Ve stínu Zehyrů

… Naštěstí mlha trochu polevila, protože les už velmi zhoustl a těžko by v něm jinak hledali cestu. Les byl převážně tvořen duby, ale byly zde skupiny i jiných listnatých i jehličnatých stromů. Některé větve dosahovaly až k zemi a bránily jim v přímém postupu. Protože už byli všichni unaveni, nařídil Maualí odpočinek. Nad ránem, po neklidné noci v polosuchém oděvu, už byli na nohou. Sežvýkali pár soust sušeného masa, zapili sibrillem a pokračovali v cestě. Hustý les vydával hustou smolnou vůni, ze které se jim dělalo špatně. Po nějaké době se jim podařilo najít stezku, která směřovala na severovýchod. Dali se po ní, nyní už rychlejším tempem. Stezka jim připadala jako tunel. Nahoře větve stromů, na bocích husté keře a dole vysoké kapradí. Vše to bylo pospojované břečťanem, psím vínem a nespočtem hustých pavučin. Ušli tak asi dva planty, když Maaboal, který šel třetí v pořadí za vojákem v přední hlídce a Maualím, varovně zasyčel. Okamžitě zastavili a nechápavě se na něj podívali. Maaboal pokročil kupředu, zvedl větší kámen válející se u cesty a hodil jej na část stezky, kde pod listím nebyl mech, ale prosvítala tam hnědá hlína. Ozval se praskot a část stezky se propadla dolů. Když přistoupili blíž, uviděli v hloubce tří loktů řadu zašpičatělých kůlů, které tam čekaly na vetřelce. Maualí pokynul Maaboalovi, který zaujmul první místo a pokračovali dál. Vše bylo v pořádku až do doby, kdy přišli k místu, kde byla vytvořena jakoby brána ze žlutých květů, které měly tvar zvonce. Maaboal, jenž začal propátrávat okolí, se najednou začal motat a smát se. Maualí k němu přistoupil a vtom mu do nosu udeřila těžká, omamující vůně, která jej málem připravila o rozum. Silou své vůle se vzpamatoval a rychle vykouzlil saven. To mu trochu pomohlo a tak se mu podařilo chytit už blekotajícího Maaboala za ruku a vytáhnout ho z dosahu jedovatých žlutých květů. Nato kašlal a kýchal, aby se zbavil zbytků smrtící vůně. Nakonec se napil pálivého sibrillu, který mu pomohl se vzpamatovat už úplně. To Maaboal na tom byl hůře, neboť omdlel. Maualí jej proplesknul a polil studenou vodou, kterou přinesli vojáci. Maaboal se probral, ale ne úplně a vydával neartikulované zvuky. S pomocí dvou vojáků se Maualímu podařilo do něj vpravit půl čutory sibrillu. Maaboal se utišil a dostal třesavku do celého těla. Na Maualího pokyn se stáhli asi dvacet loktů od stezky do lesa a čekali, jak se to s Maaboalem vyvine dál. Maualí věděl, že okamžitě by mohl pomoci jen Anthausil, a tak jen nezbývalo čekat, jak si s otravou poradí sibrill a houževnatý Maaboal sám.

Asi po dvou hodinách se Maaboal probral docela, ale téměř okamžitě začal zvracet tekutinu podobnou žlutému hnisu. To s malými přestávkami trvalo skoro celou hodinu. Vojáci v přestávkách dávali Maaboalovi pít sibrill a omývali jej vodou. Nakonec se Maaboal probral docela, z očí mu spadla blána obluzení a podíval se na Maualího:
„Co se děje veliteli, sme mrtví?“
„Ne, a ještě dlouho nebudeme. Spi starý a odpočiň si.“ Maaboal zavřel oči a upadl do hlubokého, posilujícího spánku. Maualí rozestavil stráže a rozhodl se počkat s výpravou do příštího rána. Následujícího rána se probral i Maaboal, stěžoval si na bolest hlavy, ale jinak byl schopen dalšího pochodu.Vyrazili tedy vpřed po stezce. Po dalších dvou plantech, kdy se proplétali po klikaté stezce mezi zelení hustého starého Zehyrského lesa, přišli na okraj lesa. Před nimi se objevila mýtina porostlá asi jeden loket vysokými rostlinami s růžovými květy a hrozny červených kulatých plodů. Stezka se narovnala a přímo je zvala k rychlému pochodu. Ale čím déle se Maualí díval na stezku pokrytou spadanými plody neznámých rostlin, tím více jej instinkt varoval před nutkavou touhou pokračovat přímo vpřed. Začínal už pomalu chápat podstatu zehyrských léček. Proto s oddílem zamířil do pralesa s úmyslem nebezpečnou mýtinu obejít. Nebyla to snadná cesta, větve a trnité šlahouny jim trhaly oděv, místy se brodili po kolena v hustém bahně. Vojáci se neodvažovali reptat, ale bylo vidět, že se jim tato oklika vůbec nezamlouvá. Až po dvou hodinách se jim podařilo dostat na protější konec mýtiny. Už se chtěli vydat po stezce dál, když se z místa odkud před těmi dvěma hodinami vyšli, ozvalo strašné zařvání. Okamžitě se ukryli po obou stranách stezky a s připravenými kušemi sledovali, co se bude dít dál. Vtom se ukázal na stezce usilovně běžící divočák a za ním plavnými skoky skákající šavlozubý tygr. Divočák se před mýtinou téměř zastavil, ale hrůza z tesáků za ním jej popohnala dál. Tygr se přihnal ke kraji stezky, zařval a vztekle mrskal ocasem. Dál se ale neodvážil. Divočák se mezitím dostal téměř do poloviny mýtiny, když se ozval šumot, a ze všech stran stezky proti němu vyrazily zelené výhonky podobné trnitým chapadlům. Divočák jen kviknul a během několika vteřin byl roztrhán na kousky. Pak se výhonky s šumotem opět stáhly zpátky a stezka vypadala mírumilovně jako předtím a zvala dál neopatrné vetřelce. Maualí se podíval na vojáky a v jejich očích viděl vděčnost, že je zachránil před osudem, který potkal divočáka.

Pokračovali dál a zanedlouho ucítili ve vzduchu kouř z ohniště. Se zdvojenou opatrností postupovali dál až se dostali k okraji lesa. Před nimi se rozléhala asi čtyřikrát větší mýtina, než ta předchozí. Byla to vlastně lesní osada a křižovatka čtyř stezek. Přímo u křižovatky stálo velké stavení na kůlech se střechou krytou šindelem. V okolí bylo několik menších obytných budov a skladů nebo sýpek. Ostatní volná půda byla obdělána na políčka. Čeho si dále všimli bylo, že i když v okolí bylo sychravo a zima, tak mýtina byla zalita sluncem a bylo zde o mnoho tepleji. Proto se zde mohla pěstovat kukuřice a mnoho známého i neznámého ovoce.

Maaboal upozornil Maualího na dřevenou hlídkovou věž stojící poblíž velké budovy. Naštěstí se však Zehyrové asi cítili bezpečně a žádnou hlídku nepostavili. Chvíli pozorovali nenáviděné Zehyry a snažili se je spočítat. Bylo jich asi třicet až čtyřicet, ale naštěstí jen málokterý měl u pasu obávaný tenký meč. Museli ale počítat s tím, že zbraně budou určitě mít Zehyrové na dosah a tak je museli překvapit. Počkali tedy na soumrak, až se Zehyrové přestali pohybovat po osadě a usedli ve velké budově k jídlu. …