Tak zlí...
Divoké větry houpaly vytáhlými stromy v obrovských výškách. Zmrzlou zem pokrývala vrstva sněžného prášku. Zimní sluníčko házelo zářivé paprsky, odrážející se v tom lesklém a krystalickém sněhu, avšak nehřálo. Nenašli byste nikde jediného zajíce, lišku, jelena, losa či medvěda. Všichni tvrdě spali hlubokým, zimním spánkem a pokud ne, byli pryč. Přesto se nedalo mluvit o klidu.
Ozvala se obrovská rána. A to ne první. Běžela jsem, nezastavovala se, ať se dělo cokoli. V tlamě jsem pevně, ale opatrně, držela za zátylek svého malého vlčka. On jediný přežil.
Mým už více než hodinovým během se mé tlapky unavovaly a byly těžší a těžší. Taky vlček nebyl nejlehčí a ještě do toho se začal zmítat. Už ho nebavilo, pořád tak bezmocně viset.
I když jsme neměli času nazbyt, zastavila jsem se a pomalu rozevírala čelisti, lehce svírající kožíšek vlčka za krkem. Normálně by hned utekl si hrát, ovšem teď se jeho slabé pacinky podlomily a on skončil čumáčkem ve sněhu. Pak se s námahou vyhrabal do sedu. Už jsme dlouho neměli potravu. Pro vlčka to bylo určitě těžší, než pro mě.
Jediné, co teď vidím před očima, je smrt. Jak mi ti zlí lidé, pytláci, zabili milovaného vlčího druha. Jak mi vyvraždili zbytek dětí, sourozenců toho malého vlčka. Zbyl jen on, který vlastně pomalu, ale jistě, také umíral.
Znovu vzduchem prosvištěl ten zvuk, když se vystřelí z zbraně. Já už ale neměla sílu nést vlčka dál a on byl příliš slabý na to, aby šel po svých. Z posledních sil jsme se doplazili do křoví poblíž. Zalezla jsem mezi tu spletici větví, ze kterých se na mě snesla sprška toho bílého, ledově studeného prášku. Vlček se zachumlal do srsti u mého boku a po chvilce usnul. Slunce už dávno zapadlo a nechalo nás napospas černočerné tmy noci, osvětlované pouze zářením krystalků sněhu. Následovala jsem vlčkova příkladu a alespoň na chvíli se pokusila, odpočinout si spánkem.
Ráno se obrátil vítr. Vál směrem od pytláků – takže jsem zřetelně cítila psy, kteří neúnavně sledovali naši stopu. Donutila jsem své promrzlé tělo vstát. Vlček vedle mě se však nepohnul. Byl ledový, ani jeho tělíčko se nezvedalo jako vždy, když dýchal. Věděla jsem, že už nikdy nevstane. Byl mrtvý. Přes noc zmrzl.
Zahalila mě panika. Poslední člen mé rodiny, mé děťátko, umřel. Neměla jsem nikoho. Jediný, kdo stále stál věrně při mně, byl strach. Strach a po jeho boku bolest. Ti dva mě neopouštěli.
Opět jsem se chtěla vydat na cestu. Nestačila jsem se divit, jak těžký již pro mě pohyb byl. Připadala jsem si lehká jako listí, plovavě se na podzim snášející ze stromů, ale byla to taková nepříjemná lehkost. Taková, která vyvolávala pocit, jako bych byla jen z kostí. Jen z kostí a kůže.
Ach, kdy jsem naposledy cítila tu chuť, tu chuť čerstvého a teplého masa? Týden? Dva? Víc? Netuším. V duchu jsem pomyslela na vlčka, jež jsem nechala opuštěného v tom křoví. Ne, přece nesním své vlastní dítě, ač mrtvé! Otřásla jsem se, abych tu ohavnou myšlenku vyhnala.
Chtěla jsem běžet. Utíkat pryč od pytláků a hrozné smrti, co nejrychleji by to šlo. Ale nemohla jsem. Chyběla mi na to síla a energie. A popravdě – možná, že mi na to chybělo už i pohybové svalstvo. Tak jsem se alespoň cítila. A bez svalů, určených, aby přiměly tělo k pohybu, se přece nedalo utíkat, ne?
Ozval se ohlušující výstřel. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Dopad, po tom poskočení, mé nohy nevydržely a já se snesla na bok do sněhu. Nádherného, třpytivého, ale zároveň ledového a malé vlčky zabíjejícího sněhu. Už jsem neměla sílu, zvednout se.
