Město
Ani nevím, proč tohle vlastně píšu. Hm, možná protože chci, aby o tom někdo věděl, když se mi to povede. A když ne... tak taky. Aby lidi... nebo co to tu vlastně je... věděli, že tu vůbec něco takovýho je. Nebo spíš bylo. Koneckonců, kdo ví.
Mno, asi bych měl říct, teda napsat, něco o sobě. Jmenuju se Peter Black, i když vlastně ani nevím, jestli je to moje vlastní jméno. Ale to je fuk. Většina kámošů (jestli se těm zmetkům tak dá vůbec říkat...) mi stejně říká Rat – Krysa. Někdo by si to moh vzít osobně, ale já proti těm malým potvůrkám nic nemám. Vlastně jsou celkem sympatický – malý, mrštný a chytrý. A v tomto zatraceným městě, kde jsem se nejspíš narodil (nebo mě sem spíš nějakej blbec hodil bůhvíodkud – a musel mě asi fakt nesnášet, že si vybral zrovna tohle místo) jsou těch potvor tuny. Naštěstí jsou skoro furt zalezlý v kanálech – vědí, co dělají. Město (ani nevím, jak se vlastně jmenuje – každý tady tomu prostě říká město) je plný různých pochybných týpků, kteří sejmou každýho, kdo se jim dostane do cesty. A někteří se v tom fakt vyžívají. Nevím, jestli věříte na magii, upíry, lykáče a tak, ale tihle zmetci tady rozhodně jsou. A i mnohem horší potvory.
Ale to je fuk, chtěl jsem říct něco o sobě – a já nejsem žádnej takovej nabušenec, kterej by se s takovýma mohl měřit. Jsem v podstatě obyčejnej člověk... i když ne úplně obyčejnej, to bych tu asi nepřežil – město je drsný. Občas vidím, slyším nebo co to vlastně je, věci, který bych vůbec neměl. Fakt divný věci. Ale pomáhá mi to přežít. Jinak se trochu hrabu v těch chytrých plechových hračičkách, kterým většina říká počítače. Dalo by se říct, že jsem hacker, ale ne nějak extra slušnej. Nejsem členem žádný skupiny a ani do žádnýho gangu nechci, takže je celkem těžký některý věci zvládat sám. Ale zatím to jde – nějak žiju.
Ale zrovna nedávno jsem o tuhle divnou existenci málem přišel. Šel jsem zrovna od svýho „kámoše“, kterej mi dává tipy na různý bezpečnostní díry, přes který si můžu přitáhnout nějaký prachy. Pozdní noc (i když tady není snad nikdy nějak extra světlo), celkem široká ulice, ale proti mě zrovna jde parta přiožralejch lykáčů. Hlavně vlkouši, takže nic pěknýho, obzvlášť, když jsou pod parou. Jeden začal na jinýho cosi sprostýho řvát a ten se částečně přeměnil a skočil na něj. Během chvilky se z toho stala slušná bitka.
Normálně bych se jim zvládl vyhnout a šel dál, ale z jednoho „zavřenýho“ obchodu se zbraněma vyšla nabušená ženská s brokádou a jen tak do jednoho z vlkoušů vypálila slušnou dávku. A pak se do toho ještě zaplet jeden magič, kterej vylezl z nějakýho rohu nebo jiný dimenze nebo kde to vlastně normálně jsou. Stal se tam z toho slušnej bordel, takže jsem se radši zdejchnul.
Zapad jsem do nejbližší uličky a čekal, až je to přestane bavit. Zalez jsem do nějakýho rohu a vytáhl zatím notes. Chvilku potom cosi potichu seskočilo ze střechy domu vedle (celkem jsem se lek, ale zvládl jsem zůstat zticha) a schovalo se to o kousek dál. Pak přímo ze zadní zdi (byla to slepá ulička – na to fakt mívám štěstí) vylez nějakej magič – možná to byl ten, kterej se zaplet do té bitky, připadají mi všichni stejní (dlouhý černý pláště s kapucou, bledej ksicht a tváří se vždycky strašně důležitě). A sotva vylez, mrknul přímo tam, kde seděla ta potvora, co seskočila ze střechy.
„Vím, že tam jsi,“ řek rádoby temně. Mrcha zaprskala a ukázala se na „světle“ – černá kočičí lykáčka.
„Co chceš?“ zavrčela.
„Ty to víš,“ on na to zas ty svoje tajemný kecy.
„Říkala jsem ti už, že nevím, co tam je,“ zasyčela kočka, „mají to dobře hlídané – i na mě.“
„Tak si najdu někoho schopnějšího,“ zamumlal magič a otočil se zpět ke zdi. Pak se ale zase vrátil a dodal: „Tebe už nepotřebuji.“
Jeho ruka se rychle pohnula, vyletěl z ní nějakej záblesk a kočka zavřeštěla a flákla sebou o zem. Pěkně to smrdělo... Magič se na to už pak vybod a fakt odešel – zase přes zeď.
Kočka ještě kňourala, tak jsem chvilku počkal, jestli se magič nevrátí, a pak jsem sbalil notes a vylezl za ní. Nejdřív na mě prskala, ale pak zase začala skučet – bylo jasný, že se z toho nedostane.
„O co šlo?“ zeptal jsem se přímo.
„Co je ti po tom?“ odsekla.
„Třeba vím o někom, kdo by mohl sejmout toho magiče,“ navrh jsem s úšklebkem.
Chvilku mlčela, bylo jasný, že jí to připadá jako zajímavej nápad. Pak se rozhlídla a potichu řekla:
„Archové našli něco velkého – prý to zničilo většinu jejich hloubících strojů a i nějaké specialisty, kteří se na to šli podívat. Snaží se to držet v tajnosti, ale...“
Najednou zmlkla a naznačila, že mám být zticha. Chvilku potom se v uličce objevila ta ženská s brokádou – pochopitelně náležitě zkrvavená a potrhaná. Hnusně se zašklebila a namířila na nás.
„Promiň, musím mizet,“ zamumlal jsem a rychle zapadl do nejbližších dveří.
Ozval se výstřel a mně bylo jasný, že ta kočka už nic nepoví. Nečekal jsem a vydal jsem se na cestu přes sklepy a podzemní tunely – takovýhle noční honičky zbožňuju. Podařilo se mi tu ženskou brzo setřást a vrátit se „domů“ (momentálně jeden ne moc pěknej podkrovní byt v jednom polorozpadlým domě).
A takhle to mohlo klidně všechno skončit. Doma bych si v pohodě dal večeři a vrátil se ke svý poklidný mizerný existenci. Ale ne. Já prostě nikdy nemůžu udělat nic jednoduše. Takže první, co jsem udělal, když jsem se vrátil bylo, že jsem si s hrnkem kafe sednul k tý svý elektronický kisně a začal šťourat nějaký informace o tom velkým objevu.
Na oficiálních stránkách samozřejmě nebylo nic moc: „Pokračujeme v bádání pod městem, jehož základy byly položeny kdysi v časech dávného středověku a odhalujeme pořád další a další sklepení, která kdysi tvořila nadzemní patra běžných budov...“ a tak dále. Už kolik let dělaj to samý.
Naboural jsem se do seznamu zaměstnanců, na platy, důchody a tak. Bejt archem by asi nebylo tak špatný, přijdou si na docela slušný peníze. Možná jsem to měl s tou školou přece jenom zkusit. Chvíli jsem se v tom jen tak přehraboval, pak jsem si všimnul, že docela dost lidem přestali dávat plat k tomu samýmu datu, předvčerejšímu. Devět jich bylo. Kouknul jsem na stránky sociálky, kdo má plat, bude zřejmě vedenej oficiálně. Byli tam, ale na důchod si už nepřispívají. Kromě jednoho. Ta lykáčka asi nekecala, fakt to vypadá, že jim tam někdo zhebnul. Kouknul jsem ještě do matriky, data narození jsem našel, úmrtí ne. Ale pokud se snaží něco utajit, nemuselo by to ještě nic znamenat.
Vrátil jsem se na tu archskou základnu, do soukromý pošty. Všech devět se přestalo před nějakými třemi dny ozývat. Takže vosum mrtvol, to je jasný, ale co ten poslední? Nějakej Charles Hobe, odborník na mytologii. Hm.
Najít jeho adresu nebyl problém, takže program na zítra je jasnej – jde se na návštěvu. Krátce jsem si vzpomněl na pana Smitha. Nenápadný jméno, ale dost důležitej člověk a já pro něj mám zrovna rozdělanou jednu zakázku. Na druhou stranu, kdyby to bylo tak důležitý, že to pár dní nepočká, nenajal by si na to mě. A návštěva vypadá zajímavě.
Původně jsem chtěl vyrazit ráno, ale když jsem skončil s pátráním, venku už vřískaly ty opeřený mrchy a nad střechama bylo podezřele světlo. Tak prostě půjdu odpoledne, nehoří, koneckonců. Aspoň bude doma.
Vstal jsem, po druhým kafi jsem se vzbudil a zamžoural na papírek. Nóbl adresa, takže jsem vyhrabal ze dna skříně oblečení, který ve správným světle vypadalo skoro čistě a vyrazil.
