Špinavá práce

Ve městě jsem se dozvěděl, že sedláci z blízké vesnice se potýkají s obtížemi a místní jarl nabídl velkou sumu peněz za pomoc. Jelikož peníze jsou vždycky potřeba, vyrazil jsem tam. Nikdo mi nechtěl říct, jaký problém to je, ale prý se jim bojovník bude hodit. Zima už byla v nejsilnější fázi, a tak mi dělalo problém dostat se tam. Cesta byla zavátá hlubokým sněhem, ale naštěstí její část vedla lesem, kde nebylo sněhu tolik, i vítr se lámal o stromy a ztrácel svou sílu. Když se začínalo stmívat, vyšel jsem z lesa a v dálce uviděl několik tmavých siluet budov a půl tuctu žlutých teplých světel. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodl jít až do vesnice. Sice půjdu nocí a nebudu si jistý, kam šlapu, ale už se mi nechtělo tábořit v lese, kde se potulují vlci a jiné šelmy. Jako kdyby slyšeli mé myšlenky, několik vlků zavylo. Spěšně jsem se vydal směrem za zlatavou září několika obydlí. Závěje tu nebyly tak hluboké, ale přeci jen jsem se bořil a cesta byla velmi namáhavá. Když jsem promrzlý na kost a unavený k smrti došel k vesnici, bohyně noci Nútt už pohltila svět. Minul jsem několik dřevěných domků a dorazil až k velkému domu, ze kterého se ozýval zpěv, hudba a smích. Vešel jsem dovnitř. Oslnila mě záře loučí, a když si mě hodovníci všimli, sál utichl. Moje oči si zvykly na světlo, takže jsem viděl do tváří přítomných. Zvědavě si mě prohlíželi. Síň byla dlouhá alespoň padesát sáhů a široká deset. Osvětlovaná byla množstvím loučí připevněných na sloupech podpírajících střechu. Jinak nebyla nijak zvlášť vyzdobena, bylo poznat, že patří jen chudému jarlovi. Na bytelných stolech bylo jídlo a pití, ale buď už hostina spěje k závěru, nebo je tato vesnice chudší, než se na první pohled zdálo. Davem proběhlo vzrušené šumění, pak vstal muž z čela stolu na opačné straně sálu. Byl oblečen do pěkné kožešiny bílého vlka a na krku mu viselo několik zlatých přívěšků, byl pohublý a vypadal jako by byl nemocný, ale přesto měl vlasy i bradku zastřižené a upravené.
„Vítej, cizinče, jsem jarl této vesnice, Snorri syn Falkrův, posaď se zde po mé pravici a najez se a napij. Až budeš zasycen, řekneš mi, co Tě přivádí k nám v tak těžkých časech.“ Promluvil mocným hlasem a ukázal na stolici vedle něj.
Přešel jsem místnost, odložil svou tornu a posadil se na určené místo, jarl ke mně ihned přisunul tác s pečeným masem a chlebem a korbel piva. Lačně jsem vzal flák masa z několika posledních kousků a zakousl se. Horký omastek mi stékal po bradě a v mých ústech se rozlila šťavnatá chuť pečeného kančího masa. Pak jsem chytil korbel a vypil ho mocnými doušky, až jsem se skoro utopil. Ruch v sále byl znovu v plném proudu. Když jsem dojedl, opřel jsem se o pohodlné opěradlo. Jarl se ke mně obrátil.
„Nuže, vidím, že jsi zasycen, pověz mi, co tě přivádí k nám.“
„Jsem Halthor syn Brandrův, zaslechl jsem, že vaši vesnici postihlo nějaké neštěstí a tak jsem se vydal nabídnout vám mou zbroj.“ Řekl jsem uvolněně.
„To je od tebe šlechetné Hallthore, ale víš, co je náš problém?“ v jeho tváři se objevila jak naděje tak i starost.
