Krev hustá jako voda

Byla temná noc, jen jeden paprsek měsíčního světla pronikal mezi hustými černými mraky, které slibovaly pořádnou průtrž. Helena seděla na střeše jednoho z mnoha stejných domů v dlouhé ulici na okraji města. Střešním okénkem pozorovala mladého muže, jak si chystá jídlo a sedá k televizi. Když dojedl, přešel na druhou stranu místnosti, kam Helena neviděla. Nahnula se trochu dopředu, aby se podívala, kam šel. Najednou jí začaly blikat hodinky na zápěstí. Polekala se a uklouzla jí noha. Brzo nabrala rovnováhu zpátky, nicméně způsobila nemilý hluk, který muži dole neušel. Rychle se tedy přemístila za komín, kdyby ho třeba napadlo podívat se na střechu. Delší dobu se nic nedělo a Helena usoudila, že už se ani dít nebude. Sedla si zády ke komínu a zmáčkla tlačítko na hodinkách, jež s krátkými přestávkami stále blikaly.
„To je dost,“ ozval se z nich nevrlý hlas. „Proč mi to nebereš?“
„Nemohla jsem, co se děje?“ ptala se Helena na důvod telefonátu.
„Dějí se tu hrozné věci, měla bys okamžitě přijet,“ muž v telefonu, tedy vlastně v hodinkách se trochu uklidnil, nicméně jeho hlas zněl naléhavě.
„A něco konkrétního mi neřekneš?“ vztekala se Helena, že ji zase někdo „hrozně potřebuje“.
„Potřebujeme tě tady, musím končit, přijeď, opravdu.“
Hodinky zhasly. Muž zavěsil a nechal Helenu jejím myšlenkám. Co můžou mít tak naléhavého? Nebo si zase vymýšlejí hlouposti, aby ji dostali pod kontrolu? Otočila se, že si zase sedne k okénku, ale zasekla se uprostřed pohybu. Stál před ní ten muž z bytu a tvářil se nejistě.
„Co tady děláte?“ zeptal se. Nad hlavou jim po nebi projel blesk.
„Bude pršet,“ odpověděla na otázku. Ozval se hrom jako výstraha před prvními kapkami.
„Už prší,“ dodala, když hrom dozněl a mraky se roztrhly jako nadité pytle.
Muž si o ní začínal myslet, že je blázen a nevěděl, jestli ji má ignorovat nebo schovat před tím slejvákem. Nakonec se rozhodl pro druhou možnost, protože blázni za to přece nemůžou. Než se dostali dolů do bytu, byli už oba dva promoklí na kost.
„Jmenuju se Oskar,“ informoval ji, ale očividně ji to vůbec nezajímalo.
„Potřebovala bych půjčit něco suchého,“ starala se.
„No to nevím, kouknu se.“ Vytáhl ze skříně ručník a podal jí ho.
„Koupelna je támhle, přinesu vám to oblečení.“
Než větu vůbec dořekl, zaplula do dveří, kam ukazoval. Když vyštrachal ze skříně ještě nějakou košili a kalhoty, zaklepal na ně. Dveře se pootevřely a on strčil dovnitř ruku s oblečením. Její ruka ho ale chytla za zápěstí a vtáhla dovnitř.
...
Ozval se zvonek a pak naléhavé bušení na dveře. Někdo stál před bytem a zřejmě byl přesvědčený, že čím víc kraválu, tím dřív se dostane dovnitř. Oskar vylezl z koupelny jen v trenýrkách. Otevřel dveře a spatřil mladého muže v černém saku a s kloboukem na hlavě.
„Wau,“ byla jeho první slova při pohledu na něj. Za jeho zády se objevila Helena v půjčené košili. Když muže uviděla, odstrčila Oskara a přiskočila ke dveřím. Přivřela je tak, aby spolu mohli mluvit, ale aby Oskar neviděl.
„Co je?“ vyhrkla Helena.
„Nic, přišel jsem si pro tebe,“ odvětil muž a na rtech mu hrál spiklenecký úsměv.
„Nemusíš mě hlídat!“ naštvala se.
„Bohužel musím sestřičko, matka je mrtvá a ty budeš taky,“ úsměv zmizel.
Helena rychle dveře zabouchla a slyšela jen, jak se za nimi Erik chechtá. Erik, její mladší bratr, který nikdy neuznával její pravomoci. Čekala, že na ni bude po smrti její matky dorážet a bude se jí chtít zbavit, ale nečekala, že to bude teď. Rychle vzala z koupelny svoje věci, ale to už slyšela, jak Oskar v pokoji křičí. Vyběhla z koupelny a uviděla několik mužů, kteří Oskara svázali. Dostali se tam okýnkem stejně jako ona a uzavřeli jí tak únikovou cestu.
„Sakra,“ zaklela, „proč zrovna dneska?“
Když si jí muži všimli obestoupili ji a přimáčkli ke zdi. Rychle se na jednoho z nich vrhla, povalila ho na zem, odrazila se a chytila se okrajů okýnka. To už byli ti ostatní u ní a pevně ji drželi za nohy. Stáhli ji dolů a svázali, aby se nemohla ani hnout. Pak si ji jeden hodil přes rameno, vzali s sebou i Oskara a vylezli okýnkem ven. Na střeše stálo auto podivných dlouhých tvarů. Oskar nemohl přijít na to, jak se tam dostalo, ale to zrovna nebylo to, co ho trápilo nejvíc. Jeden z chlapíků otevřel kufr a pak je hodili dovnitř. Byla tam tma, ale kupodivu docela dost místa. Helena se mohla i posadit a pokoušela se rozvázat si ruce. Všechny její věci zůstaly u Oskara, takže neměla nic, čím by to mohla zkusit, kromě vlastních zubů.
„Co se to kruci děje?“ prohlásil Oskar, když se vzpamatoval. Nezdálo se, že by na to dívka hodlala reagovat.
„Můžeš mi to laskavě vysvětlit?“ zeptal se ještě jednou.
„No, nevím, jestli ti to pomůže, ale klidně ti to vysvětlím. Moje matka je královnou naší komunity, já jako nejstarší dítě bych měla nastoupit po ní, což se samozřejmě nelíbí mému bratrovi. Teď mě chce nejspíš zabít, protože, jak tvrdí, naše matka zemřela.“
„Mě ale vaše komunita nebo co vůbec nezajímá, to mě tam nemohli nechat a vykašlat se na mě? Já s tím nemám nic společnýho,“ vztekal se.
„Bohužel máš, jsi člověk, lidi s náma mají vždycky něco společnýho.“
„Co? Teď mi uchází význam tvých slov, jak lidi?“
Kufr auta se otevřel. Vytáhli je ven na menší dvůr obklopený vysokými budovami. Byly velice moderní, obložené nějakým lesklým vyleštěným kamenem, takže vypadaly jako velká zrcadla. Ve stěnách nebyla žádná okna a nad nimi byla černočerná tma, žádné hvězdy, ani mraky. Dvůr osvětlovaly lampy podél stěn, ale přesto tam bylo docela šero. Když se Oskar podíval dolů, zjistil, že nestojí na zemi, protože ale nepadal, usoudil, že je pod ním skleněná podlaha. Takže to nebyl dvorek, ale spíš šachta, o patro níž stála taky nějaká vozidla a podle toho poznal, že tam někde v hloubce budou další průhledné podlahy. Na dno neviděl, museli být hodně vysoko.
Najednou se v jedné z hladkých stěn vytvořila škvíra, která se stále rozšiřovala, objevil se v ní muž s kloboukem, Helenin bratr. Něco zašeptal muži vedle sebe a takto se zpráva šířila dál. Bez hlasitých vět Oskara odvedli chodbou, která se objevila za otevřenou zdí.Všiml si, že spolu s ním vedou i Helenu, která byla stále polonahá.
Chodby podivné budovy byly strohé a chladné. Vlastně husí kůži naháněl celý komplex. Oskar nechápal, kam se dostal. Začal pociťovať úzkost.
Zastavili se v rozlehlém sále. Pokud z něj vedla nějaká jiná chodba než ta, jíž přišli, dveře do ní musely dokonale splývat se stěnami. Muž v klobouku nakráčel doprostřed sálu a gestem ruky cosi naznačil svému doprovodu. Jeden z mužů přikývl a přešel k výklenku ve zdi, kde se objevil jakýsi panel, na němž cosi zmáčknul. Chvíli po tom se ve stěnách otevřely vchody, z nichž začali vycházet černě oblečení lidé, kteří se shromažďovali kolem muže v klobouku a přitom si zvědavě prohlíželi Helenu i Oskara.
Helena, které byla sundána pouta, rozzlobeně odhodila ruku jednoho z mužů, jenž jí držel, a přistoupila těsně ke svému bratrovi.
„Co je to sakra za divadlo?“ zasyčela.
Erik se škodolibě zasmál. „Jen chci, aby všichni viděli, v jakém stavu se do Hnízda vrací jejich královna. Tedy, potencionální královna, pochopitelně,“ opravil se.
