Osud

„Opravdu je osud člověka zapsán v jeho dlani?“ ptala se sama sebe princezna Haydo. Seděla docela sama ve vysoké věži a prohlížela si své dlaně. Nechtěla věřit žádným sudbám, dobrým ani špatným. „Proč jsem si já hloupá nechala věštit,“ zašeptala si pro sebe.
Bylo to loni na podzim, kdy si z rozmaru nechala zavolat tu starou vědmu, co sedávala u brány a za jeden stříbrný penízek věštila služtičkám z ruky. Vědma se tenkrát dlouho skláněla nad jejími dlaněmi a dlouho si pro sebe něco mumlala. Pak princezniny ruce rychle odstrčila a vyděšeně se na ní podívala. Nechala se pak dlouho přemlouvat, aby princezně svou věštbu prozradila: „Má princezno, ve vašich dlaních je zapsána vaše laskavost, štědrost, milosrdenství i moudrost. Vidím i vaši tvrdohlavost i odvahu a odhodlání. Avšak tady, kde se píše o lásce, tady přes všechno dobré i špatné… vidím mocného draka. To bude váš osud, vaše sudba v dobrém i zlém. Vaším životem vás bude provázet obávaný drak.“
Tak jí tenkrát vědma věštila a princezna by na to už skoro zapomněla, kdyby jí dnes otec neoznámil, že o její ruku žádá král sousední země. Žádal ji jako odměnu za pomoc proti mocnému nepříteli, co útočil na hranice jejich království. Princezna o sousedním králi slyšela mnohé a málo co se jí líbilo. A dnes má přijet…

Celý dvůr už se shromáždil u hodovní tabule. Princezna Haydo seděla po boku svého otce a čekala. Všichni čekali. Haydo zahlédla svou mladší sestru Renu, která už měla dávno spát, jak zvědavě vykukuje za závěsem.
Konečně se v chodbě ozvaly spěšné kroky a vzápětí se ve dveřích objevil král Islar. Princezna sklopila oči. Tohle má být její ženich? Nedbale se uklonil a bez slova omluvy nebo vysvětlení se posadil ke stolu.
Celý hodokvas probíhal ve stísněné náladě. Všichni hodovníci se snažili vyhnout temnému pohledu hosta a zároveň si ho toužili pořádně prohlédnout. A Haydo ze všech nejvíce. Nikdy před tím ho zblízka neviděla. Teď seděl proti ní. Bylo to horší než čekala. Nebylo možné dobře odhadnout, jak je král starý, protože se mu přes obličej táhlo několik jizev. Byl oblečen v jednoduchých šatech, bez erbu, bez ozdob a na jedné ruce měl černou rukavici. Každý věděl proč. Král kdysi v boji přišel o ruku. Teď prý nosí pod černou rukavicí ruku ze železa.
Princezně Haydo bylo do pláče. S takovým člověkem má strávit život? Má být nějakou odměnou nebo zárukou spolupráce? Nebo snad král doufá, že vyžení půl království?
Konečně mohla princezna odejít. Za celou dobu s ní král Islar nepromluvil ani slovo.
Ani se jí neuklonil, když odcházela. Nevěnoval jí jediný pohled.

„Tak co, jak se ti líbil tvůj ženich?“ zeptala se Haydina sestřička Rena, která na ní čekala v pokoji.
„Jak se mi líbí?“ procedila skrz zuby Haydo. „Asi jako šváb za krkem, tak se mi líbí. Radši bych strávila zbytek života ve vyhnanství než s ním. Stanu se potulnou komediantkou nebo milosrdnou sestrou, než jít do jeho království a žít s ním. Stokrát radši si vezmu za muže draka, než jeho.“

Byla noc a celý hrad spal. Snad jenom princezna Haydo bděla. „Stokrát radši si vezmu za muže draka, než jeho,“ znělo jí v hlavě. A to taky udělám, pomyslela si a s pevným předsevzetím konečně usnula.