Do večera daleko, takže v ulicích bylo celkem prázdno. Jak jsem se vzdaloval od centra, postupně ubýval bordel v ulicích, zatlučených výloh taky čím dál míň, zato lidí přibývalo. Čím dál upravenějších. Přistih jsem se, že koukám do země a držím se fakt těsně u zdi. Takhle daleko jsem ještě nikdy nebyl.
Ten Hobe normálně bydlel v samostatným domě, s plotem a zahradou. To už se šeřilo, kolem voněly ňáký rozkvetlý kytky, takový pokojný místo to bylo. Chlápek, co zalejval zahradu vo dva baráky vedle, se na mě koukal trochu podezřívavě, ale když jsem jenom prošel kolem, zas toho nechal. Přišel jsem blíž k Hobovu domu a chystal se nakouknout přes ten bílej plot, když najednou zpoza rohu vylez policajt, v uniformě a takovej čistej. Chvíli jsem na něj se zájmem koukal, a když už byl moc blízko, tak jsem chtěl zdrhnout. No, jenže jsem si nevšim toho druhýho, co zatím nenápadně došel těsně za mě. Chytil mě za límec a s výrazem, jako by vynášel smetí, mě spolu s tím druhým sebrali a naložili do auta, co taky stálo za tím rohem. Cestou jsem ještě stihnul jeden pohled přes plot a všimnul jsem si hromádky novin před vchodem.
Seděl jsem v autě, ruce spoutaný za zády a mlčel, čekal jsem, že mě odvezou zpátky do města, půjdou si po svejch a já taky. Jenže jeli jsme jenom kousek, zastavili před tou jejich fízlárnou a vlezli dovnitř. To už jsem byl trochu nervózní.
„Hele, já jsem nic neudělal, pusťte mě,“ začal jsem úžasně originálně.
Nic, žádná reakce. Zastavil jsem, ale prostě mě táhli dál.
„Nemůžete sebrat člověka, co jen tak stojí na ulici,“ zkoušel jsem to dál a doufal, že fakt nemůžou. Jako bych mluvil do zdi.
To už jsme prošli pár dveřma dovnitř, zastavili u jedněch zamřížovanejch, ten ošklivější mi odemknul pouta a beze slova mě strčil dovnitř. Dveře zaklaply.
„Tak mi sakra řekněte o co jde,“ zařval jsem jim do zad a pro lepší pocit kopnul do mříží.
Zas nic, zavřeli za sebou a byli pryč.
Rozhlíd jsem se okolo. Skutečně malebný místo, plíseň v rozích, odchlipující se omítka, skoro jako u mě doma. Postel vypadala vcelku neškodně, tak jsem se posadil. Vedle mojí cely byly ještě dvě další, na každou stranu jedna, prázdný. Před všema celama spojovací chodbička a další dveře, tentokrát normální dřevěný. Podlouhlejma zamřížovanejma oknama u stropu nic nesvítilo, zřejmě už se venku úplně setmělo. Takže se asi nic nedovím až do zítra, kdo by sem teď večer za mnou lezl. Pohodlně jsem se rozvalil po posteli.
Ještě jsem neměl ani přečtený všechny nápisy naškrábaný kýmsi po zdech, když se zjevil další chlupatej, pupek mu napínal uniformu tak, že jsem čekal kdy mě odstřelí knoflíkem. Přines mi tác s jídlem.
„Nazdar, ty bys mi asi neřek co tu dělám?“ zeptal jsem se ho, celkem mile.
Vrhnul na mě lehce znechucený pohled a odešel.
Jídlo bylo fajn, možná to tu nebude tak špatný. A ráno mě určitě pustí, tím jsem si byl dost jistej. Jenomže pak přišel ten chlápek. Pustil ho dovnitř další polda, říkal jsem si, že snad musej mít nějakou speciální pěstírnu. Tenhle pro změnu nebyl tlustej, ale zase měl divně olezlý vlasy, naštěstí už mu jich moc nezbývalo. Zůstal venku a zavřel dveře.
Chlápek byl v černým, v obleku a s kravatou. Takovej kulatej obličej, mile se usmíval. Cítil jsem, jak se mi ježí chloupky vzadu na krku. Ten úsměv...Tak nějak bych byl radši, kdyby ten policajt bejval zůstal vevnitř. Narovnal jsem se. On se spořádaně posadil ke stolu a gestem mě pozval, abych se posadil proti němu. Před sebe položil desky s nějakýma papírama. Nedokázal jsem zabránit poněkud nervóznímu pohledu okolo, i když jsem věděl, že utéct fakt není kudy. Jenom já, on a pár zamknutejch dveří. Sednul jsem si proti němu, co mi koneckonců zbejvalo.
„Dobrý den,“ pozdravil mě a povzbudivě se usmál. Přeběhl mi mráz po zádech. „vlastně bych měl říct spíš večer, že,“ dokončil a otevřel desky.
Vevnitř měl nějaký formuláře či co.
„Dobrý večer,“ odpověděl jsem a silou vůle jsem se donutil vypadat klidně.
Co tu sakra takhle pozdě dělá?
Začal tradičně, takže jsem ho seznámil se jménem a adresou jednoho parchanta, co mi vyfouk poslední kšeft.
„Mohl byste mi prosím říct, co jste dělal u domu pana Hoba?“ pokračoval on.
„Koho?“ hrál jsem blbečka já.
„Prosím, bych byl vám vděčný, kdybyste mi přestal lhát, pane Blacku,“ řekl.
„Pardon, ale tohodle pána taky neznám,“ odpověděl jsem skoro bez pauzy a doufal, že kapičky potu, co mi vyrazily na čele, nejsou na dálku vidět. To, že vědí, jak se jmenuju, ještě nemusí nic znamenat.
„Víte, pokud mi neřeknete, co chci vědět, přijde se vás zeptat zítra někdo jiný. Opravdu jste si zcela jistý, že nechcete mluvit raději se mnou?“ zeptal se, ve tváři upřímný zájem o mé blaho.
„Hele, já vůbec nevím, co po mě sakra chcete. Jen tak si jdu po ulici, najednou mě sbalí dvojka pitomců a dotáhnou mě sem. Dyť jsem nic neudělal,“ držel jsem se role.
„V tom případě jsem s vámi skončil,“ řekl on, sklapl desky a zvedl se od stolu.
Otevřel si mříž, zaklapnul jí za sebou a zaklepal na vchod. Když mu policajt otevřel (tentokrát ten samej, asi jim došly zásoby), ještě se zastavil ve dveřích.
„Přeji vám dobrou noc,“ řekl a mile se usmál.
Zamrazilo mě v zádech. Ještě chvíli jsem se díval na zavřený dveře a cítil pomalu vzrůstající paniku. Jestli mě chtěl vystrašit, tak byl celkem dost úspěšnej. S tím dalším chlápkem zítra bych se fakt radši nesetkal. Kudy sakra vocaď?
Stoupnul jsem si na židli a prohlídnul si okna. Zas tak úzký nebyly, nebýt mříží, tak se protáhnu. Sklo bylo špinavý, mříže rezavý a kolem nich namotanejch pár prehistorickejch muších mrtvolek v ještě starších zbytcích pavučin. Zacloumal jsem každou mříží zvlášť, ale držely, mrchy.
Tác od jídla mi ještě ležel u postele, takže jsem vzal lžíci, že zkusím oddloubat nějakou tu omítku. Sotva jsem začal, už slyším šramot u dveří, takže jsem si rychle sednul zpátky na postel a lžíci strčil pod deku. Policajt. Zas ten tlustej.
„Ten tác,“zavrčel nepřívětivě, jakoby za každý slovo platil.
Podal jsem mu ho skrz mříže a když za ním zapadly dveře, pochválil jsem se za výbornej nápad schovat lžíci. Jenže sotva jsem s ní vylez na židli, znova slyším klíče. Byl to zas on.
„Ještě lžíci,“ prohlásil a natáhl ruku.
Seděl jsem na posteli, koukal na psychedelický fleky na podlaze a přemejšlel. Po chvíli zhaslo světlo, asi tu maj večerku. Protože na fleky už nebylo vidět, vstal jsem a začal kopat do mříží od cely. Hezky pečlivě do každý zvlášť, co kdyby nějaká povolila. A ono jo. Začal jsem se radovat, ale nadšení mě trošku opustilo, když jsem zjistil, že vede jenom do sousední cely. Nicméně stejně jsem tam vlez, co kdyby měla fórovější okno. Při tý troše světla zvenku jsem obhlídnul druhou verzi hmyzích mumií a cuknul každou mříží. Jedna se fakt lehce pohnula. Kdybych jen měl tu zatracenou lžíci, na tomhle by se dalo pracovat. Nakonec jsem prolez zpátky do svý cely, co nejtišeji majznul židlí o podlahu a okamžitě zapadl pod deku a předstíral, že spím, pro případ, že by ten kravál někoho přivolal. Naštěstí nepřivolal.
Po několika pokusech, proloženejch bezpečnostním zalézáním do postele, jsem získal hromadu celkem použitelných trosek. Vybral jsem pár větších třísek a začal vedle odďoubávat maltu. Po chvíli jsem se ještě vrátil pro nohu od židle, je kovová, půjde použít jako páka. Za další, hodně dlouhou chvíli střídání dlabání a páčení se mi podařilo vylomit dost velkou díru abych se protáhnul. Doufám, že budu zítra schopen pohnout rukama. Za zbývající mříž jsem zaháknul deku a spustil jsem se nějaký ty dva metry na zem. Ještě byla noc, i na obzoru byla úplně tma.
