Začátek konce - 1. část

Znovu jsme vyhráli. Spálili jsme další osadu na jih od naší. Bránili se dobře, ale bohové stáli při nás. Zabil jsem pět urostlých bojovníků a utržil jen sečnou ránu přes břicho a několik malých šrámů. Večer jsme dorazili zpět do naší osady i se vší kořistí a otroky. Naše ženy nás vřele uvítaly a hned začaly připravovat hostinu ve velkém sálu. Sif na mne čekala v našem domě. Když jsem vešel, první koho jsem potkal, byla Ragnbjorga, kněžka bohyně Frey, stařenka se na mne usmívala. Když jsem Sif před čtyřmi dny opouštěl, bříško už bylo velké a zdálo se, že co nevidět porodí. Rychle jsem se rozeběhl do vedlejší místnosti a kněžku skoro srazil. Sif ležela v hromadě kožešin a v rukou svírala tiché dítě. Podobala se bohyním. Tmavé vlasy jí v pramenech stékaly až k bokům, její jemný obličej byl zpodobněním křehkosti. Tělo měla zahalené v kožešinách, ale já věděl, jak vypadá, krásné křivky, které nenechají chladného žádného muže v osadě. Přešel jsem k ní a pohladil ji po vlasech. Usmála se na mě.
„Je to chlapec, Hallthore“ řekla tiše.
Srdce mi zaplesalo. Sif mi porodila pokračovatele rodu. Zrovna spal. Opatrně ho odložila a políbila na čelo. Vstala, objala mě a políbila. Pocítil jsem její teplé, plné rty. Trochu jsem sykl, když mi zatlačila na břicho. Podívala se na mne s ustaraným výrazem a došla k polici, odkud vzala baňku s červeným obsahem. Já si mezitím sundal kožešiny z ramen a svlékl lněnou kazajku. Krev v ráně byla zaschlá. Sif nahřála krátký nůž v ohništi a pak jím rychle a obratně vyčistila ránu. Zaťal jsem zuby, žár se mi dral celým tělem. Cítil jsem, jak mi na čele vyrazil pot. Když přestala, uvolnil jsem se a oddychl si. Červeným olejíčkem mi pak celou ránu potřela a nakonec obvázala čistým hadrem. Uvědomil jsem si silnou únavu, lehl jsem si a téměř okamžitě usnul.

