Sic transit gloria mundi

Díval jsem se ze skalního okraje do bezedné hlubiny propasti.Cítil jsem, jak mne chce, jak mne vzývá k poslednímu, konečnému rozhodnutí.Hleděl jsem před sebe a hlavou mi běžel jako pozpátku převíjený film ten prapodivný, pro Osidlovatele i poslední, rok na Stratonii.
Vše se nejprve zdálo být v nejlepším pořádku.Po mnoha staletích terraformingu se z nehostinné pustiny stala krásná, svěží planeta, ideální pro osídlení.A tak se také stalo.Obrovské, gigantické Kolonizační lodě postupně přilétaly a parkovaly na orbitální dráze, kde z jejích útrob vylétaly Dopravníky, něco jako vesmírné autobusy a nákladní automobily v jednom, a dopravovaly k povrchu planety první osadníky, kteří si hrdě říkali Osidlovatelé.
Brzy začala – pochopitelně za přísných bezpečnostních, hygienických a etických pravidel – vzkvétat stratonská civilizace.Podle dochovaných záznamů to byly idylické doby.Postupem času se počal rozvíjet průmysl, a samozřejmě se rozrůstala i populace, jak na Jižní, tak Severní, Východní a Západní planině, jak Osidlovatelé nazvali čtyři pevninské desky, na kterých žili.Všichni byli přesvědčeni, že „to“ dělají správně, aby neopakovali chyby, kterých se dopustili „oni“ na planetě Zemi.Ale pak se „něco“ stalo.
Počátek konce byl v Lakkadské poušti, na okraji města Foodville.Nejprve se zdálo, že se jedná o obyčejnou tektonickou poruchu, zlom v kůře planety.Avšak 24.dne 8.měsíce se Foodville naráz propadlo pod zem.Zbylo po něm obrovské jezero, plnící se taveninou z hornin.Ztratila se i veškerá naděje zachránit potravinářský průmysl, vyrábějící výživu pro celou Východní planinu.
Během tří dnů od tohoto neštěstí nadobro zmizela i úpravna pitné vody Severní planiny, a s ní i město Waterstar, čítající přibližně milion obyvatel.
Další tragédie zasáhla Jižní planinu – to když se do natavených kamenů a hlíny potopila základna solárních panelů i celá energetická rozvodna, a s ní i město Sunhill, další milionová aglomerace.
Všichni zbylí obyvatelé byli zděšeni.Nikdo si nedokázal vysvětlit, co se to vlastně děje.Jen já.Poukázal jsem na systematičnost.Vždyť byly postupně zasaženy velmi citelně Východní planina a s ní i potravinářský průmysl, Severní planina a tolik potřebná vodní soustava, a Sunhill a Jižní planina – energetické srdce Stratonie.A protože ono propadávání neustávalo ani v menších městech a průmyslových oblastech, přestěhovali se zbylí obyvatelé na Západní planinu, do dvojmostí Kingdom – Heaven.A sotva se přistěhovali poslední Stratoňané, přišla poslední část apokalypsy.
Letěl jsem v helikoptéře na okraj Západní planiny, kde jsem se měl setkat s Virginií, odbornicí na tektoniku.Na místě našeho setkání byl okraj města Heaven.Podíval jsem se pod sebe a náhle jsem to spatřil.Polil mne studený pot, když jsem uviděl jak se celá západní deska prudce zavlnila, objevily se široké trhliny a obnažovalo se nitro planety.S děsem a hrůzou jsem pozoroval jazyky roztavené hmoty, jak mlsně olizují okraje Kingdom – Heaven.Ozval se hlasitý třesk a do vzduchu byly vyvrženy tuny prachu.Dvojměstí přestalo existovat.Snad to byl můj dojem, snad jen optický klam, ale zdálo se mi, že zřetelně vidím něco jako olbřímí prsty či ploutve stahující megapoli do jádra.
A vtom mi vše došlo! Nechce nás tady, a umí to dát setsakra tvrdě najevo! Celá Stratonie se chovala jako živý organismus, jako kdysi Země.Ale Stratonie byla agresivní!
Hlavou mi bleskla slova profesora Galaktických věd:
„A pamatujte si, kosmická paměť je něco jako obrovský, pomalý telegraf.Všechno si řeknou.myslím vesmírná tělesa, potažmo planety.Pošlou si výstražné zprávy o všem.I o nás. lidech…“
Ano, je to tak.Bohužel jsme narazili na planetu, která trpně snášela cizí mikroorganismy, ale když se objevil člověk, neměla slitování.
Doletěl jsem na okraj zlomu.Evidentně nikdo kromě mne nepřežil.Vystoupil jsem z helikoptéry a došel až na kraj propasti.Paradoxně jsem zbyl jen já, Vrchní koordinátor.Hleděl jsem prázdně dolů.Stačilo se jen odrazit…