„Raději bych si s tebou promluvila v soukromí, bratříčku.“
Úsměv v Erikově tváři vystřídal údiv. „Nepřichází v úvahu!“ řekl neoblomně.
„Tolik se mě bojíš? Zdá se, že to tu máš pod palcem, tak co bych ti asi mohla udělat?“
Erik se nechtěl ponížit před celou komunitou, kterou nechal nastoupit. Nechtěl, aby ho všichni považovali za zbabělce. Zbabělost se v komunitě netrpí.
„Budiž,“ souhlasil a pokynul své sestře, aby vešla do dveří, které se na jeho pokyn otevřely.
„Matčina pracovna. Příhodné,“ ucedila Helena.
Oskar zíral za odcházející dvojicí. Jeho úzkost se ještě znásobila, když zůstal sám mezi těmi podivíny.
„Takže?“ vybídnul Erik Helenu, když zůstali sami v malé pracovně, kde byl jen stůl, židle a počítač.
„Kdy matka zemřela?“ začala Helena otázkou, která se vnucovala už od nedobrovolného odchodu z Oskarova bytu.
„Dnes,“ odpověděl stroze Erik.
„Přirozenou smrtí?“ V Helenině hlasu zněla ironie.
„Tak přirozenou, jak jen je to u upíra možné.“ Erikova odpověď jí překvapila.
„Jistě. Píchnul jsi jí dusičnan stříbrný do krevního oběhu a ona pak zcela přirozeně zemřela na otravu, co?!“
Erik se zašklebil. „Křivdíš mi, sestřičko. Nezabil bych vlastní matku. Narozdíl od tebe, já si jí vážil. Ale ta poznámka o dusičnanu vypovídá o tvé vlastní proradnosti.“
„To říká ten, kdo se rozhodl ignorovat nástupnický řád a násilím tu převzal vládu.“
„Násilím?“ Erikův údiv se zdál opravdový. „Proč myslíš, že jsem použil násilí?“
„Ještě mi řekni, že za tebou šli všichni dobrovolně.“
„Máš pravdu, všichni ne. Naneštěstí tu máš ještě nějaké zastánce. Dokonce se s tebou i spojili, to vím bezpečně. Určitě je mezi nimi Kenneth, matčin favorit,“ odfrkl Erik, „a taky Ralph, co vím, tak prozměnu tvůj favorit. Když už jsem u toho, nevím, jak by se tvářil na toho chudáka, co jsme ho přivedli s tebou. Vždycky jsi měla na milence příšerný vkus.“
„Ujišťuji tě, bratříčku, že jsem s tím člověkem měla úplně jiné plány než sex.“
„I co se jídla týče jsi vždycky byla výstřední. A to je přesně důvod, proč společenství odmítá tvé nástupnictví.“
„Tak jsem nostalgická, a co je na tom?“ Helena přesně pochopila, kam její bratr míří.
„Teď už vlastně nic. Svého se stejně neujmeš.“
„A když to uznám, když se vzdám svých nároků a podvolím se tobě, můžeme přeskočit tu část se zabíjením?“ zkusila to Helena.
Erik se rozesmál. „Zrovna od tebe bych takový návrh nečekal. Naneštěstí ne. Nemohu ti totiž věřit. Jednoho večera bych se mohl probudit se stříbrem, ať už v jakékoli podobě, v těle. Je to všechno?“ Erika, jak se zdálo, rozhovor začínal otravovat.
„Skoro. Ještě bych ti chtěla popřát hodně štěstí.“
Než se Erik stačil zeptat, z jakého důvodu, Helena ho odkopla stranou tak silně, že spadl na stůl s počítačem. Pak se vrhla ke dveřím do sálu. Probíhala mezi zmatenými upíry, kteří se ji kupodivu nesnažili zastavit. Tedy ne do té doby, než se z pracovny vyřítil Erik a mocným hlasem na ně zakřičel, aby jeho sestru nenechali utéct. Heleně bylo jasné, že teď už se ven z komplexu nedostane. Ostatně by to ani nebylo žádoucí, neboť venku se mělo za necelou hodinu začít rozednívat. Prokličkovala mezi upíry, přičemž jich několik srazila k zemi, a zamířila do chodby vedoucí hluboko do nitra Hnízda. Do většiny z tamějších místností a laboratoří má přístup jen královna a ti, komu umožní přístup. Doufala, že její zastánci by se mohli skrývat před novým vládcem právě zde, že se jim alespoň někam povedlo zablokovat Erikovi přístup. Někde tam snad najde útočiště.
Ani si nestačila uvědomit, kolika proběhla chodbami. Běžela vlastně po paměti. Často s matkou navštěvovala tajná místa. Jako následnice na to měla plné právo. Kdeže by královnu Edith napadlo, že se Erikova ctižádostivost dostane tak daleko.
Příjemné přítmí, které panovalo uvnitř Hnízda, se náhle změnilo v ostré bodavé světlo. Helena se zastavila a mžourala před sebe. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je to jeden z obranných mechanismů, jež nebyly použity už řadu let.
„Imitace denního světla,“ zasyčela si jen tak pro sebe. „Příliš ubohé, bratříčku, příliš ubohé.“
Její oči si novému osvětlení brzy přivykly a ona pokračovala dál. Nedaleko za sebou však uslyšela rychlé kroky. Ta chvíle, na níž jí světlo ochromilo, jejím pronásledovatelům stačila. Někde poblíž cítila přítomnost Erika. Dalo se předpokládat, že bude přesně předvídat její úmysly. Konec konců jsou sourozenci a on by bezpochyby jednal stejně, kdyby se role obrátily. Helena pochopila, že jediný způsob, jak získat čas, je chovat se nepředvídatelně. Chtěla se tedy vrátit do centrální místnosti, bohužel už minula poslední odbočku, která by jí tam mohla zavést. Vztekle zaklela a pokoušela se v běhu přemýšlet nad dalším postupem. Najednou se však kroky, znějící za jejímy zády, začaly vzdalovat. Zastavila a ohlédla se. Lekla se, když za sebou spatřila menší ženu s dlouhými tmavými vlasy a hlubokýma hnědýma očima oblečenou v pestrých barevných letních šatech. Ta žena byla její sestra Amelie, nejmladší ze sourozenců.
„K čertu s tebou, Amelie,“ vyhrkla Helena. „Už ti někdo řekl, že chodíš tiše i na upíra?“
Upírka si sestru prohlížela. Zejména věnovala pozornost jejímu nedostatečnému oděvu. Mírně se usmála, tak aby nebyly vidět tenké dlouhé špičáky. Navykla si smát se tak v nočních barech, kam ráda chodila, a kde by nebylo žádoucí dát najevo, kým doopravdy je.
„Jistě, ty mi to říkáš pokaždé, když se mě lekneš,“ odpověděla Amelie po chvilce ticha. „To jste se do sebe s Erikem pustili brzo,“ dodala.
Helena neodpověděla, jen se zašklebila a podívala se do chodby.
„Neboj se. Poslala jsem ho jiným směrem, abych tě mohla nasměrovat za tou tlupou, co na tebe čeká a chce ti pomoct proti Erikovi.“
„Takže jsi na mojí straně, Ami?“ zeptala se opatrně Helena.
„Nejsem. A nejsem ani na Erikově straně. Jen vám chci dopřát rovné šance. Měla bys ale vědět, Hel, že komunita stojí za ním. Ty jsi pro ně příliš staromódní. Jestli chceš, aby ti přiznali tvá práva, budeš ho muset zabít, jinak nemáš naději, že tě uznají.“
„Tomu nerozumím. Když je jeho pozice tak pevná, proč mě chce odstranit? Může mu to být přece jedno.“
„Dokud tu jsi, je jeho pozice sice pevná, ale stále ještě není právoplatná. Časem by se mohl najít někdo, kdo by mu to připomněl. Podívej, Hel, Kenneth a Ralph ti určitě všechno vysvětlí. Já bych si s tebou moc ráda povídala, ale Erik není úplný pitomec, za chvíli tu může být zpátky.“
„Kde mě čekají?“
„Ve starém centrálním Hnízdě. Běž tam chodbou 3B, podařilo se jim tam vypnout senzory, takže se Erik bude zdržovat hledáním, dokud mu to konečně nedojde a i tak bude muset být ve střehu, kdyby se náhodou spletl. Když už by to ničemu nemělo pomoct, tak alespoň nebude klidně spát.“
„Dík, Am.“
„Padej už.“
…
Když se Helena dostala do bezpečí, mohla si konečně odpočinout a srovnat si v hlavě myšlenky. Začalo jí pomalu docházet, co se vlastně stalo, a tak se přihlásil o slovo smutek. Smutek ze ztráty matky. Možná si v komunitě na rodinná pouta nikdo příliš nepotrpí, ale matka je přece jen matka a její ztráty bolí vždycky. Obzvláště pokud vám okolnosti její smrti nedopřejí chvíli klidu.