Probudila mě Sif svým polibkem.
„Vstávej, za chvíli začne hostina“ řekla a znovu mě políbila.
Vstal jsem, oblékl se do čisté kazajky a vydal se do velkého sálu. Do jeho vchodu už vcházelo několik mužů. Sál byl dlouhý sto sáhů a široký třicet. Byl osvětlen loučemi na pilířích. Na nosných sloupech visely praporce našeho jarla Egilla, černý havran na rudém poli. Síni vévodil dlouhý dřevěný stůl, plný různých pokrmů a pití. Sálem se linula vůně pečených kanců a vysoké zvěře, medoviny a piva. Většina mužů už seděla na svých místech a bavili se o vítězné bitvě. Sedl jsem si vedle svého dobrého přítele Ariho. Pozdravili jsme se pokyvem hlavy. Otrokyně nám nalily medovinu. Když dorazili poslední muži, sál ztichl. Jarl se postavil v čele stolu. Jiného jarla za celý život nepamatuji a podle toho vypadal. Vousy a vlasy měl šedé a svaly už celkem ochablé, ale jiskra v jeho očích dávala tušit sílu a moc, kterou kdysi vládnul. Posledních několik nájezdů, se místo něj účastnil jeho syn, který brzy převezme místo svého otce.
„Bojovníci, Odin nám dopřál další vítěznou bitvu.“ Promluvil mocným hlasem. „Všichni jste bojovali chrabře a několik z vás více než to. Chci připít vám všem, kdož jste tu i těm kdož nyní hodují ve Valhale po boku bohů. Jezte, pijte a veselte se. Ale nejdříve poděkujme bohům, kteří nám dopřáli toto vítězství. Ódinovi za jeho ochranu, Thórovi za sílu jež nám propůjčil i ostatním Ásgardským bohům. Zatímco jste byli pryč, objevili se tu vyslanci ze severu, přinesli četné dary a požádali nás o pomoc proti jejich nepříteli. Tím nepřítelem je Erik.“ Sálem to zašumělo a jarl udělal odmlku, aby dodal svým slovům dramatičnost. „Ano je to on, ten, který zpustošil náš původní domov a vyhnal nás sem do neúrodné krajiny. Myslím si, že teď už jsme dost silní na to, abychom pomstili naše otce a matky, které Erik zavraždil. Pozítří začneme s přípravami na odchod a za pět dní se ti nejudatnější z vás vydají na sever a s pomocí bohů zničí krutého Erika. A teď hodujte“ ukončil svůj proslov a posadil se.
Všichni ještě chvíli stáli v šoku, ale nakonec se posadili a začaly hody. Přemýšlel jsem nad chystanou výpravou a nepřítomně jedl kus kančího. Nezažil jsem Krvavou noc, jak se tomu u nás říká, ale každý věděl, o co jde. Erik v čele jeho armády jedné noci zpustošil naši osadu na severu a jen několik lidí se zachránilo neslavným útěkem. Erik vraždil všechny. Ničil vše, dokonce i chrám, který jsme měli zasvěcený Ásům. A doslechli jsme se, že to stejné udělal i s dalšími osadami, ale dokonce i s městy, které jsou vesměs neutrální a obchodnická centra. Celý kraj z něj měl strach a teď znovu útočí. Ale neuvěřitelné je, že Krvavou noc pamatuje jen Egill a to jako malý chlapec. Takže jak je možné, že Erik stále žije? Musí to být seschlý stařec. Už z něj nemůže jít takový strach jako dřív. Nebo je to jeho stejnojmenný syn. Z přemýšlení mne vyrušil Ari.
„Myslíš, že vyberou i nás?“
„Já doufám, že jo. Chtěl bych to být já, kdo zabije Erika a přinese jeho hlavu zpátky sem.“ Odpověděl jsem mu odhodlaně.
„A hlavně bych chtěl vidět, jak to vypadá ve městech na severu, prej tam žijou lidi a trpaslíci na jednom místě a dají se tam pořídit mnohem lepší zbraně než ty, co máme tu. A taky kouzelný předměty.“ Doplnil mě Ari.
Upil jsem lahodnou medovinu a znovu se zamyslel. Byl jsem si jistý, že vyberou mě a doufal jsem, že Ariho taky, byli jsme přátelé už od dětství, vždycky jsme se mohli jeden na druhého spolehnout. Nedokázal jsem si představit, že bych se bez něj vydal do útoku. Byl dobrý s oštěpem a vždy ho zajímaly věci kolem magie. Myslím, že se dokonce naučil od místního kněze zapálit oheň pouhou myšlenkou. Vždycky mu tyhle věci šly. Mě magie spíš děsí, nemám rád nepřítele, který není ozbrojen a dokáže zničit třeba celou osadu. Není nad pořádnou sekeru. Člověk hned ví na čem je.

Hostina byla v plném proudu, pilo se, jedlo, bardi pěli nové písně o slavném vítězství. Vyprávěly se příhody, které každý slyšel už stokrát, ale i tak jsme je poslouchali se zájmem. Nad ránem jsme se s Arim vypotáceli z už poměrně ospalého sálu, a vydali se do svých domovů. Tam jsem se svalil vedle spící Sif a tvrdě usnul. Ráno jsem rychle snědl chléb s ovčím sýrem a vyrazil na sněm. V síni už byla většina mužů a živě debatovali o tom, koho jarl vybere na výpravu. Byl jsem nervózní, přál jsem si být jedním z bojovníků, kteří budou vybráni. Konečně Egill vstal a odkašlal se, sál ztichl.
„Bojovníci, dnešní noc jsem probděl a rozmlouval s bohy, aby mi pomohli vybrat ty nejlepší z vás. Dospěl jsem k šedesáti jménům. Ti, které jsem vybral, se pozítří vydají na pět dní dlouhou cestu na sever, kde dorazíte do města Thorshus. Tam se přidáte k armádě složené z mnoha dalších bojovníků z ostatních osad. Společně pak zaútočíte na hlavní sídlo Erika a jeho rodiny. Ta skupina, která prý přinese jeho hlavu, získá nové zbraně a vybavení pro svou osadu. A teď jména těch, které jsem vybral.“ Jarl se zhluboka nadechl a začal vyjmenovávat jednotlivé bojovníky. Už byl skoro u konce a nás s Arim ještě stále nejmenoval. Začal jsem zoufat a bylo mi to líto, ale nakonec jako dva poslední jmenoval nás dva. Radostí jsme se objali a smáli se jako šílení. Ulevilo se mi, ale téměř okamžitě jsem začal myslet i na to, že to bude mnohem náročnější než všechny ostatní výpravy a možná se z ní nevrátíme. Pak jarl ještě dodal. „Ti, které jsem nevybral, zůstanou zde a budou bránit naši osadu proti případným nájezdům. Nikdy nevíte, jestli někteří z okolních jarlů nevyužijí příležitost. A teď se běžte připravit na cestu.“ Dokončil a všichni se pomalu vytrousili ze sálu.

