Ostny

Jiří Charvát Ostny Ulice se probouzí do pochmurného rána. Jednotlivé lidské postavy protrhávají chuchvalce šedé mlhy. Chlad se vtírá do svrchníků. Nejednomu člověku přeběhne mráz po zádech. Představa vlídné místnosti žene všechny kupředu. Životní rytmus města se téměř zastavil. Zdá se, že i veškerý projev hlučnosti je nemilosrdně pohlcen. Je to den, který ani optimistické duši vůbec nesedí. Všudypřítomný slunečník kdejakého obchůdku na svém okraji sráží kapky této hutné nechutnosti a chápe jej jako slzy truchlící vdovy. V tomto nečase se objevuje na chodníku zvláštní postava. Pohublý muž s popelavou tváří a loudavým krokem. Plouží se ulicí, nohavice zmáčené. Už dávno nevnímá stružky deště, které mu zatékají za límec pršipláště. Jen stěží vyrovnává krok, každým okamžikem hrozí, že se zhroutí. Ostatní chodci se mu jen obtížně vyhýbají. Míjejí ho a kroutí hlavami. Kdo ví, co se v jeho mysli právě teď odehrává. Je těžké pochopit jeho rozpoložení. Ten někdo je nešťastný člověk, který má příšerné sny. Provázejí ho už léta. Cítí se z nich velice ponížen. Ty obrazy se střídají jako dětské leporelo. Bojí se usnout, bojí se, jaká příšernost ho zase bude pronásledovat. Ošklivost se pravidelně zobrazuje v různé formě. Jednou je to hnisající nádor, podruhé šílená manželská nevěra. Někdy se mu chce zvracet z reality, jindy zase zaútočí lidská hloupost Dnes to opravdu vypadá na obzvláště velkou krizi. Přečetl si noviny popisující několik sebevražd. Už ani pivo mu nechutná, cigareta ho škrábe v krku. Na SMS zprávy mu nikdo neodpovídá. Cítí se hodně sám.Mačká poslední zbytečné klávesy na telefonním přístroji, už není nikdo, koho by mohl oslovit. Už není nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Do cesty se mu připletl odpadkový koš, o který zakopl. Už nemá sílu posbírat jej a klopýtavě prošlapává odpadky. Usedá na obrubník chodníku a hlavu skrývá do dlaní. Náhle ho něco udeřilo do zátylku. Nebyla to velká rána. Něco jako míč se od něj odrazilo. Nezúčastněně zvedl zrak. Před ním na vozovce se valí jakýsi předmět. Narazil do protějšího obrubníku a zastavil se v kaluži. Rozhlédl se kolem sebe, proč po něm někdo něco hází. Ulice zeje prázdnotou. Hrubost asfaltu kontrastuje s lesklou hladinou louže. Něco ho nutí vstát a dotknout se té koule, ale nesoustředěnost ho od toho odvádí. Má divný pocit, nic se mu nedaří. Uniká mu souvislost. Blížící se podzim je určitě toho příčinou. Zavírá se do sebe. Propadá depresi, jak se z toho dostane? Návrat do reality je čím dál těžší. Nechápavě kouká na onu věc v louži. Je to něco, co ještě v životě neviděl, ale nedokáže si to nějak uvědomit. Dobře je tady, jednoduše koule, má do ní kopnout? Proč to tady vlastně je? Proč leží zrovna v této louži? Už po ní natahuje ruku. Najednou už to ví, uchopí ji. Náhle se něco pohnulo. Takový bleskurychlý pohyb. Co to bylo? Vytřeštěně kouká na hřbet své ruky. Osten, který jím pronikl, výrazně ční nad kůží a jeho vpich se začíná barvit krví. Černý zlověstný osten. Několik vteřin není schopen si uvědomit, co se to vlastně stalo. Strašlivá bolest mu probleskla až do nejhlubších zákoutí jeho mozku. Zoufale ucukl. Koule dopadla na zem a odrazila se jako gumový míč zpátky k němu. Její povrch s lupnutím praskl a objevil se další osten, který se mu zabodl do stehna. Vykřikl bolestí a snažil se tvořícího se ježka odstranit. Ovšem jakmile se ho dotknul, ježek začal vystřelovat další ostny, které mu nemilosrdně propichují kůži na mnoha místech a zarývají se hluboko do jeho svaloviny. V zoufalém pokusu se té věci zbavit upadl na zem. S hrůzou zjistil, že nedaleko něj dopadla další koule a blíží se k němu. Na konci ulice zaznamenal nějaký pohyb. Určitě mu někdo běží na pomoc. Přece ho tady v tom nemůžou nechat! Bolest mu zatemnila oči. Zoufale se chytil za hlavu. Všude kolem něj vystřelují špičaté ostny, dokonce i z jeho těla. Má jich plnou hruď, cítí, jak ho drásají v plicích. Cítí, jak mu pronikají kůží ven i dovnitř. Cítí, jak ho to trhá na kusy. Je mu jasné, že umírá. Náhle má pocit, jako by mu puklo tělo. Po celé délce, od hlavy až k patě. Poslední výstřel bolesti a potom už nic. Prožívá nádherné uvolnění. Otáčí se a pozoruje dění kolem sebe. Všude po ulici se povalují ostnaté koule a nemilosrdně napadají všechno živé, co se jim postaví do cesty. Lidi, psi, kočky, ptáci,.... nic není ušetřeno. Další a další padají z šedé oblohy jako smrtící déšť. Pohlcují celou Zemi, jejich invaze je neodvratná. Jejich agresivita je zarážející. Kolikátou planetu už takhle totálně vyhladily? Nad touto spouští se vznášejí bytosti a navzájem se k sobě tisknou v tiché oddanosti, už spěchá k nim, aby se přidal. Cítí nádhernou pohodu a klid v duši. Konečně našel, co hledal. Konečně se dostal do světa, po kterém vždycky tak toužil.