Rytíř z Domu přízraků

Viděl ho. Muže v černém s dlouhým lukem v ruce. Stál na druhé straně mostu. Moc dobře si ho pamatoval. Vlastně se vůbec nezměnil. Vypadal přesně tak, jako když ho před dvěma lety poznal na lukostřeleckém turnaji na hradě Vargan. Měl elfy vyrobený luk, ale to pomalu přestávalo být zvláštností. Elfové si váží zručných lučištníků a rádi je obdarovávají svými luky, kterým se žádné jiné na světě nevyrovnají.
Byl tehdy posledním, kdo se do turnaje zapsal. S nikým se nebavil, ničím se nerozptyloval. Přijel střílet a čemukoli jinému odmítal věnovat pozornost. Ale ani to nebylo příliš zvláštní, najde se dost takových podivínů. Teprve až když ho viděl střílet, pochopil, že má možnost setkat se s mistrem. Střílel naprosto přesně z jakékoli vzdálenosti a míření mu zabralo polovinu času, co ostatním. Měl pevnou ruku, bystré oko a naprosto jasnou mysl. Nedokázal si ani představit, že by tenhle střelec někdy minul. Ano, přijel střílet a přijel vyhrát. Po svém vítězství se s nikým nebavil. Přijal zasloužené gratulace, cenu i pocty a zase odjel. Byl jako černý přízrak, který se zjevil, ohromil smrtelníky a zase zmizel.
Teď stál tenhle přízrak naproti. Stejně jako na turnaji měl klidnou tvář bez sebemenších známek emocí. Luk držel jen tak v ruce a jeden by věřil, že ho okolí ani nezajímá, že se nedívá. Teris na chvíli zadoufal: Nedívá se, nevidí ho. Projde bez toho, aby si ho černý všiml. Ne, hned si uvědomil, že tak lehké to nebude. On se vždycky dívá. Je to přece přízrak a ty se vždycky dívají. Teris se zastavil. Oddíl byl daleko. Nikdo mu nepomůže, je sám. Stojí sám proti démonovi. Tenkrát na turnaji ho neporazil, skončil druhý, ale tehdy to byla jen hra. Teď, teď je to jiné. Teď druhý skončí v zapomnění. Bude zase tím druhým nebo tentokrát zvítězí? Nebylo by lepší utéct, vrátit se k oddílu a počkat, až přízrak zase zmizí? Jsou přece i jiné cesty, jak se přes řeku dostat do tábora. I jiné cesty umožní tichý a rychlý přepad. Nemusí se postavit ďáblovi. Ne. Nejde se vrátit. Je příliš pozdě. Elfské luky mají dlouhý dostřel a černý vidí, černý ví. Navíc, je-li alespoň malá šance, že tentokrát zvítězí, musí to zkusit. Černý je ďábel, postřílí zbytek přepadového oddílu dřív, než se k táboru vůbec přiblíží. Teris ho musí zastavit. Musí to udělat pro kamarády, které jinak odplaví řeka probodané šípy.
Stál na mostě a díval se na druhou stranu, kde čekal protivník s klidnou tváří. Nemohlo to být jinak. Museli znovu změřit své síly. Teris sáhl do toulce a založil šíp do tětivy. Když jí napínal, očima našel protivníka, který už byl připraven. Jeho prsty na tětivě povolovaly. Opět byl rychlejší. Elfský luk zazpíval a šíp se vrhl vpřed jako útočící had.
Teris věděl, že už vystřelit nestihne. Jak dlouho šíp poletí? Jak dlouho bude roztínat vzduch, než se nemilosrdně zakousne do těla? Jak dlouho to trvá, než hrot pronikne tělem, rozdrtí žebra a najde si cíl v srdci? Jak dlouho to trvá, než srdce praskne a přestane bít? Kolik chvil života mu ještě zbývá? A jak moc to vlastně bolí? Už tolikrát to způsobil jiným a žádnou z těch otázek si nepoložil, a teď na ně na všechny pozná odpověď. Snad to tak má být. Snad by měl každý poznat to, co dělá, ze všech stran.
Říká se, že před smrtí člověk vidí celý svůj život. Teď už věděl, že je to lež. Neviděl celý svůj život, viděl jen hrot, jak se přibližuje. Ta chvíle se zdála nekonečně dlouhá, ale alespoň měl dost času hledat odpovědi na otázky, kterých měl plnou hlavu. Jenže nač je hledat, když přijdou samy? Teď už věděl, že šíp letí nekonečně dlouho, a co to ostatní? Bude to také trvat nekonečně dlouho? Ne. Bylo to rychlé. Jak moc to bude bolet? Nesmírně. Nesmírně to bolelo, když se hrot šípu zakousl do jeho hrudi jako hladový pes, když se žebra tříštila, jak si nenasytný kov prodíral cestu, když se setkal se srdcem, když ho probodl. Jen dobře, že to trvalo tak krátce.
Náraz na zem necítil, byl už mrtvý. Po dlažbě mostu se rozlila kaluž krve a v ní ležel s šípem trčícím z hrudi Teris Valen z Červeného hrádku. Zabil ho přízrak.
...