„Jediné, co vím je, že potřebujete bojovníka. Tak jsem tady.“
„Budu k tobě upřímný. Jde o trolly, už měsíc nás terorizují, vyvražďují naše stáda. Nebojí se dokonce vejít až do vesnice, pobořit chlévy a tam zabít naše ovce. Nejsi jediný, kdo přišel. Přišly dokonce skupiny několika bojovníků, ale nikdo se nevrátil. Varuji tě, pokud nám slíbíš pomoc, pustíš se do nebezpečného úkolu, který nezvládl nikdo před tebou. Rozmysli si to, dokud můžeš.“ Pak se na chvíli odmlčel a dodal. „Ale v sázce je celkem vysoká odměna, je to dvacet zlatých a tento prsten.“
Zašmátral v záhybech svého oblečení a vytáhl zvláštní prsten. Položil ho přede mne. Zvedl jsem ho a prohlížel. Prsten mě jemně brněl do prstů, byl to zlatý kroužek s černým kamenem s vyrytou runou L. Kámen byl černý a světlo loučí se od něj neodráželo i přesto, že byl na dotek hladký, jen runa jako by zářila velmi tmavou, rudou září. Prsten mě trochu znepokojoval, ale byl to magický předmět a při nejhorším bych ho mohl prodat. Podal jsem mu ho.
„Udělám to.“ Řekl jsem odhodlaně.
Jarl mě pak vyzval, abych jim vyprávěl o nějakém dobrodružství. Mluvil jsem o svém nedávném boji s draugrem a přítomní mne bez dechu poslouchali s občasným vzrušeným zabručením. Když jsem skončil, nikdo se dlouho nezmohl na slovo, což dokazovalo, že je to vesnice farmářů, kteří nevytáhli paty z domu po celý svůj život.
„Jsi velmi statečný a mocný, ale říkáš, že jsi ho sťal a potom ho spálil, a přesto je živý? Co tedy může, u Odina, zabít tu stvůru?“ odvážil se nakonec jarl.
„No musíte mu useknout hlavu a tu zahrabat pod zem, pak spálit tělo a jeho prach vysypat do moře. Teprve potom se draugr nedokáže regenerovat.“ Vysvětlil jsem jim.
„A proč si to neudělal?“
„Poblíž nebylo moře a já neměl čas jít zpět na jih. Někdy se tam hodlám vrátit a dokončit svou práci.“ Ve vyprávění jsem zamlčel skutečnost o truhlách, protože i když nikdo z nich nevypadal, že by byl schopen boje, nebudu riskovat, že někoho z nich napadne se tam vydat a vzít si, co mi patří.
„A teď jsem unaven a rád bych se připravil na boj s těmi trolly.“ Dodal jsem a zívl si.
„Samozřejmě Hallthore, nebudeme tě zdržovat, zůstaň na noc tu. Máš vše k dispozici i mou otrokyni Elu. Elo, pro dnešek posluž Halthorovi ve všem co si bude přát.“ Ukázal na dívku stojící v rohu místnosti.
Když vystoupila do světla loučí, polilo mě příjemné teplo. Podobala se valkýrám, o kterých zpívají bardi. Dlouhé zlaté vlasy spletené do copu jí sahaly až do půli zad, i přesto že se tvářila nesměle, její ostře řezané rysy vytvářely vzhled přísné bojovnice. Tělo měla pohublé strádáním, ale i přesto mě její křivky dokázaly odvést od obyčejných myšlenek k nebeským výšinám, čemuž napomáhaly její velmi chudé šaty, které byly místy potrhané a tak prosvítala její bílá jemná kůže. Zahnal jsem myšlenky na to, co všechno bych s ní dělal být o samotě a poděkoval jsem jarlovi. Když všichni odešli, přitáhl jsem si tornu a přemýšlel, co budu potřebovat. Nemohl jsem se soustředit, protože se mi do mysli vkrádaly myšlenky na Elu, která stála opodál a čekala, co jí přikážu. Měl jsem chuť jí přikázat, aby se svlékla a lehla si na jednu z lavic, já bych pak přišel a…
Ne to nejde, musím se soustředit na trolly. Podíval jsem se na půvabnou dívku a nechtělo se mi věřit, že takový chudý jarl má tak krásnou otrokyni. Dívala se na mne, a když zachytila můj pohled, sklopila své modré oči. Poškrábal jsem se na hrudníku.
„Běž si odpočinout, zatím tě nepotřebuji, kdyby se něco změnilo, zavolám tě.“ Řekl jsem jí a pozoroval její pohupující se boky, když odcházela k jedné z lavic.
