Čarozem XV

Pohledy všech se jako na neslyšný povel otočily k Jakubovi. Já a mí stoupenci s vypjatým očekáváním a Ota se svými patolízaly se sebevědomými úsměvy, protože dle jejich názoru bylo dávno rozhodnuto. A já nemohl jinak než s nimi v hloubi duše souhlasit. Vypadalo to, že mé malé čarozemské dobrodružství brzy skončí. A to by mě opravdu mrzelo, protože mi místní svět i lidé začali pomalu ale jistě přirůstat k srdci. Tedy alespoň někteří.
Jakub se zhluboka nadechl a věnoval krátký pohled Oberonskému pánu. Pak se na chviličku zahleděl někam daleko, snad přemýšlel, co doopravdy udělá.
„Velice si vážím Oty z Oberonu jako moudrého muže,“ pronesl nakonec rozvážně do nastalého ticha k Otově neskonalé radosti a k utvrzení mé víry v neodvratný konec, „ale rodová čest, přání zesnulého Velmistra a tradice mi velí zvolit Reginalda.“
Na malý moment se rozhostilo ticho. Potom Daidalos vybuchl v uvolněný smích. Na to se přidali Marten a Zeron a ani já jsem se neudržel. Jak se ukázalo vzápětí, naše nadšení bylo vcelku předčasné.
„Pokud bych mohl, dokončil bych s vaším laskavým svolením myšlenku,“ pronesl ledově Jakub, a to nejen naším směrem, ale také k Otově společnosti, která zlostně syčela, „a protože nemohu spravedlivě rozhodnout, co je správné, Strumberk se vzdává hlasu!“
Tato slova uhodila jako hrom a v obou táborech se rozhostilo užaslé ticho. Pat zůstal zachován a co hůř - Velmistr nebyl zvolen. Dost silně jsem pochyboval, že se něco podobného za dlouholetou historii Rady přihodilo.
„Co děláš?“ vyjel po Jakubovi Marten, „vždyť vše zničíš, teď je volba neplatná! Mohl bys mít alespoň tolik odvahy, abys zvolil stranu!!“
„Uklidni se,“ zchladil ho Jakub, „volba vůbec není neplatná. Novým Velmistrem se stal Reginald z Rogholdu.“
Srdce mi v hrudi děsivě skákalo a moje hlava se to snažila všechno srovnat do nějakého uspokojivého celku. Marně. A to jsem si byl celkem jistý, že do dvanácti umím počítat celkem obstojně.
„Cože?“ zvedl se ze židle Ota, „co je to za nesmysl?“
„Žádný nesmysl,“ ozval se Albert, „když jsem vstoupil do Rady, jedno z prvních ustanovení, které jsme tehdy schválili, se týkalo volby Velmistra. V případě patové situace během volby se jako platný a plnohodnotný hlas bere přání předchozího Velmistra, protože byl de facto stále členem Rady. Tohle pravidlo se sice v praxi nikdy nepoužilo, takže se na něj téměř zapomnělo, ale to mu neubírá na platnosti.“
Jakub se s triumfálním úsměvem a s výrazem ‚podívej-jak-jsem-šikovný‘ na tváři obrátil ke mně a vypadal jako pes očekávající pochvalu od svého páníčka za to, jak hezky umí panáčkovat. Nechápal jsem, co celým tím divadlem sleduje, protože pokud mě opravdu nesnášel, tak jak tvrdil, měl svou přelétavou věrnost raději věnovat Otovi. Já se ho o ni neprosil.
„To určitě není pravda, Alberte,“ bránil se Oberonský pán, který se stále nehodlal smířit s prohrou, když vítězství měl takřka na dosah ruky, „jsi jen starý senilní kecal.“
„Oto z Oberonu,“ zavrčel Albert a bylo to poprvé, co jsem jej slyšel zvýšit hlas a bránit se proti Otovým neuctivostem, „má slova klidně zpochybnit můžeš, ale troufáš si i na věty, které jsou zapsány v Knize Rady?“
Po těchto slovech sáhl do kapsy a na stole přistál stařičký svazek vázaný v kůži s oprýskaným znakem Rady na deskách.