Nocí se nesl jen šepot trávy a tiché šumění řeky. Z keřů osvětlených skomírajícím ohněm se pomalu sunul stín vlka a kradl se blíž k ležícím postavám. Žádná vůně ho nevarovala, nikdo v blízkosti nebyl na živu. Opatrně olízl jedno ze zkrvavených těl a zvedl mordu k nebi, aby přivolal na hostinu své druhy. Nezavolal. Z mlčící tmy se vynořil černě opeřený šíp a proklál mu hrdlo. Plameny na okamžik vyšlehly trochu výš a ozářily postavu v černém stojící na vzdálenější straně tábořiště. Snad se ty plameny s nocí zasnoubily v jeho očích, snad to byl jen klam. Muž se nešel přesvědčit, jestli je vlk mrtev, nebylo to třeba. Jen se otočil a zmizel z osvětleného prostoru. Jako by tu nikdy ani nebyl, jako by ten šíp přiletěl ze tmy sám.

…

Přejel dlaní po dokonale hladkém dřevě luku. Elfská práce. Dokonalá. S tímto lukem nikdy nemůže minout cíl. Cítil, jak dřevo samo napínalo tětivu, jak při zadrnčení šípu v terči se samo dřevo slastně zachvělo. Cítil, jak v dokonalé zbrani tepe život i smrt. Teris Valen je mrtvý, řekl si, když znovu vkládal šíp. Teris Valen je mrtvý, říkal si, když pouštěl tětivu. Je konečně mrtvý, řekl si, když šíp skončil ve středu terče. Znovu.


…

„Smrt jednoho muže nemůže ovlivnit vaše výsledky, veliteli.“ Říkal právě jeden tichý, autoritativní hlas. „Přepad se nezdařil podle plánu. To samo o sobě je dost zlé. Naštěstí duchapřítomnost toho střelce nepřekazila náš záměr. I když mi není jasné, proč své druhy neupozornil, když viděl náš oddíl. Víme už kdo střílel?“
„Nevíme to jistě, pane,“ ozval se druhý muž ve stanu. Tenhle mluvil mnohem hlasitěji, ale v jeho hlase zaznívala nejistota. „Mí muži prozkoumali šíp z těla Terise Valena, ale nepřátelským jednotkám nepatřil. Možná to byl některý zvěd v jejich službách, ale jen málokterý si může dovolit elfský luk.“
„On střílel z elfského luku? Podejte mi ten šíp,“ ozval se první hlas. Tentokrát zněl trochu rozčileně. „Velice kvalitní provedení. Hrot je precizně vyroben, opření je pečlivé. Šíp je pevný a dokonale rovný. S něčím takovým střílí málokdo. Ale žádný z těch mužů, kteří přicházejí v úvahu, nemá s nepřítelem prakticky nic společného a důvod zabít Terise Valena neměl ani jeden. Ale přesto… zdá se mi, že tuším, komu by ten šíp mohl patřit.“