Helena seděla sama u stolu a zírala do tmy. No, vlastně si prohlížela stěnu naproti ní, neboť žádná tma není pro upíří oči neprohlédnutelná. Sěděla naprosto bez hnutí, dokonce se zdálo, že snad nedýchá. Přesně takhle jí našel Ralph. Jakmile si ho všimla ve dveřích, zadívala se na něj. Sledovala, jak jde pomalu a naprosto neslyšně k ní. Vždycky ho ráda sledovala, když jen tak pomalu vykračoval. Jeho chůze byla ladná a vznešená a neuvěřitelně rytmická. Kdyby jeho kroky byly slyšet, daly by dohromady naprosto dokonale pravidelný rytmus dvoučtvrťového taktu. Nikdy neudělal jeden krok rychleji než druhý. Asi jako když tikají hodiny.
„Tak už jsi konečně tady,“ zkonstatoval, když došel až k ní a položil jí ruce na ramena.
„Jak vidíš,“ odpověděla zpola nepřítomně.
Dlouho se jí díval do očí. Přesně věděl, kam bude směřovat jejich rozhovor. Vždycky poznal, co Helenu trápí.
„Ralphe, jak zemřela?“ zazněla nakonec otázka, kterou měla Helena v hlavě už dlouho.
Ralph mlčel. Snad v duchu formuloval odpověď, těžko říct. Z jeho tváře se nikdy nedalo nic vyčíst. Zachovával klidný neurčitý výraz za každých okolností. Dokonce i když ho něco velmi pobavilo, nesmál se, ba se ani neusmál.
„Byla to politováníhodná nehoda,“ začal nakonec s odpovědí. „Vyrazila na jednu ze svých nočních jízd, jak to čas od času dělávala, ale potkala se s tím bláznivým lovcem upírů, co nosí v jedné kapse Bibli a v druhé svěcenou vodu a před bojem kolem sebe mává křížem.“
„Aha, myslíš toho blázna, co věří, že je Boží rytíř. Pak to nebyla nehoda, ale vražda.“
„Možná je to blázen, ale v tom, co dělá, nemá konkurenci.“
„Ralphe,“ Helenin výraz značil zlost, „to šla sama?“
„Samozřejmě, že ne. Sledovali jsme jí.“
„Ty a kdo?“
„Kenneth.“
„Pochopitelně. To jste jí nebránili? Nebo ten blázen snad stačil na tři vyšší upíry?“
„Snažili jsme se, Hel, ale ten Boží rytíř byl příliš rychlý. Než jsme se tam stačili dostat, bylo po všem. Zdálo se, že přesně ví, kde na ni má čekat. Všimla si ho, ale než stihla cokoli udělat, střelil jí jednou ze svých stříbrných kulek naplněných nějakou tou jeho speciální směsí proti upírům.“
„Tak se zdá, že jste to podělali. Je to vaše chyba, Ralphe. Měli jste tam být včas. Nebo ho pak alespoň roztrhnout vejpůl,“ dodala Helena už smířlivěji.
Ralph jí objal. „Nestihli jsme to. V tu chvíli byl pryč.“
„Věděl přesně, co dělat. Nemyslíš, že ho najal Erik?“
Ralph zakroutil hlavou. „Neřekl bych. To, že neuznává tvá práva a tvé názory, neznamená, že by nechal zabít svou matku. Vážil si jí jako všichni.“
„Nevěřím, že tam ten mizera číhal náhodou. Jdu ho najít. Zjistím, kde se tam vzal.“ Helena odhodlaně vstala.
„Na to ještě budeš mít čas,“ ozval se z druhé strany další známý hlas. Byl to Kenneth. „Je dost, že se taky ukážeš. Není hezké neozývat se, když tě volám.“
„Ozvala jsem se,“ odsekla Helena. Nesnášela ten Kennethův napůl otcovský postoj vůči ní. Vlastně nikdy Kennetha moc v lásce neměla, ale byl to spojenec, na něhož se mohla spolehnout a hlavně mu mohla věřit, a takové teď potřebovala nejvíc.
„Až ti příště řeknu, že se dějí hrozné věci a že tě tu potřebujeme, ocenil bych, kdybys přišla co nejdřív a bez toho, aby tě sem polonahou eskortoval Erik,“ Kenneth mluvil ještě podrážděněji než v telefonu.
„Už zase zapomínáš, kde je tvoje místo. Já tu teď vládnu, ne ty. Ať už jsi měl s mou matkou cokoli, jsem to já, kdo tu velí, takže bych ocenila, kdyby sis tu svojí povýšenost strčil do zadku,“ zpražila ho Helena.
Ralph je oba sledoval. Kenneth už se nadechoval k odpovědi a Ralph naprosto jasně věděl, jakým směrem se další rozhovor bude ubírat, a tak se rozhodl zasáhnout dřív, než si to ti dva začnou vyřizovat pěstmi.
„Hel, Kennethe, věřím, že máme jiné starosti, než vaše pocuchaná ega. Věnujme se tomu, co je důležité.“ V jeho hlase jako vždycky nebyly znát vůbec žádné emoce, což bylo k ukončení nadcházející hádky nejlepší.
Oba dva se na něho podívali, oba vypadali nazlobeně, ale mlčeli, z čehož Ralph usoudil, že oba souhlasí.
„Musíme se nějak zbavit Erika,“ řekla Helena polohlasně.
„To nebude snadné,“ konstatoval Kenneth. „Většina stojí za ním. Nás, odpůrců, je jen hodně málo. Jestli ho chceš zabít, nepůjde to snadno.“
„Jakto, že ho všichni podporují? Nikdy jsem nepozorovala, že bych tu byla tak neoblíbená,“ podivila se Helena.
„Nejde o to, že bys byla neoblíbená. Máš staromódní názory ohledně...stravování. Většina komunity za poslední léta zlenivěla. Krevní banky a nejnovější požitek, syntetická krev, jim poskytují pohodlí nešpinit se s lidmi. Všichni vědí o tvé nechuti k těmhle novým výdobytkům doby. Mají strach, že by ses pokusila poměry vrátit zpátky, no, řekněme do středověku. Na druhou stranu Erik má v tomhle stejný názor jako oni a navíc je dostatečně ambiciozní,“ ujal se Ralph vysvětlování.
Helena se rozesmála. „Tohle nemůže být ono. Přece za vším není jen to, jestli budeme dál lovit lidi nebo budeme žít ze syntetické krve.“
„Jistěže ne,“ ucedil Kenneth. „Za vším je tvoje nechuť vzdát se svých práv a Erikovy ambice stát se králem. Zbytek je propaganda.“
„V tom případě stačí komunitu přesvědčit o tom, že je nechám žít si, z čeho jen budou chtít, a problém bude vyřešen.“
Kenneth se rozesmál. „Sama nevěříš, že by to mohlo být tak jednoduché. Ale rád bych s tebou řešil ještě jednu věc. Vlastně už jsme to tak trochu naťukli. Máš ten vzorek, cos měla přinést?“
Helena zakroutila hlavou. „Ne. Erik tam vrazil dřív, než jsem ho stačila získat.“
„Vzali ho s sebou?“
„Ano. Někde tu bude.“
Kenneth se zamyslel. „Musíš ho sem přivést. Musíme ověřit, jestli je to pravda. Pokud ano a dozví se o tom Erik, máme s kousáním do krčků nadobro konec.“
„Ani nevím, kam ho zašantročili. A pokud sis nevšiml, nejsem teď v Hnízdě moc populární. Jak ho sem mám asi dostat?“
Kenneth poznámku ignoroval. „A musíme jednat rychle. Musíme využít toho, že Erik ještě vůbec nic netuší.“
„Možná nám pomůže Amelie. Mohla nás už vydat Erikovi, ale neudělala to, tak bych z toho usuzoval, že je na naší straně,“ zamyslel se Ralph.
„Možná. Ale moc bych na ní nespoléhala. Mohla by nám ale aspoň zjistit, kde je. Dostanu ho sem už sama.“
…
Helena procházela chodbami Hnízda nejistě. Vždycky chodbami jen rychle proběhla, ani si nestačila všimnout, jak vlastně vypadají, teď však kráčela pomalu a obezřetně. Za každým rohem čekala překvapení a nebezpečí. To, co celý život považovala za všední, se jí teď zdálo nepřátelské. Nevěděla, jaké rozkazy Erik vydal, ale počítala s tím, že jakmile jí kdokoli z komunity zahlédne, znovu nastane honička.
Amelie prozradila Heleně, že Oskara drží v jedné z laboratoří, což vyžadovalo projít skrze celý komplex. To Helenu moc nepotěšilo, ale vlastně s tím počítala už předem. Vždycky, když se do Hnízda dostal nějaký člověk, byla jeho krev testována. Syntetická krev, kterou se upíři naučili vyrábět, sice poskytovala vše, co potřebovali a, jak s úsměvem říkali, docela dobře chutnala, ale upírští vědci se drželi zásady, že je vždy co vylepšovat. Navíc v rámci bezpečnosti komunity zajatí lidé stejně nebyli propouštěni na svobodu. Upíři pro ně vždy našli nějaké uplatnění. A pokud ne, vždycky se našel někdo jako Helena, kdo si rád pochutnal na čerstvé krvi. Ačkoli tento způsob obživy se stával čím dál více nepopulární. No schválně, zkuste kousnout do něčeho, čeho se štítíte.
