V kleci

Delin s námahou roztáhnul ruce a zavěsil je do otvorů ve mřížích. Zhluboka se nadechl a nechal vychutnávat své tělo poslední chladné chvíle před východem slunce. Nesnášel slunce. Neměl na sobě jediný kousek kůže, který by mu už dohněda nespálilo. Jeho roztrhané hadry ho nemohly nijak chránit před pekelnou výhní nejparnější části léta. I když tolik času od dob, kdy ho ještě těšily slunečné dny, neuběhlo, teď se pro něj slunce stalo největším nepřítelem. Připadalo mu jako sup, co krouží nad svou umírající obětí, níž a níž, a čeká na hostinu, jenž započne ve chvíli, kdy se z něj vypaří poslední kapky života.
Jako by to bylo před rokem, Delin vzpomínal na včerejší večer. Tehdy se zatáhla obloha a spustil se krátký, ale intenzivní liják. V tu chvíli si nemohl pomoci. Uvědomoval si, že tím jen prodlužuje svoje utrpení, ale přesto dychtivě chytal dešťové kapky do dlaní a osvěžoval jimi vyprahlá ústa. Sundal si i zbytky svého oblečení, vyvěsil je mezi mříže, aby co nejvíce nasákly vodou a když si ji pak všechnu vyždímal přímo do krku, žužlal vlhkou látku ještě dlouho poté, jako malé batole žužlající hračku. Dnes ráno se už proklínal za svou včerejší slabost. Měl se raději ovládnout a napřímit své síly ke snaze, co nejdřív umřít. Stejně se teď cítil stejně vyprahlý a prázdný, jako miska žrádla vylízaná hladovým psem, tak jako včerejšího dne ještě před deštěm. Proč to, proboha, dělal? Kdyby dokázal zkrotit svou touhu po osvěžení, třeba by byl už dnes mrtvý. Měl by všechno za sebou. To by bylo skvělé.
Delin se zapřel rukama o mříže a trochu si poposedl. Řetězy držící klec zaskřípaly.
Přes nespočet much, co mu létaly kolem hlavy, zahlédl za východními horami zlověstně stoupající záři. Zasténal. Dostal ohromnou chuť omlátit si hlavu o mříže, vytlouct ze sebe život, skoncovat už se vším. Jen kdyby na to měl dost sil.
Pod pahorkem tyčícím se při kraji města, známým též jako Návrší trestu, se pomalu začal probouzet život. První rolníci vyšli z chatrčí a mířili rovnou na pole. Několika houpajícím se siluetám na vrcholku kopce, které odsud vypadaly jakoby se vznášely ve vzduchu, nevěnovali žádnou pozornost, stejně tak jako skřípotu klecí zavěšených na řetězech.
Jak tak pozoroval ospalou městskou scenérii, pohladil Delina po tváři svěží vánek. Nevěděl jak, ale kupodivu vnesl alespoň trochu optimismu do jeho bezútěšné situace. Popraskané rty se mu zacukaly a roztáhly v podivném, smutně veselém úšklebku.
„Rone?“ zašeptal. Vítr jeho zesláblý hlas okamžitě odnesl. Odkašlal si. „Rone!“ zopakoval intenzivněji. Žádná odpověď. Otočil hlavu. Jeho společník byl k němu obrácen zády. „Ale né!“ zabrblal úzkostně. Vytáhl z klece nohu co nejvíc to šlo a kopnul do Rona. „Táhněte, mrchy zasraný!“ vykřikl. Dvojice havranů se skřehotajíce zvedla z houpajícího se těla. Poté co s chvíli chaoticky motala nad šibenicí, se zároveň snesla na jiného nebožtíka.
Jakmile přestala setrvačnost pohybu působit, Ron se zastavil a s vrzáním provazu drhnoucího o trám, otočil své tělo k Delinovi. Ten smutně pohlédl do jeho zmodralé tváře a vyklovaných očí. „Dobrý ráno,“ prohlásil.
Znovu se zadíval na vzdálené hřebeny hor.
„Dej bůh, ať je poslední,“ dodal po chvíli víceméně pro sebe.