Namířil jsem si to co nejrychlejc zpátky do centra, fakt jsem se těšil, jak si doma udělám kafe a na archy se vykašlu, ať si tam kopou co chtěj. Tohle opravdu nemám zapotřebí. Jak jsem minul první zatlučenou výlohu, začala mi stoupat nálada. Konečně zase normální město.
Jenže došel jsem ke svýmu domu, všude zmatek, sousedi čumící okolo vchodových dveří, za rozsvíceným oknem mýho bytu se mihla čísi silueta. A sotva pár vteřin po tom, co jsem se dostal na dohled od baráku, už někdo řve:
„To je on!“
„Chyťte ho!!“
Takže jsem zařadil zpátečku a zdrhnul. Další noc strávená honičkou v kanálech, paráda. Naštěstí jsem je setřás rychle.
Nad ránem jsem skončil v jednom nonstopu, s hlavou na stole jsem usnul jak mimino. Probudilo mě celkem uctivý kopnutí do boty. Obsluha. Chlápek v umaštěný košili, s podezřele ostrýma špičákama, na levým rameni kotě s obrovskýma modrýma očima.
„Tady není noclehárna, mladej,“ prohlásil. „Co to bude?“
Pokusil jsem se zaostřit pohled, ale bez úspěchu.
„Kafe. Velký. S cukrem.“ Podařilo se mi ze sebe vymáčknout.
Kotě se na mě dívalo těma svýma velkýma kukadlama a já měl najednou pocit, že se mi všechno jenom zdá, že tu vlastně vůbec nejsem. Světla, matně prosvítající zakouřenou mlhou se míhala okolo, škrábance na desce stolu se skládaly do divnejch obrazců a zátce od piva válející se na zemi narostly zuby. Uprostřed toho všeho zmatku se najednou objevil zcela reálný hrnek s kafem. Chytil jsem se ho jak kotvy, napil se a věci se pomalu začaly vracet k normálu. Ať žije kofein. Někde v polovině obsahu už jsem zvládnul normálně myslet.
Domů nemůžu, takže počítač, peníze i všechno ostatní je v háji. Notes zůstal u poldů, tam už taky ani nepáchnu. Naštěstí jsem si jednou v záchvatu paranoie po takovým opravdu zajímavým kšeftu sehnal notes, co prej vydrží úplně všechno a schoval jsem ho v jedný opuštěný sklepní chodbě spolu s trochou peněz a rezervním svetrem. Není, pravda, ani nijak zvlášť rychlej nebo dobrej, za tu cenu bych ani nečekal, že bude, ale stačit musí. Protože pokud to, co archové vykopali je tak důležitý, že se tak moc staraj i o někoho, jako jsem já, prostě to musí stát za to. Koneckonců, teď už stejně nejde couvnout.
Dopil jsem kafe, zaplatil zbytkem drobnejch co jsem měl po kapsách, protože zdrhat bez placení upírovi by se mi mohlo dost nevyplatit a vyrazil.
Už bylo celkem světlo, taková ta hodina kdy už jsou všichni zpátky doma nebo ještě nevyrazili, takže venku nikdo nebyl. Pokud teda nepočítám toho týpka ve škarpě, ožralýho na šrot. Padacím oknem jsem vlez do podzemí a svojí skrýš našel naštěstí nedotčenou. A v batohu u notesu byla dokonce zapomenutá ještě baterka a hodinky. Skleróza se někdy i celkem hodí. Jenom ten svetr budu muset někde vyprat, protože si v něm ňáká krysa zřejmě zařídila ložnici. Taky záchod. Takže když jsem se pak v sušším koutě sklepa uložil, abych trochu dospal noc, moh jsem si dát pod hlavu tak akorát suť.
Ráno jsem zjistil, že mi ruce jakžtakž fungují, i krk se mi podařilo rozhýbat, takže jsem zapnul notes a po chvilce napjatého očekávání zjistil, že baterie po těch pár měsících asi bude drobet vybitá. Takže krok číslo jedna – sehnat zásuvku. A pokud u toho bude ještě ňáká snídaně, tím líp. Spíš teda pozdní oběd, ale co na tom záleží.
Vyštrachal jsem se opatrně padacím oknem, nikde nikdo. Rozhod jsem se, že do svýho oblíbenýho pajzlu radši nepůjdu a vyrazil jsem opačným směrem. Šel jsem pomalu, nenápadně a opatrně nakukoval za všechny rohy, než mi došlo, že podezřelejc už se chovat nemůžu a nechal jsem toho.
Chvíli jsem šel a jak byl všude kolem klid, tak už jsem byl celkem v pohodě, když se mi najednou naježila srst vzadu na krku, takovej můj bezpečnostní systém. Uskočil jsem do strany. Kolem mě prolítnul záblesk, narazil do zdi a rozplynul se. Otočil jsem se a za mnou stál magič. Kdo taky jinej. Někdo z nich mi tu fakt akorát chyběl.
„Dobrý den, pane Blacku,“ pronesl.
„Jo, až do teď byl celkem fajn,“ odseknul jsem.
To mám to jméno napsaný na čele, nebo co?
„Tohle je ňákej novej pozdrav?“ kývnul jsem směrem ke zdi.
Po záblesku nezůstala ani stopa.
„Neublížilo by vám to,“ ušklíbl se blahosklonně on, „jenom byste se chvilku nemohl hýbat. Dokud bych si s vámi nepromluvil. Takhle mi nezbývá než doufat, že mě vyslechnete dobrovolně,“ dokončil, tónem, ze kterýho bylo zřejmý, že mu toho zbývá ještě hodně.
„Bezvadný,“ odpověděl jsem, „tak teda povídejte.“
„Slyšel jsem, že se zajímáte o jistého pana Hoba, který...,“ začal.
„Jo? A od koho?“ skočil jsem mu do řeči.
„To není podstatné,“ nenechal se rozhodit, „podstatné je, že se o něj zajímáme také. A od vás bychom chtěli všechny informace které máte, i ty, co se vám podaří v budoucnu získat. Stejně jako informace o nových vykopávkách tady ve městě.“
„A nezkoušejte tvrdit, že jste o nich neslyšel,“ dodal, když viděl můj výraz.
„A co když vám nic říkat nechci?“ nadhodil jsem.
Jenom lehce kývnul rukou, a tentokrát už jsem uskočit nestihnul. Naštěstí nemířil na mě. Blesk prolítnul těsně kolem, trochu mi připálil kalhoty a ve zdi za mnou zůstal malinkej kráterek. No, malinkej, mít ho v noze, byl by velkej až dost.
„Víte, pane Blacku, nejste v pozici kdy byste mohl klást nějaké nemístné otázky,“ pousmál se zlomyslně on, „prostě to berte tak, že jste právě získal práci. Pokud budeme obzvlášť spokojeni, možná dostanete i zaplaceno. Doporučil bych vám věnovat naší zakázce celou svou pozornost. Zase se zastavím,“ naznačil hlavou úklonu a zmizel za roh.
Rozhlíd jsem se kolem dokola, jestli třeba odněkud nevyleze ještě někdo, kdo se zajímá o pana Hoba, ale nikdo se neobjevil. Zjistil jsem, že ho nějak nemám rád.
O pár ulic dál jsem našel hospodu, nějakou neznámou, tak jsem napřed podezřívavě nakouknul dovnitř. Prázdno, podlaha špinavá, v rozích pavučiny, o bar se opírala otráveně vyhlížející servírka. A nad stolem zásuvka. Sláva.
Objednal jsem si topinky a kafe a zapnul notes do sítě. Po sérii hučení a vrčení v různejch tóninách nakonec naběhnul. S úlevou jsem se pohodlněji opřel, rozvrklaná židle trochu zapraskala, ale vydržela.
Takže, Hobe doma už pár dní nebyl, plat nedostává, mrtvej není. Kdyby se odstěhoval, zrušil by noviny, takže musí bejt někde v nemocnici. A tam si ho hned najdu. Ať žije všeobecnej registr. Zabezpečení bylo fakt jenom formalita.
Projel jsem seznam a nic. Takže buď hledám na úplně špatným místě, nebo je vedenej pod jiným jménem. Nechal jsem si vyjet všechny, co přijali před..., hm, jak dlouho už to vlastně je? Jenom čtyři dny. A já se v tom začal šťourat předevčírem. Jeden by neřek, co všechno se může za takovou chvilku stát.
Šedesát devět jmen, rozhod jsem se, že jako ženskou ho nepřihlásili, takže dvaapadesát. Žádný mi nebylo nijak povědomý. Takže jsem se u každýho kouknul, kvůli čemu ho přijali. A u třicátýho šestýho se neobjevilo nic. Mám tě. Nemocnice tam naštěstí uvedená byla, blázinec. Začíná to vypadat čím dál zajímavějc. Najít si provozní záznamy blázince a z nich číslo pokoje už byla otázka chvilky.
Dovnitř polezu v noci, sice bude určitě hlídanej, když měl poldy i u prázdnýho baráku, ale s trochou štěstí bude ten hlídač v noci spát. Takže mám tak akorát čas abych to obhlídnul, než se setmí.
