Draugr

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a tím vytvářelo na vrcholcích zmrzlých stromů zvláštní auru, jako by les hořel. Vyhnul jsem se malé osadě a směřoval na sever, kde mělo být město, ve kterém bych mohl doplnit zásoby a prodat některé z ukořistěných věcí. Sníh mi chroupal pod nohama a bylo obtížné se v něm brodit. Byl jsem unavený, tíha torny mě nutila do předklonu. Začal jsem si vybírat místo na nocleh. Všiml jsem si, že opodál stromy chřadnou a zdají se být mrtvé. Mezi jejich vrcholky ke mně pableskovala skalní stěna osvětlená posledními slunečními paprsky. Vydal jsem se směrem ke skále. Po několika chvílích boření se do sněhu jsem dorazil k malému vchodu do jeskyně. Začínala noc a tak nebylo pochyb, že lepší místo ke spánku už nenajdu. Vstoupil jsem do ní, shodil tornu a opřel ji o stěnu. Vydal jsem se nasbírat nějaké dřevo na podpal. Nebyl problém nějaké najít, protože kolem jeskyně byly stromy mrtvé a suché. Olámal jsem několik slušných větví a vrátil se do jeskyně. Z kamenů povalujících se kolem jsem vytvořil kruh ohniště, nalámal několik větví a navršil je vprostřed kruhu. Z torny jsem vytáhl křesadlo. Klekl si k ohništi a vykřesal pár jisker. Suché větvičky zapraskaly a po několika mocných fouknutí se vzňaly jasným plamenem. Oheň ozářil stěny jeskyně a roztančil na nich stíny puklin a výstupků. Jeskyně vedla někam do temnoty. Doufal jsem, že tu nežije žádná divoká zvěř, ale před jeskyní nebyly jediné stopy, takže by tu nic žít nemělo a když, oheň by je měl zastrašit. Ale už od první chvíle, kdy jsem do jeskyně vstoupil, jsem cítil zvláštní chvění, které se teď, když jsem se na něj soustředil, stupňovalo. Zježily se mi chlupy na zátylku a bylo mi jasné, že to není zimou.