Hryzl jsem se do rtu a znovu obrátil svou pozornost k trollům. Nikdy jsem proti nim nebojoval, ale slyšel jsem, že jsou něco mezi lidmi a obry. Je jich prý několik druhů, ale spojuje je jejich agresivita, síla rovnající se obrům a to, že pokud se vystaví slunečnímu svitu, změní se na kámen. Můžou vypadat jako divocí lidé, ale i jako menší obři. Doufal jsem, že tady to bude ten první případ. Jen jednou jsem bojoval s půl-obrem, ale přežil jsem jen díky svému příteli, nechť jeho duše hoduje v síních Valhally po boku bohů. Vytáhl jsem brousek a položil ho na stůl, pak několik lektvarů a nakonec kus hadru. Vzal jsem svou sekeru a pomalými pohyby přejížděl brouskem po čepeli. Soustředil jsem se na každý svůj pohyb a přitom si odříkával zvláštní zpěv, který mě naučil jeden trpaslík, když se mnou prohrál v kostkách. Tento zpěv pomáhá ostření sekery a zlepšuje její průraznost. Když jsem ji naostřil, otočil ji a postup zopakoval u druhé čepele. Pak jsem vzal baňku se žlutým obsahem a namočil do ní hadřík. Hadříkem jsem pravidelnými pohyby rozetřel tekutinu po čepelích sekery. Lektvar ihned po dotyku ulpěl na kovu a vytvořil na něm nazlátlý povlak, který jemně zářil. Když byla sekera pokryta dokonale, odložil jsem lektvary. Vstal jsem a několikrát zkusmo máchl, její vlastnosti se nezměnily. Trpaslík, který mi ho prodal, tvrdil, že vydrží na čepelích týden a měl by po zásahu oběť pálit jako bych ji zasáhl hořící loučí. Zkusil jsem přiblížit prst k čepeli a opravdu, i na několik palců jsem cítil žár, který sekera vydávala. Potom jsem si znovu sedl a vytáhl z opasku svůj nůž, který jsem hadříkem taky několikrát přetřel. Nůž jsem vrátil do pouzdra na opasku a sekeru opřel o jeden z pilířů. Zkontroloval jsem štít a pak si šel lehnout. Dlouho jsem nemohl usnout, protože jsem si vzpomněl na Elu, která nedaleko usnula. Chvilku jsem pozoroval její rytmicky se zvedající a klesající hrudník, ale pak jsem si uvědomil, že takhle se nevyspím. Otočil jsem se zády k ní a snažil se myslet na nedávné střetnutí s draugrem, abych rychleji usnul.

Ráno mne probudila Ela. Její tvář se na mne přísně zahleděla, i když její oči se styděly. Vstal jsem a hodil na sebe kožešinu. Zavedla mě k Snorrimu, který žil v domě hned vedle hodovní síně. Jarl byl oblečen do obyčejné kožešiny a seděl za velkým dřevěným stolem uprostřed místnosti s ohništěm.
„Doufám, že jsi odpočatý. Pokud ses nerozhodl jinak, byl bych rád, kdyby ses o trolly postaral už dnes.“ Řekl s klidem Snorri a pohrával si se zvláštním prstenem.
„Nerozmyslel jsem si to. Vyrazím hned.“ Řekl jsem a odešel zpět do síně.
