Krajina před bouří

Dívka se posadila na velký šedivý kámen, který svým tvarem připomínal zkamenělou želvu. Pohlédla dolů, do údolí, kde zurčel potůček, na jehož vlnkách tančily paprsky letního slunce. Za jejími zády šuměl hustý bukový les. Ve větvích stromů vesele čiřikali ptáčci. Jejich cvrkot zvedl dívence náladu.
Sklonila se a utrhla fialku. Společně s petrklíči tu tvořily složitý a voňavý vzor hustého koberce.
Najednou vše potemnělo. Dívka zaklonila hlavu a pohlédla na nebe. Azurovou modř vystřídaly těžké ocelově šedé mraky. Zafoukal studený vítr. V dálce se ozval hrom.
Dívka před sebe pomalu natáhla ruku. Do dlaně jí spadla kapka. A pak druhá, třetí… Netrvalo dlouho a začalo hustě pršet. Ale jí to nevadilo.
Najáda se sama pro sebe pousmála. Měla déšť ráda.