Ráno

Svět... Světlo. Mlha... Mlhavě růžové. Pár temnějších... záblesků. Otevřela jsem oči. Šlo to ztuha. Všechny svaly jsem měla ztuhlé. Cítila jsem to. Pomalu jsem zamrkala. Víčka zvolna přicházela k sobě. Zaostřila jsem. Přede mnou byl jen nevelký bílý obdélník. Vše ostatní se topilo tmě. Já jsem se topila ve tmě.
Rty jsem měla slepené k sobě. Opatrně jsem je pootevřela. A nadechla se. Pomalu a důkladně ústy i nosem současně. Vzduch byl teplý a bezvýrazný. Mdlý. To je to slovo.
V hlavě mi hučelo. Tak jako hučí v počítačích, když se rozehřívají... To je ono. Mozek se rozehřívá. A počítače... Mi něco připomínají... Ale nevzpomínám si co.
Nemohla jsem se hýbat, což jsem zjistila hned po otevření očí. Tak jsem se dívala do bílého světla před mým obličejem. Čas od času jsem vyzkoušela různé svaly. Rozhýbávaly se zatraceně pomalu. Začalo to od těch nejmenších – mimické svaly obličeje, prsty... (Nesmysl, co? Začít to muselo u hladké a srdeční svaloviny, jinak bych byla slušně v háji). Ležela jsem na zádech, dopřávala tělu čas a moje hlava a paměť přicházely k sobě. A že to byla pěkně kamenitá cesta.
Takže fakta (historická fakta – poznámky autorky)... Nechala jsem se zmrazit. Moje přání bylo dvě stě let. Ano, přání. Zcela dobrovolné. Takže buď uplynulo dvě stě let, nebo společnosti Věčný život došly peníze a ruší svůj projekt. Doufám, že v tom případě mi vrátí peníze. Nemá cenu se v tom moc pitvat, koneckonců uvidím za chvilku. Snad. I když si připadám docela živá a funkční, takže to s tím nezvratným procesem asi nebude tak horké (nebo studené), jak se kdysi říkalo.
Ztuhlé údy už přiměřeně přišly k sobě. Ležela jsem tam a začínala se nudit. Vždycky jsem si myslela, že budoucnost bude akčnější. Prsty jsem vyťukávala do stěny úložné nádrže (za mých časů se jí říkalo termoska a ten název mě iritoval) různé melodie a v paměti jsem si přehrávala písně z „historie“. Pak jsem přidala i pár představ o třiadvacátém století z mojí doby. Některé mi přišly pěkně ujeté, něco z mých vlastních představ (občas taky pěkně ujetých) a vědecké spekulace, občas až mrazivě realistické. Ale tehdá mi to nevadilo, tenkrát jsem na tom slušně vydělávala.
Přemýšlela jsem, jek dlouho mě ještě nechají v té obří plechovce, když už se cítím úplně v pořádku. A jestli je možné, že by se pokazil nějaký program, rozmrazilo mě to dřív, nikdo si toho nevšiml a já si vesele umřela na nedostatek kyslíku nebo dehydrataci (cirkulace vzduchu se zatím zdála být docela v pořádku). To by byl fakt pech, když už jsem se dostala takhle daleko – de fakto jsem překonala vlastní smrt.
Začínala jsem mít přeleželá záda a obdélník nad mým obličejem už mě taky pěkně štval. Nejspíš nějaké sklo, kterým má být vidět dovnitř, ale vzhledem k tomu, že jsem na něj nedosáhla, na něm byla vrstva něčeho, co absolutně bránilo ve výhledu. Leda bych ho mohla utřít nosem, ale to se mi opravdu nechtělo. Možná se ta věc dá otevřít nějak zevnitř... Asi mi sem zapomněli přilepit návod. Hlavou mi proběhly piktogramy člověka v různých fázích zmrazení a poslední obrázek s usmívajícím se obličej s údajem o novém roku zády.
Udělej si sám. Kdo ví, kam pokročila doba. Třeba je dnes kryonické uchování zcela běžné. Říká se mu třeba jen „kryo“. A když má někdo pocit, že už ho život moc nebaví, dá si na pár let kryo, po probuzení se vysměje kamarádům, kteří jsou o kupu let starší a ošklivější, a zase je mu dobře. A nikdo vůbec nepředpokládá, že bych nevěděla, jak se z té trubky dostat. Hmm. Asi mám moc bujnou fantazii, jak mi bylo mnohokrát řečeno.
Už jsem byla opravdu nervózní. Naštvaně jsem nakopla vrchní poklop. Odřela jsem si koleno. Nicméně se ozvalo tiché pšííí a světla najednou přibylo. A vzduch přestal být bezvýrazný a mdlý. Bylo v něm něco zvláštního. Jeho vůně občas asociuje nějakou událost – vstávání do ranní rosy na dovolené v přírodě, prosluněný den a válení se pod korunami stromů, crvkot velkoměsta někdy na jaře, první sluneční brýle a první... Tohle bylo jako vzduch v práci na konci směny.
Dívala jsem se na svítící strop, na kovové lesklé nýtky a pak na hladkou černou stěnu naproti mně. Pomalu jsem se posadila. A něco bylo špatně. Ne, vlastně ne špatně. Ale dobře. Nebolely mě záda. Zvláštní. Vždycky jsem z postele vstávala půl hodiny. Zkontrolovala jsem si odřené koleno. Odtrhla jsem srolované žmolky bílé kůže.