Tornu jsem ukryl do temného rohu síně, vzal jsem svou sekeru, jednu louč, nůž s křesadlem si dal za opasek a vyrazil jsem. Měl jsem v plánu porozhlédnout se po okolí a najít nějaké doupě nebo jeskyni, kde by trol mohl přebývat. Zvláštní bylo, že všichni mluvili o trollech v množném čísle. Z toho, co znám jsou trollové dost teritoriální a nestrpěli by jiného trolla ve své oblasti. Buď se vesničané spletli anebo jde o nějakou výjimku. Přehodil jsem přes sebe teplou medvědí kůži a vyrazil ven. Včerejší bouře jako by ani nebyla, slunce svítilo na modré čisté obloze a ve vesnici bylo slyšet čilý ruch sedláků. Několik z nich se u mne zastavilo a prohlíželi si mě od hlavy k patě, pak pokračovali ve svých činnostech. Zamířil jsem k východnímu okraji vesnice a dál směrem k lesíku na malém kopci. Sníh mezi domy byl uhrabaný a vyvezený ven z vesnice. Jakmile jsem se dostal za vesnici, sněhová závěj se zvedla do dvou sáhů. Slunce tavilo vrchní vrstvu sněhu, která vytvořila pevnou krustu, po které se dalo pohodlně chodit. Vyšplhal jsem se na sníh a vyrazil k lesíku. Sluneční záře přehlušila záři mé zbraně a tak jsem pro jistotu máchl sekerou do sněhu. V místech, kde se ho sekera dotkla, okamžitě roztál a vytvořil tak miniaturní roklinku, na jejímž dně byla louže, která začala znovu zamrzat. Vítr jemně foukal do mých zad. Ptáci se proháněli po obloze a užívali si teplejšího dne. Byl by to krásný den, kdybych byl obchodník směřující z města do města, ale já stále myslel na trolly. Vrtalo mi hlavou jak to, že je jich víc na jednom místě. A hlavně jestli je dokážu přemoci, když jich bude opravdu víc. Dostal jsem se až k lesu a vešel do něj, začal jsem ho prohledávat od jihu. Sledoval jsem stromy i sníh. I když včera v noci byla vánice, která smazala veškeré stopy, jeden nikdy neví. A větve stromů mohly být zlámané po průchodu trollů, protože trollové si hlavu nelámou tím, kudy mají chodit. Les nebyl velký, ale zatím žádná známka po přítomnosti trollů. Na severním okraji lesa jsem narazil na napůl zasněženou mrtvolu jelena. Měl rozpárané břicho a vnitřnosti vytekly ven. Sníh kolem měl růžovou barvu, takže jelen tu leží delší dobu, ale mráz ho uchoval v dobrém stavu. Velmi pečlivě jsem se rozhlížel a nakonec jsem si všiml několika zlomených větví ve směru na severozápad. Vydal jsem se tím směrem. U okraje lesa byl kopec trochu příkřejší a zlámané větve byly už téměř na každém stromě. Dokonce jsem narazil i na pár vyvrácených smrčků. Po chvíli hledání jsem narazil na díru do stěny kopce. Směřovala na sever. Světlo pronikalo jen několik sáhů hluboko, jeskyně byla vyhloubena do hliněného kopce a na některých místech se stěnami prodíraly kořeny stromů. Zapálil jsem louč a vydal se do nitra jámy, která se mírně svažovala. Do nosu mě udeřil štiplavý pach, který s každým krokem sílil. Trochu se mi z toho točila hlava, ale pomalu jsem si zvykal. Po chvíli se jáma začala rozšiřovat a plamen louče mi odhalil velký zvláštní balvan uprostřed. Spal. Pomalu jsem se k němu přiblížil. Seděl s koleny přitaženými k bradě. Jeho kůže vypadala, jako když se vyválíte v blátě a necháte ho uschnout, na některých místech z ní rostly malé houby a mech. Dlaněmi, které měl zkřížené na holeních, by dokázal obalit mou hlavu a rozdrtit ji jako ořech. Bradka z hnědozelených vousů mu sahala až skoro na zem. Podíval jsem se na jeho oči a ztuhl jsem hrůzou. Byly otevřené a upřeně mě sledovaly. Než jsem stihl pozvednout sekeru, natáhl ruku a odrazil mě od sebe. Přeletěl jsem několik sáhů dozadu a dopadl do prachu. Oba jsme se postavili na nohy. Byl velký asi tři sáhy, s postavou jako velmi mocný bojovník. Rozeběhli jsme se proti sobě. Sekl jsem. Cítil jsem tuhý odpor, když moje sekera narazila na jeho bok. Zasekla se do něj. Jednou rukou jí odrazil a tím mě shodil na zem. Louč mi vypadla z rukou. Všiml jsem si, že z rány po sekeře vytéká tmavá, hustá tekutina. Trol