Druhý den jsem se ráno oblékl do nejlepší kazajky a kalhot. Přes ramena si přehodil vlčí kožešinu, kterou jsem sepnul bronzovou broží. Sif pro mě přišla. Byla oblečená do zelených šatů a vlasy měla sepnuté zlatou sponkou, která v jejích havraních vlasech zářila. Sif vyzařovala dobrou náladou. V náručí držela mého syna. Přešli jsme do velké síně. V ní už čekali všichni ze vsi. Stoly byly odsunuté na bok. Uprostřed byla vytvořena ulička a na jejím konci čekal jarl a náš kněží s pohárem vody. Přešel jsem k nim a otočil se k Sif, ta položila syna přede mě. Prohlédl jsem si ho a pak kývl na kněze. Zvedl ho a vložil do mých rukou. Udělal nad ním znamení kladiva boha Thora, čímž ho žádal o ochranu. Pak namočil prsty do poháru a potřísnil synovu hlavu. Pozvedl jsem ho a podíval se na něj, jak se rozhlíží udiveně kolem.
„Dávám mu jméno Ásulfr. Nechť tě bohové chrání.“ Pak jsem ho podal Sif. Jarl přistoupil, udělal také ochranné znamení. „Vítej Ásulfre nechť bohové vedou tvé kroky a svými činy přispěješ ke cti svojí, svého otce i naší osady.“ Řekl a všichni kolem se usmívali a síň začala šumět. Ásulfra jsme odnesli domů. Večer se odehrála další hostina na počest nového člena vesnice.

Přípravy na cestu skončily. Ráno jsem vstal a přichystal si posledních pár věcí. Znovu jsem zkontroloval svou tornu, oboustrannou sekeru, kterou jsem zdědil po otci, kulatý dřevěný štít, kroužkovou košili, železnou helmu s chráničem na nos a teplé silné boty z kůže. Ještě jsem si za opasek zasunul svůj tesák a se Sif vyrazil na shromaždiště. Dorazil jsem tam spolu s posledními muži. Přišli nás vyprovodit všichni z osady. Objal jsem Sif a vášnivě ji políbil, nechtěla mě pustit, ale nakonec povolila své sevření.
„Ódin tě provázej, Hallthore, uvidíme se za dva týdny. Miluji tě“ řekla a z očí se jí vyhrnuly slzy.
„Neboj se, vrátím se a přinesu našemu rodu slávu. I já tě miluji.“ Odpověděl jsem jí a pohladil ji po tváři.
Skupina se pohnula a já se vydal s nimi. Vyprovázel nás nářek žen a zpěv kněží. Ještě několikrát jsem se ohlédl, abych viděl Sif, která už naprosto propadla pláči. Dohnal jsem Ariho, který šel vpředu skupiny.
„Už se těším, až dorazíme do toho města.“ Nadhodil.
„To i já, ale trochu se obávám toho, co přijde. Takovou výpravu jsme ještě nepodnikali.“
Před námi bylo dobrodružství, které nikdo z nás nikdy nezažil. Myšlenky mi těkaly od nadcházejících dnů k tomu, co řekl Egill i údálostem v posledním týdnu.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/