„Strana sto třicet dva, pátý odstavec.“
Otovi se tak třásly prsty, že trvalo hodnou chvíli, než nalistoval požadovanou pasáž. Oči mu přeběhly po řádcích a do tváře se mu vkradl nevěřícný výraz. Potom se zaklapnutím knihy sklaplo i jemu. Což mohlo znamenat jediné – stal jsem se Velmistrem.
Zvláštní bylo, že jsem si připadal pořád stejně – žádný příval nečekané energie, nic. Snad jen klid a úleva, že je celé to představení za mnou. Myslím, že stejně se ulevilo přinejmenším Senetrovi a Martenovi. K jejich štěstí a mé neodbytné smůle jsem byl zvolen. A já věděl, že co z toho vzejde, mohl ukázat jedině čas.
„Sire Reginalde, Velmistře Nejvyšší Rady Magického Řádu,“ přitočil se ke mně Senetra, jemuž se do tváří pomalu vracela barva, „jménem Krále přijměte odznak své svrchované moci nad mágy Čarozemě.“
Během těchto slov mi vzduchem poslal stříbrný prsten s křišťálově průhledným kamenem, vyzdobeným rytinou znaku Rady – známými třinácti hvězdami spojenými do kruhu. Váhavě jsem jej vzal do ruky – vždyť ještě před pár hodinami ho musel nosit Arnulf – a nasadil si ho na levý prsteníček. Kamenem se v tu chvíli prohnaly všechny barvy duhy, aby se v zápětí znovu vrátil do původního stavu.
„Výborně,“ konstatoval Senetra, „takže, pánové, teď, když už má Rada znovu Velmistra, můžeme se snad přesunout na Strumberk a připojit se ke zbytku vojska.“
Všichni, až na mě, se zvedli ze židlí, jakoby se nechumelilo, a začali odcházet. Já jen nechápavě seděl.
Senetrovy narážky na zodpovědnost za případnou prohru rázem získaly mnohem jasnější obrysy a slova, která se zdála být jen prázdnými hrozbami, se stala děsivě skutečná. O to horší ono pomyšlení bylo, že všichni ti muži tady se byli schopní dohadovat, zatímco se jinde schylovalo k boji, nebo už dokonce bojovalo.
Mentalita toho jednání mi byla na hony vzdálena a jeho chladnokrevnost mě vyvedla z míry jako snad ještě nic TADY. Otázkou je, pomyslel jsem si trpce, jak dlouho bude trvat, než se začnu chovat jako oni.
Pomalu a stále ještě lehce v šoku jsem se zvednul ze židle a zamířil ke dveřím, kde stál Jakub a zdálo se, že nemá v úmyslu odejít. Chystal jsem se kolem něj jen prosmýknout, ale to se mi nepodařilo.
„Myslím, že bych ti měl konečně vysvětlit, co se tam opravdu stalo,“ chytil mě pevně za rukáv, očividně pevně odhodlaný nepustit mě, dokud ho nevyslechnu.
Vytrhl jsem se z jeho sevření a ostentativně si srovnal plášť v místech, kde mě držel. Nějak příliš rychle si chlapec zvykl na tak důvěrná gesta, už jen vzhledem k tomu, že sám nebyl příliš společenským tvorem. A ani mně nebylo po srsti, abych nechal na sebe někoho neustále sahat.
„Já o tvé lži nestojím, jen si je pěkně schovej pro své patolízaly. Alespoň teď, když je Arnulf mrtvý, bys mohl projevit trochu úcty,“ zlostně jsem si odplivl a otočil se k východu.
Ještě jsem koutkem oka zahlédl, jak Jakub zbledl a vyděšeně na mě zíral. Až v ten moment mi došlo, že vyslovit TADY jméno člověka, který zemřel před méně než rokem, je přísné tabu. Hlavou mi problesklo, že bych si měl občas vzít víc k srdci Lindina slova, ale má hrdost už mi nedovolila se otočit se a omluvit se. Ne, jemu nikdy.
Vyběhl jsem chodbou a dohnal Zerona. Srdce mi stále zlostně skákalo a v uších mi hučela krev. Takhle mě už dlouho nikdo nenaštval.
„Děje se něco?“ zeptal se Zeron, když si mě prohlédl, a mávl rukou směrem k Jakubovi, který mi byl v patách.