se na mě vrhl a začal drtit mé tělo svým. Nemohl jsem dýchat a s vypětím všech sil jsem ho odhodil na stranu. Postavil jsem se. Chytil mě za kotník a drtil mě obrovskou silou, pak mě strhl na záda. Skočil nade mě a napřáhl pěst. Nastavil jsem mu sekeru čepelí napřed. Udeřil, ale rychle pěst stáhl. Na obličej mi skápla hustá tmavá tekutina, která studila jako led. Rychle jsem vstal a znovu udeřil. Chytil mou sekeru a vytrhl mi ji. Využil jsem setrvačnost a vrazil do něj. Bylo to jako narazit na skálu. Trochu zavrávoral. Chytil mě za rameno a odhodil stranou. Dopadl jsem o pár sáhů dál. Otočil jsem se a při tom vytáhl nůž z opasku. Už se na mě řítil a křičel při tom, jako když se ze skály řítí lavina. Odvalil jsem se stranou. Za mnou se ozvala dunivá rána. Rychle jsem vstal a bodl ho do zad. Zařval, až se jeskyně otřásla. Nechal jsem nůž jeho zádech a vrhl se pro svou sekeru. Cítil jsem, jak mi těsně za zády proletěla jeho ruka. Sebral jsem sekeru a z otočky sekl naslepo. Trefil jsem ho pod napřaženou rukou do hrudi. Zavrávoral a spadl na zem. Ztěžka jsem oddychoval a setřel si ledovou trolí krev. Přistoupil jsem k ležícímu trollovi. Pozvedl jsem sekeru a jedním sekem mu usekl hlavu. Ledová krev se vyřinula z krku a vytvořila velkou louži. Vzal jsem hlavu za vousy a zvedl do vzduchu, byla velmi těžká. Odložil jsem ji. Sehnul jsem se k němu a vytrhl svůj nůž. Sebral jsem louč, sekeru si zavěsil do zad a znovu vzal jeho hlavu. Pomalu jsem se vydal ven. Cítil jsem bolest v rameni a hrudníku, cítil jsem v nose krev, která mi stékala po vousech. Najednou se za mnou ozvalo mručení a dupot. Podíval jsem se na hlavu v mé ruce, ale ta byla mrtvá. Pomalu jsem se otočil. Na mě se řítil další trol, byl menší, ale o to rychlejší. Okamžitě jsem se otočil a rozeběhl k východu. Slunce, které se sklonilo k západu, dosáhlo kus do jeskyně a bylo už jen několik sáhů ode mne. Podle zvuku kroků byl trol jen kousek za mnou. Louč jsem trhnutím hodil za sebe. Ozval se ohlušující řev a dupot zpomalil. V duchu jsem poděkoval všem bohům. V nastalé temnotě jsem zakopl o nějaký výstupek. Spadl jsem na zem a trolí hlava se odkutálela za hranici světla. Začala šednout a mech usychat. Postupně zkameněla a houby i mech z ní opadaly. Rychle jsem se vyhrabal na nohy a znovu se rozeběhl, ale mocná rána do zad mě znovu položila. Když jsem natáhl ruku, dosáhl jsem na sluneční svit. Snažil jsem se tam doplazit. Uchopil mě za nohu a zatáhl zpět. Chytil jsem svou sekeru a obrátil se na záda. Udeřil jsem obouruč. Trol ráně nastavil paži. Sekera do ní udělala zářez a odrazila se zpět. Rychle jsem se převalil na břicho, postavil se a vyběhl k východu. Trol se rozeběhl za mnou. Když jsem byl pár kroků od slunečních paprsků, skočil jsem. Dopadl jsem vedle hlavy prvního trolla a otočil se. Druhý trol zabrzdil, ale ne dostatečně. Jeho noha se po koleno vnořila do slunečního světla. Okamžitě znehybněla a ztvrdla. Trol zakřičel bolestí a svalil se. Pokusil se vyhrabat na nohy, ale nedokázal to. Vstal jsem a chytil ho za zkamenělou končetinu. Byla tvrdá jako skála. Vší silou jsem se zapřel do země a zatáhl. Trol se posunul a já dopadl na záda. Na stropě jeskyně jsem si všiml rudé L-runy. Nebyl jsem si jistý, jestli tak zvláštně světélkovala kvůli odrazu světla nebo svým světlem. Neměl jsem čas to zkoumat. Vstal jsem. Trol byl po pás ve slunci a jeho nohy se nehýbaly. Znovu jsem ho chytil a zatáhl. Snažil se rukama něčeho zachytit, ale ztrácel sílu. Naposledy jsem zatáhl, až celé jeho tělo zkamenělo. Usekl jsem mu hlavu. Nevyřinula se žádná krev, ale do všech stran se rozletěly úlomky kamene. Znovu jsem si prohlédl zvláštní runu. Byla podobná té na prstenu a vypadala jako by byla do stěny vypálená. Zvláštní runa vyzařovala temně rudé světlo. Nevěděl jsem, co s ní dál a tak jsem vzal obě hlavy a vydal se kulhaje zpět k vesnici. Slunce už skoro zmizelo za obzorem.