Druhý den Haydo neopustila své pokoje. Nikdo se po ní ani nesháněl. Jen její sestra ji byla ráno navštívit a po ní Haydo vzkázala, že se necítí dobře a ať jí vůbec dají všichni pokoj. Nikoho to nepřekvapilo.
Každý by se však mýlil, kdyby myslel, že princezna leží nečinně v posteli. V jejím pokoji panoval ruch a shon. Princezna se totiž za pomoci své sestry připravovala k odchodu. Ta jediná věděla o jejím rozhodnutí a ona jediná jí v něm pomáhala. A tak po poledni, kdy si v horku po dobrém jídle všichni rádi zalezli do stínu a spali, se princezna vyplížila zahradou k řece. Haydo nastoupila do loďky a Rena odemkla kotevní řetěz.
„Měj se dobře, sestřičko,“ zamávala Haydo. Bylo jí trochu do pláče a trochu se bála. Ale styděla se před mladší sestrou dát strach najevo. A kdyby se jí někdo ptal, jestli se chce vrátit zpět, rozhodně by to odmítla.
„Na shledanou, Haydo!“ volala Rena. „Nezapomeň na mě. A když budeš moct, tak mi napiš!“

Voda unášela princeznu směrem k horám. Haydo věděla, že tam někde v jeskyních žijí draci. Slýchávala o nich už jako malá. Prý jsou to moudří tvorové, žijí samotářsky a lidem se pokud možno vyhýbají. Ovšem někdy se lidé zapomenou vyhnout jim. Teď měla dobré čtyři dny cesty po řece, kdy mohla uvažovat o tom, co se stane až k nějakému drakovi přijde a řekne „vem si mě za ženu.“

Až k prvním svahům hor řeka tekla klidně. Pak se v korytě objevily kameny a Haydo si musela najít místo, kde bude moci zakotvit. Vystoupila na břeh a loďku skryla mezi keře. Teď jí čekala dlouhá a nebezpečná cesta. Kdo ví, jak dlouho bude bloudit po horách než najde co hledá.
Léto bylo v plném proudu a noci byly teplé. Přesto to nebyl právě nejpříjemnější čas, co Haydo strávila v horách hledáním dračích slují. Přespávala pod skalními převisy, jídlo si ohřívala nad ohněm a vodu pila z ledových horských bystřin. Nebylo proto divu, že za pár dní by v ní půvabnou princeznu nikdo nehledal.
Když konečně narazila na stopy dračí přítomnosti, byla už značně ušmudlaná a rozdrbaná a najedená právě taky moc nebyla. Hlad jí vlastně k drakům dovedl. Z dálky ucítila vůni pečeně a vydala se tím směrem. Myslela, že narazí na tábor dřevorubců nebo pastýřů. Místo toho stála znenadání na kraji maličkého údolíčka, kde kolem dvou pečínek napíchnutých na rožni postávalo pět draků a střídavě svými plameny pochoutku opékalo. Haydo nevěděla co má dělat. S jedním drakem počítala. Ale tady jich bylo pět. Stála tedy jak zařezaná ve stínu zkroucené borovice a pomalu se vzpamatovávala.
„Hele, přišel zákusek,“ poznamenal náhle jeden z draků. Všichni se otočili k princezně.
„Co to tu chce?“ „Umí to vůbec mluvit?“ „Je to jedlý?“ ptali se draci, když se krok za krokem přibližovali k vyděšené Haydo. Postavili se kolem ní a zvědavě si jí prohlíželi.
„Já jsem Haydo a nejsem vůbec jedlá,“ vymáčkla ze sebe zmatená princezna.