Únava ze mě opadla. Tornu jsem ukryl v jedné z puklin a vzal si hadr a lahvičku oleje. Na jednu silnou větev jsem hadr namotal a polil olejem. Pak jsem svou pochodeň zapálil. Popadl jsem sekeru a vydal se do nitra hory. Zanedlouho se struktura jeskyně maličko změnila. Stěny teď vypadaly jako opracované, vytvářely chodbu, na jejímž konci bylo vidět jemné modrozelené světlo. Chvění každým krokem sílilo. Postupoval jsem opatrně, připraven na cokoli. Když se chodba rozšířila, všiml jsem si, že jemnou záři vydávaly zvláštní krystaly, které na různých místech prorážely stěny. Místnost byla čtyři sáhy vysoká, tvořila nepravidelný kvádr asi deset sáhů široký i dlouhý. Na stěnách byly rozvěšeny červené praporce s bílým motivem draka, meče a štíty ve značném stádiu rozkladu. Po obvodu místnosti stály sochy bojovníků, bylo jich osm, každý svíral kopí a štít, stály jako čestná stráž a upíraly mrtvé pohledy do dálky před sebe. U protější stěny stály dvě velké bytelné truhlice. Mrazení v zádech se stupňovalo, ale ještě stále jsem doufal, že budu mít štěstí a je to jen obyčejný hrob nějakého bohatého muže. Můj zrak dopadl na kamenný sarkofág uprostřed místnosti. Čas už dávno odrolil reliéfy na stěnách schránky. Doufal jsem, že to byl čas nebo vykradači hrobů, kteří rozlomili víko a jednu část shodili na zem. Zvuk, který se ozval potom, mi zježil všechny vlasy na hlavě a myslím, že dokázaly nadzvednout i těžkou helmu. Znělo to, jako když se čísi drápy zaryjí do kamene a několikrát po něm přejedou. Zíral jsem na otevřený sarkofág a čekal, co se stane. Najednou se z něj vynořila zrůda, která před mnoha lety mohla být člověkem. Byl to plně vyzbrojený válečník, na sobě měl kroužkovou zbroj a v ruce meč, jehož čepel byla pokryta zvláštními runami. I štít, který držel, byl zvláštně zdobený a vypadal jako by ho právě ukovali. Jediné, čím se lišil od normálního bojovníka, bylo to, že nebyl živý. Kůži měl ztmavlou hnilobou a na některých místech prosvítala kost. Upřel na mě drtivý pohled dvou černých důlků. Zašklebil se, čímž dokázal, že i přes jeho stav je to možné. Vykročil ze sarkofágu a zamířil ke mně klidným krokem. Nebyl jsem schopen se pohnout, stál jsem jako přimražený a snažil se odtrhnout od jeho spalujícího pohledu. Měl jsem pocit, že se samolibě usmívá. Když byl ode mne dva sáhy, podařilo se mi vyhrát vnitřní souboj s děsem a podíval jsem se stranou. Znovu jsem na něj pohlédl a zašklebil se. Zdálo se, že je vyveden z míry, a tak zrychlil. Udělal dva dlouhé kroky a zaútočil napřaženým mečem. Uhnul jsem do boku a máchl pochodní od sebe. Narazila na štít a oheň se rozstříkl v malých jiskřičkách kolem. Rychle jsem zaútočil sekerou spodem. Odrazil mou ránu svým mečem a pohyb dokončil výpadem bokem. Jen těsně jsem uskočil dozadu. Sekerou jsem zaútočil vrchem. Nastavil mé ráně štít. Po dopadu se kromě cinknutí ozvalo i hlasité křupnutí. To mi vlilo naději do žil. Všiml jsem si, že když manipuloval se štítem tak v jiném úhlu, což znamenalo, že jeho ruka je zlomená. Ušklíbl jsem se a znovu zaútočil pochodní. Mečem ji odrazil stranou a štítem mě praštil do tváře. Na chvilku se mi zatmělo před očima, pustil jsem pochodeň a zaklonil jsem se. Využil příležitost a sekl bokem. Nestačil jsem zareagovat, prudká bodavá bolest mi projela břichem. Bylo to jako by do mě zarazil ledový klín. Zařval jsem bolestí a zavrávoral zpět. Znovu sekl. Tentokrát jsem jeho meč srazil stranou. Máchl jsem po něm sekerou. Lehce uhnul a zatlačil na mě. Ustoupil jsem a klopýtl o kámen. Tvrdě jsem dopadl na zem. V jeho tváři se zračila spokojenost. Alespoň jsem si to myslel. Odrazil jsem jednu ránu vrchem a rychle sekl po jeho nohou. Přeťal jsem jednu v koleni. Bojovník se skácel k zemi. Nevyvedlo ho to z míry a máchl po mně mečem. Ránu jsem snadno odrazil a postavil se na nohy. Sekl jsem po něm, ale rychle nastavil štít. Chtěl po mně seknout mečem. Rychle jsem ho kopl do ruky, která nevydržela nápor a odlomila se. Znovu jsem sekl. Ránu znovu zastavil štít, ale cítil jsem, jak povolil. Chytil jsem sekeru obouruč a vší silou sekl. Jeho ruka nevydržela takovou ránu a zlomila se. Sekera pokračovala v cestě a zasekla se mu do hrudníku. Rychle jsem jí vypáčil, když jsem si všiml, že ruka s mečem se už začíná spojovat s pahýlem, který k ní přiložil. Věděl jsem, co mám dělat. Rychle jsem se napřáhl a jediným sekem mu uťal hlavu. Jeho ruka přestala přirůstat a nastal klid. Zvednul jsem pochodeň a zapálil jeho tělo, hlavu, které se z krku objevily malé vlásečnice, které se hemžily, a snažily se najít zbytek těla, ke kterému by mohly přirůst, jsem vhodil do sarkofágu. Opřel jsem se o něj a zhluboka oddychoval. Protřel jsem si bolavé břicho, které mírně krvácelo. Když jeho tělo pomalu hořelo, vzal jsem si jeho meč i štít. Byla to skvělá práce trpaslíků. Štít mi jemně brněl do ruky a ve skutečnosti byl lehčí, než vypadal. Vyměním ho za svůj starý, který jsem chtěl ve městě opravit, ale teď to nebude třeba. Meč jsem potěžkal a prohlédl si. Byl perfektně vyvážený a runy na čepeli vyzařovaly zvláštní chlad. Zalitoval jsem, že meče ze zásady nepoužívám, vždycky jsem si říkal, že v boji není nad pořádnou sekeru nebo kladivo. Meče se mi zdály být slabé a k ničemu, jen tenhle se mi zalíbil. Když jsem ho zkoumal podrobněji, zdálo se, že jemně září ledově modrým světlem. Zavěsil jsem si ho za opasek a štít si hodil přes rameno. Přešel jsem k truhlám. Místnost mezitím zaplnil štiplavý pach spáleného masa. Truhly byly masivní, okované se složitým zámkem. Zkusmo jsem do jednoho zámku sekl. Dva kovy vytvořily jiskru, ale zámek se zdál nepoškozený, zato na sekeře se objevil ošklivý zub. Zamračil jsem se na truhlu a rozhodl se, že ji nechám být. Vydal jsem se zpět chodbou. Ještě než jsem vyšel z místnosti, podíval jsem se na hořící tělo. Už z něj mnoho nezbylo. Do rána shoří na prach a než se znovu zregeneruje, bude to trvat dobrý měsíc. Hlavně než se k němu dostane ta hlava. Došel jsem ke svému ohništi, zbraně opřel k torně a sundal si zbroj. Protřel jsem si bolavou ránu na břiše, ze které ještě trochu tekla krev. Vytáhl jsem kus hadříku a napustil ho speciálním lektvarem, který jsem koupil od jednoho kněží bohyně Frey. Tvrdil, že tím mám čistit svoje zranění. Otřel jsem si ránu a vyčistil ji od krve. Lektvar v ráně štípal a svědil. Zápasil jsem s touhou poškrabat se. Krev po chvíli přestala téct a bolest taky ustoupila. Zdálo se, že to zabírá. Ovázal jsem to hadrem a do ohniště hodil několik silných větví, aby oheň vydržel až do rána. Pak jsem se uložil vedle ohniště a usnul.

Ráno mě vzbudil chlad. Zarýval se mi pod kůži. Vstal jsem. Ohniště už vyhaslo, jen několik uhlíků v prachu ještě zářilo. Zabalil jsem se do kožešiny a z torny vytáhl poslední kousek sušeného masa. Rychle jsem ho snědl, vzal všechny věci a vydal se do bílého dne směrem na sever. Až narazím na město vrátím se sem a zkusím otevřít ty truhly.