„Sire, slibují vám, že ty peníze vrátím. Do týdne.“
„To jsi říkal před týdnem.“
„Já vím, ale... podívejte se... v poslední době se mi tak trochu lepila smůla na paty. Zdá se, že se mi z pera vytratilo jakési kouzlo, které tam dřív bylo, a na různých slavnostech už mě nechtějí, takže musím vyhrávat jen po malých krčmách, což moc nevynáší. A ještě ke všemu někdo odkudsi vytáhl staré dluhy mých rodičů a strká mi je s nataženou rukou pod nos. Musíte to pochopit, pane Servasi.“
„Já to chápu. Ale půjčka je půjčka a my jsme měli dohodu. Ty víš moc dobře, jaký význam má pro mě slovo „dohoda“. A věř mi, že ve tvém případě jsem mnohem tolerantnější, než kdy jindy.“
„Za to vám mockrát děkuji, ale... prosím vás ještě o pár dní. Já vám vše vrátím.“
„Vážně? Kolikpak si asi za týden vydělá podprůměrný minstrel vyhráváním v krčmách? Hm?“
„Tolik samozřejmě ne, sire. Ale víte, já se za dva dny žením. Beru si dceru pana Ilmara Denise. Určitě ho znáte. Je bohatý a věno bude... ehm... tučné.“
„Vážně? To ty si bereš jeho dceru? No, pěkné děvče, jen co je pravda. Myslel jsem tedy, že má lepší vkus. Ale co, básničky dokážou oblbnout kohokoli. Chudák holka, budoucnost jsi ji určitě nabarvil na růžovo a při tom ti jde jenom o tchánovi peníze.“
„Ale tak to není! Já Evinu skutečně miluji. Zasnoubili jsme se už před dvěma měsíci, ještě před dobou, než jsem začal mít problémy. Věřte mi!“
„Bože, uklidni se, mně je to docela jedno. Mě záleží na mých penězích. Dám ti ještě jednu šanci. Už dvakrát jsi se vymlouval. Potřetí to nestrpím. Stav se zde tedy za týden, ale opovaž se přijít z prázdnýma rukama. Rozumíš?“
„Ano, sire. Děkuji.“

Ze snění vytrhl Delina vlastní suchý kašel. Jakmile se mu podařilo rozevřít slepená víčka, ihned je zase zavřel, jak ho do nich uhodilo ostré světlo. Slunce již stálo vysoko na obloze.
S vypětím všech sil se pokusil postavit se. Klec se rozhoupala a hned ho znovu srazila do sedu. Věděl, že na další pokus se už nezmůže a tak se pomalým šoupáním postupně otáčel, až měl konečně slunce v zádech a nepálilo mu tak do obličeje. Nedbal na zrezivělý kov, který ho při tom drásal do zadnice. Už mu to bylo jedno.
„Ty tu ještě jsi?“ zamumlal na Rona, který se před ním kýval ve směru větru. „Doufal jsem, že už tě sundají. Tedy ne, že bych něco měl proti tvý společnosti, akorát, že ten smrad už pomalu začíná vadit i mě.“ Odmlčel se. „Ha! Jen klid, vždyť víš, že to tak nemyslím, kamaráde.“
„Hele, vidíš tam toho naproti?“ pokračoval. „V tý kleci? Vypadá, že už to má za sebou. Ani se nehne, nepřipadá ti? Hm... No tak dobře, vsadím se s tebou o moji botu. Jestli se do minuty nepohne, tak je tvoje, co ty na to?“ Ron mlčel, což Delin bral jako souhlas. „No tak fajn.“
„... devatenáct, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet... Kurva!“ Objekt sázky zavrtěl hlavou v marném pokusu odehnat mouchy, na což hmyz vůbec nereagoval. „Tak dobře, vyhrál jsi,“ zavrčel Delin, zul si botu a mrštil jí po Ronovy. Ta se mu odrazila do břicha a skutálela se někam pod kopec.
Delin si povzdechl. „Ještě jsem s tebou chtěl mluvit o tom, co se stalo před třemi dny, Rone. Pamatuješ? Tenkrát se rozhodlo, že ty půjdeš rovnou vyset a já tu budu muset hnít v týhle podělaný kleci. To ti jen tak neodpustím. Hned jak to tady skončím a dostanu se nahoru, tak si to s tebou vyříkám... Pokud tě tam teda najdu. Já jsem si totiž jistej, že pujdu nahoru, ale u tebe nevím, jestli se náhodou už neškvaříš v pekle. Rozumíš? No... ty mi asi neřekneš, kde tě najdu, co?
Ach... víš jak bych byl rád, kdybych ještě nikam nemusel? Nechce se mi ani do nebe ani do pekla. Chci být tady na zemi. Teprve teď, když mám žaludek svrklej jako rozinku, hrdlo vysušený jako komín a každý hodina může být mou poslední... teprve teď se mi doopravdy stýská po životě. Po životě, na kterej jsem tolikrát nadával, ale kterej jsem i tak miloval pořád stejně. Stýská se mi po dobrým jídle, po mé práci, po mé holce, po všem co mě kdy potkalo, ať už to bylo dobrý, nebo zlý. Chtěl bych to žít dál. Když se na mě podíváš, Rone, co myslíš? Myslíš, že mám nárok na život? Vždyť jsem tu jen kvůli tomu, že jsem se chtěl pomstít a na tu pomstu jsem měl právo! No tak, myslíš, že si ho vážně nezasloužím?! Sakra, tak řekni!“ Vzápětí se od Ronovi hlavy odrazila i druhá bota.
Delin zavrtěl hlavou a do očí mu vytryskly slzy. „Promiň. Promiň, Rone, já nechtěl, ale... už tu z toho začínám fakt bláznit. Mám toho dost. Život ke mě nebyl spravedlivej. Bože! Vždyť já jsem přece vůbec nebyl špatnej člověk! Nezasloužím si, abych mě tu vyvěsili jako potravu pro komáry! Jen jednou – jednou! – jsem na svý cestě zakolísal, a hned se octnu tady! To je nějaké spravedlnost? Do háje! Řeknu ti, Rone, že spravedlnost je pěkná děvka.“
„Život je vždy spravedlivý. To jen lidé na sobě páchají bezpráví.“
„Cože?“ Delin zvedl hlavu a bázlivě se zadíval na Rona. Hned se ale vzpamatoval a našel skutečného původce hlasu. Stál nedaleko od jeho klece, těsně před svažujícím se kopcem. Byl to vysoký, starší muž s holou hlavou, oblečen v tmavé říze bez ozdob. Prsty pravé ruky poklepával na dřevo své hole.
„Kdo jste?“ zeptal se Delin. „Někdo od Servase? No prosím, jen si poslužte. Shnilý rajčata, zkažený vejce... mě je to jedno. Už jsem dlouho nic nejedl.“ Pokusil se rozesmát, ale místo toho se znovu rozkašlal.
„Nejdu od sira Kalima Servase,“ odpověděl příchozí.
„A co jste tedy zač?“
Muž mu to řekl.
„Aha,“ vydechl Delin. Zamyšleně se poškrabal na tváři. „Už... už jsem na vás čekal.“