Draci se rozchechtali. „Jedlá asi budeš, ale my šmudly nejíme. Je to jako jíst uzený. A my uzený neradi,“ prohlásil jeden z nich.
„Navíc jsi hubená. Žádný maso, jenom kosti a kůže. Támhle máme lepší. Nechceš ochutnat pečínku?“
Princezna nevycházela z údivu. Ani se nenadála, seděla uprostřed draků a jedla jejich večeři. Měla teď možnost si je pořádně prohlédnout. Nejmenší z nich byl jen o málo větší než tažní koně. Byl šedomodrý s černými trny na hřbetě. Další byl o něco větší a byl hnědý se světlým břichem. Třetí by se ztěží protáhl hradní bránou a byl světlounce šedý a jeho šupiny a ostny na hřbetě a na hlavě se stříbřitě leskly. Čtvrtý byl skoro stejně velký a byl temně červený se žlutými boky, břichem a ostny. Poslední byl z nich největší a nejmohutnější. Haydo připadalo, že by se mohl pohodlně dívat přes hradby a ani by nemusel moc zvedat hlavu. Šupiny se mu leskly jako říční písek na slunci a ostny měl bílé.
„Jak ses sem dostala?“ zeptal se jí ten šedý.
„Po řece,“ odpověděla lakonicky. Ještě pořád nevěděla, co si o nich má myslet.
„Po řece. A proč ses jí nedržela? Tos musela lézt do kopců?“ pokračoval šedý ve vyptávání.
„Vždyť jsou tam peřeje, to bych neproplula.“
„A pak jsi zabloudila?“
„Tak trochu. Já vlastně chtěla zabloudit.“
„Aha. Tomu tedy moc nerozumím. A proč jsi chtěla zabloudit?“ zeptal se pro změnu hnědý.
A princezna ani nevěděla proč, ale najednou se přistihla, že jim vykládá co a jak. Když jim vše vypověděla, draci se po sobě podívali. Najednou se dali do hurónského smíchu.
„To je nápad!“ smál se šedomodrý. „Ona uteče ženichovi k drakům! Kdyby to slyšela bába Hadačka tak by se smíchy potrhala. O to jí nemůžeme připravit.“ Draci tedy vzali Haydo mezi sebe a provedli ji několika maličkými údolíčky, až dorazili k nízkému zelenému kopci uprostřed vysokých hor. Na jeho úpatí stála chaloupka.
„Hej, bábo, vedeme ti návštěvu!“ zavolal hnědý drak.
„Co tu řveš, ještěrko,“ ozvalo se z chalupy a Haydo vzápětí spatřila bábu Hadačku mezi dveřmi. Byla to maličká vrásčitá stařenka. Vlasy, bílé a lesklé jako sníh ve slunci, měla spleteny do tlustého copu a obtočeny kolem hlavy jako stříbrnou korunu. Tvář měla opálenou a tak vrásčitou, že připomínala spleť horských údolí. Měla drobnou, trochu ohnutou postavu a navzdory značnému věku se pohybovala velice čiperně.
„Koho jste to sem, vy lotři, přitáhli,“ spráskla ruce, když uprostřed dračích těl uviděla klopýtající dívčí postavu.
„Pravou princeznu, jak jsi mohla uhádnout,“ prohlásil hrdě šedomodrý.
„Probohy! A co s ní chcete dělat?“
„My? My s ní nic, zeptej se jí, co měla v plánu ona až najde nějakého slušného draka,“ řekl hnědý a Haydo se začervenala.
„Myslím, že bylo dobře že zatím žádného takového nenašla,“ loupla Hadačka pohledem po dracích. „A už nás nechte, copak nevidíte, že je chuděra celá uondaná,“ zabručela a bába a pakovala princeznu do chalupy.