…

Byl den trhu. Město se zaplnilo obchodníky všech druhů, od potulného brusiče nožů a dráteníka až po prodavače luxusních látek nebo zbrojíře, který mimo jiné dodává zbraně elitním jednotkám místního pána. A hlavně kejklíři! A potom bude na řadě další komedie: právo útrpné. K nesmírnému zklamání paniček a svobodných panen se však nebude konat žádné lámání kolem, čtvrcení nebo jiné oblíbené kratochvíle, protože pořádný vrah, lupič a násilník se v blízkém okolí už dlouho neobjevil. Na pořadu dne je jen běžné potrestání zlodějů. Co by však paním a pannám mohlo zpravit náladu, je lukostřelecká soutěž. I když tu, bohužel, většinou všichni zúčastnění přežijí. Na druhou stranu, tenhle turnaj nebyl jen tak ledajaká vesnická střílečka, tady šlo o velké peníze, přijedou lučištníci z daleka široka, a tak se všechny ženy bez výjimky těšily na drobné radosti městského života.
Vzrušení bylo možná víc, než by si dámy přály. Přijel totiž On. Měl elfský luk, dostal ho prý od samotného krále, zelené oči a nestydatě krásný úsměv. Esi z Belrinské zátoky. Zdálo se, že o vítězi je rozhodnuto. Mezi lukostřelci se našlo několik, kteří sami sobě přiznali, že jejich šance se rovná nule a v duchu se rozloučili s vítězstvím. Našlo se jich dokonce i několik, co z turnaje rovnou odstoupili, ale těch bylo velice málo. Ostatní by nepřiznali ani na smrtelné posteli, že na světě existuje někdo, kdo by je porazil. Mezi ně patřil i Esi. Ten měl k tomu však své důvody, nezvratné důkazy a nespočet očitých svědků. Proto se stále smál, když těsně před turnajem dorazil další lukostřelec. Byl celý v černém. Své jméno pošeptal zapisujícímu velice potichu. Písař zbledl, ale nikdo si toho nevšiml. Kdo by se díval na písaře, když je ve městě Esi z Belrinské zátoky!

Obecenstvo bylo odsunuto do patřičných mezí, terče připraveny, vzdálenosti odkrokovány, turnaj slavnostně zahájen fanfárou a pod vedením písaře a hlasatele nastoupili k přehlídce přihlášení lukostřelci. Začala zábavná, pestrá a napínavá podívaná. Z prvního kola postoupilo deset lukostřelců s nejlepšími zásahy. Mezi nimi i Esi a černý lukostřelec. Oba měli všechny zásahy na střed. Druhé kolo, zvětšení vzdálenosti. Postoupilo pět nejlepších, vzdálenost se opět prodlužovala. Třetí kolo bylo vždy rozhodující. Dnes však ne. Na konci třetího kola měli dva lukostřelci stejně dokonalé zásahy. V obecenstvu to šumělo. Pořadatelé se radili. Bylo by možné výhru rozdělit? Je nutné určit jediného vítěze? Ano, je to nutné. Je to z principu nutné.
Vzdálenost byla opět prodloužena. První střílí Esi z Belrinské zátoky. Je bledý, davu se zdá, že se mu trochu třese ruka. Ne! To není možné! Zasáhl střed.
Esi se opět tak nestydatě usmál a ohlédl se na svého soupeře. Jen ať to někdo zkusí po něm! Vzápětí se však Esimu úsměv z tváře vytratil. Jeho černý soupeř mířil snad jen chviličku. Pak pustil tětivu, jako by mu vůbec nezáleželo, kam šíp poletí a lhostejně sledoval vzrušené obecenstvo.
„Bohové!“ táhlo Esiho myslí. „To snad není člověk!“
Esiho druhá rána šla také na střed, ale cítil, že už je u konce se svým umem i se svým optimismem. Jistota vítězství se ztrácela v černých dálavách.
Černý mířil nedbale a zasáhl střed. Jak to jen dělá? Jsou to kouzla? Dav kolem mlčel.
Esi se připravoval na třetí ránu. Dvakrát sklonil luk a upravil pozici šípu. Střela zasáhla spodní okraj červeného středu terče. Pohlédl na svého černého soupeře. Spletl se, nebo opravdu viděl v jeho očích jiskřičku uspokojení?
Černý zamířil, vystřelil a Esi zavřel oči. Výkřik publika mu dal na srozuměnou, že poprvé prohrál.