„Nuže? Pamatuješ, co jsem ti říkal, básníku? Nebo jsi zapomněl?“
„Ne, sire, nezapomněl.“
„Ale přesto jsou tvé ruky prázdné, jestli dobře vidím.“
„Ano, jsou.“
Ticho.
„No? To je všechno co mi řekneš? Tak mluv, ty pisálku, cožpak tě příroda neobdařila hbitým jazykem a výmluvností?“
„Obdařila mě i pamětí. Varoval jste mě, že třetí vymlouvání nestrpíte.“
„Ano to nestrpím! Ale proti vysvětlení nic nemám. Naopak ho požaduji. Ne, že by ti to mohlo nějak pomoci, ale rád bych věděl, kvůli čemuže tu přešlapuješ jako děvka před bordelem. Mluv!“
„Vyskytl se problém, sire... Svatba se musela odložit, protože pan Denis musel náhle nutně a bezodkladně odcestovat, kvůli nějakým obchodním záležitostem. Nechtěl chybět při vdávání své dcery. Svatba se uskuteční až tenhle čtvrtek, pane Servasi.“
Kalim Servas dlouho mlčel než promluvil: „Měl jsi pravdu, mládenče, že si na tebe v poslední době sedla smůla. Ale abys věděl, takhle už to prostě někdy bývá. Taky mě se to mnohokrát stalo, Deline, ovšem nikdo se kvůli tomu se mnou nemazlil. Měl jsem prostě smůlu, stejně jako ji máš ty teď. Půjčil sis totiž od špatného bohatýra, protože já nemám trpělivost a ani nekonečný soucit.“
„Pane Servasi, musíte to pochopit, vždyť...“
„Já to chápu. Ale je mě to jedno! Vypadni odsud a modli se, abych se na tebou slitoval! Teď, když ses vetřel do mého domu už dost dobře víš, kam až sahá má moc. Dál než to vypadá navenek. Běž a do týdne uvidíš, jestli jsem se rozhodl dát ti ještě jednu šanci, anebo jsi mě už dost znechutil svým neustálým vymlouváním. Sám ještě nevím, jestli to první nebo druhé, ale buď jsi jist, že jestli to druhé, tak tě to bude velmi bolet. Velmi tě to raní, to ti slibuji. A teď zmiz!“