Princezna byla u báby Hadačky už celý měsíc. Všech pět draků je chodilo pravidelně navštěvovat a často přilétali i draci z jiných končin. Každý večer totiž bába Hadačka vyprávěla příběhy dobrodružné, strašidelné, romantické, dlouhé i krátké, pohádky, legendy a pověsti potvrzené i nepotvrzené. Draci její povídání milovali. A Haydo ji poslouchala neméně nadšeně. Vypadalo to, že Hadačka ví všechno a o všem co se kde jenom šustlo. A nikdy přitom neopustila údolí, kde žila. Mezi draky se proslýchalo, že se náramně dobře zná s větrem. Ale bába se tomu jenom smála a říkala, že všechno to přece jenom hádá.
Když bylo jednoho večera princezně teskno, dala se do zpěvu. Měla krásný hlas. A když zpívala, draci kolem ní tiše poslouchali. Potom už nepřicházeli jen kvůli příběhům. Zamilovali si i princezniny písně.
Samozřejmě že bábě Haydo vyprávěla, co ji do hor přivedlo, a správně jak draci předpokládali, mohla se Hadačka smíchy potrhat. Potom, když zrovna nevyprávěla drakům, si bába s Haydo povídaly o všem možném a princezna jí vyzvonila úplně všechno, co měla na srdci.
Jednoho rána bába probudila Haydo těsně po východu slunce.
„Vstávej, princezno. Je na čase, abys přijala úděl, který ti tvůj osud přichystal.“ Potom si Hadačka sedla k ohništi a ač bylo teplo, přitáhla si svůj vlněný šátek těsněji k tělu. „Víš, nemám ráda poučování a mentorování a slova jako povinnost, zodpovědnost nebo předurčení. Já sama jsem před těmito slovy utekla co nejdál. Ale stejně mě nakonec určitě doženou. Jenomže ty, moje milá Haydo, máš velikou zodpovědnost ke svým lidem. Já vím, že ti na nich záleží. Jenom se zatím bojíš vykonat co je potřeba. Vyprávělas mi před čím jsi utekla. Jenomže vdát se z povinnosti není ostuda. Je to tvůj dar lidem. Díky tobě budou v bezpečí. Přemýšlej, moje milá, jestli je tvůj život o tolik cennější než životy prostých poddaných tvého otce. Přemýšlej o smyslu oběti, o lásce ke své zemi i o těch škaredých slovech – povinnosti a zodpovědnosti.“ Potom se bába Hadačka zvedla a odešla z chalupy. Haydo zůstala sama. Ale docela sama přece nebyla. Zůstala tu Hadaččina slova a k nim se přidala i taková jako pýcha, sobectví nebo předsudek.
Večer přiletělo několik draků zase si poslechnout nějaký hezký příběh, ale stařenka nepřišla. Haydo si tedy sedla na zápraží a dlouho do noci jim zpívala krásné balady a ukolébavky a při tom vzpomínala na domov. Draci zůstali stočeni spát před chalupou a na vrcholku kopce. Ráno vyšla Haydo ven a uviděla Hadačku přicházet z hor. Tichounce se proplétala mezi spícími draky.
„Tak, moje milá, jak ses rozhodla?“ zeptala se stařenka.
„Máš pravdu, Hadačko. Jsem sobec. Zapomněla jsem na to, že být princeznou sebou přináší nejen příjemné věci, ale i nepříjemné. Vrátím se teď co nejrychleji domů a pokusím se spravit co se spravit dá. Snad král Islar přijme mojí omluvu,“ řekla princezna a povzdechla si. Loučila se s představou svobody, volnosti a naděje. Přála by si tolik věcí. Ale teď už žádnou z nich nevykoná ani nezažije. Vždycky si přála bláznivě se zamilovat, cestovat, vykonat hrdinský čin. Už pochopila, že vzdát se toho všeho bude její jediný hrdinský čin, který je jí souzený.
„Neboj se, princezno,“ objala jí Hadačka, když viděla, že má slzy na krajíčku. „Trošku jsem tě trápila. Chtěla jsem vědět, jaké máš srdce. Ve skutečnosti budeš potřebovat všechnu svou sílu a odvahu. Mám pro tebe zlé zprávy. Nepřítel zaútočil na vaše království. Má větší vojsko než si všichni mysleli. Král Islar spolu s tvým otcem proti němu vyjeli a část jeho sil zatlačili zpět. Nevědí ale, že to byla pouze menší část jeho síly a že to horší teprve přijde. Vojsko je oslabeno bojem a král Islar je raněn. Právě díky němu se nepřítel zatím držel dál. Ale po tvém útěku si myslel, že svou pomoc už odmítne poskytnout a tak připravil všechny síly ke konečnému dobytí vaší země. Společně je oba králové na okamžik zarazili. Jenomže teď musejí čekat na posily a Islar do boje nemůže. Musíš pomoci ty. Snad tvá cesta sem byl osud. Snad se ti podaří nepřítele zastavit.“
„Jak by se mi to mohlo podařit?“ ptala se Haydo vyděšeně. „Vždyť neumím bojovat. Co bych byla platná na bojišti?“
„Zapomínáš, že přátelé si pomáhají,“ usmála se Hadačka a zavolala na draky. „Všichni jsme si oblíbili tebe a tvé písně. Teď si vybav nějakou válečnou píseň hodnou hrdinů. Budeš jim jí zpívat, až tě ponesou do boje.“
Během dne se kolem Hadaččiny chalupy shromáždilo na padesát draků. Byli nejrůznějších barev, velikostí a tvarů. Někteří cvičně chrlili oheň, jiní dechem zmrazili všechno rostlinstvo, až jim všem musela Hadačka se smíchem vynadat. Byli nedočkaví a těšili se na boj.
Slunce zapadalo a nebe a hory byly zlaté, růžové a modré. Jeden z draků, Mess, kterému se šupiny leskly jako ryzí stříbro, se uvolil princeznu nést. Když Haydo nasedla, přišla k ní bába Hadačka, aby se rozloučila. „Pamatuj si, princezno, že krása a láska nejsou sestry.“ Pak se potutelně usmála a dlouho mávala za odlétajícím hejnem draků. „A nezapomeň zpívat!“ zavolala na Haydo.

