Osud

Osud Stál u toho stromu, kde se poprvé odvážil dotknout svými rty jejích a čekal. Měla už sice zpoždění, ale tmavovlasý kluk menší postavy byl pořád trpělivý. Ve chvíli, kdy už malinko znervózněl, se konečně objevila. Šla cestou k němu, lemovanou stromy, krásná jako vždy, ale nijak nespěchala. Když byla těsně u něj a on se naklonil, aby jí políbil, náhle ho zarazil zmatený výraz její tváře. „Stalo se něco?“ zeptal se a jeho hlas se třásl. Neodpověděla. Pouze svůj pohled obrátila od jeho tváře směrem k zemi. Nebylo třeba slov a vše mu bylo jasné. Jen tak tak se mu podařilo zadržet slzy. Prudce se vytočil a pevným krokem vyšel ven z parku, div se nerozběhl. Jí taky nebylo zrovna nejlépe. Usadila se na lavičku a uchopila svýma rozklepanýma rukama cigaretu. Nervózně ji zapálila a podívala se na zapalovač, který držela. Byl od něj. Tolik se jí líbil, když jej viděla prvně a tak jí ho jednoduše dal. První dárek a taky poslední. I když se cítila mizerně, v koutku duše na sebe byla hrdá. Dokázala přijít a tváří v tvář vše ukončit. Nelitovala. Nechtěla už lhát ani jemu, ani sama sobě. Nebyl to ten pravý. Sešel se den se dnem, rok s rokem. A stejné situace se odehrály několikrát, jen ten komu ubližovala, byl vždy někdo jiný. Žádný z nich nebyl ten pravý. Vyplakala mnoho slz, vykouřila ještě více cigaret, ale k nikomu nevzplanulo její srdce takovou touhou, že by si mohla říci: „Tohle je on.“ Pravidelně se střídaly pocity zoufalství a naděje. Ale v každém okamžiku toužila zažít takový cit, který dosud znala jen ze snu. Mnohokrát šla spát jen proto, aby to opět cítila, ale vždy když doufala, že se jí bude zdát ten krásný sen, nikdy se tak nestalo. Přišel vždy tiše a nečekaně. Seděla v horkám písku na pláži a pozorovala slunce, jak čím dál více červená a noří se do moře. Stmívalo se a její očekávání rostlo. V malých hravých vlnkách se na obzoru konečně objevil dřevěný člun s obrysem mužské postavy na palubě. Plul směrem ke břehu a na cestu začal svítit měsíc svou stříbrnou září. „Alespoň někdo naší lásce přeje.“ pomyslela si a trochu posmutněla. Loďka konečně doplula a muž vystoupil. Jeho tvář mu byla tolik povědomá a pocit, jež se skrýval uvnitř zcela neznámý. Přiblížil se k ní a vášnivě jí políbil. Kolena se jí málem podlomila. Položil jí do písku, tvář pokrýval polibky a hladil její tělo. Jeho pohled byl něžný, v jeho náručí se cítila bezpečně. Zaplavovaly jí vlny nejkrásnějších pocitů a touhou se celá chvěla. Její volání bylo vyslyšeno. Trvalo to celou noc a ona žila v domnění, že to nikdy neskončí. Jakmile se však první sluneční paprsky prodraly na povrch byl konec. Muž se zvedl, naposled jí políbil a ve své loďce odploval, když právě slunce vycházelo. Celou dobu dokud ho ještě její oči viděli, si přála ještě jednou spatřit jeho tvář, on se však už neotočil.