Konečně se před Helenou otevřely dveře do laboratoře, kterou hledala. Jenže krom jednoho vědce tu nebyl nikdo. Helena vědce znala. Byl to jeden z předních vědců pracujích na syntetické krvi, nejdůležitějším to vynálezu upírů. Čekala poplach, ale k jejímu překvapení se nezdálo, že by upíra nějak zajímala. Zaregistroval sice její příchod, ale nevěnoval jí pozornost a dál se zabýval svou prací. Helena nic neříkala a chystala se k odchodu. Nechtěla nic pokoušet.
„Hledáte někoho, princezno?“ zeptal se vědec těsně předtím, než Helena opustila laboratoř.
Zarazila se v půli kroku a obrátila se zpět k vědci.
„Vlastně ano,“ odpověděla. „Měl by tu být jeden člověk.“
„Musíte to trochu specifikovat, princezno. Byla tu spousta lidí,“ odpověděl klidně vědec, aniž by se nechal nějak vyrušit. Velmi tak připomínal Ralpha.
„Muž, přivedli ho spolu se mnou. Měl tu být,“ upřesnila Helena rozpačitě svůj dotaz.
„Aha, tenhle,“ upírův hlas zněl stále klidně. „Tak ten už tu není. Testoval jsem ho před pár hodinami. Výsledky jsem poslal vašemu bratrovi, řekl si o ně. Chvíli potom si toho člověka váš bratr osobně vyzvedl. Je to tak hodina.“
Helena naprázdno polkla. Že by Erik přece jen něco věděl? Neměla ho podceňovat.
„Aha, tak díky.“ Otočila se k odchodu. Pak se ale ještě jednou zarazila. Obrátila se a zadívala se na vědce.
„Musím to vědět. Nejste s Ralphem příbuzní?“
Teprve teď se vědec přestal věnovat své práci a překvapeně se podíval na Helenu.
„Ne. Proč se ptáte?“ zeptal se.
„Jen tak,“ usmála se Helena a odešla.
…
Oskar zmateně následoval muže v klobouku chodbami až do rozlehlé pracovny. Muž pokynul Oskarovi, aby šel dovnitř, zatímco strážím, které je doprovázely, řekl, ať zůstanou venku. Když potom vešel dovnitř i on sám, vchod se zavřel a na stěně po něm nezůstala ani památka. Oskar už to několikrát viděl, ale pořád si na to nemohl zvyknout. Věděl, že kdyby chtěl uniknout, ani omylem by se mu to nepovedlo, ale takhle, když neviděl žádný východ, připadal si ještě víc jako ve vězení, v čemž ho ještě víc utvrzovala absence oken. Celou pracovnu osvětlovalo jen několik málo světel. No, vlastně se o žádném velkém osvětlení mluvit nedalo, neboť Oskar sotva viděl. Jeho společník se však v přítmí pohyboval naprosto jistě.
Vybavení pracovny značně kontrastovalo se zařízením komplexu, který se zdál strohý a chladný, jak už tak super moderní budovy působí. Ten, kdo místnost zařizoval, si dal záležet na tom, aby moderní techniku důmyslně ukryl mezi starožitným nábytkem. Výsledek tvořil dokonalou harmonii.
Mladík otevřel bar a po chvilce přemýšlení vytáhl jednu lahev, z níž nalil do dvou sklenic. Jednu pak podal Oskarovi a pokynul mu, aby se posadil do jednoho z nádherně vyřezávaných křesel s koženým polstrováním. Jakmile se Oskar usadil, mladík se labužnicky napil ze své sklenky.
„Irská,“ řekl, jakmile si doušek vychutnal. „Ročník 2018. Pro Čechy sice dost nešťastný rok, ale whisky se tehdy povedla. Ostatně v Irsku se whisky vždycky podaří. Proto mám tu zemi raději než Čechy. Tak se napij, příteli. Víš, kolik bys za takovou sklenku zaplatil?“ vybídnul Oskara.
„O co tu jde?“ zeptal se Oskar bez okolků a postavil sklenku na stůl, aniž by se napil.
Erik jeho pohyb sledoval a zamračil se. „Očividně nepiješ. Tvoje škoda.“
„Tak, sakra, odpovíte mi?“ zvýšil Oskar hlas.
„Jistě, nemusíš křičet,“ reagoval klidně Erik.
„Co jste zač?“
Erik se pousmál. „Jmenuji se Erik Rafael Alexandr Colvius, narodil jsem se 11. září 1709 v Paříži, tehdy to byla poněkud neklidná doba, v Evropě to jako vždycky vřelo. Sladká Francie se točila ve víru války o dědictví španělské, ironií je, že v den mého narození se odehrála vůbec nejkrvavější bitva celé války, bitva u Malplaquet. Spousta mrtvých, ale tažení na Paříž bylo zastaveno a my jí nemuseli opustit.“ Vždycky, když Erik zabředl do historie, neměla jeho řeč daleko k přednášce.
Oskar se vzpamatoval a skočil Erikovi do řeči. „Počkej! Říkal jsi 1709? To je nesmysl. To ti jako je přes tři sta let?“
„Hmm, tak se na to podíváme. Co máme za datum? Pokud se nepletu je 14. sprna 2052. To znamená že mi za pár dní bude přesně tři sta čtyřicet tři let.“
„To je pitomost. Nemůže ti být tolik.“
„To si myslíš proto, že pořád ještě věříš, že jsem člověk.“ Erik se znovu usmál, tentokrát už však odhalil dlouhé ostré sněhově bílé špičáky. Zároveň i jeho oči změnily barvu z azurově modré na žlutou a zdálo se, jako by jeho pleť pobledla.
Oskar zbledl také, i když u něj to patrně bylo způsobeno něčím jiným, a nutno podotknout, že nezbledl tolik jako Erik.
„Ano, pochopil jsi správně,“ navázal Erik. „Jsem upír.“
„A ona taky?“ vypravil ze sebe Oskar, kterému došlo, co dělala mladá dívka v noci na střeše domu.
Erik kývnul hlavou. „Ona se jmenuje Helena Theresa Francesca Colvia, jak jsi asi slyšel během našeho krátkého rozhovoru, je má sestra. Naneštěstí se narodila 29. října 1620. V Praze, to jen tak pro úplnost. Tehdy v tomhle malebném městě žilo dost upírů, stejně jako teď, ale krátce po bitvě, která se odehrála pár dní po narození mé sestry, hodně z našich Prahu opustilo, mezi nimi i má rodina.“
„Takže Heleně je přes čtyři sta let?“ Oskar byl stále ještě v šoku.
Erik si povzdechnul. „Vy lidé máte trochu problémy s počty. Čtyři sta třicet dva let přesně. A to je vlastně jádro našeho současného problému. Je totiž o celých osmdesát devět let starší než já. A jakožto starší dceři královny jí připadají veškerá dědická práva.“
„Královny? Jaké královny?“
„Královny upírů pochopitelně. V naší komunitě se často nestává, že by se měnili panovníci, to víš, žijeme dlouho, ale pakliže se přece jenom nějaká nehoda stane, platí zákon primogenitury. Stejně jako teď. Jenže já nemám v úmyslu nechat svou sestru ujmout se svých práv.“
„Moment,“ vzpamatoval se konečně Oskar. „A co já mám sakra společnýho s nějakým upírským bojem o trůn?“
„Kladl jsem si stejnou otázku, když tě sem přivedli spolu s mou sestrou, ovšem teď už začínám mít jasnou představu. Pomůžeš mi.“
„Já? Ani náhodou. To je jenom váš problém. Nezajímá mě, co s vámi bude.“
„Víš, když jsem tě s Helenou vyrušil, říkal jsem si, že jsem ti vlastně zachránil život. Moje sestra je v oblasti stravování poněkud staromódní, takže by to s tebou nemuselo dopadnout moc hezky. Jenže když jsem teď dostal do ruky výsledky tvých krevních testů, uvědomil jsem si, co asi Helena zamýšlela. A pomalu pro tebe začínám nacházet uplatnění. Tady je totiž na místě upozornit tě, že tvůj život, jak jsi ho žil předtím, už skončil.“
„Nerozumím ničemu z toho, co říkáš.“
„S tím počítám. Jsi přeci jenom člověk. Pomůžeš mi odstranit mou sestru z cesty.“
„Já? Jak? A proč? Stejně mě zabijete, tak proč bych vám s něčím pomáhal?“
„Nechceš mi říct důvod, proč bych tě měl zabíjet? Zrovna tebe?“
„Jsi upír. Ti přece lidi zabíjejí.“
„Aha, už chápu. Nemusíš se bát. Ode mne ti tohle nehrozí. Kousat do tebe rozhodně nebudu, nejsi totiž zrovna k sežrání.“
Oskar si Erika udiveně prohlížel.