Po větru jsem psy cítila stále víc a víc. Přibližovali se, nebylo pochyb. Zvedla jsem hlavu a koukala za sebe, hledala jsem jakýkoli náznak pohybu, mezi těmi majestátními stromy lesa. A ano; opravdu se tam někde ze tmy vynořovaly postavy. Ach, já vím, co přijde. Umřu. Kvůli lidem. Nic jsem jim nikdy neprovedla, opravdu nikdy! A moje rodina také ne. Ale oni přesto přišli. Vydávali ty odporné zvuky těmi černými věcmi, kterými vyvraždili zbytek mé již dost hladovějící rodiny. Zastřelili jimi mého vlčího druha, mou lásku. A pak i naše děti. A ti ochočení vlci je poslouchali na slovo. Ještě k tomu je k nám ochotně vedli. Jsou hanbou našeho rodu. Copak v sobě už nemají špetku hrdosti? To jim dělá takovou radost, dávit tvory se stejnou krví předků?
V duchu jsem pocítila mlhavou naději, že ti psi nakonec pocítí úctu, k tvorovi téměř stejného rodu, a nezabijí mě jen kvůli lidem. Možná…
Položila jsem hlavu do sněhu, protože začala těžknout, jak mi vyprchávaly poslední zbytky energie. Celým tělem mi prostupoval mráz. Zdálo se mi to, nebo jsem pomalu ztrácela schopnost pohybu? Schopnost řídit své tělo? Nešlo to, jakoby už nebylo moje. Jakoby už mé tělo umřelo a pouze má mysl prodělávala poslední okamžiky.
Oni se přibližovali. Skoro jsem slyšela křupání zmrzlého sněhu, jak běželi ke mně. A pak mě ti psi přesvědčili o tom, že kvůli lidem přišli o veškerou hrdost; doběhli ke mně a zabořili ostré zuby do mého bezvládného a promrzlého těla. Jestli jsem si myslela, že už nikdy nic neucítím, mýlila jsem se. Zřetelně mým tělem prostupovala bolest, jak se do mě psi zakusovali a trhali hlavou. Z posledních sil jsem dokázala zavrčet, ale vysloužila jsem si tím jen to, že se mi jeden ze psů zahryzl do tlamy. Naplňovala mě ostrá bolest. Pohled se mi rozmlžoval a já viděla jen zvětšující se červenou skvrnu ve sněhu a ty ochočené vlky, zuřivě mě trhající, oddaně kvůli lidem.
A pak již ti pytláci doběhli k nám.
Postavili se přede mě, jak jsem podle obrysů poznala. Namířili na mě tu černou věc a já bych přísahala, že přes tvář toho člověka přeběhl zákeřný a šílený škleb. Potom vystřelil.
Na zlomek vteřiny jsem uslyšela tu ohlušující ráno z největší blízkosti, co jsem doteď zažila. A pak už bolest ustoupila. Vrčení psů a jejich trhání mým tělem ustalo. Vše skončilo.
Hodní lidé se prý dostávají do nebe, ti zlí se škvaří v pekle – položila bych život za to, aby se tam ti pytláci dostali a už takhle neublížili žádnému tvorovi! Ach, já už ale vlastně o život přišla, že?
Tvorové se ctí a hrdostí – tedy vlci a jiná zvířata – nechodí ani do nebe, ani do pekla. Mají své vyhrazené místo; Duhový most. A psy, ty ochočené vlky beze cti, ty by tam nikdy nepustili! Alespoň ne ty pytláků.
A teď to přišlo. Již nastal ten čas, abych Duhový most poznala také. Ale popravdě – je to opravdu tak zlé? Během života cítíte ten mráz ze sněhu, nebo i jen ze vzduchu. Najíst se, to je skoro nemožné. A všechny ty hrozící nebezpečí…
A Duhový most? Horké sluníčko vám tam praží do srsti téměř neustále. Jídla je tam nespočetně, ani se nemusíte namáhat lovením – to jídlo prostě máte. A nepřátelé? Žádní. Žádné hrozící nebezpečí – vždyť jste přece mrtví.
Najednou se mi obraz začal rozjasňovat z té černočerné tmy. Louky, ty nekonečné louky, plné barevných květin. Nebe modré jako průzračně čistý oceán. Vůně jara, svobody a místa, kde není bolest. Uprostřed louky protékající azurová říčka, prozpěvující si píseň vody. A oblohu rozdělující nádherně čtyřbarevný pás, vyvolávající podvědomou radost. To celé byl jeden obrovský, nezměřitelně obrovský most.
Duhový most.
Z dálky ke mně přicházelo šest postav. Pět malých vlčků, šťastně poskakujících a hrajících si své dětské vlčí rvačky. A jejich otec, můj druh a má láska. Všem se jim srst zlatě leskla díky hřejícímu sluníčku. Mířili ke mně, aby mě zaplavili láskou a já jim to oplácela.
Ne, umřít není tak strašné.
|