Definitivně jsem se probrala. Všechno je tak, jak jsem to chtěla, jak jsem plánovala. A tohle rozhodně není moje tělo, aspoň ne všechno. Zmizela jizva na kotníku – pozůstatek po útoku nešikovných rukou na vlastní dolní končetinu kuchyňským nožem. Někdo si dal práci (nejspíš dost namáhavou) s odsátím přebytečného tuku. A většinu svalů jsem musela přivítat do klubu nových vylepšení. Když to zkrátím, musím říct, že takové tělo jsem neměla ani ve třiceti (budiž mi útěchou, že tehdy jsem se o takové nesnažila).
Jak jsem tak seděla v zavřené místnosti, zírala na svoje holé nohy a přemítala jestli někdo přijde, dostávala jsem se do mírně letargického stavu. Nějak mi přišlo líto, že se o mě doteď nikdo nezajímal. V mých představách o probuzení, vždycky kolem bylo spoustu vědců v bílých pláštích, mimozemšťanů s přístrojema, odrbaných lidí, kteří přežili nějakou katastrofu... ale že si všechno budu muset udělat sama, to fakt ne. Bod pro teorii, podle které se všechno odehraje úplně jinak, než si člověk představuje.
Dost bylo rýpaní se v nenaplněných exhibicionistických představách. Čas na to, abych zjistila, co se teda děje. Vylezla jsem z té rakve po dlouhých schůdcích z něčeho, co připomínalo gumu.
„Gratulujeme k probuzení v roce 2256. Nyní se prosím oblékněte do šatů ve skříni po vaší levé straně a projděte chodbou podle vyznačené trasy,“ ozvalo se odněkud z místnosti hlasem s přízvukem, z kterého by se většině lingvistů dělalo špatně. Aspoň že jsem si nemusela rozbít i druhé koleno, abych to slyšela. Kdo navrhoval tyhle procesy buzení zmrazených lidí, musel mít opravdu zvláštní logiku.
Skříňka se naštěstí otevřela, když jsem si před ni stoupla (Ani ruku jsem si odřít nemusela!). Uvnitř byly složené modré šaty s tyrkysovými květy nadživotní velikosti s páskem, který by v mé době mohl být považován za sukni (s velkou kulatou sponou). Lodičky v oblíbené tyrkysové, byly jako z filmu pro pamětníky, ale alespoň v mé velikosti. První bod pro organizátory téhle šaškárny. Aktuální skóre: -24 (ne, že bych to počítala). Jo, a aby nezapomněla kalhotky, za které by se styděla i moje babička.
Chvilku jsem přemýšlela, jestli by to bez toho úžasného oděvu nebylo lepší. Pak jsem si řekla, že nevím, co mě venku může potkat a do té hrůzy se nasoukala. Ještě že tu jsem neobjevila žádné zrcadlo. V téhle róbě a s mírně krvácejícím kolínkem vykukujícím z pod šatů, jsem musela být fakt kočka.
Otevřely se dveře do chodby. Načasování událostí mi pomalu začínalo lézt na nervy. Asi jim to napíšu do Knihy přání a stížností. Povzdechla jsem si a vyrazila vratkým krokem z místnosti. Boty nechutně tlačily a byly dosti vratké.
Opravdu komické, vstříc nové budoucnosti v kýčovitém oblečení a bez jakéhokoli vysvětlení. Ať žije rok... rok... (nové tělo, stará skleróza)... rok 2256? 2256? 2256! Zastavila jsem se uprostřed kroku. Tohle neměl být můj rok! Měla jsem se probudit 2252. Dvě stě let po mých padesátých narozeninách (tedy dvě stě let mínus jeden den, abych byla přesná, nějak se mi nechtěly ty narozeniny slavit). Proč by mě probouzeli o pár let později? Tahle budoucnost začínala být divná...
Notně jsem přidala do kroku a prázdnou chodbu naplnil rychlý klapot podpatků. Následovala jsem žlutou světelnou stopu na zdech a cítila jsem se mi zvedá tlak. Koleno začalo nepříjemně štípat, ale nezpomalila jsem dokud se přede mnou neotevřely další dveře.
„Ahoooj,“ zarazil mě sbor hned na prahu.
Zírala jsem asi na tucet lidí nashromážděných u vchodu.
„Posaď se a řekni nám o sobě,“ vzala mě za ruku černovlasá žena a dotlačila mě do křesla.
„Já... no...,“ trochu mě překvapil vlastní hlas, „jsem Sandra a nechala jsem se zmrazit, protože jsem byla zvědavá na budoucnost.“ Asi nejpitomější věta, kterou jsem ze sebe za celý život dostala.
Všichni se usmívali a přikyvovali.
„Čet jsem nějakou tvoji knihu!“ ozval se plešatý chlápek.
Seděla jsem tam a tupě se usmívala. Proběhlo kolečko, jak při sešlosti Anonymních alkoholiků, kdy každý řekl, jak se jmenuje, proč se nechal zmrazit a co dělal před tím. A mě to nějak nedocházelo. Kecám, byla jsem líná nad tím přemýšlet.
„Co se tu děje?“ Nějak jsem nevěděla, na co se zeptat.
A bylo mi řečeno, že všichni, co se vzbudí z kryospánku, jsou shromážděni v téhle budově a nemůžou nikam jinam. Ale že tu mají všechno, co potřebují. Že vlastně nikdy tu budoucnost venku neviděli, ale že tady je to taky fajn. Že s lidma venku (pověřenýma odborníkama) můžou komunikovat a ti jim sdělili, že je to pro naše dobro, že prý bysme s životem venku nedokázali vyrovnat, že na to mají studie. A že budí postupně všechny, který mají nashromážděný popořadě v určitých intervalech a teda ne jak původně chtěli. A že to tu bude príma a mužem si zahrát dámu.
Aha. Moje poznámka o budoucnosti: lidi jsou furt stejní, nic se nezměnilo.