Na překvapivě čistým záchodě vzadu v chodbičce jsem si vymáchal ten svůj svetr a akorát jsem začal skládat notes, když dovnitř vpadla partička ňákejch ožralů. Za hlasitýho halekání si objednávali panáky, takže jsem využil zmatku a nenápadně se zdekoval. Na sponzorování barů jsem moc chudej.
Blázinec byl na okraji centra, takže okolí už vypadalo celkem slušně, ale ne dost na to, abych tam při zevlování kolem budil nemístnou pozornost. Nakonec, nestrašil jsem tam dlouho, protože po slabý hodině se úplně setmělo, ale stačilo to, abych si všimnul chlápka, co furt přecházel před vchodem.
Vyhlídnul jsem si okno vzadu ze dvora, bylo otevřený. Sice už bylo v patře, ale přes zeď a takovej olámanej strom se tam dalo v pohodě vylézt. Potichu jsem seskočil do ztemnělý chodby. Svítilo pár slabejch zářivek, asi aby se blázni neztratili, když půjdou v noci na záchod. Kolem dlouhá řada dveří, všechny stejný, jenom čísla se lišily. Šel jsem pomalu chodbou, každej rychlejší krok se na dlaždičkách dutě rozléhal. Až jsem narazil na dveře, kterejma chodba končila, naštěstí byly odemknutý. Až tam jsem konečně našel ňákou ceduli. Pokoje pacientů, číslo 100 až 120. Já potřebuju 213, takže to bude o patro vejš. Vyběh jsem po schodech, na nich žádný dlaždičky nebyly a strčil do dveří, co vedly do podobný chodby jako byla ta dole. Otevřely se s tak strašným skřípáním, že jsem zase rychle zapad zpátky do prvního patra. Schoval jsem se za lavičkou u zdi a čekal. Radši jsem čekal dost dlouho. Když se ani pak nic neozvalo, vylez jsem zase nahoru a nakouk za dveře. Pusto prázdno, jenom o kus dál byly jedny z bočních dveří otevřený. Přilepenej na zdi jsem došel až k nim, byla to dvěstě dvanáctka. Dveře byly solidní, zevnitř polstrovaný. Za nima ležel rozvalenej na posteli chlápek. Oblečenej, ale bílej plášť neměl a podle umaštěnejch vlasů, co z nich měl přehazovačku bych ho tipnul spíš na policajta než na doktora. Byl úplně tuhej, chrápal akorát tak, že to ozvěna v chodbě už nebrala.
Vzal jsem klíče ze stolu, naštěstí se stačilo akorát natáhnout. Srdce mi mlátilo tak nahlas, že jsem se divil, že ho to nevzbudí. Do zámku vedle jsem se trefil už třetím klíčem.
Pokoj byl stejnej jako vedlejší, s tím rozdílem, že tenhle chlápek nespal. Rychle jsem za sebou zavřel a zamknul, kdyby ho třeba napadlo začít řvát. Přes tyhle dveře neprojde nic. Dovnitř svítila oknem lampa z ulice, dost na to, abych nemusel rozsvěcet, takže si snad ani nikdo nevšimne, že tu jsem. Pokud se teda neprobudí ten polda vedle a nezjistí, že nemá klíče. Prostě bych to tu neměl protahovat.
Týpek na posteli si mě ani nevšim, seděl, koukal směrem k oknu a kejval se zepředu dozadu. Stoupnul jsem si před něj.
„Vy jste Charles Hobe?“ zeptal jsem se.
Vůbec nedal najevo, že by si všimnul mojí přítomnosti. Zamával jsem mu rukou před očima. Nic. Pořád se kejval a tupě zíral do blba.
„Pane Hobe,“ zkusil jsem to ještě jednou. Nic.
Tak jinak.
„Hej, Charlie, jak se vede?“ pronesl jsem nejbodřeji jak jsem si s policajtem za zdí troufnul a šťouchnul ho do ramene.
Tohle zabralo. Zaostřil pohled, chvíli vypadal zmateně, jako by se právě probudil a po pár vteřinách se furt trochu nechápavě podíval na mě.
„Charlie, co se stalo tam v podzemí?“ vypálil jsem na něj hned, koneckonců, nemám na to tejden.
Neřek nic, ale pomalu změnil výraz. Postupně se přestal tvářit zmateně, zase se zadíval do ztracena a vypadal najednou strašně opuštěně.
„Oni ho zabili,“ pronesl pomalu, tichým a bezvýrazným hlasem.
„Nemohl jsem nic dělat, je mrtvý, zabijí všechny. Copak to nechápou? Jen se bránil, nevěděl co dělá. Byl ještě malý. Viděl jsem ho, držel jsem ho v rukou, ale vzali mi ho a zabili a teď je mrtvý.“ Sklopil oči, zaleskly se v nich slzy. Po chvíli se podíval přímo na mě.
„Všichni budou mrtví.“ Řekl důrazně, jako by to snad byla moje vina.
Zase mu zesklovatěl pohled a vypadal, že už z něj nic nevypadne. Ale po chvíli zase začal drmolit tím svým monotónním hlasem.
„Dá ti všechno, všechno, po čem jsi kdy toužil. Můžeš mít bohatství, moudrost, štěstí, všechno. Ale já ne, protože je mrtvý. Je mrtvý, je pryč, napořád. Ale ještě jsou ostatní, mají moc, dají ti všechno. Nemůžou je zabít, to přece nejde. Ne všechny. Nemohl za to, jen se bránil, bránil se.“
Pokračoval pořád dál, ale já najednou zaslechl slabý šramot u dveří. Asi tu maj krysy, pousmál jsem se, trochu zlomyslně, než mi došlo, že přes polstrování by žádná krysa slyšet nebyla. Vykašlal jsem se na Hobovo nesmyslný blábolení a soustředil se na dveře. Ozvalo se sice hodně tiché, ale dost nezaměnitelné kopnutí. Sakra. Ten zatracenej policajt se asi vzbudil.
Rychle jsem skočil k oknu, ale nešlo otevřít. Něčím to musím rozbít, ale čím, do háje...Rozhlížel jsem se po pokoji a do toho pořád znělo Hobovo drmolení.
„...jsou tam, tam co bylo metro, dole, v jeskyni. Našli jsme je, jsou tam. Dají ti co chceš, můžou všechno...“
Židle, no sláva. Schovaná za závěsem. Zvuky ode dveří začaly znít výraznějc a kovově. Zřejmě něco strká do zámku. Fakt doufám, že to nejsou rezervní klíče.
„...chybělo tak málo a vyhráli bychom. Kdyby se nás nesnažili zastavit, nic by se nestalo. Nechtěl jsem aby zemřeli, nechtěl jsem tolik ohně...“
Majznul jsem židlí do okna, sklo se vysypalo ven. Kouknul jsem dolů, druhý patro, to neskočím.
„...jak jsem ho poprvé vzal do ruky, věděl jsem, že může všechno, cokoliv a chce jenom tak málo...
Hromosvod. Byl kus stranou od okna, už dost ve stínu, ale tam dosáhnu, stačí skočit. Ode dveří se ozvalo klapnutí, ale to už jsem stál na parapetu.
„...měl jsem ho v ruce, držel jsem ho a teď je mrtvý, zabili ho, je mrtvý. Stačí mu málo, tak málo a dá ti všechno, jenom se musíš postarat o to vejce, aby se mohl vylíhnout...“
Skočil jsem dolů akorát ve chvíli, kdy se dveře otevřely a chytil se hromosvodu. Perfektní načasování, přesně to pravý pro zdravej nervovej systém. Spustil jsem se dolů a ve chvíli, kdy se ten polda vyklonil z okna, jsem už zdrhal uličkou pryč do tmy a doufal, že nestih zalarmovat toho chlápka před vchodem.
Zastavil jsem se až hezky daleko odtamtaď. Sesunul jsem se po zdi na zem, seděl jsem a chytal dech, když se z boční uličky ozvaly kroky. Než mi došlo, že vůbec něco dělám, stál jsem u jejího ústí s kusem cihly v ruce. Vevnitř byl magič. Už zase. Možná i ten samej.
„Tu cihlu můžete klidně položit, chci s vámi jen mluvit,“ pronesl s nadřazeným úsměvem. „Zřejmě už pro nás máte nějaké informace. Prosím, posaďte se,“ ukázal na zem jakoby mu to tu patřilo.
„Jo, mám mraky informací,“ zavrčel jsem. „Támhle v bláznici je váš vzácnej pan Hobe a je úplně mimo,“ mávnul jsem rukou zhruba tím směrem.
„A copak vám řekl?“ chtěl vědět on.
Už jsem se mu chystal odseknout, že vůbec nic, když jsem si vzpomněl, jak dopadla ta lykáčka, co jim taky neměla co říct.
„Nestih to,“ vypálil jsem první co mě napadlo. „Probudil jsem ho, a než mu došlo, na co se ptám, už se cpal dovnitř ten polda, co ho hlídá. Ještě tam budu muset zajít. Až se to trochu uklidní.“
Kývnul hlavou, zřejmě mu to znělo pravděpodobně.
„Ať to netrvá moc dlouho,“ dodal a zmizel zpátky v uličce.