…

„Pane?“ ozval se znepokojeně poručík Micklan z Malkiri. „Podle vás souvisí smrt kapitána Esiho z Blerinské zátoky se smrtí Terise Valena? Ale vždyť se spolu skoro vůbec neznali, kapitán Esi byl dlouhá léta odvelen na jih země a Teris Valen bojoval na západní hranici. Esi navíc nebyl zastřelen ve službě, ale na cestě z dovolené.“
Oslovený muž, generál Izanamo, si svého pobočníka zamračeně změřil. „Viděl jste ten šíp?“ řekl krátce. Měl tichý hlas, který přesto budil respekt.
„Ano, pane, viděl jsem ho.“
„V tom případě mi laskavě povíte, jaké jsou rozdíly mezi šípem z těla Terise Valena a šípem z těla kapitána Esiho.“
Tyhle otázky poručík Micklan nenáviděl. Nikdy na ně nedokázal najít správnou odpověď. Měl pocit, že mu je jeho nadřízený pokládá za trest. Z části měl pravdu.
„Rozdíl, pane, jsem našel jen jeden,“ odmlčel se a podíval se rozpačitě na svého velitele. „Patnáct dní ostré jízdy.“
Generál pobaveně povytáhl pravé obočí. Poručíkovi se ulevilo. „Skvěle poručíku. Máte pravdu. Patnáct dní ostré jízdy je jediný rozdíl mezi prvním a druhým šípem. Můžete mi sdělit kolik dní uplynulo mezi smrtí Terise Valena a smrtí kapitána Esiho?“
„Třicet sedm, pane.“
„Skvěle poručíku. A co z toho plyne?“
„Plyne z toho, že vrah mohl stihnou zabít oba, pokud předpokládáme, že s těmito šípy střílí jen jeden člověk.“
„Ano, ten předpoklad je skutečně nezbytný. Tuto otázku teď necháme stranou. Co spojovalo oba mrtvé?“
„Spousta věcí, pane.“
„Spousta? Skutečně?“ řekl generál s pozvednutým levým obočím. Ajaj, pomyslel si poručík a snažil se nenápadně vylepšit předpisové držení těla.
„Oba sloužili v elitních jednotkách, pane,“ řekl ještě předpisověji poručík.
„To je opravdu objevná informace, poručíku,“ řekl tiše generál a ironie z jeho hlasu přímo odkapávala. „Nicméně musím podotknout, že alespoň nejste tak vzdálen od skutečné souvislosti mezi nimi. Dobrá, napovím vám. Proč byli právě v elitních jednotkách?“
„Teris Valen i kapitán Esi byli jedni z nejlepších lukostřelců v armádě, pane.“
„Skvěle, poručíku, to je ta pravá souvislost. Jen vás musím poopravit v maličkém detailu. Oni nebyli jedni z nejlepších, oni byli nejlepší.“ Generál se na okamžik zahleděl na zaprášený koberec. „Teď zbývá vyřešit otázku, proč nám ten člověk likviduje nejlepší lukostřelce,“ dodal chmurně.

…

Poručík Micklan vyšel z generálova pokoje. Ano, zbývá vyřešit otázku, pomyslel si. A kdo jí má vyřešit? Samozřejmě on. Ne, že by si stěžoval. Je to vlastně hračka. Musí zjistit vše o nejlepších lukostřelcích téhle země. Jak to udělá? To je na něm. Nejrychlejší a nejjednodušší by bylo sehnat záznamy z turnajů za dejme tomu deset let. Jenomže ne vždy se nějaké záznamy pořizují a ještě méně se jich uchovává. Bude muset objet všechna města, pevnosti, hrady, vesnice a tábory, kde se někdy pořádaly nějaké turnaje. Bude nejlepší začít s těmi největšími. Je nejsnadnější zjistit vítěze a účastníky a vůbec existenci samotných turnajů. No řekněte, kdo zaznamená nějakou vesnickou soutěž? Ale jestli jeho pátrání nepřinese žádané informace, tak i tyto piditurnaje bude muset prověřit.
Slunce natahovalo stíny brány, když jí za úsvitu poručík Micklan z Malkiri projížděl. Kroky jeho šedáka se osaměle ztrácely na prašné cestě, když generál Izanamo vyhlédl z okna. Na nádvoří spatřil muže bezradně držícího v rukou zapomenutou součást poručíkovy výzbroje. Byl to elfský luk.