„Nic,“ snažil jsem se klidně odpovědět, ale moc dobře to nedopadlo.
„Teď máš moc,“ reagoval s úšklebkem Zeron, „nemusíš se štvát s kdejakým broukem snažícím se zkřížit ti cestu.“
Usmál jsem se. Zeron měl pravdu – od teď sebou nenechám vláčet, slíbil jsem si.
Doslovně jsem však ještě nějakou chvíli vláčen byl – celá Rada se Senetrou proběhla snad celým hradem a skončila ve sklepeních, kde byl mně známý kamenný kruh.
„Budeme muset jít nadvakrát,“ začal vše organizovat Senetra, „Velmistr a nejstarší radní se mnou, zbytek následovně s Jakubem.“
„Se vší úctou, pane, nebylo by lepší, abych prošel sám s Velmistrem,“ ozval se Jakub zpoza mých zad, „pro méně lidí je to bezpečnější a …“
„Děkuji, ale já mistru Senetrovi plně důvěřuji,“ utnul jsem jeho řeč i postranní úmysly.
Vstoupil jsem do kruhu. Vedle stáli ještě Albert, Daidalos, Marten, Cieran a Bertan. Jako poslední se k nám připojil Senetra, zkontroloval pohledem všechny své cestující a vytáhl z pláště malý přívěsek s opálovou kuličkou zasazenou do stříbrné spirály, obepínající krystal odshora až dolů.
Snažil jsem se přijít na to, k čemu je onen šperk dobrý, vždyť cestovat se dalo i bez něj, sám jsem to zažil. Odpovědi na své nevyslovené otázky jsem ale nedostal.
Senetra zavěsil přívěsek nad sebe do vzduchu - už mi to ani nepřišlo zvláštní, všichni mágové si očividně potrpěli na okázalost svých činů - a zlehka ho uvedl do pohybu. Spirála se zběsile roztočila a s jemným zapulzováním opálu se svět kolem rozplynul.
Jenže pocit to byl věru mnohem nepříjemnější než předtím. Žaludek se mi děsivě svíral a vzduch do plic jsem nabíral jen stěží, což při pocitu několikeré existence vážně není nic moc. Naštěstí však vše skončilo, než jsem se stačil úplně zbláznit.
Rychle jsme vyklidili prostor mezi menhiry. Jen o chvíli později se objevil i zbytek Rady. Všichni se opatrně rovnali a jejich žaludky plavaly asi přibližně stejně jako ten můj.
Jakub, nejvíce pobledlý a unaveně vypadající ze všech, rychle skryl do kapsy pláště stejnou cestovní pomůcku, jakou měl Senetra. Vzápětí na mě vrhl prosebný pohled. Těšilo mě, že nejsem jediný, kdo něco skrývá, ale záhadou mi bylo, o co tu jde, proč tady existuje privilegovaná skupina, mající oproti ostatním výhody, o které se nehodlá dělit.
Přesto jsem lehce kývl hlavou na znamení souhlasu, hlavou mi však prolétlo jedno – jen počkej, chlapče, já ti to v pravou chvíli omlátím o tu tvou tupou palici.
Nakonec jsme se všichni jakž takž posbírali a zamířili k východu. Do zad nám svítily paprsky ranního sluníčka, což znamenalo dvě věci – jednání Rady se protáhlo na celou noc a já už jsem téměř třicet hodin nespal. Únavou jsem však kupodivu necítil, ačkoliv jsem toho za sebou neměl málo.
Cestou jsem si chvíli zmateně prohlížel místa, kudy jsme procházeli. Zdála se povědomá. Les byl sice stejný jako kdekoliv jinde, ale když jsme narazili na dva páry koňských stop vedoucích od a k menhirům, bylo mi jasno. Vraceli jsme se k hranicím s Latránem. A pokud byla ona pohraniční pevnůstka opravdu Strumberk, Jakubův vztah se sousedy se vyjasňoval.
Nerovným terénem jsme téměř běželi. Tedy v rámci možností některých členů Rady, obzvlášť na Otu byl úchvatný pohled. Nedokázal jsem odhadnout, kolik kilometrů nám ještě zbývá k hradu, ale nepochybně to nebylo málo, už jen kvůli tomu, že jsme šli pěšky. Naše tempo však naráz ustalo a já jsem narazil do Panuse, za kterým jsem klopýtal, a zaslechl Jakubův výkřik.