Znova jsem se opřel o zeď a koukal chvíli na pár hvězd, co byly vidět nad střechou protějšího baráku. Proč si tam vůbec nedojdou sami? Pro ně by to měla bejt brnkačka. Stejně jako dostat se k těm vykopávkám. Ale ne, oni tam prostě musí posílat někoho dalšího. Asi na sebe nechtěj upozorňovat. Celkem by mě zajímalo, jestli pro ně ta lykáčka dělala dobrovolně.
Po asi půl hodině, během který mě nikdo nehonil ani se neptal na pana Hoba už jsem nebyl ani tak vyděšenej jako spíš naštvanej. Takovej nervák a nic z toho. Zase vím kulový a navíc už mě ani nenapadá, kde bych moh něco dalšího zjistit. Taky nemám kam se jít vyspat. A magiči mě taky jen tak nenechaj bejt. Sakra.
Zvednul jsem se, že si zase najdu na spaní nějakej sušší sklep. Šel jsem směrem do centra, kde to znám nejlíp a v hlavě mi bzučelo Hobovo zmatený blekotání. Jak jsem si to přehrával furt dokola, došlo mi, že to vůbec nemusely bejt samý nesmysly. Říkal něco o jeskyni, tam, co bylo metro. To by se mělo dát najít.
Zapad jsem do ňáký garáže, co se zrovna namanula poblíž a vypadala, že už tam roky nikdo nebyl a zapnul notes. Plánek podzemí byl normálně veřejně přístupnej na archskejch stránkách, včetně prehistorický trasy metra, pohřbený kdesi hluboko. Místo, kde kopou letos, už veřejně přístupný nebylo, ale nedosažitelný taky ne. A místo, kde by byly vykopávky, metro a ještě jeskyně tam bylo akorát jedno. Konečně mám taky kliku, už bylo načase.
Garáž vypadala vcelku přívětivě, tak jsem zalezl pod stůl, kterej ode dveří ještě kryla ňáká dřevěná bedna, sroloval se mezi hromádky nějakejch menších krámů a pavučin a usnul. Jídlo bude holt muset počkat na zítra.
Vyrazil jsem ještě před polednem, nasnídal se v poměrně slušně vypadající putyce poblíž a po poledni už jsem obhlížel místa, kde by mělo kdesi v hloubce vést starý metro. Od vykopávek to bylo ještě celkem daleko, dostat se tam podzemím bude bezpečnější.
Nenápadně jsem se rozhlíd okolo, jestli se nikdo nedívá a vlez do kanálu. Neříkaj mi Krysa pro nic za nic. Dá se tamtudy dostat na spoustu zajímavejch míst.
Napřed jsem prolejzal současnejma kanálama, naštěstí už dlouho pořádně nepršelo, takže jsem se nemusel brodit tím hnusem, co tekl uprostřed. Ňákou starou šachtou jsem slez pár metrů přímo dolů, po rezavejch skobách, co tam zbyly po žebříku. Dole už splašky nebyly, jenom oslizlý stěny. Zahnul jsem doleva. Všechny chodby, co jsem potkal, vedly vodorovně, dolů nic. Párkrát jsem se vracel, když cesta končila závalem. Pak jsem konečně našel takový malý plechový dvířka, co vedly do normálně velký místnosti, ústily akorát pod jejím stropem. Když jsem tam zasvítil baterkou, ňáká krysa odběhla někam do tmy vzadu, vzduch je zřejmě dejchatelnej. Fajn. Dál dolů jsem se dostal po schodech, ještě byly skoro kompletní. Asi to fakt bejval barák. Ale zbylo mu jen přízemí a sklep. Mřížkou v podlaze jsem se dostal do dalších kanálů. Docela mrňavý, ještě o kousek nižší a musel bych lézt po čtyřech. Byla v nich trocha vody, ale už celkem čistý, všechny splašky jsem nechal kdesi nad sebou. Místy byly zajímavý vzory různejch plísní. V jednu chvíli se roztřásla stěna, jelo metro. Takže musím ještě kousek hloubějc.
Minul jsem pár odboček, z jedný to divně smrdělo, další byla zasypaná a ty ostatní se mi ňák nelíbily. Cihlová chodba se stáčela dolů, sice slabě, ale vytrvale. Šel jsem poměrně dlouho, žádný další odbočky jsem nepotkal, až nakonec jsem narazil na zával. Naštěstí byla nahoře skulina a když jsem odházel pár cihel, byl tam tunel. Metro. Tentokrát už to starý. Dokonce ještě mělo i koleje, z míst, na kterejch kdoví proč ještě nebyla rez se pěkně odráželo světlo. Pár krys bylo i tam.
Chvíli jsem stál, srovnával si, kterým směrem dál a pak vyrazil doprava. Trvalo skoro hodinu, než jsem se dostal k prvním stopám nějaký novodobý činnosti. V navlhlý hlíně mezi kolejema byly šlápoty a o kus dál se u zdi válel kapesník. Skoro suchej a celkem čistej, vypadal děsně nápadně. Ohlídnul jsem se zpátky na krásnou řádku mejch stop, vedoucích jenom jedním směrem a po chvíli přemýšlení se rozhodl, že sem už nikdo znovu nepřijde. Nic, co by se s nima dalo dělat mě nenapadlo.
Sklopil jsem baterku k zemi, abych nebyl vidět z takový dálky a potichu jsem pokračoval v cestě. Už po pár metrech jsem ucítil slabý drnčení. Zdi úplně vibrovaly, když jsem na ně šáhnul. Otřel jsem si poněkud oslizlou ruku do košile, která tímto získala další zajímavej odstín a rozhod se, že si v nějaký opuštěný odbočce trochu zdřímnu. Ti, co sedí v těch vrtacích strojích třeba půjdou na noc domů.
Vzbudilo mě ticho. Kouknul jsem na hodinky, půl devátý, zřejmě padla. Zřejmě už před ňákou dobou. Vylez jsem ven a vydal se na průzkum. Nikde nikdo.
Na první dveře jsem narazil jen o pár set metrů dál. Byly jednoduchý, bílý a bez nápisu. Taky bez zámku. Zatím jsem tam nevlez a pokračoval dál.
Tunel se rozšířil do chaotickýho zmatku kusů cihel, kabelů a opadaný izolace, pak jsem narazil na stanici, ze který doprava nahoru vedl další tunel. Celej okousanej, žádnej úhlednej oblouk jako doteď. Zjevně ho vykopali archové. Překřížil koleje, který to nepřežily zrovna v pořádku a na druhý straně mizel někam do hloubky. Celý to bylo opuštěný, odsud žádná zrada nepřijde. Vrátil jsem se zpátky ke dveřím. Za nimi visela spousta dlouhejch bílejch plášťů a takovejch velkejch bílejch plastovejch bot, daly se obout přes normální boty. Podlaha byla skoro čistá. Vzal jsem si plášť i boty, kdybych na někoho narazil, aspoň nebudu tak nápadnej.
Prolejzal jsem jednotlivý kanceláře, byly po obou stranách chodby. Ty samý jednoduchý dveře jako byly ty vstupní, na nich jmenovka, zámek žádnej. A vevnitř ňáký nezajímavý lejstra. Naštěstí taky docela slušná sbírka různejch čokoládovejch tyčinek, nějaký sušenky a v jednom šuplíku dokonce flaška něčeho červenýho alkoholickýho, co jsem do tý doby neviděl. Nebylo to špatný. Všude jsem nechal prázdný obaly, případně i nějakej ten zbytek. Nemusej hned všichni vědět, že se tu někdo motá.
Na pátejch dveřích jsem narazil na Hobovo jméno. Nepřekvapilo mě to. Přes jeho dveře byla přelepená červená páska. Zřejmě jenom pro formu, protože nejenom, že šla bez problémů sundat, ale i nalepit zpátky tak, že nešlo poznat že se s ní hejbalo.
Vnitřek by vypadal jako ostatní kanceláře, nebejt tý spousty knih. Válely se na stole, na židli, v policích byly naskládaný jedna přes druhou, pár jich bylo i na zemi. Zajímavá sbírka. V policích byly nějaký chytrý knihy o historii, ty bych ještě čekal. Ale na stole byly pohádky, nějaký legendy a pověsti, většinou se spoustou obrázků a psaný velkejma písmenama. Pár knih vypadalo staře, měly jednobarevnou vazbu a zlatě vyražený názvy. Ve většině byly zastrkaný kusy papíru, jako záložky. Otevřel jsem tu vrchní, a pak ještě ňáký další a všude bylo založený to samý. Draci. Ten Hobe byl asi magor dost dlouho, než na to přišli.
Šuplíky ve stole byly otevřený, nakouk jsem i tam, nic zajímavýho. Automaticky jsem je za sebou zavřel, ale třetí z vrchu nešel dovřít. Vysunul jsem ho úplně a za ním byla zapadlá ňáká další kniha. I když, zapadlá, ta by se nikudy žádným omylem neprotáhla. Hobe si jí tam zřejmě schoval. Zvotvíral jsem šuplíky do původní podoby a s knihou jsem se pohodlně usadil na zem.
