Milostná poezie

Veronice

Já topím se ve studni hluboké a černé
To Veroniko z tebe mě láskou zebe
Kdyby upletla jsi provaz ze svých zářících vlasů
A zbavila mě těch divných vnitřních hlasů

Kdyby vytáhla jsi mě ven
a tvůj hlas řekl mě si vem
pak radost by zpátky přišla
a sen můj se stal

tvé oči zelenají se jako smaragdy
a tvé ňadra jsou tak hebké
kdyby dotknul jsem se znova tebe
tak ztratím navždy sama sebe

kdyby tvé rty já mohl jazykem laskat
pak nikdy již medovinu bych nemusel pít
však musím přestat milovat tebe a přestat plakat
i když cítím se být pro tebe odsouzený

já topím se ve studni hluboké a černé
však naděje hoří v mém lvím srdci
jednou přijde den a andělé budou mí svědci
a konečně poletím tam kde to již nebude jako tady stejné

tvé ramena odhalená jsou bílé jako slonovina
tvá ústa hoří čarodějným ohněm
však já zmenším se a na západ odejdu
tam kde nebude tebe kde je to jen pro nesmrtelné

já chtěl ti svou ruku dát
a vzít tě v božský sad
ty vmetla jsi mi do tváře své odmítnutí
a pro mě to bylo z lásky bolestné procitnutí

však pravdu máš! a já blázen jsem
snílek který nechce přestat snít
tak upleť provaz ze svých vlasů
a vytáhni mě z té temné studny ven

to nestane se tvá láska odešla
a já přesto se nechci tebe vzdát
já milovat chci jinou
ale svobodu a volnost musí mně nejprve Bůh k tomu dát

tvé nitro hoří jasnými plameny
a já chtěl bych je svým dechem ještě více rozhořet
však mé hříchy jsou jako kameny
které tě nutí mě bez lásky již minulé vidět

proč má touha má láska nebeská
musí být tak ničena
proč já tebe se nedokážu uvnitř vzdát
a ty provaz ze svých vlasů mi do studně nepodat

já sonet o tvé kráse a moudrosti jsem napsat chtěl
ale osud smutný konec pro mě měl
přesto já jak sám na poušti k tobě volám
polib mě ať můžu tobě se navždy dát

anděl můj jsi pro mě byla a stále jsi
to pro mě jsi tehdy z nebe spadla
tak za ruku mě vezmi
a polibek mi dej já vrátím ti vše stokrát můj kvítku rozmarýnu

mé křídla bez tebe jsou zlomené
já vidět nemohu tě a tvé oči tak moudré a jasné
neboť ještě větší láskou k tobě zahořím
a v té nesplněné touze na popel černý uhořím

tvé ňadra jsou tak hebké a tvá ústa jako med
já zlomené mám křídla a to nespraví se hned
já jsem ve studni hluboké a ve tmě dlím
snad to že bez tebe jsem jen sen a já spím

však srdce mé i tvé je lví
a možná osud můj žal napraví
teď miluji já stále tebe
a proto nemohu do tvých smaragdových očí ni na vteřinu pohlédnout

neboť já svou Smrt bych volal
a ona nepřišla by pro mě
a mé srdce lví by rozpadlo se ve dví
mé srdce tajně je teď tvé a dle mé vůle tě štěstí nikdy nemine

Smrt nepřišla by pro mě neboť ta nechodí na srdce volání
a já nechci již ve svém srdci hrdém jí znovu zbytečně pomáhat
jen kdyby upletla jsi provaz ze svých zářících vlasů
po tom zbavil bych se těch temných vnitřních hlasů…

tvé oči jasné moudré krásné
z mé duše na mě hledí
já záblesky lásky v nich někdy vidím
však mé hříchy minulé jak kameny jsou a mávnutím ruky nezmizí

Naděje (Veronice part II.)

Naděje někdy zrádná bývá
když Tvé oči se na mě usmějí uvnitř mě jako jedovatá čepel bodá
a já se ve tvých očích jak ve hvězdném nebi ztrácím
tak do dětství kdy neznal jsem tě se teď vracím

Tvá láska odešla a já hledám tvé odpuštění…

Včera já po osmnácti letech
vrátil jsem se do místa svého narození
já opustil jej ve spěchu svého mládí
a jak krásné je jsem zapomněl

Tvá láska odešla a já hledám tvé odpuštění

Pocit krásný mě světlem zevnitř zalil
já nevěděl tehdy v mládí raném kdo ze mě bude
a hrdost v srdci na sebe v tu krátkou chvíli měl
a litoval jsem že já na rodné místo zapomněl

Tvá láska odešla a já hledám sebe sama zrození…

Nedaleko krásného města zpívá tichou píseň hrad opuštěný
jehož stěny se hrdě k nebi tyčí jak rozbořená katedrála
řeka Moravice v údolí zeleném protéká jako náhrdelník blankytný
a hrad zve se Vítkův Kámen

Tvá láska odešla a já hledám sebe sama zrození

Já bojovat vždy jak rytíř chtěl a srdce mám stále lví
život krásný je i když jednou nahoře jsi a potom se v černé studni topíš
když meč v rukou držíš chráníš duši svou před tou temnou studní
střed a sílu svého těla jednou najdeš a pak pochopíš

Tvá láska odešla a já novou jsem si našel…

Lidé zapomněli na bytosti které nás v mnohém převyšují
a tahle ztracená vědomost jim chybí
neboť pokoru ztrácí a tím možnost nekonečného růstu
Vítkův Kámen je na skalnatém vrchu kde orly osamělí lovci létají

Tvá láska odešla a já novou jsem si našel

Hřích čím dál od Boha je tím míň jej bolí
a on Nejvyšší je doufám dokonalý
a tak můžeš myslet že nejdál je ten nejhroznější hřích
však Bůh je vše obsahující Přítomnost a proto čas rány zhojí a přinese zapomnění

Tvá láska odešla a já kruh svůj náhle uzavřel…

Stromy letité a moudré které život vzduchem předávají
Vítkov obrůstají
a krásný gotický kostel na kopci v srdci města stráží
kolem hřbitov tichý smutný společník mého ztraceného mládí

Tvá láska odešla a já kruh svůj nedávno uzavřel

Novou lásku našel jsem oči hluboké má modré jako z ocele a ňadra pevné
vlasy dlouhé a černé jako havran od Edgara
já vezmu ji na místo kde srdce mé je zpěvné
na místo kde zrodil jsem se z matky své a poprvé zaplakal