Draci letěli k hranicím bez odpočinku. O půlnoci se snesli do širokého údolí k řece. Krátce se poradili a pak se jedna část vydala dál, aby pozorovala nepřítele, zbytek draků zůstal zatím skryt a shromáždil se kolem princezny, která byla za zastávku vděčná. Zazpívala jim ještě jednu píseň a pak usnula schoulená pod Messovým křídlem.
Ráno ji probudila stříbrná záře a hluk dračích příprav k boji. Když si všimli, že se probudila, předali jí vzkazy od zvědů, co se mezitím zase vrátili nad nepřítele. Protože nebylo proč už se v údolí zdržovat a nepřítel byl na pochodu k hranicím, nasedla Haydo Messovi na záda a když se kolem nich shromáždilo celé hejno, spustila princezna další ze svých písní.
„Ať nebe třeba ohněm plá
A vody z řek v dým se promění
Nás dálka ni smrt neleká
A zpátky pro nás cesty není…“

Chvíli před polednem potkali vracejícího se zvěda. Nepřítel se přiblížil k hranicím na dosah. Ve vojsku krále Islara a Haydina otce se o něm dozvěděli teprve dnes ráno, ale už se jim podařilo trochu se připravit na útok. Zdá se však, že nemají nejmenší šanci dožít se večera. Draci zrychlili. Zanedlouho pod sebou Haydo spatřila vojsko nepřítele stojící před ubohým opevněním tábora jejího otce a Islara. Viděla muže na koni se zástavou v ruce, jak stojí za hranicí dostřelu z luku. Nejspíš to byl herold, který přinesl výzvu ke kapitulaci. Vtom se jeho kůň vzepjal a odjel zpátky ke svým. Za okamžik nepřítel vyrazil.
Haydo z plných plic začala zpívat starou a krásnou píseň o boji u soutěsky Ledora.
„Kde krev je vsáklá v půdě
A rez zbraní zlámaných
Kde zní jen pláč a nikdy smích
Tam nepřítel zemře v hrůze
Před zraky strážců kamenných…“

Draci se spouštěli níž a níž nad postupující muže. Když je spatřil první z nich, nestačil víc než krátce vykřiknout a za okamžik z něj zbyl ledový sloup.
Draci útočili a rozsévali zmatek, strach a smrt v řadách nepřítele. Těch několik šípů, co ve zmatku stačili vojáci vystřelit do vzduchu, nenadělalo velkou škodu. Mess s Haydo na zádech se několikrát snesl těsně nad jejich hlavy. Když zaslechli Haydinu píseň, překvapením upouštěli zbraně a prchali nebo padli zasaženi dračím dechem. Když to viděli vojáci Haydina otce a poznali svou princeznu na hřbetě jednoho z draků, propukli v hlasitý jásot. Vyrazili z opevněného tábora a pustili se do těch několika desítek mužů, kteří se skrz dračí řádění dostali skoro až k nim. Vtom se ozval hlas trubky a nepřátelští vojáci neustupovali, ale prchali zpět na své území a dál, jen pryč z dosahu těch ďábelský bestií. Draci je ještě hodný kus cesty vyprovodili. Princezna na Messově hřbetě pozorovala jejich útěk. Zbyla jich sotva polovina. Ostatní byli sežehnutí nebo zmrazení dračím dechem, roztrhaní na kusy nebo zabiti před táborem.
Mess s princeznou zakroužil a opatrně s ní přistál. První, koho Haydo uviděla, byl král Islar. Stál se zbraní v ruce před provizorním opevněním a obvazem na boku mu prosakovala krev. Svým temným pohledem si prohlédl princeznu a draka a pak se nečekaně usmál. Haydo nikdy neviděla tak krásný úsměv. Všechny královy jizvy ve tváři se poskládaly do vrásek úsměvu a bylo to, jako by je nikdy neměl. Ale nejkrásnější úsměv měl král v očích. Jako by se v jeho tmavých očích roztančily jiskřičky. V tu chvíli Haydo poprvé napadlo, že král Islar vlastně není moc starý. Měl veselé oči mladého muže, který má rád život a smích. „Proč jsem si toho nevšimla už dřív?“ pomyslela si.
Haydo k němu přistoupila a král jí ukázal na Messe. „Podívejte, princezno,“ řekl příjemným hlasem. „Stříbrný drak na zeleném poli.“ A pak se rozesmál tak srdečně, až se musel opřít o meč. Haydo nechápala, co je na tom k smíchu. Ale pak jí král s úsměvem podal malý medailon, co si sundal z krku. „To je dárek pro vás, má princezno. Erb mého rodu. A doufám, že se jednou stane i erbem vaším.“ Haydo se nevěřícně dívala do dlaně. Byl to malý medailónek s krásně vyvedeným stříbrným drakem na zeleném poli. Teď se rozesmála i ona. Celým životem, v dobrém i zlém, ji bude provázet obávaný drak. Ale věděla, že ona z něj strach mít nemusí.