Byl to deník, psanej rukou. Hobe dost škrábal, ale přečíst to šlo. Pozvali si ho sem teprve před třema tejdnama. Na začátku měl spoustu keců o utajení, o ňákým biologovi, kterýho střídal a až po tejdnu mu zřejmě konečně řekli, kvůli čemu tu vlastně je. Kvůli vejcím. Našli jich šest, jedno tu měl načrtnutý a popsaný. Velký, kožovitá skořápka. Žádnýmu známýmu zvířeti nepatří. Napsal si k němu že je dračí, ale myslel to jako fór. Zatím. Další záznamy byly čím dál divnější. Znělo to skoro jako jeho blábolení v blázinci, akorát to mělo trochu hlavu a patu. Psal o telepatii, o magickejch schopnostech, o tom, co všechno mu hlas z toho vejce řekl, když se ho poprvý dotknul bez rukavic. Jak se o něj má starat a co všechno dostane jako odměnu. No, a pár dní nato se mu vylíhnul drak. Taky si ho hezky namaloval. Poslední zápis byl, že si toho kolegové všimli a že chtějí zavolat někoho, kdo draka převezme a něco s ním udělá. Hobovi se to nelíbilo, ale jak to chtěl řešit už nenapsal. Hotovo, konec, zbytek deníku byl prázdnej.
Chvíli jsem jen tak seděl a přežvejkával si, co jsem se dozvěděl. Draci. To si dělaj srandu? Ale pokud nebyl Hobe cvok a ten deník není jenom o jeho halucinacích nebo čem, tak asi fakt jo. Asi tu doopravdy jsou. Draci. Představil jsem si ňákou tu obrovskou sedmihlavou mrchu nahoře v ulicích. To by teprve byla sranda. Ten z Hobova náčrtku měl sice jenom jednu hlavu, ale třeba by mu další dorostly pozdějc.
Co to říkal v tom blázinci? Zabili ho. Zřejmě to dráče. A že nechtěl tolik ohně. Takže sice možná nemaj sedum hlav, ale úplně ve všem asi pohádky nekecaly.
Stejně to je dobrej fór. Celou dobu pečlivě tajej všechny známky existence ňáký magie, upírů a všeho a pak najednou vykopou tohle. Docela chápu, že zametaj stopy tak pečlivě.
Celkem by mě zajímalo, co by udělali magiči, kdyby to věděli. Protože utajení zatím docela vyhovuje i jim. Pokud by se o nich dozvěděli normální lidi, asi by se jim moc nelíbili. A magičů (a koneckonců i lykáčů a upírů) je furt dost málo. Otevřená válka nahoře v ulicích, to by mohlo bejt ještě lepší než naštvanej drak. I když, ten by tam vlastně byl taky. A co jeden, maj ještě pět vajec a kdoví kolik jich je ještě někde tady v podzemí schovanejch. Pak by asi bylo nejlepší vůbec nevylejzat.
Zauvažoval jsem nad tím, že se seberu, vrátím se nahoru, dám magičům tenhle deník, ať s ním udělaj co uznaj za vhodný a vrátím se ke svý zakázce, na kterou jsem už skoro týden nešáh. Víc po mě nikdo nemůže chtít. Jenže...Draci. Prostě se nemůžu zdejchnout a nepodívat se. Sklapnul jsem deník, strčil ho do batohu a vydal se dál chodbou. Po pár metrech byly dveře, u nich zase věšák s pláštěma a ty bílý boty. Zul jsem si ty svoje, ale plášť jsem si nechal. Za dveřma byly schody dolů. Končily v poměrně rozlehlý jeskyni, která tu byla zřejmě od přírody, nenašel jsem žádný stopy po kopání. A dál z ní vedla spleť jeskyní, vysekanejch otvorů, spojovacích tunelů a starejch kanálů.
Chvíli jsem se tamtudy různě coural a nakukoval do všech děr, někde ty jejich vejce bejt musej. Pak mi došlo, že nemám tušení kde jsem. Normálně se v kanálech neztrácím, ale tohle byl fakt labyrint. Už jsem byl lehce nervózní, když jsem vpadnul na širokej vykopanej průchod vedoucí šikmo dolů, ten od vrtacích strojů. Který stály o kousek níž.
Byly tři a byly obrovský. Vepředu vrták, jak na flašku s vínem, akorát tohle by musela bejt sakra velká flaška. Mezi strojema byla mezera a vyvrtaná chodba pokračovala dál dolů. Až když jsem přišel blíž, všim jsem si, že jsou ohořelý. Barva byla spečená do puchejřů, gumový těsnění bylo pryč úplně. Většina okýnek popraskaná. Posvítil jsem zblízka na zdi a strop. Strop byl očouzenej skoro všude, zdi olízlý v různejch nepravidelnejch flecích. Zrovna jsem si prohlížel jeden, kterej vypadal jak vypálená silueta, když mě někdo posvítil přímo do očí ňákým světlometem. Ani neměl dost slušnosti na to, aby chodil trochu nahlas. Rázem jsem neviděl vůbec nic. Jednou rukou jsem si zakryl oči, druhou vystrčil reflexivně před sebe. Což bylo všechno, co jsem stihnul. Než jsem se vzpamatoval, už jsem ležel. Někdo mě srazil na zem a rychle prohledal, jestli u sebe nemám ňákou zbraň. Do očí mi svítil pořád. Když nic nenašel, zřejmě si stoupnul a konečně stočil ten zatracenej krám trochu stranou. Zamžoural jsem povšechně jeho směrem a rozkoukával se.
„Co tady sakra děláš?“ pronesl otráveně. „Žádný z těch vědátorů nejsi. Jak jsi se sem dostal?
„Co? Já?“ snažil jsem se posbírat ňáký slova a rychle si trochu utřídit myšlenky.
„Jo, ty. Co tady dělá těch dalších šest lidí vedle tebe je mi jedno.“ Z jeho tónu bylo jasně znát, že zřejmě otáčí oči v sloup.
„No, já se jenom chtěl někde vyspat, v klidu a aby na mě nepršelo,“ snažil jsem se vypadat jak neškodnej pitomec, což v tuhle chvíli nebylo ani tak těžký.
„Šedesát metrů pod zemí, jasně,“ prohlásil dost sarkasticky. „No, já vím o místě, kde se ti bude spát moc dobře.“
Vytáhnul mě na nohy a někam mě vedl. Když se mi konečně vzpamatovaly oči, právě jsme zahejbali z hlavního tunelu doleva, do jedný z těch vykopanejch spojek. Po chvíli jsme došli ke dveřím. Nebyly to žádný bílý úhledný prefabrikovaný, jako ty nahoře, ale taková prkenná improvizace. Kolem byly další prkna, zakrejvaly nepravidelný ústí jeskyně. Dveře neměly kliku, ale petlici, s kusem ohnutýho drátu vraženým v očku.
„Tak, tady to je, udělej si pohodlí,“ řek a strčil mě dovnitř. „A do rána si radši vymysli nějakou věrohodnější historku.“
Seděl jsem na zemi a zíral směrem ke dveřím. Podruhý za tři dny jsem někde zavřenej, paráda. Zřejmě mám talent. Po chvíli jsem si rozsvítil baterku a začal prohledávat místnost. Jeskyně tu zřejmě vznikla sama od sebe a teď jí používali jako skladiště. Skoro všechen prostor, kterýho tu teda ani nijak moc nebylo, byl zaskládanej různým bordelem. Všemu vévodily dva kovový stojany s policema, na kterejch byly papírový krabice, s různýma lejstrama a kouskama nějakejch krámů.
Chvíli jsem s v tom přehraboval a akorát jsem z jedný tý krabice tahal něco velkýho kovovýho. Celý se to vzpříčilo, tak jsem zabral víc a samozřejmě to vylítlo najednou jak špunt z flašky, vyklouzlo mi to z ruky a já jsem spadnul na hranu ňáký dřevěný bedny a narazil si záda. Ta věc zatím docela silou vrazila do zdi a podle kraválu zřejmě ještě cestou poshazovala co se dalo. Něco malýho lehkýho mi spadlo na nohu a odrazilo se kamsi do tmy.
Vyhrabal jsem se z krámů do kterejch jsem spadnul a na několikátej pokus se postavil. Po hmatu jsem zkontroloval, jestli ještě pořád mám všechny důležitější části těla a pak jsem posvítil na místo, kam vrazila ta věc. Ve stěně byla díra. Ne moc velká, jenom taková škvírka. Přišel jsem blíž a ukázalo se, že stěna je ve skutečnosti jenom taková tenoučká šlupka a za ní je další jeskyně. Tentokrát velká, na protější stěnu mi baterka nedosvítila. Ozářila jenom hromadu šutrů po straně a do ní zapíchlou lopatu. Zřejmě to teda nic neobjevenýho nebude.
Olámal jsem trochu skály kolem škvíry a protáhnul se skrz. Pak jsem se zamyslel, vrátil jsem se a přistrčil jsem si jednu tu papírovou bednu tak, abych jí za sebou zakryl díru až zase polezu zpátky. A budou mít záhadu zamčený jeskyně. Patří jim to. Dovolil jsem si zlomyslnej úsměv. Jenom škoda, že mně to asi k ničemu nebude. Na druhý straně jsem věnoval pár minut zakrývání otvoru ňákou sutí.
Akorát jsem se chystal odejít, když mi tak najednou přišlo, že je vlastně výbornej nápad podívat se kousek za roh, do takovýho kouta, kde bylo jenom několik větších šutrů. Zřejmě vznikly spolu s jeskyní a podle neporušený vrstvy prachu tam ještě nikdo nebyl.