…

„Nuže, co jste zjistil, poručíku,“ položil o sedmdesát osm dní později generál otázku mladému muži v zaprášených šatech. Ten přešlápl z nohy na nohu a zašilhal po křesle u krbu.
„Není toho zrovna málo, pane,“ řekl rázně. Generálovi zacukalo v koutcích. Měl pozorovací talent a ten toužebný pohled mu nemohl ujít.
„Nevadí, já mám čas, poručíku,“ řekl právě tak klidně jako jindy.
„Sepsal jsem všechny známé větší turnaje a jejich účastníky za posledních několik let. To je ten svitek před vámi, pane. Většinou se mi podařilo zjistit jejich pořadí na prvních třech místech, málo kdy jsou někde zaznamenána jména a pořadí účastníků, kteří se umístili hůř než na šestém místě. Na dalším svitku jsou uvedeny turnaje, kterých se účastnili Teris Valen a kapitán Esi z Belrinské zátoky. Ani jednou se na žádném nesetkali. Oba jsou vítězi královského turnaje, kapitán Esi se ho účastnil před pěti lety, Teris Valen před třemi lety. Ani jeden z nich v posledních sedmi letech neprohrál jediný turnaj, kromě toho posledního, kterého se zúčastnili. Pro kapitána to byl turnaj v jednom městě na jihu, pro Terise Valena to byl turnaj na hradě Vargan blízko západní hranice. Ani jeden z turnajů nepatřil mezi ty nejznámější, ale na obou šlo o velkou sumu peněz. Oba turnaje vyhrál stejný muž. Zapisovatelé si na něj pamatují. Šla z něj hrůza. Byl oblečený v černé, dokonce měl i černě opeřené šípy. Pokaždé se představil jako rytíř z Domu přízraků, ale o nikom takovém není v seznamu leníků Jeho Veličenstva ani památky.“ Poručík polkl. Měl vyschlo v ústech a prázdno v žaludku.
Generál Izanamo vstal a u okna si pohlížel svitky, které mu poručík předal. Trvalo to tak dlouho, že to vypadalo, že na svého pobočníka zapomněl.
„Posaďte se, poručíku.“ řekl tak náhle, že sebou oslovený překvapeně trhl.
„Máte nějaké podrobnosti o tom rytíři z Domu přízraků?“
„Bohužel jen minimum, pane. Nevím kde leží jeho panství, jestli vůbec existuje ani kdy bylo jeho rodu svěřeno. Jediné, co je mi známo je to, že se jedná o fenomenálního střelce. Pokud jsem našel někde v záznamech z turnajů jeho jméno, pak bylo vždy označeno jako jméno vítěze.“
„Děkuji, poručíku, můžete jít. Zítra ráno přijďte. Mimochodem,“ zadržel generálův hlas poručíka u dveří. „Nechybělo vám na cestě nic?“
„Na nic si nevzpomínám, pane,“ řekl poručík, ale vybavoval si všechny ty drobnosti, po kterých na cestě toužil.
„Nechal jste tady svůj luk. Příště se balte pozorněji,“ řekl příkře.

…


„Vaše zpracování problému je opravdu detailní, poručíku,“ řekl ráno generál znovu zahloubaný do svitků. „Mají jen jeden nedostatek.“
Poručík tázavě vzhlédl a s obavami myslel na další cestu a blížící se zimu.
„Nejsou zde uvedeny osudy těch dalších mužů, kteří se umístili na druhém místě za rytířem z Domu přízraků.“ Poručík polkl. Vypadá to, že ráno zase bude muset sedlat.
„Pro začátek by mohlo stačit, když prověříte muže, kteří sloužili v naší armádě. Osudy těch ostatních by jistě také byly velice zajímavé, ale obávám se, že ty už jsou mimo naši kompetenci. Dojděte tedy laskavě do archivu a přineste mi vše, co o těch mužích můžeme zjistit.“
Poručík si oddechl. Archiv není to největší zlo. Pořád lepší se na půl dne zahrabat do prachu a pavučin a myších bobků než strávit zimu na cestě od ničeho k ničemu.
Nakonec to byly dva dny. Třetí den ráno už mohl poručík Micklan ukázat generálovi uspokojivé výsledky. Všichni muži, kteří se utkali na turnaji s rytířem z Domu přízraků, už byli mrtví nebo o nich nebyly žádné zprávy, což bylo prakticky totéž. Generál vůbec nevypadal překvapeně.

…


Královský turnaj byl zahájen. Uprostřed zimy se do královského města sjeli nejen lukostřelci, ale i většina šlechty, bohatých obchodníků a všech vlivných osobností, které sem nepřijely jen na turnaj, ale také dokázat ostatním, že na to mají.
Mezi všemi těmi vzácnými hosty se poněkud zvláštně vyjímal generál Izanamo se svým pobočníkem. Nebavili se tak jako všichni ostatní. Vypadali, jako by na něco čekali. Vždy bylo vidět alespoň jednoho z nich, jak obchází kolem velké haly, kde se turnaj konal. Svou pozornost dělili mezi závodníky i návštěvníky rovným dílem. Cokoliv však hledali, nejspíš nenacházeli.
Turnaj skončil a generál Izanamo s poručíkem Micklanem téměř okamžitě odjeli.