„Nikdy jsem si nemyslel, že to končívá takhle,“ uvažoval Delin.
„A jak tedy?“
„No... víte, že člověk prostě, jen tak umře. Zničehonic vypustí duši a to je... všechno.“
„Ale tak to taky je. Kdyby tě teď někdo pozoroval, uviděl by jen ubožáka, co hlasitě sípá a pohazuje hlavou, až mu nakonec spadne na ramena a on přestane dýchat. Ty se tak ale necítíš.“
„Ne, já... já se vlastně cítím docela dobře. Už posledních pár minut. Vůbec mě to nedošlo.“
„To většině lidí,“ usmál se Smrt.

Delin seděl na posteli, objímal Evinu a plakal. Ona nejspíš plakala taky, ale přes obvazy to nešlo vidět.
Když mu doktor řekl, že vše dobře dopadne, zalil Delina ohromný pocit úlevy a radosti. Ten ale zmizel ihned v okamžiku, kdy vstoupil do pokoje. Způsob, jakým ji ti grázlové zřídili, byl strašný. Jakoby zmlátili potulného psa a ne křehkou dívku, která za nic nemohla. Ona se bránila, ale to je jen vyprovokovalo. Prý ji srazili na zem a kopali do ní tak dlouho, dokud se nehýbala. Delin nedokázal pochopit, jak vůbec někdo může být tak krutý.
„Já...“ zavzlykala Evina. „Já jsem se možná neměla bránit. Možná jsem je měla nechat. Bylo by to odporné, ale tohle je ještě horší.“
„Byla jsi statečná,“ uklidňoval ji Delin.
„To mi otec řekl taky. Řekl, že jsem si zachovala svoji čest a čest rodiny. Ale za jakou cenu? K čemu je mi čest, když teď ze mě udělali zrůdu?!“
„Nejsi zrůda. Jsi ta nejkrásnější dívka, vždyť to přece víš.“
„Teď už ne. Teď už ne, Deline. Už nikdy nebudu krásná. To, na co jsem v životě byla nejvíc pyšná, mi teď hyzdí jizvy a zpřelámané kosti. Už nebudeš mít krásnou nevěstu. K čemu to, že je stále panna?“
„Takhle nemluv, Evino,“ utěšoval ji i sebe Delin. „Miluji tě, a je mi jedno jak vypadáš. Pro mě budeš vždy krásná.“ Neviděl ji do tváře, ale poznal, že se usmála. Trpce, ale usmála.
„Taky tě miluji.“ Povzdechla si. „Proč? Proč se mi to stalo? Tak strašně to bolí...“
V tu chvíli jakoby se do Delinova srdce zabodla další jehla. Teprve teď mu to došlo. Zprvu nedokázal pochopit, proč nebyl potrestán on. Proč si vybral ji, vždyť ona za nic nemohla. Ale... tohle ho ranilo ještě více, než kdyby se to stalo jemu. V tom to vězelo. Servas ho dokonale odhalil a zjistil, jaký trest pro něj bude nejhorší. Věděl v jakém místě ho může ranit nejvíce a povedlo se mu to.
Jak to jen mohl udělat? Ten parchant...
„Musím... musím jít,“ řekl, pohladil Evinu po hlavě a rychle odspěchal.
Byl vzteky bez sebe.

„Moc často se mi to nestává, ale tebe mi je opravdu líto,“ řekl Smrt. Prsty rukou mu poklepávaly na hůl.
„A to proč?“ podivil se Delin.
„Jsi mladý, dobrý a uvědomělý. To vše je dobrý předpoklad pro dlouhý a spokojený život. Jenže tvé srdce je velmi výbušné. A to tě dostalo až sem.“
„Já si nedokážu představit, že by se někdo nechtěl pomstít.“

Delin měl co dělat, aby vstal ze soudní lavice. Jen ztěžka poslouchal soudní verdikt, jehož podoba mu stejně už byla jasná. Moc Kalima Servase, jak sám řekl, sahala daleko a určitě se u soudců postaral o to, aby ho zbavil všech nadějí. Celý proces byl krátký a s jasným průběhem. Nikdo ho neposlouchal, dokonce se ho nezeptali ani na motiv, přitom on by jim ho řekl. Jenže vše se odehrávalo jen tak, aby se co nejdříve dospělo k tomuto momentu.
„Po důkladném zvážení výpovědí všech svědků,“ zahřímal soudce na celou síň. „se zde přítomný minstrel Delin odsuzuje za napadení a pokus o vraždu ctihodného sira Kalima Servase k trestu smrti. Nikdo z poroty nebyl jiného názoru, než za tento hanebný čin odebrat obviněnému život. Zvolení způsobu popravy se prozatím odkládá.“