„To byl vtip,“ upozornil ho Erik.
Oskarův udivený pohled se ale nezměnil. Erik se zhluboka nadechl a dal se do vysvětlování.
„Než zabřednu do něčeho, co ti asi budu muset vysvětlovat čtyřikrát, dovol mi otázku. Nebyl někdo z tvých předků zabit upírem?“
„Jak to mám sakra vědět?!“
„No, nezemřel někdo za záhadných okolností? Třeba že by lékař nevěděl, co napsat jako příčinu smrti?“
„Nemám upíry v rodině. Aspoň o nich nevím.“
Erik se zatvářil zmateně a pak se zamračil. „Na to jsem se tě ale neptal. Chci vědět, jestli někoho z tvých předků nezabil upír. Že nemáš upíra v rodině, to mi je jasné.“
„Ale to je přece totéž. Kdyby někoho z mých předků zabil upír, stal by se z něj taky upír, ne?“
Erik obrátil oči v sloup. „Povídačky. Kam na tyhle nesmysly lidi chodí? Zamyslel jsi se někdy nad touhle pověrou? Předpokládej, že by jeden upír za rok proměnil dva lidi, což je nesmysl, bylo by jich určitě víc, ale předpokládej, pak si propočítej geometrickou řadu a zjistil bys, že by lidstvo muselo už nějaký ten čas být vyhubeno a na světě by zbyly jen miliony hladových upírů. Udělej mi laskavost a zapomeň na všechny ty legendy o upírech. Některé z nich sice nemají k pravdě daleko, ale zapomeň na ně. Jsou teď pro nás nedůležité. A teď mi zkus odpovědět na mojí otázku.“
„Nemám tušení.“
„No, vlastně nač se pídit po něčem, co je zcela zjevné. Nějaké napadení muselo být, neboť tvoje krev má poměrně unikátní vlastnosti.“
„Jaké?“ zajímalo Oskara.
„Z tvé krve nejen že by si upír nebyl schopen vzít žádnou energii, ale ještě by mu po ní bylo pěkně špatně. Máš v krvi unikátní látku, která je pro nás jedovatá. V podstatě bys upíra otrávil, kdyby tě vysál. Pokud na tobě nikdo nedělal pokusy, tak je to zajímavý směr lidského vývoje. Už před desítkami let jsme se setkávali s případy, kdy krev některých lidí nám neposkytovala výživu, kterou bychom potřebovali, a nebo nám jí poskytla v malé míře, ale teď poprvé máme důkaz, že něčí krev je pro nás smrtelná. Po těch tisících let společného soužití si proti nám pěstujete přirozenou obranu. To je vskutku zajímavé zjištění.“
Oskar vypadal překvapeně.
„Teď jsem čekal otázku ´A jak by ti to mohlo pomoci?´“pokračoval Erik. „Odpovím ti. Tady u nás panují dva pohledy na budoucnost naší komunity. Ten první, mladší, nebo řekněme modernější, zastávám já a všichni, kdo mě následují, takže vlastně téměř všichni. Už nás nebaví kousat do lidí. Ono to za ta tisíciletí docela omrzí. Navíc pak vznikají ošklivé pomluvy. Určitě jich alespoň několik znáš. A taky se na sebe podívej a pak si představ, že bys do něčeho, jako jsi ty, musel kousnout, aby ses nakrmil. Docela odpudivá představa, nemyslíš? No, ale jsou tu i tací jako má sestra, které kousání do vašich krčků neomrzelo, naopak je to moc baví a nehodlají v tom přestat. Myslím, že teď už vím, co s tebou měla Helena v úmyslu. Musela o účincích tvé krve něco vědět. Podle mě od tebe chtěla získat vzorek, analyzovat ho a potvrdit tak své tušení. Pak by se tě nejspíš zbavila. Kdyby se mezi námi rozkřiklo, že pití lidské krve může být nebezpečné, její už tak slabá pozice by zeslábla ještě víc, většina těch, co jí teď následují, by se od ní odvrátila. Pila by se pouze syntetická krev a časem by se dopělo k tomu, že by se pití lidské krve úplně zakázalo. To se jí samozřejmě nelíbí, protože patří ke staromilcům.“
Během své řeči se Erik čím dál tím potutelněji usmíval.
„Předpokládám, že nic z toho jsem se neměl nikdy dozvědět. Ach, sestřičko, myslel jsem, že mě nemáš za úplného idiota. Jaká to štastná náhoda mi tohohle človíčka přivedla do cesty.“
Erik se tak zabral do svých myšlenek, že si Oskara úplně přestal všímat.
„Co se mnou teda bude?“ připomněl se Oskar.
Erik se probral. „Aha, ty jsi vlastně tady. No, to je jednoduché. O tom, co tvá krev dokáže, můžeme ještě nějakou dobu pomlčet. Vytasíme se s tím v pravý čas. Prvořadé je zlegalizovat mou pozici, takže musíme odstranit Helenu. To, že mi s tím pomůžeš už jsem říkal, a teď se konečně dostávám k tomu, jak mi s tím pomůžeš. Helena se tě bude chtít zbavit a já jí to hodlám co nejvíc ulehčit. Až se bude zaobírat tebou, přijde moje chvíle.“
„Takže mám být návnada? To se mi ani trochu nelíbí,“ bránil se Oskar.
„Nevšiml jsem si, že bych ti dával na výběr. Jak už jsem se zmínil, tvá další existence teď závisí zcela na mně.“
„Taky jsi říkal, že se tě nemusím bát.“
„To nemusíš, já ti neublížím, ublíží ti Helena. Ale dobře. Máš štěstí, že jsem měl vždycky pro lidi slabost, i když jste tak nechutní v mnoha ohledech. Vyřídím Helenu dřív, než ti stihne ublížit, ale ty mi na oplátku pomůžeš zjistit, kdo nechal zabít mou matku a proč.“
„Podle toho, co jsi předvedl u mě doma, bych si myslel, že ty to budeš vědět nejlíp.“
„Takhle přemýšlíte vy lidé. Vaše dějiny jsou toho plné. Jeden se chce stát králem, tak vyvraždí půl rodiny. To se u nás nedělá.“
Oskar se na Erika udiveně zahleděl. Měl na jazyku drzou poznámku, ale raději se ovládl. Přece jen se pohyboval na velmi tenkém ledě. Ačkoli si po rozhovoru s Erikem vytvořil na upíry názor zcela odlišný, než má většina lidí, pořád ho neopouštěla hluboko zakořeněná víra, že upíři zabíjí lidi. Vždycky se považoval za inteligentní osobu, a tak si rychle uvědomil, že dráždit upíra by se nemuselo vyplatit, ať už o sobě prohlašuje cokoli. Tvrzení o slabosti pro lidi Erikovi beztak příliš nevěřil.
Erik otevřel dveře pracovny a krátce promluvil se strážemi na chodbě. Jeden z hlídajících upírů pak chvatně někam odešel. Erik pak přešel na druhou stranu pracovny, otevřel chladící box a ze sáčku nalil tmavě rudou tekutinu do poháru. Než se napil, zarazil se. Uvědomil si, že v místnosti není sám. Podíval se na Oskara, jehož výraz by se dal nejlépe popsat jako něco mezi zhnusením a údivem.
„Zapomněl jsem ti říct, abys ho následoval,“ řekl naprosto klidně Erik. „Jím rád sám. Radil bych ti, aby sis na chvíli odpočinul, za pár hodin se mnou půjdeš ven.“
„Proč až za pár hodin?“ podivil se Oskar, pak ale uvědoměle dodal: „Aha, za světla to asi nejde.“
Erik podruhé oddálil pohár od úst. „Za světla to jde, ale tam, kam půjdeme, se za světla houby dozvíš.“
…
Kenneth s Ralphem seděli za stolem a cosi spolu probírali. Jakmile se vrátila Helena, Kenneth zmlkl a zahleděl se na ni. Ani se nemusel ptát, jak pořídila. Už to, že se vrátila sama, prozrazovalo výsledek její cesty do nitra Hnízda.
„Mělas vyrazit dřív,“ zamručel vztekle Kenneth.
Podívala se po něm tak nevraživě, jak to jen dokázala. „Teď jsi chytrej, co?!“ odsekla mu. „Máme průšvih, pánové,“ pokračovala. „Erik už všechno ví. Nemám páru, co s ním chce dělat, ale někam si ho osobně odvedl. Patrně už ho nenajdeme.“
„Myslíš, že s tím vyrukuje hned?“ zeptal se Ralph.
„Byl by hlupák, kdyby ano. Spíš asi počká, až bude mít pevnou půdu pod nohama,“ odpověděla Helena.
„Jo, nejdřív vyřídí tebe a toho člověka pak použije k tomu, aby vyřídil nás. Jakmile se s tím zjištěním vytasí, většina těch, co teď drží s námi, odpadne,“ doplnil Kenneth.