…

Přešla zima a slunce rozehřálo i poslední zbytky sněhu v hlubokém stinném údolí. Před zanedbaný kamenný dům vyšel muž v černém. V ruce držel luk a na zádech nesl toulec šípů. Šel po zastíněné straně údolí a zdálo se, že se sám mezi stíny ztrácí. Došel až ke skalní štěrbině, z které vytékal pramen tmavě červené vody. Otočil se a pohlédl na slunce zbarvující skály na protější straně údolí do zlatova. Pak se sehnul a zmizel ve skalní štěrbině.
„Buď zdráv, příteli,“ přivítal ho na druhé straně vysoký štíhlý elf v šedém šatě. Stáli na takřka dokonale kulatém dně malého údolí. Také zde panoval stín. Ani jediný sluneční paprsek nepronikl hustou klenbou větví.
„I ty buď zdráv, Užovko,“ odpověděl na pozdrav příchozí.
„Jak se daří mému příteli, Nahrime?“
„Dobře. Celou zimu jsme nikde nebyli, ale na podzim jsme si užili dost zábavy.“
„No dobrá. Podej mi ho, ať se o tom přesvědčím sám,“ řekl elf a natáhl ruku. Nahrim mu opatrně předal luk. Užovka se opatrně dotýkal tětivy a pomalu ji napínal. Pak lehce pohladil dřevo a vzal si šíp. Napnul luk a vystřelil kolmo k obloze. Šíp se ztratil mezi větvemi stromů a zpátky už nedopadl.
„Máš pravdu. Daří se mu dobře. Jen má hlad a bude mu potěšením tě i dále doprovázet. Říká, že nemá nejmenší důvod si na tebe stěžovat. Jsi jeden z nejlepších souputníků, které kdy poznal.“
Muž v černém zvaný Nahrim nebo také rytíř z Domu přízraků se elfovi uklonil a převzal od něj zpátky luk.
„Vyrazíme hned zítra. Za pět dní je na hradě Roset turnaj. Už tradičně se tam setkávají dobří lukostřelci a mě tam nikdo ještě nezná. Najdu tam pro našeho přítele potravu.“
„Jen se nenech porazit. Víš jak by to potom dopadlo.“

…

„Pojďte dál, poručíku,“ řekl generál Izanamo okennímu rámu.
Poručík nejistě vstoupil do místnosti. Když slyšel generála mluvit tímhle tónem, běhal mu mráz po zádech.
„Poručíku, vy vlastníte elfy vyrobený luk, nemýlím se?“ pokračoval generál v rozhovoru s okenním rámem.
„Nemýlíte se, pane,“ řekl poručík nejistě.
„Jak jste ho získal?“
„Vyhrál jsem ho, pane.“ Poručík přešlápl z nohy na nohu. Tohle byl podivný rozhovor.
„Kdy a kde jste ho vyhrál?“ pokračoval generál nezúčastněným hlasem.
„Loni v létě při soutěži lukostřelců v královské vojenské akademii.“
„Jak se vám s ním střílí?“
„Výborně pane. Někdy mám pocit – “
„Ano?“
„ – že ten luk ví lépe než já kam vystřelit. Promiňte, pane, zní to hloupě.“
„Nikoli, poručíku,“ obrátil se generál konečně ke svému podřízenému. „Vystihl jste podstatu výjimečnosti elfských luků. Z toho musíme vycházet při plánu na polapení rytíře z Domu přízraků.“ Generál přešel ke svému stolu pokrytému listinami, vzal jednu do ruky, zase jí odložil, posadil se a nalil víno do dvou pohárů.
„Posaďte se,“ vybídl poručíka úsečně. Napil se z poháru a pokračoval:
„Mluvil jsem s mnoha odborníky na elfské zbraně. Dokonce i s několika pochybnými existencemi, které si říkaly čarodějové. Kupodivu se všichni shodli. Nejspíš proto, že jsem mluvil s každým zvlášť. Kdybych svolal koncilium, seděli bychom tu do dneška a oni by se nedomluvili ani na tom, jestli pijí víno nebo ovocný mošt. Nicméně mi všichni – a při tom každý zvlášť – potvrdili, že elfské luky jsou výjimečné nejen svou řemeslnou dokonalostí. V každém elfy vyrobeném luku je skrytý duch stromu, ze kterého vznikl. Záleží samozřejmě na jeho síle. Některý se skoro neprojeví, jiný se projeví velmi výrazně.“ Generál se odmlčel.
„Ne každý se ovšem projevuje pozitivně. Jeden senilní čaroděj mi vyprávěl jakousi legendu o luku z černého tisu vyrobeném elfem, který je lidmi nazýván Užovka. Ten luk prý svému majiteli každým výstřelem ubírá jeho vlastní duši. Jenomže nikdo, kdo ho vezme do ruky z něj nedokáže přestat střílet. Je to jako posedlost. Luk svému majiteli dokáže předat dovednosti zabitých soupeřů. Takže každou vraždou je ten lukostřelec dokonalejší a každým výstřelem méně lidský.
Nicméně existuje možnost, jak se zbavit toho lukostřelce. Musí být poražen v turnaji.“ Generál se podíval na svého pobočníka.
„A to bude váš úkol. Musíte najít a porazit rytíře z Domu přízraků.“
„Pane, vy té povídačce věříte?“
„Už jsem se setkal s podivnějšími věcmi než je prokletý luk. Nuže, už na vás čeká můj přítel. Býval kdysi šampiónem královského turnaje. S jeho pomocí se zdokonalíte ve střelbě. Hodně štěstí poručíku.“