Dorazil jsem do velké síně, která byla opuštěná. Hlavy jsem hodil na stůl a sedl si na jednu z lavic. Sundal jsem si vrchní oblečení. Z torny jsem vytáhl rudý olejíček a kápl si ho do dlaní. Vetřel jsem si ho do namodralého ramene, sykl jsem bolestí při každém přejetí rukou. Znovu jsem si ho nakapal do rukou a rozetřel si ho na hrudník. Do síně vešla Ela. Když spatřila hlavy, upustila konev s olejem a vyjekla. Pak se podívala na mně a trochu se uklidnila. Přišla ke mně a ustaraně si prohlížela modřiny na mém těle. Vzala ze stolu olejíček a začala mi mazat záda. Její ruce se mě jemně dotýkaly. Skoro jsem necítil bolest zad. Myslel jsem na její křivky a zápasil s chutí se otočit strhat z ní šaty. Abych přišel na jiné myšlenky, vyhrnul jsem si nohavici a podíval se na kotník, který mě bolel ze všech zranění nejvíc. Vetřel jsem si do něj olejíček, a když skončila i Ela, narovnal jsem se. Pocit úlevy se dostavil okamžitě. Postavil jsem se a otočil. Uhnula před mým pohledem stranou, ale nakonec se mi podívala do očí. Utopil jsem se v jejích tmavomodrých očích podobných mořské hlubině. Nesměle se usmála a mne polilo příjemné teplo. Natáhl jsem svou špinavou drsnou ruku a zlehka ji pohladil po tváři. Políbila mě do dlaně a na její tváři zůstala čmouha od mých prstů. Cítil jsem pod nimi teplo její jemné pokožky.
„Halthore, ty jsi už tady?“ ozval se Snorriho hlas za mnou.
Rychle jsem se otočil. Snorri se skláněl nad hlavami na stole s výrazem znechucení.
„Vidím, že jsi to zvládl. To jsem nečekal. Jsme ti velice vděční a na tvoji počest vystrojíme hostinu, kterou tato vesnice ještě nezažila.“ Řekl, usmál se, otočil se na patě a zmizel ve svém domě dřív, než jsem stihl něco namítnout.
Kolem mě se pak protáhla Ela, sebrala rozlitou konev a následovala jarla. Oblékl jsem se do své kožešiny a své věci odložil za jeden z pilířů. Sedl jsem si na místo vedle jarla a čekal. O několik okamžiků později do síně vběhly ženy s mísami jídla, olejem na louče, vodou a pivem k pití a začaly s přípravami. Občas si s pohledem na mne něco špitly a pokračovaly v práci. Únava mě zmohla a na chvíli jsem usnul. Probudil jsem se, když přišel jarl a ostatní muži a začali obsazovat lavice. Hlavy trollů byly pryč. Když se lomoz uklidnil, jarl vstal.
„Uspořádal jsem hostinu, na oslavu hrdinského činu Halthora syna Brandrova. Nasadil svůj život, aby zbavil naši vesnici prokletí v podobě dvou trollů. Podstoupil toto nebezpečenství a přinesl jejich hlavy.“ Pronesl a gestem ukázal na sloup nad sebou. Když jsem se tam podíval, visely tam obě hlavy přibité k pilíři. „nyní je naše vesnice zase bezpečná. Sám Odin nám poslal Halthora na pomoc. Halthore, děkujeme ti a zde je tvá odměna.“ Podal mi prsten a malý měšec s mincemi. „Ale teď jezme a pijme do syta, protože bohové se na nás usmívají a naše vesnice bude znovu prosperovat. Potom nám Halthor, náš zachránce určitě povypráví, jak skolil obě obludy.“ Řekl jarl a začala hostina.