„No, každopádně už toho moc nenaděláme, takže teď se půjdu podívat ven po tom lovci upírů a roztrhnu ho vejpůl.“ Helena zkontrolovala náboje ve zbrani a pak jí zasunula zpět do pouzdra, schovaného pod koženou bundou. „Jde někdo se mnou?“ mrkla na Ralpha.
Ralph přikývnul a spolu s Helenou vykročil k východu.
„Nevezmeš si zbraň?“
„Víš, že je nemám rád, Hel. Čekal bych, že půjdeš s námi,“ obrátil se ke Kennethovi.
„Však taky jo, ale na rozdíl od tebe, já bez svojí Berušky nikam nechodím,“ usmál se poprvé Kenneth. Vždycky se usmíval, když mluvil o zbraních, zejména o svojí Berušce. Kenneth byl jeden ze starších upírů, pamatoval tak spoustu zbraní, v nichž si vždycky liboval, ale nejvíc propadl těm palným. Vlastnil snad každý druh palné zbraně, na jaký by si člověk dokázal vzpomenout. Nejvíc se však zamiloval do zbraní dvacátého a jednadvacátého století.
…
„Fuj, to je smrad,“ nakrčil Erik nos, když procházeli ulicí, která kdysi bývala hlavní třídou menšího města, jež už teď náleželo k metropoli.
„Už v dobách, kdy tohle bývalo samostatné město, to tu byl samý pajzl, ale nikdy to tak nesmrdělo. Čas se žene neúprosně kupředu a z hlavních tříd se stávají podřadné ulice plné kriminálních živlů. Jak to říkáte vy lidé? Pokrok nezastavíš.“
Oskar Erika neposlouchal. Rozhlížel se kolem, jakoby čekal, kdy je někdo přepadne. O Kladně už slyšel ledaccos a nikdy to nebylo nic dobrého. Jistě, kdysi to bývalo město, a přestože na něj jeho obyvatelé nadávali, nepatřilo k těm nejhorším. I když nebylo nikdy zrovna čisté, bývalo v něm relativně bezpečno, ale po tom, co ho pohltila Praha, to šlo s bezpečností, a vlastně se vším, pěkně z kopce. Hlavní třída, kdysi plná obchodů, se změnila na semeniště zločinu. Pokud tu nějaké obchody zůstaly, určitě se v nich neprodávalo legální zboží. Jeden pajzl tu střídal druhý a i o bordely tu nebyla nouze. Strážce pořádku tu nikdo neviděl už pěkných pár let, a tak tu nacházely útočiště všemožné ztracené existence, zloději a děvkami počínaje a vrahy a překupníky konče. Upíři, kteří rádi lovili, se často potulovali právě tady, neboť po zmizelých lidech se tu nikdo nesháněl.
Erik Oskara vedl k jedinému nočnímu klubu ve čtvrti, jenž by člověk nenazval špínou. Nikdo nikdy nezjistil, co majitele vedlo k tomu, otevřít si podnik zrovna tady, když očividně nechtěl mít z podniku bordel, ale kupodivu tu nějakým zázrakem fungoval v podobě, v níž byl založen, tedy jako noční klub, kam chodí lidé tančit a pít, ne znásilňovat ani po sobě házet židlemi, či na sebe tahat nože.
Právě do toho klubu upíři nejčastěji chodili. Chodila do něj Helena, Amelie a dokonce do něj občas zavítala i samotná královna, když měla jeden z těch momentů, kdy si chtěla dokázat, že více než tisíc let není žádný věk. Z královské rodiny byl jediný, kdo klub nenavštěvoval právě Erik, a teď ho neskutečně štvalo, že tam musí. Erik byl tak trochu snob. Dával přednost vyšší společnosti a jejím akcím. Liboval si v luxusu. Pil nejlepší irskou whisky, kouřil nejlepší kubánské doutníky, nosil nejdražší obleky, jezdil nejnovějšími auty, jen jediné zábavě smetánky nikdy nepřišel na chuť, nesnášel golf. Jednou jedinkrát se k tomu nechal přemluvit a zapřisáhnul se, že na golfové hřiště už nikdy víc nevstoupí. Nejen, že musel strávit celý den na slunci, jež sice vyšší upíry nezabíjí, ale dvakrát příjemné jim zrovna není, ještě se mohl uzívat nudou.
Vchod do klubu vypadal nenápadně. Dokonce žádnou zvláštní pozornost nebudila ani dvojice vyhazovačů, jež by se mohli s klidným svědomím nechat v židovské čtvrti zaměstnat jako dvojníci Golema. Kdo však budil zvláštní pozornost, byl Erik. V pro něj tak typickém drahém obleku a klobouku působil značně rušivě. Kolem podniku panoval ruch, neboť uvnitř byla zábava v plném proudu, a oči všech, kdo zatím otáleli venku, se upíraly na Oskara s Erikem, tedy hlavně na Erika. Oskar se cítil nesvůj. Nikdy mu nikdo nevěnoval takovou pozornost, naopak ho každý většinou přehlížel.
„Co tam vlastně hledáme?“ zeptal se Oskar nervózně Erika.
„Lovce,“ odpověděl Erik s klidem. Pak se ale zarazil a zaposlouchal.
„Co je?“ Oskar znervózněl ještě víc.
„Zatím nic. Tumáš!“ Erik podal Oskarovi zbraň. „Nesnaž se, prosím, střílet do mě,“ požádal Oskara, když si zbraň vzal. „Není nabitá stříbrnými kulkami, takže by mě zásah nezabil, ale i tak by to bolelo. Navíc, kdybys mne zabil, všechno by sis zhoršil.“
„Nemám v úmyslu střílet do nikoho. Nikdy jsem z žádné zbraně nestřílel. Vlastně nechápu, proč tu jsem?“
„Abych tě měl na očích,“ vysvětlil Erik. „Jsi pro mne příliš vysoká karta, abych tě nechal na starost komukoli jinému.“
„Skoro to zní, že svým poskokům moc nevěříš,“ zariskoval Oskar.
Erika Oskarova troufalost překvapila. „Nejsem si jistý, jestli někdo z nich nedonáší Heleně. Ta její sebranka toho ví nějak moc. O tom svědčí i to, že jsou teď tady.“
„Helena je tady?“ podivil se Oskar.
„Jistě. Nevím kde, ale cítím její přítomnost.“ Erik se znovu na chvíli zarazil. „Připrav se,“ sykl na Oskara.
Odkudsi ze tmy vyšel výstřel směřující na Erika. Ten ho ale čekal a včas uhnul, a tak se stříbrná kulka zaryla do zdi. Erik vytáhl zbraň a zamířil tam, odkud výstřel přišel. Lidé kolem okamžitě vyklidili ulici. Zbraně v této čtvrti sice neznamenaly nic neobvyklého, ale určitý respekt se před nimi vždycky projevoval. Minimálně tím, že se vyklidila palebná zóna. Erik čekal na další výstřel. V dálce totiž neviděl nic, na co by střílel, a tak potřeboval udat směr. Najednou ho jeho upíří sluch varoval před dalším výstřelem z úplně druhé strany, než původně čekal. Zaslechl cvaknutí spouště. Chvilka, než přiletěla kulka mu na úhyb úplně stačila. Jakmile uhnul, obrátil se a vystřelil zpět, ale trefil jen zeď. Tiše zaklel a zaposlouchal se. Chtěl odhalit, kde se střelec skrývá, ale jediné, co zřetelně slyšel, byl zrychlený Oskarův tep.
Další dvě rány přišly zároveň. Jedné uhnul a dokonce stihnul výstřel opětovat, ale druhá kulka ho škrábla do ramene. Jeho polohlasné „kurva“ zaniklo ve výkřiku z dálky. Zdálo se, že jeho střela zasáhla cíl lépe. Jakmile zlikvidoval jednoho střelce, rozběhl se směrem, z něhož střílel druhý. Jak se vzdaloval od Oskara, přestával ho zvuk jeho tepu rozptylovat, a tak mohl konečně slyšet kroky prchajícího člověka, jež se ozývaly stále blíž. V postraní uličce se úplně zastavily a Erik se připravil na další úhyb před výstřelem, ten však nepřišel. Když dorazil na místo, zjistil proč. Uprostřed ulice stál statný muž ve středních letech s dlouhými černými vlasy a plnovousem, oblečený do tmavých kalhot, černé košile a dlouhého kabátu. V jedné ruce svíral kříž a z druhé nejspíš právě upustil zbraň, jež mu ležela u nohou. Na muže mířily hlavně dvou zbraní, z nichž jednu držel Kenneth a druhou Helena. Jakmile si jich Erik všimnul, zastavil se a znovu tiše zaklel. Nemělo cenu mířit na nikoho z nich zbraní, neboť ani jeho zbraň nebyla nabitá stříbrnými kulkami, takže by upírům neublížila.
„Eriku,“ přivítala ho Helena. „Máš děravé sako,“ upozornila ho.