Za jedním kamenem leželo vejce. Ani mě to moc nepřekvapilo. Přesně takový, jako to v Hobově deníku. Moc hezký, oválný a povrch vypadal tak jako sametově, už jsem po něm šahal, ale zarazil jsem se. Hobe na něj šáhnul a teď je v blázinci. Jenže zase když ho tu jen tak nechám ležet, nemusel jsem sem vůbec lézt. Tak jsem si to ještě chvíli promýšlel, strkal jsem do vejce kusem šutru a nakonec jsem na něj šáhnul taky. Jak jsem se ho dotknul, uslyšel jsem ten hlas. I když, uslyšel, skrz uši to rozhodně nepřišlo. Zřejmě na mě mluví telepaticky, jako to psal Hobe. Akorát podle něj měl ten hlas slibovat bohatství a štěstí a všechno, a přitom jediný, co sliboval mě, byl ten můj mizernej podkrovní byt bez plísně v rohu. Divný. Dál následovaly instrukce co mám dělat. Podle nich jsem šoupnul vejce pod plášť do tepla a začal hledat cestu ven.
Prolejzal jsem chodbama, tunelama a jeskyněma a neměl tušení kde jsem, navíc mi hlas z vejce začínal jít dost na nervy. Furt mlel to samý. Zkoušel jsem mu odpovídat, nejdřív v duchu, pak nahlas, zkoušel jsem se vší silou soustředit na jednu věc, ale nic nezabralo. Bzučel si pořád dokolečka totéž. Jak ňákej automat. Po nějaký tý hodině dvou bloudění chodbama a zakopávání o šutry už jsem toho měl tak akorát dost. Drak nedrak, prostě tu zatracenou věc zahodím a bude pokoj. Vytáh jsem vejce zpod pláště a s překvapením zjistil, že ho zahodit nedokážu. Ani pustit. Dokonce ani velice jemně odložit. Prostě to nešlo. Sebral jsem všechny síly a vejce jsem nakonec položil, ale během pár vteřin jsem si ho vzal zase zpátky. No, doufám, že aspoň dráče bude držet zobák.
Už se mi zavíraly oči, když chodba, kterou jsem šel, začala lehce drnčet. Zřejmě dorazila ranní směna. Takže se tu motám už celou noc. Chvíli jsem stál a pokoušel se poslouchat odkud to jde, jak jen to přes kecy z vejce šlo. Na telepatii je nejhorší, že si člověk nemůže ani zacpat uši. Nebo teda může, ale je to prd platný. Drnčení stejně lokalizovat nešlo.
Šel jsem ještě kus a abych neusnul za chůze, dojed jsem poslední sušenky co jsem šlohnul z kanceláří. Pak jsem si našel takovej hezkej kus chodby, kterej vedl slepě za roh, složil jsem se za šutr a usnul.
Najednou jsem zjistil, že jsem vzhůru. Po pár vteřinách jsem uslyšel rozhovor, kterej mě zřejmě vzbudil. Hlasy byly slyšet ještě poměrně slabě, ale přibližovaly se. Rozhlíd jsem se okolo. Na rozcestí to nestihnu, takže se prostě schovám tady a budu doufat, že sem nezahnou. A že brblání z vejce slyším jenom já. Za chvilku už šlo rozeznat o čem ty dva mluví.
„...jo to by bylo nejlepší. Už dost na tom, co udělal Hobe. Ještě se tu bude potulovat někdo cizí. Snad ho brzo najdou.“
„Stejně, byl ses podívat na tu spoušť v hlavním tunelu? Opravdu by mě zajímalo, kde tady vzal Hobe plamenomet. Asi byl zakopaný někde...“
Bezpečně přešli kolem mojí chodby a pokračovali odkud jsem přišel.
Dost mě to vyděsilo. To, že o dracích neřekli všem zaměstnancům bych ještě celkem i čekal, ale že se to nějak neprosákne už ne. Takže to zřejmě ví jenom pár prověřenejch a já. Výborný vyhlídky. Kouknul jsem se na vejce. Zrovna mlelo něco o velkým hrnku kafe. Nějak mě to naštvalo. Ten krám si prostě jenom přečte u mě v hlavě co bych chtěl a pak to vydává za svůj nápad. Takže mi nejspíš nezvládne nijak pomoct, protože to není doopravdy. S povzdechem jsem ho zabalil zpátky pod plášť a vydal se směrem odkud přišli ty dva.
Kouknul jsem se na hodinky a zjistil jsem, že se zastavily. Čím dál tím lepší. Ale zdi drnčely a podle toho, jakej jsem měl hlad, jsem čas odhadl tak nejspíš na odpoledne. Chodba, kterou jsem šel, byla vykopaná a dokonce i osvícená, asi jí používaj často. Drát byl nataženej jen tak na úchytech ve skále a každejch pár metrů byla žárovka. Jenom holá, akorát v objímce. Zašel jsem za roh, celá chodba se rozšířila a zvednul se strop. Po obou stranách byly vchody do nějakejch jeskyní nebo čeho. Šel jsem podél zdi, po straně co byly žárovky, bylo tam víc stínů. Jen tak jsem vlezl do první jeskyně a úplně jsem ztuhnul. Někdo tam byl, s baterkou na přilbě cosi hledal v ňáký skříni. Naštěstí se neotočil. Rychle jsem přešel přes ústí jeskyně na druhou stranu a pokračoval dál. Srdce mi bilo až v krku. Zřejmě by bylo lepší se někde zašít a cestu ven hledat až v noci.
Do dalšího vchodu už jsem nakouk opatrnějc. Tahle jeskyně byla prázdná, ale nebyl v ní skoro žádnej prach, vypadala používaně. A jen pár skříní u stěn, žádný místo kam se schovat.
Minul jsem ještě jednu podobnou a zrovna jsem byl někde uprostřed chodby, začátek ani konec nebyly v mizerným světle vidět, když těsně přede mnou vylez z dalšího vchodu chlápek a otočil se akorát na mě. Málem jsem dostal infarkt. Rychle jsem se vzpamatoval, kejvnul na něj, jakože na pozdrav a přešel kolem něj dál. On jenom tak stál a trochu podezřívavě na mě koukal. Snažil jsem se nezrychlovat, i když mě v zádech pálil ten jeho zkoumavej pohled. Minul jsem ještě jednu jeskyni a pak už do strany odbočovala chodba. Konečně. Ještě stále volným krokem jsem zahnul za roh. Chodba byla prázdná, naštěstí. Popošel jsem ještě kousek a pak už jsem nevydržel a rozběh se. Začínala tu další spleť chodeb, napůl přírodní a napůl vykopaná a já jsem úplně naslepo zahejbal kam mě napadlo. Zastavil jsem se až když mi došel dech. Zjistil jsem, že někde cestou jsem zřejmě vytáhnul a rozsvítil baterku a tak jsem se trochu rozhlíd okolo.
Štola, ve který jsem stál, byla asi spíš vykopaná, ale ten, co jí kopal, se asi moc nepředřel. Strop jsem měl těsně nad hlavou, místy z něj trčel ňákej neuraženej kus skály, ještě že nejsem moc vysokej. Na podlaze pěšinka, vyšlapaná v prachu. Zřejmě tudy zatím šlo jen pár lidí. Chvíli jsem chytal dech a pomaloučku se uklidňoval. S trochou štěstí mě tamten bude považovat jenom za ňákýho nováčka, mám bílej plášť a bylo tam blbě vidět.
Šel jsem dál. Zahnul jsem ještě za pár rohů, když jsem konečně našel takovou malou, přírodně vypadající jeskyni. Vevnitř byla jenom hromada šutrů a dvoje stopy, jedny dovnitř a druhý ven. Zalez jsem za ňákej kámen a lehnul si, že si trochu zdřímnu. A asi jsem byl fakt unavenej, protože i přes ten nervák před chvílí jsem začal pomalu usínat. Možná jsem i usnul, nevím, ale najednou jsem zase zjistil, že jsem vzhůru. Rozsvítil jsem baterku. Začal jsem poslouchat, jaký hlasy mě to vzbudily tentokrát. Ale neslyšel jsem nic. Bylo úplně ticho. Zježili se mi chloupky na krku. Najednou tam bylo tak divně, trochu jako před bouřkou. Rozhlížel jsem se okolo, odkud co vyleze, až mi to najednou došlo. Vejce přestalo kecat. Rychle jsem ho vymotal zpod pláště. A najednou jsem koukal přímo do očí dráčeti. Koukalo na mě a já najednou cítil v hlavě strašně rychlej sled myšlenek, který nebyly moje. Probíralo se mi v hlavě, sledoval jsem, jak si to ve mě listuje jak se tomu chce a vnímal jsem i co si o tom myslí. První byl hlad, spolu s požadavkem, abych ho nakrmil. Ale hned si našlo v mý paměti, že jídlo mi došlo už včera. A jelo dál. Kde jsme, kdo jsem já, prohlídlo si všechno, co jsem věděl o Hobovi. O požáru v hlavní chodbě, o tom, že zřejmě zabili předchozí dráče. Že je kolem nás spousta nepřátel a že silou je nepřemůžeme.
