Doma

Doma

Vedlo se mi dobře.Souhvězdí Anthropoid jsem nechal daleko za sebou,a před necelou půlhodinkou moje příjumové zařízení zachytilo naváděcí paprsek z Jupitera. Automatika opravila kurs tak,abych průletem kolem tohoto plynného obra nabral maximální zrychlení při minimálním zapojení motorů.Pak už to bude jenom skok domů.Hmm,domů,jak krásně to zní!Holografická mapa mi už ukázala cestu k mojí milované Zemi.Po přiblížení jsem se kochal obrazem rodné planety a pásem kolonií na orbitech.Všude jsou opravdoví lidé.
Svoji misi jsem splnil.To, co mi uložili vědci,mne velmi zajímalo.Všechny úkoly jsem vykonal do posledního příkazu,výsledky jsem zpracoval a vyhodnotil.Planeta 3XP v souhvězdí Anthropoida srývala obrovské tajemství a já, Evan Gregor Pan, ho přinesu domů.
Fascinoval mne vesmír,jeho uspořádání, jeho řád a nesmlouvavé přírodní zákony.Moje loď,konstruovaná pro hyperprostorové skoky, se velmi osvědčila.Jen díky její skvělé konstrukci jsem teď tady a ne jako kus ledu někde ve vzduchoprázdném prostoru.Letím domů,už se těším na máminy buchty!
Jupiter! Obrovitá koule plynu.Spousta energie.Právě mne urychlil jako prak kám,en a vymrštil mne ze svého orbitu vstříc Zemi.To je rychlost přímo pekelná!Už jsem na jeho denní straně,už je zase světlo a nebýt termoskel a omezovačů svitu,určitě bych byl oslepen takovou salvou paprsků,které mi vysílá na uvítanou naše staré dobré slunce.
Jen nevím,proč mi nikdo neposílá naváděcí data.Centrální počítač mi oznamuje,že na naši výzvu ještě nikdo neodpověděl..Divné!
Už je pryč několik dalších palubních dnů.Průlet kolem nedně červenéhoMarsu a jeho orbitálních těžebních překladišť mne zaujal jen proto,že nikde nebyl vidět žádný pohyb.Nosiče nelétaly a překladové kontejnery na rampách zívaly otevřenými víky v silovém poli stanic.Na mé hlášení základně Mars nikdo neodpovídá.Mám divný pocit.Proč?
Probudil mne příjemný Mozart.Můj počítač s inteligentním obvodem mne už zná.Jsme už jen 380 000 kilometrů od Země.Kousek,když uvážím,co jsem už proletěl.Už jen několik dní v tom nekonečném prostoru plném planet,meteoritů,hvězd,ledu a ticha a pak už budu doma! Dám si pořádnou koupel,ne to suché ozařování každý den.Volal jsem Zemi,moji bázi v Nevadské poušti.Nic.Na ostatních frekvencích mi odpovídal jen rádiový šum a zvuky vesmíru.Už dva dny mám vizuální kontakt.Jo,je pořád krásně modrá, s volány stočených oblačných vírů a pásů,zahlédl jsem i trychtýře několika cyklónů.Trochu mne mate šedavý nádech v několika oblastech.Mé volání stále nikdo nepřijímá.Záložní i nouzová frekvence jsou hluché.Už jsem blízko.Bez naváděcího signálu budu muset přistát ručně,jako kdysi ve škole.Beru do ruky joystick řízení.Palivo má centrální jednotka propočítala dobře.Až dosednu,budu moci ještě jednou vzlétnout, i když jen na první postupný orbital,k bodu L už bych se nedostal.
Atmosféra.Horská dráha je proti tomu kolébka pro miminka.Keramický tepelný štít je v pohodě,zvládá to skvěle.30 kilometrů nad povrchem mne zaráží velmi nízká teplota.Copak slunce nepracuje? Je to velmi podivné.volám základnu.Nic, jen děsivé ticho!Zadávám parametry pro přistání,už jen podvozek,lehký otřes a sedím na pevné zemi.Je to stále podivnější.Nikde nikdo! Co se stalo? Počítač mi hlásí silnou radiaci,uvádí v činnost ochranné štíty.Nepustí mne z lodi,pouze ve skafandru a jen na omezenou dobu. Na zemi?!
Pomalu vycházím ven.Je pološero,vzduchem létají drobné částečky,asi popel,blízké i daleké okolí je stejné - šedohnědá půda,popílek,vzdálené kopce bez lesů.Teplota okolí je -25 stupňů, ale má být léto! Musím se vrátit do lodi.Zkusím to jinde.Možná odletím na první orbital.Ještě nevím.Komu ale předám výsledky mé práce? Komu řeknu tu radostnou novinu, že na planetě 3XP je skutečný život? Když tady není?