Erik se zašklebil a poprvé zkontroloval zranění na ruce. Nevypadalo vážně, jen malá popálenina od stříbra. Ani příliš nekrvácelo.
„Jsi na lovu, sestřičko?“ vrátil Heleně poznámku.
„Asi tak, jako ty. A já myslela, že téhle zábavě neholduješ. Přišel jsi zahladit stopy?“
„Už jsem ti říkal, že jsem matku nezabil a ani jí nenechal zabít. Naopak, přišel jsem zjistit, kdo si tohohle člověka najal. Co se tak divíš, nečekala jsi snad, že za tou vraždou stojí jen on sám. Jak by mohl tak přesně vědět, kde matku najde a kdy? Někdo ho musel upozornit. Tobě to nedošlo? Bývalas důvtipnější, sestřičko.“
Nastala krátká chvíle ticha.
„Tak co bude?“ zeptal se Erik. „Vyřídíme to nejdřív spolu nebo to počká a nejdřív z něj vytlučeme, kdo si ho najal?“
Další ticho přerušil Ralph, jenž vešel do uličky a vedl s sebou Oskara.
„Podívejte, co jsem našel,“ řekl nevzrušeně.
„Našel sis nového kamaráda, Eriku?“ rýpla Helena.
„Však je něco jako rodinný přítel, podle toho, jak jsem u něj našel tebe,“ vrátil jí rýpnutí Erik.
Helena zkontrolovala Ralphovu reakci, ale ten jako vždycky nereagoval nijak.
„Dost řečí,“ odsekla Helena. „Jsi tu navíc, Eriku. Narozdíl od tebe, já netoužím likvidovat své sourozence, takže zmiz.“
Erik se usmál. „Přišel jsem zjistit, kdo je vrahem naší matky, nikam nepůjdu, dokud se to nedozvím.“
„On je vrahem naší matky.“
„Sestřičko, sestřičko. Tomu snad nevěříš?“
„Věděl, kdy a kde najde tebe, tak proč by nevěděl, kde najde matku, královnu upírů?“
„Řekl bych, že i na nás mu někdo dal tip. No tak, ulehči si to, člověče, a řekni, kdo tě navádí,“ obrátil se Erik k lovci upírů, jenž se tvářil, že se ho nic z toho, co se dělo, netýká.
„No tak, slyšel jsi, ne?“ pobídla ho Helena.
Lovec stále mlčel.
„Dovolíš, Hel?“ vykročil Ralph směrem k lovci. „Jen si loknu, bude pak otevřenější telepatii.“
Helena Ralphovi nijak nebránila, byl to nejrychlejší způsob, jak se dozvědět odpověď. Ani lovec upírů se nijak nebránil. Věděl, že by mu to stejně nebylo nic platné. Ralph zvrátil lovci hlavu a tenkými špičáky prokousnul tepnu. Oskar se otočil. S existencí upírů už se trochu vyrovnal, ale nemusel vidět na vlastní oči, jak se upíři stravují.
Jakmile však Ralph několikrát polkl, zmocnila se ho křeč. Sesunul se na zem, svíje se v bolestech. Helena k němu přiklekla a vzala jeho hlavu do dlaní. Poprvé v životě se v jeho tváři objevil jiný výraz než klidný a neurčitý. Tvářil se překvapeně. Přes obrovské bolesti, jež mu svíraly ústa, cosi zašeptal. Ještě chvíli se díval do Heleniných hlubokých očí, které tolik miloval, než ho od bolesti osvobodila smrt. Erik s Kennethem, míříce na lovce zbraněmi, sklonily hlavy, aby tak vzdali mrtvému poslední úctu. Helena klečela u těla svého milence, držela jeho hlavu a zadržovala slzy. Matka jí nejednou vtloukala do hlavy, že velké holky nepláčou, obzvlášť, když jsou to upírky.
„Do hajzlu s tím!“ vykřikla po chvíli Helena. „Jak je to možné?!“
Erik se podíval na Oskara. „Řekl bych, že to vím. Otázkou je, jestli tu látku měl v krvi přirozeně nebo mu jí někdo dodal.“
„Takže to je pravda?“ podivil se Kenneth.
„Jak jsi viděl,“ řekl Erik. „Hel,“ obrátil se k Heleně. „Přišel na něco?“
Helena kývla hlavou.
„Co ti řekl?“ naléhal Erik.
„Jedno slovo. A...“ Než Helena stačila doříct, na začátku uličky se objevila drobná postava a zazněl výstřel. Erik zaslechl cvaknutí spouště, ale stihnul se už jen otočit, takže ho stříbrná kulka zasáhla do hrudi místo do zad. Okamžitě padnul k zemi, kde se svíjel v bolestech podobně jako před chvílí Ralph.
„Amelie,“ dořekla Helena, sledujíc drobnou upírku v pestrých šatech, jak se s nabitou zbraní blíží.
„Všechno musíte zkazit. To jste se nemohli navzájem zabít, přesně jak se od vás čekalo?! To jste si museli hrát na detektivy?!“ nadávala Amelie.
„Děvko,“ zavrčela Helena a s rychlostí překvapivou i u upíra se vrhla na svou sestru. Ta sice vystřelila, ale Helena byla příliš rychlá na to, aby jí mohla trefit.
Lovec upírů využil chvilkového zmatku, jenž nastal, když se obě upírky pustily do boje, a hodil po Kennethovi stříbrný kříž, který dosud svíral v ruce. Kenneth sice uhnul, ale lovci to dalo dost času na to, aby se sehnul pro zbraň, jíž předtím musel odhodit. Přestože byl na člověka velmi rychlý, s upírem se nemohl rovnat, což ale dobře věděl. Věděl, že Kenneth bude připraven ho zneškodnit mnohem dřív, než vůbec stihne zamířit. Nebojoval však s upírem poprvé. Během shýbání pro zbraň vytáhl z rukávu nožík se stříbrnou čepelí a hodil ho tím směrem, jímž Kenneth uhýbal před kulkou. To upíra znovu vyvedlo z rovnováhy a lovci to dalo dost času vystřelit. Zasáhl, ale ne tak, jak by si představoval. Trefil pouze upírovu ruku. K jeho štěstí v té ruce Kenneth držel zbraň. Ještě než jí bolestí upustil, stihnul vypálit a trefit lovcovo rameno. Zrovna, když se Kenneth chystal vyrazit proti lovci a zabít ho ručně, ozval se od obou bojujících dívek křik. Vlna byla tak silná, že srazila na zem nejen oba lidi, ale i Kennetha. Upír se sice z křiku otřepal první, ale zásadně ho znevýhodnilo to, že nebyl ozbrojen a musel tak znovu vyrazit proti lovci. Tomu onen okamžik, než se k němu upír dostal, stačil na to, aby znovu vystřelil. Tentokrát už srdce neminul.
Jakmile Kenneth dopadnul na zem a lovec se přesvědčil, že je skutečně mrtvý, otočil se a zadíval se na Oskara. Ten celou dobu v rukou křečovitě svíral zbraň, jež dostal od Erika. Teď jí pozvedl a roztřeseně zamířil na lovce.
„Neublížím ti, bratře,“ oslovil ho lovec. „Pán pravil, abychom neubližovali bližnímu svému.“
Oskara lovcovo ujištění příliš nepřesvědčilo. Stále mířil zbraní na lovce, jenž vykročil směrem k Erikovi, a ruce se mu třásly čím dál tím víc.
„Střílej!“ pobídnul ho Erik srkze bolestí zaťaté zuby.
Oskar nevěděl, co dělat. Z lovce měl strach, ale z upírů taky. Napadlo ho, že až lovec zasadí Erikovi ránu z milosti, on bude moci konečně odejít a na všechno zapomenout. Naplnila ho myšlenka, že nakonec bude na setkání s upíry vzpomínat jen jako na zlý sen. Jenže pak si vzpomněl na Hnízdo. Uvědomil si, že ikdyby teď utekl, před upíry by se stejně nikde neschoval. Navíc Erik ho mohl zabít, jak už to tak jeho druh s lidmi dělá, ale neudělal to. Oskarovi v tu chvíli bylo jedno, jestli to Erik neudělal ze sobeckých důvodů nebo ze šlechetnosti, hlavní bylo, že ho nechal žít. Minimálně za to mu dlužil.
Znovu zaslechl stěží vyslovené „Střílej!“. Tentokrát poslechl. Vystřelil a k jeho velkému překvapení se i trefil. Kulka se zaryla lovci upírů do břicha. Lovec klesl na kolena a překvapeně rukama kontroloval ránu.
„Znovu!“ pobídnul Erik Oskara. Ten znovu poslechl, i když střílel spíš ze strachu, než aby zabil. Druhý zásah už lovce nadobro odeslal k Pánu.