Protáhl jsem se dopředu, abych zjistil, co se stalo, a vzápětí jsem litoval, že jsem to udělal. Na zemi ležel mladík, ne, chlapec, mohlo mu být nanejvýš šestnáct, a v hrudi měl několik ošklivých bodných ran. Byl mrtvý. Než jsem stačil začít přemýšlet, jaká zrůda mohla zabít dítě a proč, obrátil se mi žaludek a já začal naprázdno dávit u nejbližšího stromu.
„Ty toho chlapce znáš, Jakube?“ zeptal se tiše Senetra, zatímco ho držel za lem pláště.
„Jestli ho znám?“
Jakubův hlas vyletěl do neskutečné výšky.
„Jistě!“ zavrčel a v očích se mu zračilo něco mezi šíleným vztekem a nesmírnou bolestí, „je to syn bratrance mé matky, učil se u mě magii. Ale měl být dávno doma, jasně jsem to Sionovi řekl. Tohle někdo zaplatí.“
Můj žaludek se už vybouřil, takže jsem se mohl vrátit k ostatním, stále jsem se ale úzkostlivě vyhýbal pohledu na mrtvé tělo. O válce jsem slyšel hodně, od dědečka a jeho kamarádů, ale tohle mě opravdu zasáhlo. Bylo totiž nad slunce jasnější, že tohle jsou první ozvuky války, která měla přijít.
„Musím ho vzít s sebou,“ vytrhl se náhle Jakub ze sevření a poklekl, aby vzal bezvládné tělo do náruče.
Nikdo z nás mu nebránil, všichni mlčeli, ochromení a zděšení tím, co se stalo. Válka byla blízko, to ano, ale přesto jsem nechápal, co mohlo kohokoliv vést k vraždě dítěte. Nikoho z nás ale nenapadlo, že pachatel tohoto činu nemůže být daleko. Tedy alespoň do chvíle, než nám spolu s ohlušujícím řevem neproletěla nad hlavami sprška šípů.
Z hustníku za našimi zády se vyřítila skupina dobře dvaceti vojáků v prostých kožených zbrojích, ale zato s velkými meči a asi tuctem lučištníků s luky velkými jako průměrně rostlý muž.
Otočili jsme se jako jeden, vypadalo to na celkem vyrovnaný souboj – třicet ozbrojenců proti třinácti mágům a co víc, členům Rady. Všichni už jsme více – jako já na oplátku za vyjednávání a Jakub jako pomstu za svého příbuzného – či méně zuřivě formovali magii, až se okolní vzduch znatelně chvěl, a hodlali s tou hordou goril zatočit.
„Můžeme?“ zeptal se Jakub a v očích se mu fanaticky blýskalo.
Odpovědí mu bylo několikeré zamručení. Na to vzduchem prolétlo několik ohnivých koulí, obrovská stříbrná bublina od Alberta a tyrkysový proud světla od Jakuba. Byl to opravdu impozantní pohled. Jenže naše salva se naprosto nepochopitelně těsně před vojáky rozplynula do nicoty.
„Kalgrinská ocel,“ zasyčel Ota zlostně.
„A obávám se, že víc, než bychom mohli snést,“ odtušil Senetra zdrceně a otočil se zády ke slunci, „utíkejte!“ zařval a rozběhl se.
Tohle byla jedna ze chvil, kdy jsem se opět na okamžik pozastavil nad zákazem mágů používat zbraně - vždyť by to bylo mnohem důstojnější než zběsilý útěk, na který se většina členů Rady dala. Jen Jakub zůstal stát, očividně odhodlaný neustoupit ani za cenu vlastního života, a Albert vztyčoval mezi námi a útočníky vysokou zlatavou stěnu.
Přiskočil jsem k Jakubovi a chytil ho za paži. Asi skoro stejně, jako on před nedávnem mě. Jenže já, já jsem se nehodlal nechat tak lehce setřást a nechat ho vzadu. I přes všechnu zlobu, co jsem k němu cítil.