„Lituješ svého činu?“ zeptal se Smrt.
„Jediný čeho lituju, je to, že se mi toho grázla nepodařilo zabít. V tu chvíli mi bylo jedno, co riskuju, nebo jakýmu nebezpečí se vystavuju, já jsem jen slyšel v hlavě ty jeho slova o tom, jak mě to raní. A skutečně; nikdy jsem nepocítil takovou bolest jako ve chvíli, kdy jsem seděl vedle Evininýho lůžka a díval se, jak ji ti bastardi znetvořili. Nikdy bych si nepomyslel, že bude Kalim bude schopen něčeho takovýho.“
„A... ani na chvíli jsi nezapochyboval o tom, jestli za to skutečně může on?“
„Cože?“ Delin se zadíval na Smrt. Nikdy ho nenapadlo, že to může být takový obyčejný chlápek. Jakoby to byl člověk, pro kterého doprovázení zesnulých do onoho světa byla jenom jeho práce, nic víc než zaměstnaní, a ne nadpřirozený jev, kterého se každý stane součástí jen jednou.
„Nenapadlo tě, že ti muži, co chtěli znásilnit tvoji dívku, tak nečinili ze Servasovi vůle, ale jen z vlastní zkaženosti?“ zopakoval Smrt.
„Asi... to neříkáš jen tak.“ Zděšení na Delinově tváři bylo víc než patrné.
„Ne.“
„Bože...“ Delin schoval hlavu do dlaní. Trvalo dlouho, než ji znovu zvedl. „Chceš... chceš říct, že to všechno... že...“
„Ano. Byl to pouze omyl. Kalim Servas s tím neměl nic společného. Je mi líto.“
„Ale... já si byl tak jistej. Já jsem... tak zuřil, že jsem nebyl schopnej přijmout žádnou jinou možnost.“ Z očí mu začaly téct slzy.
„Stává se to. Znám to. Nejsi první, kdo zemřel kvůli takovému omylu. Až příliš jsi toužil se někomu pomstít, a nikdo jiný než Kalim tě zkrátka nenapadl.“
Delin pokýval hlavou. Nikdy ho nenapadlo, že by mohl zemřít jen kvůli omylu. Kvůli vlastnímu omylu. Cítil se jako ten největší hlupák na světě. Jiné hlupáky lidé jen využívají, nebo je okrádají, ale on kvůli své hlouposti a horlivosti musí zemřít. Je to spravedlivé? Asi ano. Smrt přece řekl, že život je spravedlivý a jen lidé na sobě páchají bezpráví. Nenapadlo ho, že v tu chvíli má na mysli právě jeho jako toho, co spáchal bezpráví a to na Kalimovi Servasovi. Teď byl rád za to, že se mu nepodařilo ho zabít. To by bylo ještě horší. Stejně by se dostal sem a spolu s ním by zemřel ještě jeden nevinný člověk.
„Promiň,“ řekl Smrt. „Nebylo mou povinností ti to říkat, ale asi jsi o tom měl vědět. Ale netrap se tím. Nemusíš se už trápit ničím. Dovedu tě tam, kde žádné trápení neexistuje, to ti slibuji. Tak pojď.“

* * *

„Do háje, to je ale smrad.“
„Pojď, pohneme s tím, ať už to máme za sebou.“
„Nechápu co je to za oblibu našeho starosty nechat takhle hnít mrtvoly ve větru. Asi si to zasloužily, ale my snad ne.“
„Jo, taky jsem pro klasickej špalek a sekeru. Je to rychlý a i tihle grázlové by to asi taky uvítali.“
„Víš co nechápu? Měsíc co měsíc sem chodíme pro tyhle nebožáky a nikdy jich není míň než minule. To se ti lidi nikdy nepoučí, když je tady mají furt na očích?“
„Kašli na to. Tak to je teď a bylo to tak i před sto lety. A navíc, stejně nevíš, kteří z nich si to doopravdy zasloužili, a kteří jen měli smůlu. Tak to taky vždycky bylo.“
Dvojice funebráků počala zbavovat všechny šibenice a klece zátěží. Už tu vysely na výstrahu dost dlouho.