Erik se s námahou nadzvedl a natáhnul se pro lovcovu zbraň, jež ležela nedaleko od něj. Jak po ní vztahoval ruku, v poslední chvíli si uvědomil, že její povrch je postříbřený. Zarazil se v půli pohybu a podíval se na své bojující sestry. Souboj se zdál vyrovnaný. Helenu posiloval a zrychloval vztek, ale Amelie byla vždycky ze sourozenců v boji nejlepší. Erik váhal, pak ale zbraň zvedl. Syčel bolestí, jak se mu stříbro vpalovalo do kůže, přesto vypálil. Rána obě sestry zarazila. Obě se obrátily na Erika, Amelie se však za chvíli zapotácela a skácela se k zemi.
„Parchante!“ znělo její poslední slovo.
Helena vyprovodila svou sestru na její poslední cestu nenávistným pohledem. Domyslela si totiž, že to vlastně byla ona, kdo otrávil Ralpha naočkováním lovce jedem z Oskarovy krve. Pak se znovu podívala na Erika, který stále držel zbraň v ruce.
„Hádám, že teď jsem na řadě,“ zavrčela.
Erik se pokusil o úsměv. „Nemám už sílu ten zatracenej krám pustit,“ vykoktal.
Helena udělala několik kroků k němu a kopancem do jeho ruky mu zbraň vyrazila.
„Ach, jak jsi nežná,“ vzdychnul Erik.
Helena si klekla vedle bratra a zkontrolovala, jak zlé je jeho zranění.
„Proč jsi mě nestřelil?“ zeptala se během ošetřování.
„Měl jsem sílu vystřelit jen jednou a ona zabila matku. Jauvajs.“
„Nefňukej. Jen proto?“
„Komunita potřebuje vůdce a já to mám spočítaný,“ přiznal Erik svůj motiv.
„Na škrábance se neumírá,“ odsekla mu Helena.
„Pak je možná škoda, že nemám škrábanec, ale díru v prsou.“
„Rafaeli Colvie, tak jednoduché to mít nebudeš.“ Helenin hlas zněl zlověstně. Přesně tak zněl matčin hlas, když Erika za něco kárala. Dokonce ho i stejně oslovovala. Věděla, že Erik to oslovení nesnáší.
„Ty, Oskare,“ vrátila Helena otřeseného Oskara zpátky do reality. „Pomoz mi. Vezmeme ho do auta a pošleme sem někoho uklidit. Lidi by na ulici neměli najít tři mrtvé upíry.“
…
Helena se nepřítomně dívala na strohou šedou zeď. Vzpomínala na Ralpha. Nikdy by nevěřila, jak moc jí bude chybět. Pořád čekala, že odněkud uslyší pravidelný rytmus jeho kroků, že jí něžně položí ruku na rameno a druhou jí pročeše vlasy, jak to vždycky dělával, že zase uvidí jeho klidnou tvář. Celý život si říkala, že jednou ho musí rozesmát, že není možné, aby se vždycky ovládnul, ale teď jí nesnesitelně drásalo, že už to nikdy nezkusí.
Z myšlenek jí vytrhlo tiché zasténání. Obrátila hlavu k lůžku po své levici. Erik se konečně po několika dnech probral z bezvědomí.
„Já žiju,“ podivil se.
„Říkala jsem ti, že se na škrábance neumírá. Pár dní spánku a trocha čerstvé krve dělají divy.“ Helena na něj spiklenecky mrkla. Erik se zašklebil. „To víš, umělá se k léčení moc nehodí.“
„A co teď? Navážem, kde jsme skončili před tím dojemným setkáním v Kladně?“ zaprovokoval Erik.
„Aha, ty mě vlastně chceš zabít,“ vzdychla Helena. „Měla bych tě upozornit, že útok na královnu se trestá smrtí.“ V Helenině tváři hrál šibalský úsměv.
Erik se prudce posadil a hned na to syknul bolestí. „Oni tě uznali?!“ vyhrknul.
„Jakmile viděli, v jakém stavu ses vrátil ty a v jakém já, změnili strany. Asi si mysleli, žes prohrál souboj.“
„Nehynoucí podpora a věrnost především.“ Erik si znechuceně zase lehnul. „Tak doufám, že mě čeká aspoň nějaká vysoká funkce, když už jsem ti přenechal trůn,“ mrknul Erik na Helenu, ta jen překvapeně zakroutila hlavou.
„Vysoká funkce? To já spíš myslela na stříbrné vězení. Už nějak dlouho zeje prázdnotou.“
„Lichotí mi, že se mě ještě bojíš, ale pojď se bavit vážně. Oba víme, že mě jen tak nezavřeš.“
„Chtěls mě zabít. A co já vím? Třeba ještě chceš. Nikdy jsi mě neuznával, proč si mám myslet, že bys teď začal?“
Erik se s překvapivou svěžestí vymrštil z lůžka. „Podívej, jestlis mě odvezla z té uličky jen proto, abys mě teď zavřela do stříbrné kobky, tak děkuji mockrát, ale mohla sis to klidně odpustit. O takovou milost já nestojím.“
V jeho zvýšeném hlase se dal poznat strach. Ať se v minulosti se sestrou pohádali sebevíc, vždycky dokázali uzavřít alespoň chabé příměří. Erik Helenu neuznával a ona to tolerovala. Doufala, že se nakonec nějak dohodnou. Ale svojí akcí po smrti jejich matky v ní Erik podobné naděje zadusil. Nebyla si jistá, jestli by jí Erik opravdu zabil, kdyby mu neutekla, a tak se Erik v hloubi duše obával, že by se jeho uvěznění ve stříbrné kobce opravdu mohlo uskutečnit. A než to, raději by skončil s dírami po stříbrných kulkách v hrudi.
„Možná jsem tě měla v té uličce nechat,“ zakroutila Helena hlavou. „Co uděláme s Oskarem?“ změnila téma.
„Co to sem teď pleteš? To je to poslední, co mě teď zajímá. Stejně to ututláš, abys mohla dál chytat opilce,“ zavrčel Erik.
„Měli bychom vymyslet protilátku. Nevíme, kolik takových po světě běhá.“ Helena rozváděla své myšlenky, jakoby Erika vůbec nevnímala.
„Možná kdybys přestala do lidí kousat, nemusela by ses tím zabývat,“ zkusil to Erik znovu. „Hel,“ navázal Erik smířlivěji, „značná část komunity tvůj životní styl nepodporuje. Vlastně jsou dost zásadně proti. Sama jsi viděla, jak snadno se přiklonili ke mně. Možná tě teď uznali, ale to neznamená, že se vzdali svého názoru na tebe. Uznali tě, protože si myslí, že není nikdo jiný.“
„O důvod víc tě uklidit z dohledu,“ odsekla Helena.
„Přemýšlela jsi o tom, že se změníš? Každá společnost se vyvíjí, Hel, a ten, kdo lpí na starých zvycích nebývá oblíben. Umělá krev spolu s tou věcí s Oskarem přinesly dost zásadní změnu, Hel. Možná je čas, aby upíři přestali být dravci. Neříkám, že se máme s lidmi bratříčkovat, ale nemusí už pro nás hrát roli lovné zvěře.“
„Já lov zakázat nehodlám,“ stála si Helena na svém.
„Ty nemusíš. Víš, kdybych vládl já, udělal bych to. Vím, že bych ho jen tak nevymítil, ale znamenalo by to začátek. Jenže u tebe je to něco jiného. Ty jsi pro příznivce lovu příklad. Když ty přestaneš lovit, mnozí tě budou následovat. Přemýšlej o tom, Hel. Změnám se stejně nevyhneš. Přijdou.“
Helena se zamyslela.
„Když přihlédnu k té záležitosti s Oskarem, tak musím uznat, že máš nejspíš pravdu. To ale neznamená, že nebudeme pracovat na vakcíně. Jsme upíři, Eriku, dravci. Vždycky jimi budeme. Máme to v sobě. Lov vymítit nemůžeme. Nesnaž se mi namluvit, že ti krev ze sáčku stačí, že nikdy nemáš chuť na čerstvou. Možná lov omezím, ovšem úplně vzdát se ho nehodlám. A taky to nehodlám nikomu nařizovat. Jen můžu vydat varování.“
„Ty jsi královna,“ rezignoval Erik na veškeré další přesvědčování.
„To k tvé smůle jsem. A proto teď musím vyřešit, co s tebou. Pořád se nemůžu rozhodnout.“
Erik se ušklíbnul. „Jestli ti smím poradit. Pokud se mě hodláš zbavit, udělej to tiše a nezmiňuj se o tom, že jsem přežil. Sice si už mírou podpory nejsem tak jistý, ale co kdyby.“
„Nechci vidět, jak tě zavírají, Eriku. Jako svého bratra tě mám ráda, ale po tom, co se stalo....Můžu ti vůbec věřit?“
„Víš, že jsem hráč, Hel. A taky víš, že umím přijmout porážku.“
„Otázkou zůstává, jestli za čas nebudeš chtít odvetu.“ Helenin hlas se náhle zlomil. „Promiň, Eriku. Na moje odpuštění si budeš muset počkat.“
Erik zdrceně dosednul zpět na postel.
„Proč jsi mě raději nenechala umřít?“ vzdychl nepřítomně.