„Pojď, ty blázne, tady nic nezmůžeš,“ řekl jsem mu a zlehka jsem zabral.
„Nech mě na pokoji!“ vytrhl se mi navzdory veškeré mé snaze Jakub, „tohle je jen moje věc.“
Povzdechl jsem si a koutkem oka jsem zaregistroval, že ostatní, včetně Alberta, který očividně udělal vše, co mohl a považoval za nezbytné, už byli o pěkný kus dál. Opravdu obdivuhodné, jak rychle dokázali ti ‚ctihodní starci‘ běžet, aby si zachránili své tlusté stařecké zadky – tedy ve většině případů. A nám dvěma se v mezičase nepřátelé vydali vstříc.
„Jdeme,“ prohlásil jsem rezolutně, „a to je rozkaz Velmistra.“
Ve stejnou chvíli nám nad hlavami proletělo několik šípů a Albertův štít vzal za své. Z Kalgrinské oceli tedy rozhodně neměli jen meče.
Jakub se na mě zaškaredil, ale pak se neochotně otočil, bezvládné tělo svého bratrance zavěsil do vzduchu za sebe a rozběhl se k ostatním, takže za ním vlálo jako kus hadru. A mně nezbylo než ho následovat.
Nahnáno jsem měl v tu chvíli opravdu pořádně, a to nejen proto, že mě naháněla banda vojáčků. Pomalu ale jistě na mě s mými prvními rozkazy začal přicházet i pocit zodpovědnosti za Radní. Konec konců jsem byl Velmistrem a od toho se očekávalo dost. Nebo jsem to tak alespoň cítil.
Vzhledem ke své kondici a sportovnímu založení jsem neměl nejmenší problém ostatní dohnat. Chyba byla, že to nečinilo nejmenší problém ani našim pronásledovatelům, bezesporu díky lehkým zbrojím. Rozhodně nebylo nic příjemného mít v zádech třicet mužů, slyšet řinčení jejich zbraní a zběsilý a trochu děsivý smích. O to větší potupou bylo, že před skupinou druhořadých vojáků utíkal, až na mne, výkvět mágů Čarozemě – všemi uznávaná Nejvyšší Rada Magického Řádu.
Uběhli jsme snad dalších sto metrů a když jsme začali zpomalovat, protože Albert, Bertan, Oto, ale i my ostatní jsme přestávali stačit s dechem, zvolnili vojáci také a já pojal podezření, že dostihnout nás a zabít nebude tak úplně jejich cílem.
Vše se potvrdilo, když se mezi stromy objevily mezi skalami zdi Strumberku. Naši pronásledovatelé se zastavili úplně. Ani vystřelit se po nás nenamáhali. Už jsem nebyl zdaleka jediný, koho to znepokojovalo, i ostatní se udiveně otáčeli, aby zjistili, co se to vlastně děje. A nejspíš jsem nebyl sám, kdo v tom začínal cítit nějakou neplechu.
Neustále jsem se nervózně ohlížel, abych zjistil, že za námi se u hranice lesa neobjevili jen ‚naši‘ vojáci. Strumberk byl obklopen armádou a my jsme dobrovolně vešli mezi nepřáteli přímo do obléhaného hradu.
Za námi se ozval smích, jásot a řinčení zbraní. Past sklapla. Vojáci se v našich stopách vydali k hradu.
Jenže to stále nebyla ta nejhorší věc. Mezi všemi těmi vojáky se totiž na statném bílém koni nemohl nést nikdo jiný, než onen pověstný lord Krigus.
Pokud bych mohl s čistým svědomím tvrdit, že mě do té chvíle v Čarozemi nic nepřekvapilo, pak tohle bych považoval za první šok. A ačkoliv nebyl první, byl bezesporu nejhorší.
Ta osoba ve zlatem zdobeném sedle, kterou jsem bezpečně rozeznal i přes pro ni netypické oblečení a stometrovou vzdálenost mezi námi, znamenala otevření starých ran a obnovení starých bojů. A to jsem se bál, že nic horšího než lidé v Čarozemi a jejich intriky mě potkat nemůže. Ale to byl šeredný omyl. Mnohem více mi mohli ublížit jiní lidé.
Ze Země.