Fallen

Stál jsem na kraji srázu. A popošel jsem, jen o kousek, natolik, abych se mohl podívat do bezedné propasti pod sebou.

Nelákalo mě pomyšlení, rozplácnout se dole jako zašlápnutý mravenec, ani jsem nechtěl zjistit, jak chutná smrt. Chtěl jsem vědět, co se stane. Na co budu myslet, a jak dlouho poletím, jestli se mi oči zaplní slzami, až si uvědomím, co dělám, nebo to bude jen vítr, který mi je tam vžene. Nechtěl jsem zkoušet sílu bytí nebo jestli umím lítat. Nechtěl. Nechtěl jsem ani skočit. Před očima mi ani neubíhal můj život. Přál jsem si vzpomenout na ty hezké chvíle, ale nešlo to. Nebylo na co vzpomínat. Smutek a bolest byli silnější, dokázali zapomenout na to krásné.

Já ne.

Viděl jsem její tvář, jak se směje. Nikdy jsem ji neviděl plakat, jen jsem to slyšel. Pláč. Její pláč. Znal jsem její úsměv, viděl jsem ho před svýma očima, jak se na mě zamilovaně usmívá a snaží se svůdně pomrkávat řasami. Nemusela to dělat, i tak jsem jí miloval, miluju.

Život, bez něj bychom nebyli, ale s ním někdy nejsme, snažíme se žít, zachytit krásné, ale prchavé okamžiky, a je tu bolest, tolik bolesti a nenávisti, až si člověk někdy říká, jestli má smysl žít pro ten okamžik štěstí, který je pak tak moc potlačen a převálcován tím špatným. Má to teda cenu? Myslím, že ano, nevím to, ale doufám, že ano.

A přesto/proto jsem skočil.