemohlo zastavit, byl jen on a jeho krásně jednoduchý, důležitý úkol, kterému byl nezadržitelně zase o krok blíž. Nedokázalo ho zastavit ani předurčené! Stav euforie přerušilo Minasovo nečekané klopýtnutí. Irsa se podíval dolů, na Minasův bok. Viděl šíp a krev. A pak další šíp. A další klopýtnutí. Třetí ránu už hnědák nevydržel. V plné rychlosti se skácel k zemi. Irsa naštěstí stačil vytáhnout nohy ze třmenů. Když se svět kolem zase zastavil na jednom obraze a přestal se točit jako větrná korouhvička, Irsovi se na oplátku začala točit hlava. Dávivě se rozkašlal. Krev byla všude. Jeho i ta tmavší koňská. Napadané listí se zbarvilo do krutého podzimu. Irsa se nemohl hýbat. Nohy necítil, trup a ruce ho příšerně bolely. Nevěděl, co má dělat a tak jen ležel a snažil se vůlí potlačit ta muka. Nic si nenalhával. Vše bylo víc než jasné. Se zrakem upřeným vzhůru čekal na okamžik, kdy přijde smrt. Viděl koruny stromů a paprsky slunce, co probleskovaly mezi listím. Bylo to nádherné. Když byl malý, často si za takovýchhle rán lehl do kupky listí a pozoroval nebe. Viděl mraky různých tvarů a když se na dlouhou dobu do nějakého zadíval, vždycky mu začal něco připomínat. Byly to jedny z těch mála chvílí, které si i jako dospělí muž ze svého dětství vybavoval. Vychutnával si ten krásný pohled a snažil se zapomenout na bolest. Do vidění mu vstoupila něčí hlava následovaná tělem, jehož ruka držela nabitý samostříl. „Uhni, smrade,“ zabručel Irsa. Ozval se pobavený a zároveň zlomyslný smích. Byla to rána z milosti. Kdyby ho tu nechali ležet, stejně by za nějakou dobu vykrvácel. Ten šíp mu přece jen odchod trochu ulehčil. Poslední, co jeho oči viděly dřív, než se zakalily, byl lhostejný, požitkářský úsměv jeho vraha. Životní energie ukrytá kdesi v hloubi jeho těla začala rychle vyprchávat. Nikdy předtím její jádro necítil, až teď, když ho život začal kvapem opouštět. Už neměl ani síly na to, aby byl naštvaný. Vždyť se mu podařilo zviklat osud, vyhnout se předurčenému! Tím si byl jistý. Ta větev mu byla předurčená, jako jeho konec. A on se jí dokázal vyhnout. Ale k čemu? Nakonec to dopadlo stejně. Ve válce je jedno jestli umřete dnes, anebo až za měsíc. Anebo o minutu později. Nenáviděl válku. Nesplnil svůj úkol, ale to mu bylo jedno. Na těch tisíci životech mu nezáleželo, pro něj byl důležitý jen ten jeho. Chtěl ho prožít jinak, ale věci se už tak nějak semlely v takovýhle konec. Možná se měl vykašlat na varování a raději utéct z tábora někam pryč do bezpečí, pak by třeba ještě žil, mohl někde bydlet, mít svou stáj a v ní chovat Minase. O tomhle se mu ale nikdy nezdálo. Sny, které bývají osudové, nikdy nevěští nic dobrého.