…

Přešlo jaro, léto zmizelo kdesi daleko. Snad je sebou odnesly vlaštovky. A přišel podzim, se svými plískanicemi, studeným větrem a spadaným listím.
Rytíř z Domu přízraků se objevoval na nejrůznějších turnajích a jeho poražení soupeři během několika měsíců mizeli nebo byli nalezeni s černým šípem v srdci. Pokaždé se na místo takového nálezu rozjel generál Izanamo se svým pobočníkem poručíkem Micklanem, pátrali v okolí, vyptávali se, jezdili na turnaje pořádané tu i onde, ale na rytíře z Domu přízraků nikde nenarazili.
Jednoho mokrého a větrného večera se ubytovali jako dva obchodníci v jistém hostinci na stezce k jižním hranicím. Krčma byla plná kouře z ohniště a výparů z kuchyně. Ani poručík ani generál neviděli sedět v rohu muže v černém, který ani u stolu neodložil svůj překrásně zpracovaný luk. Konec konců tady nikdo neodkládal zbraň.
„Já vám povidám, že šikovnějšího chlapa sem eště střílet neviděl.“ Prohlašoval právě jakýsi pocestný, když generál s pobočníkem vstupovali do lokálu. „Normálně ten snad ani mířit nemusel. Ale můj syn – kde seš, Aneku – můj syn povidám, ten by ho přestřílel třeba po slepu.“ Dokončil svůj projev doprovázený divokou gestikulací. Jeho syn, obr s nepříliš chytrým výrazem, vehementně přikyvoval a bez skrupulí si vzal otcův korbel a pořádně si přihnul.
„A já si myslim,“ ozval se z druhého konce místnosti jakýsi malý ježatý chlapík. „Myslim, že šeredně kecáš. Ten tvůj Anek by nestřelil ani vola, kdyby mu stál přímo na kuřim voku.“
„Co si to dovoluješ, ty skrčku,“ zvedl se první pocestný. Jeho syn, kterého se poznámka týkala, si nezúčastněně vzal kuřecí stehno a s chutí se do něj pustil. „Vsadim se s kymkoliv v tomdle zatracenym lokále, že ho můj Anek přestřílí kdykoliv a kdekoliv. Tady je dvacet zlaťáků. Tak kdo si troufne?!“ Muž musel mít hodně upito nebo byl Anek lepší střelec než vypadal, protože dvacet zlatých byla hlavní výhra menšího turnaje.
V lokále bylo na okamžik ticho. Pak se zvedl ten střapatý skrček. „Já to beru. Dvacet zlaťáků sice nemam, ale mam patnáct zlatejch a dobrýho koně.“ Pomalu se přidal druhý a třetí s podobnými nabídkami.
V tom se z šera vynořil muž v černém a hodil na stůl před pocestného a Aneka měšec, až milý Anek leknutím upustil zpola ohlodanou kost. „Dvacet?“ zeptal se černý.
Poručík se naklonil ke generálovi. „Podívejte, pane!“ zašeptal.
„Na co čekáte, poručíku? Tady je zápisné,“ šeptl generál a strčil poručíkovi do ruky měšec.
Micklan přešel ke stolu a položil na něj váček také. „Pánové, rád se k vám připojím. Tady je dvacet zlatých.“
„Dobře, to máme pět účastníků,“zaradoval se pocestný. „Nikdo už se nepřidá?“
„Pánové,“ zvedl se generál z lavice. „Rád vám nabídnu své služby jako jeden z rozhodčích. Jaká si dohodneme pravidla?“
Po dlouhé debatě byl ustanoven výbor pěti rozhodčích. Bude se střílet druhý den ráno na padesát kroků. Každý bude mít tři rány, když bude třeba rozhodnout mezi dvěma střelci se stejnými výsledky, tak se vzdálenost od terčů prodlouží o dvacet pět kroků a rozhodující bude už první rána. Vítěz bere vše.
