Kaštany na polici

Kaštany na polici Kaštany. Malé tmavě hnědé plody kaštanu ležely na polici ve velké prostorné místnosti obrostlé pavučinami. Místnost vypadala velmi zchátrale, bylo zřejmé, že už dlouhou dobu byla opuštěná. Ony a staré rozbité houpací křeslo byly jediným důkazem toho, že tady někdy někdo bydlel. Bylo ji moc smutno, samota je velmi brzy omrzela. Občas tu přece jen někdo zavítal, ale jich si vůbec nevšímali. Ty lidi zajímali jiné věci – starý nábytek, knihy, vše co tu po původních obyvatelích zbylo, jen o ně nikdo ani okem nezavadil. Někdy byly taky svědky toho, jak lidé v ošuntělých šatech zde přenocovali, ale všichni do jednoho každé ráno s nových zahoukáním ranního vlaku zase zmizeli. Nedávno se tato místnost stala útočištěm pro lásku mladého páru, ale i oni se stejně jako všichni ostatní vytratili. Právě tato událost osvěžila kaštanům jejich vzpomínky. Byl vlahý podzimní den. Muž a žena se procházeli parkem, kde právě kaštany zrály. Drželi se za ruce, láskyplně se na sebe dívali, něžně se usmívali a šeptali si do ouška. Posadili se ne lavičkou a bavili se o životě, o lásce, o společné budoucnosti. Pak žena vstala a zamířila pod strom, kde se v trávě lesklo pár kaštanů. Uchopila ty dva nejmenší, protože se jí zdály nejroztomilejší a dala si je do kapsy. Sedla si zpět na lavičku ke svému milenci a ukázala mu tmavé plody. „Dáme si je do našeho nového bytu. Budou hlídat naši lásku.“ řekla. Muž se usmál a ženu dlouze políbil. Líbali se tak dlouho než na ně dopadli první kapky deště. Pak se oba jako malé děti rozběhli domů. Zanedlouho se ale začalo dít něco, čemu kaštany rozuměli jen velmi málo. Láskyplné pohledy z očí muže i ženy zmizely. Objevili se jiné – lhostejné. Slyšeli jejich hádky, třískáni dveřmi, pláč a nářek ženy. Oba si začali odnášet své věci jinam a když se náhodou potkali, vše se znova opakovalo. To všechno skončilo a kaštany zůstali sami. Je si nikdo z nich neodnesl. Co se stalo, kam se poděli, nevěděli. „Možná jsme špatně hlídali jejich lásku.“ „Ale tu si přece mají hlídat oni sami. Neměli nám dávat tak těžký úkol!Odkdy kaštany umějí hlídat lásku?!“ „Ale co teď budeme dělat?“ „No přece čekat.“ „A na co?“ „ Až nám někdo jiný dá úkol, který nám náleží a nebude nám dávat za úkol něco, co může zvládnout jen on sám. A teď půjdeme spát.“