Metro (1)

V metru všechno vypadalo naprosto normálně. Prostory nástupiště s davy lidí spěchajících odněkud někam, soupravy vypadaly pořád stejně a ozývaly se stejným, už na dálku charakteristickým „hvízdáním“ měničů v motorech při rozjezdu. Ale i přesto jsem pociťoval, že něco je jinak. Ne, že by se mělo stát něco zlého, zkrátka jen divný pocit. Ke všemu jsem měl nutkání prohlížet každý detail a jakoby se přesvědčovat, že nikde není nic nápadně jiného, než je běžné. Nastoupil jsem. Sedačky, oranžově zbarvené tyče k držení, vše na svém místě. Na lidech se nedalo pozorovat žádné zvláštní vytržení nebo údiv. Snad jen na mě samotném a proto jsem asi někomu připadal směšný, jak jsem obcházel celý vagón, a pořád někam těkal pohledem. Nade dveřmi se rozsvítilo obvyklé červené světlo, po obvyklém gongu hlas z reproduktoru oznámil obvyklou větu: „Ukončete prosím výstup a zástup, dveře se zavírají.“ a dveře se se zaklapnutím zavřely. Slyšel jsem dobře „zástup“ místo "nástup"? Nebo si to jen můj mozek, neustále napnutý a pobízený ke sledování detailů, domyslel, aby mu už konečně bylo dáno zadostiučinění? Někde jsem slyšel, že halucinace mohou mít původ v ubíjející stereotypnosti vnímání, takže nevědomí se to snaží oživit a šoupne do vědomí vlastní, netypický vjem. Červené světlo nade dveřmi pohaslo a skupina šesti červených světýlek uspořádaných do kruhu na tlačítku pro otevření dveří, svítící, když se dveře otevírají nebo zavírají, se přepnula na vedlejší skupinu šesti zelených světýlek. Ozvalo se zapištění motoru a vlak se rozjel. Ale… zdálo se mi, že trochu prudce. I když jsem se pevně držel, málem jsem upadl, a bylo znát, že se souprava dere vpřed s větším zrychlením než obvykle. To potvrzoval i rychlejší vzrůst tónu hukotu motoru, který je úměrný jeho otáčkám – rychlosti jízdy. Můj hudební sluch se nemýlí. Navíc si nevzpomínám, že bych slyšel, jaká bude příští stanice. Ale z ostatních lidí se vůbec nikdo netvářil vyjeveně. Zrovna ti, co stáli nebo seděli u mě, neustále upírali své kamenné a netečné výrazy, až z toho člověku běhal mráz po zádech. Čím dál více jsem si připadal jako Poeův „muž davu“ – i když naprosto netuším, co on mohl cítit a prožívat. Konečně se rychlost vlaku ustálila, ale musel to být pořádný fofr. Tušil jsem, že snad 1,5násobek běžné cestovní rychlosti. Na to se však nemohu spoléhat, vždyť ještě pořád pochybuji, šálí-li mne smysly nebo ne. Vlak uháněl dál. Najednou mi začalo připadat, že tak jede nějak moc dlouho. Sice následující stanice byla mnohem vzdálenější než všechny ostatní od svých sousedů, ale i tak. A když je vlak navíc rychlejší... Podíval jsem na hodinky, to mi však bylo k ničemu, neboť jsem si vůbec nepamatoval čas svého nástupu a odjezdu soupravy. Lidé okolo samozřejmě nezměnili své chladné výrazy. Jakoby snad ani o ničem nevěděli. Zabedněné loutky vším pohrdající a nechávající s sebou vléct, jak je libo. Zblbnuté každodenním životem. Skoro jsem si připadal, jak nějaký prorok, jako někdo, kdo ví víc, kdo si uvědomuje prazvláštní situaci a snad i tuší přítomnost nějakých neobvyklých sil... Nebo naopak až moc dobře vědí a hrají přede mnou kruté divadlo? Vše bylo stejné. Pořád neměnný klapot kol na kolejnicích, míhání vrypů a nepravidelností na stěnách tunelu a stálá, všeobjímající temnota vně vlaku. Žádný náznak změny. Začínal jsem se bát...

Dlouho se ta neměnnost táhla a mé nervy a smysly se sice uklidnily (zvykly si), ale pořád mě drtily mučivé myšlenky, co že z toho vlastně vzejde. Potom najednou záblesk světla. Skoro jsem se vylekal, načež se parta mladíků a děvčat sedících opodál hurónsky rozchechtala. Z jejich hlasu a způsobu chování se dalo dobře odhadnout, kolik toho vypili a vyhulili. Jako bychom projížděli bez zastavení stanicí. I přes obrovskou rychlost jsem její obraz stačil zachytit, bylo to běžné nástupiště. Ale co ty japonské nebo čínské znaky (nedovedu je rozlišit) tvořící název stanice? Kéž bych někomu z lidí tam viděl do obličeje a shledal, je-li šikmooký. Jsme přece v České republice, v Praze, nebo ne? Tak ten pocit nebyl jen tak nazdařbůh, opravdu se asi dějí divné věci. Teď jsem už nelenil a zeptal se jednoho důvěrně vyhlížejícího staršího pána. Anglicky mi odpověděl, že nerozumí a ať neotravuji, byl značně nevrlý - zjistil jsem, že domluva mezi námi je nemožná, i když jsem i já mluvil plynulou angličtinou. Poté jsem shledal, že všichni v mém blízkém okolí a vlastně v celém vagóně mluví anglicky. Což o to, to je možné jak v Praze, tak v asijském velkoměstě, tak i kdekoli jinde na Zemi. Zkusil jsem se zeptat jiných lidí (ta mládežnická parta ještě pořád držela svůj "výtlem", jakmile mě zahlédla), ale taktéž mi nerozuměli. Je to vůbec možné? Mluvím na lidi přesně v jazyce, kterým mluví oni sami, a přitom mi nerozumějí... Dovedu si představit, že by platily jiné fyzikální zákony, mohl bych se třeba vznášet u stropu nebo tak něco, ale jiné zákony logiky?! Když A je A, tak A není A? Jaká to ironie, že jsem právě mířil na přednášku z matematické logiky, dnes konkrétně o paradoxech. Nebudu se divit, zjistím-li, že tento vlak řídí sám Ďábel. A ještě k tomu pravděpodobně matematicky nadaný, takže ztělesňuje "podsvětí matematiky" - ony logické paradoxy. "Ukončete zástup" - domyšleno, zní to hodně děsivě... Někdy je rozumné příliš nepřemýšlet, a tak jsem také teď učinil. Vzápětí mě osvítil nápad. Jestli se objeví další záblesk, vyfotím ho. Sedl jsem si a přímo jsem nastražil foťák proti oknu. Náhoda mi přála - blik - a cvak. A fotka se skutečně zachytila, takže to nemůže být klam! Zase stanice, nástupiště a nápis označující jeho jméno. Tentokrát však písmo nebylo ani asijské, ale vůbec nějaké divné... moment, to je přece latinka, jenže zrcadlově obrácenná.