Ráno se natěšení hosté i s hostinským sešli na louce za hostincem, kde už byly připraveny terče. Střed byl na žádost generála Izanama vyznačen jen jako malá černá tečka o průměru sotva větším než měl nejsilnější šíp.
V prvním kole se ukázalo, že Anek je opravdu lepší střelec než se zdálo. Všechny jeho rány šly těsně k černému středu, ale žádná z nich ho nezasáhla. Poručík Micklan a černý střelec Nahrim měli oba prakticky stejné zásahy.
Vzdálenost byla prodloužena a oba muži napnuli tětivy. Obě střely zasáhly střed.
„No, vypadá to, že máme dva vítěze!“ zvolal Anekův otec. „Tak se pánové o výhru rozdělte!“ hodil jim svůj měšec a odešel se opít. Ostatní lukostřelci, diváci a rozhodčí ho rychle následovali. Venku zůstali jen Nahrim, generál Izanamo a Micklan.
„Pane,“ oslovil Micklana jeho soupeř tichým a unaveným hlasem. „Nerad nechávám za sebou nerozhodnou soutěž. Navrhuji střílet dál. Jedna rána a pokud to dál bude nerozhodně, posuneme terče o deset kroků. Souhlasíte?“
Poručík zbledl. To se podle něj rovnalo sebevraždě. Ale musí doufat. Podal svému soupeři ruku a mlčky přikývl. Pak se obrátil na generála: „Pane, mohl byste zde prosím zůstat jako rozhodčí?“
„Samozřejmě,“ přikývl generál.
První dva výstřely a dvakrát posunutý terč. Další výstřely, terče byly už na sto kroků daleko. Poručík měl pocit, že ten malý černý střed sotva rozezná. Přesto ho zasáhl. Jeho soupeř ho dokonale napodobil.
„Pane, jste velice dobrý střelec,“ ozval se Nahrim. „ Mohl bych říct, že se mi prakticky vyrovnáte a s někým takovým už jsem se dávno přál setkat. Myslím, že by bylo urážkou nás obou, aby se terče i nadále posouvaly o směšných deset kroků. Posuneme je o padesát a vystřelíme každý tři rány. Ať už to dopadne jakkoli, bylo mi potěšením se s vámi utkat.“
Micklan se uklonil. „Potěšení bylo na mé straně, pane. S novými pravidly souhlasím.“
Terče byly znovu posunuty a černý napnul tětivu. Micklan ho pozorně sledoval. Zdálo se mu, že jeho soupeř zavřel oči, když vypouštěl šíp.
Micklan se bál uvažovat nad svou příští ranou. Prosil o pomoc všechny známé bohy, když pouštěl tětivu. Ozvalo se zadrnčení střely v terči. Micklan se ohlédl. Jeho soupeř ležel na zemi a k hrudi si tiskl luk.
„Skvělá rána! On zasáhl jen horní okraj středu, vy jste ho trefil přesně! Výborně poručíku!“ vykřikoval negenerálsky generál Izanamo a běžel k Micklanovi. Ten stál nad mrtvým soupeřem a měl smíšené pocity. Vždy když zabíjel, tak se sám bránil. I tady mu šlo o život, ale teď necítil žádné zadostiučinění. Bylo mu toho muže líto. Jako veden neznámou silou se sehnul, aby mu zatlačil oči. Pak strnul s rukou blizoučko od toho prokletého luku.
„Nedotýkejte se ho, poručíku, to je rozkaz!“ vykřikl Izanamo, který byl pouhých dvacet kroků daleko. Poručík už nedokázal poslechnout. Vzal zbraň do ruky a svůj luk upustil. Cítil, jak jeho tělem prostupuje neznámá síla. Ta síla měla hlad. Ta síla toužila po tom, aby vystřelil. A Micklan té síle nemohl odporovat. Přiložil k luku černý šíp a napnul tětivu. „Ne!“ zašeptal muž, na kterého mířil. „Ne…“ vydechl sotva slyšitelně generál Izanamo, když mu černý šíp vnikal do srdce.