Zároveň s tím jsem vnímal i jeho vzpomínky. Pamatovalo si dobu, kdy bylo vejce. Jak ho matinka uložila za kámen a odešla, jak kolem pobíhaly krysy, ale neodvážily se vejce ani dotknout. Matné tušení, že další vejce jsou někde okolo. Nechávat je všechny na jednom místě není bezpečné. Velice dlouhou dobu, možná i staletí, kdy se nic nedělo, kdy jenom čekalo. A pak mě, jak jsem ho našel. A všechny ty řeči co do mě předchozí dva dny hustilo. Celou tu dobu nemyslelo, jen si pamatovalo. Probudilo se až při vylíhnutí.
Nakonec skončilo. Celý to zřejmě trvalo jen pár vteřin, ale fakt to nevím jistě. Rozhlíd jsem se okolo, párkrát zamrkal a připadal jsem si, jako bych se právě probudil. Teprve teď jsem si moh dráče prohlídnout. Bylo docela velký, vysoký dobrýho půl metru. Muselo bejt ve vejci dost našlapaný. Bylo hnědozelený, světlo z baterky se mu od šupin zlatavě odráželo. Na zádech mělo křídla, jak byly složený, tak ani nebyly moc vidět. Vlastně bylo docela roztomilý. Teď mi úplně důvěřivě sedělo na klíně a rozhlíželo se okolo.
Pak se znova podívalo na mě. Tentokrát celkem normálně, ale i tak jsem cejtil jeho myšlenky ve svý hlavě. Byl to zajímavej rozhovor. Zkuste se bavit s někým, kdo ví, co si myslíte přesně ve stejnou chvíli, kdy vás to napadne. Prostě jsme se shodli na tom, že počkáme do včera, až odejdou denní zaměstnanci a pak půjdem.
Ještě jsem si na chvíli zdřímnul, když jsem se vzbudil, zdi už nedrnčely, a tak jsme šli. Dráče se mi usadilo na rameni. Bylo lehký, až překvapivě.
Za nějakou tu hodinu jsme se dostali zase zpátky do víc používanejch chodeb a tam jsme našli šatnu. Dráče na mě kouklo, ať jako počkám a očichalo všechny skříňky a nějaký overaly nebo co, který byly na háčcích spolu s přilbama. Pak z jedný kapsy vyhráblo kus nějakýho chleba nebo čeho, zblajzlo to tak rychle, že jsem si to ani nestih prohlídnout.
Ve chvíli, kdy mě napadlo, že by mohlo vyčenichat i něco pro mě, už mě směrovalo ke druhý skříňce nalevo. Kusem drátu jsem si otevřel zámek a fakt tam byla nějaká tyčinka. Kousek jsem dal dráčeti. Chtělo. Šatnu jsme vybrakovali komplet, zrovna moc tam toho teda nebylo a šli jsme dál.
Ani to netrvalo nějak dlouho a dorazili jsem na hlavní chodbu, na ten průtah šikmo dolů, vyvrtanej posledním nespáleným strojem. Zahnuli jsme nahoru. Šlo se dobře, někdo už z cesty odklidil všechnu suť, tak jsem zhasnul baterku. Už začínala poblikávat. Přidržoval jsem se stěny a rozsvěcel jenom tam, kde jsem před sebou tušil nějakou překážku.
Někde uprostřed cesty se mi dráče svezlo z ramene a zmizelo do tmy. Našlo vejce. Já sám bych ho neslyšel, ale pro dráče se ozývalo úplně jasně. Čekal jsem, že bude chtít po mě abych ho nesl, ale zastrčilo ho do takový kapsičky, kterou mělo u kořene ocasu. Do tý doby vůbec nebyla vidět.
Jak jsem věděl, kde jsem, tak už jsem byl úplně v pohodě. Všechno šlo jak na drátkách, počítal jsem s tím, že se vrátím, kudy jsem přišel. Jenže to jsem zapomněl na nočního hlídače. Dráče mě varovalo, ale už bylo pozdě. Viděl mě. Přesněji řečeno, viděl nás, protože dráče na mým rameni určitě nešlo přehlídnout. Rychle jsem zahnul do nejbližší chodby a pádil pryč. Za zády jsem slyšel, jak hlídač mluví do vysílačky. Pak se rozběh za náma, ale buď není zrovna v kondici nebo nás ani doběhnout nechtěl, protože vzdálenost mezi náma se dost rychle zvětšovala. Teď už jsem se orientoval, takže jsem se obloučkem vrátil zpátky na hlavní chodbu, o kus vejš než kde jsem odbočil. Tou dobou už za náma nebyl nikdo slyšet. Zhasnul jsem baterku a opatrně nakouk do hlavní chodby. Nic, světlo žádný. Zase jsem se konečky prstů přidržoval stěny a pořád potmě pokračoval hlavní chodbou nahoru. Ty dva spálený stroje už tu musej každou chvíli bejt.
Najednou mě zaplavila panika, aniž bych přemejšlel, tak jsem se sehnul a rychle proběh dopředu. Nad hlavou mi něco zasvištělo a zároveň se ozvala rána. Nějakej šmejd po mně střílí! Vzápětí mi dráče „řeklo“, že hned za náma jsou dva lidi. Ta panika byla od něj. Běželi za náma, už jsem je i slyšel. Protože zjevně neměli problém nás sledovat ve tmě, tak jsem si rozsvítil. Sice se jim bude líp mířit, ale potmě bych jim fakt neutek. Zřejmě maj nějaký infra brejle nebo co, parchanti. Ozvala se od nich vysílačka, ale rozumět tomu nebylo.
Už mi začal docházet dech, když jsem konečně doběhnul k těm dvěma spálenejm strojům. V hlavě mi najednou vybuchlo nadšení, následovaný rychlým pokynem, abych zhasnul baterku a schoval se za šutr. Sotva jsem za něj zapad, dráče se narovnalo a vychrlilo na stroje záplavu ohně. Na to, jak bylo malý, toho byla docela spousta. Stroje už byly ohořelý, takže plamenem nic nechytlo, ale dráče drželo oheň tak dlouho, až byly rozpálený úplně doruda. Od nich se příjemně ohřály stěny chodby. V tu chvíli mi to došlo. Začal jsem se usmívat. Hodně štěstí s brejlema, šmejdi.
Aniž bych rozsvěcel baterku, dotápal jsem podél zdi do boční chodby, kterou jsem si pamatoval a zmizel tam.
Prolez jsem pár chodbama a skončil nahoře, v tunelu starýho metra. V pohodě jsem došel až k díře ve stěna, kterou jsem přišel. Byla zatarasená. A ten, kdo to zadělával, zřejmě tušil o co jde, protože to nebylo zakrytý prknama, jako všechno tady, ale celkem solidníma kusama nějakejch kovovejch tyčí a plátů. Zkusmo jsem za to vzal, ale nehnulo se to ani o kousek.
Co dál? Chvíli jsem přemejšlel, jestli zkusit pokračovat tunelem nebo risknout hlavní vchod od vrtacích strojů. Tunel se mi jevil líp, ale zase nikde nebyla záruka, že se stěna provalila ještě někde jinde. Kromě tohohle místa se jevila dost pevně. A nechat se chytit ve slepý chodbě se mi fakt nechtělo. Asi mi nezbyde, než zkusit hlavní tunel.
Ještě jsem si to tak přežvejkával, když mě zarazil takovej fakt divnej pocit. Dráče usoudilo, že už mě k ničemu nepotřebuje. Otočil jsem se a podíval se na něj. Koukalo se mi přímo do očí, bylo takový soustředěný a já najednou ucejtil, jakoby se mi v hlavě něco trhalo. Něco, o čem jsem ani netušil, že tam mám. A najednou jsem byl ve svý hlavě sám. Dráče se na mě podívalo zase normálně a rozloučilo se. Rozuměl jsem mu pořád, jenom to už nebylo tak úplně ono. Prostě se odpojilo. Taky jsem mu kejvnul a chvíli koukal, jak mizí dozadu do tmy. Je malý, nějakou díru nejspíš najde.
Pak jsem se zhluboka nadechnul a vydal se směrem k hlavnímu tunelu. Proč to odkládat, akorát by si stihli zavolat posily. Chvíli jsem uvažoval o tom, že se zkusím vzdát, ale nakonec jsem to zavrhnul. Nejspíš by to stejně nepomohlo.
Světlo bylo vidět dost zdálky. Křižovatka tunelu metra a hlavní chodby vedoucí šikmo nahoru byla osvětlená. Šel jsem zase těsně podél zdi, kde byly trochu stíny od objímek a pozorně poslouchal. Nebylo slyšet nic. Hrobový ticho. Nikdy předtím mě nenapadlo, jak případný může tohle sousloví bejt. Minul jsem křižovatku a začal stoupat nahoru. Byl jsem čím dál nejistější, tuhle chodbu přece nemohli nechat nehlídanou. Koukal jsem po nějakejch odbočkách, cestičkách, něčem, ale nic. Byla tu akorát hlavní cesta, celkem nepříjemně široká, přehledná a osvětlená. Dokonce i větší kusy suti někdo uklidil. Možná bych si měl na záda namalovat terč, to je to jediný, co mi schází.
Pak se mi začalo zdát, že slyším zespo
|