Skořápka

„Kde to u všech běsů je?“ procedil skrz zuby muž, který už hodnou chvíli chodil sem a tam mezi polozemnicemi a řídkým remízkem. Sem tam šlápl do břečky z čerstvě roztátého sněhu a občas dupl na vystouplý drn.
„Nemůžeš jí najít, co?“ ozvalo se z větví nejbližšího stromu.
Muž prudce zvedl hlavu. „A jéje,“ řekl nepříliš nadšeně. „Ty jsi tady zase? A já doufal, že přes zimu zmrzneš.“
„Netěš se. Mně zima problémy nedělá. Na rozdíl od tebe, jak sleduju.“ Z větve se ozvalo zazývání. „Být tebou, kouknu se k vývratu.“
Muž něco nevrle zavrčel a vydal se k spleti kořenů trčící k nebi. A v roztrhané zemi konečně našel, co hledal. Poklekl do bláta a tiše proklel všechny bohy, které znal.
„Neříkal jsem ti na podzim, že tady nemáš tu obilnici dělat?“
„Víš co? Nech si ty svoje rozumy, já se dokážu obejít bez nich,“ zakřičel muž směrem k nejbližšímu stromu.
„Nepovídej!“ ozvalo se přesně z druhé strany a na široké větvi se objevilo šupinaté stvoření. Bylo hnědé a v nesmělých paprscích jarního slunce se zlatě lesklo. „Mám takový utkvělý pocit, že mě budeš velice brzy potřebovat,“ řeklo a ladně se protáhlo. „Víš stejně dobře jako já,“ pokračovalo po chvíli, „že jako věštec nestojíš za nic. Nebýt mě, už tě dávno vyloučili z rodu. Musel bys s hanbou táhnout a žádat o přijetí jinde. A s tvými kvalitami bys hledal hodně dlouho,“ ušklíblo se.
Muž mlčel. Věděl, že stvoření má pravdu. Tedy skoro. Sám dobře věděl, že široko daleko patří k nejlepším věštcům. I když to nebylo příliš povzbudivé. Široko daleko sídlily totiž jen dva malé rody a ty věštce neměly. Většinou využívaly jeho služeb. Povzdechl si.
„Hej, věštče!“ ozvalo se za ním. Otočil se. Od vesnice přicházel chlapec a už z dálky hlásil: „Ptá se po tobě stařešina. Prý je to naléhavé.“
Muž si povzdechl. „Vyřiď, že hned přijdu.“

Věštec vstoupil do chaty. Na nízkém lůžku tam ležel stařešina rodu. Slabé scvrklé ruce spočívaly klidně na přikrývce a vrásčitá tvář vyzařovala smířenost se smrtí. Věštec tiše zakašlal. Stařešina otevřel oči. Ty oči jako by patřily někomu jinému. Jako by v těle starce byl uvězněn člověk plný síly, připravený bojovat se všemi nástrahami života.
„Prý jsi mě volal,“ řekl věštec.
„Ano, volal,“ řekl stařec překvapivě silným hlasem. „Pověz mi, jak to vypadá se zásobami.“
„Právě jsem byl otevřít jednu z obilnic u lesíka. Všechno obilí je zničené. I když jsme ji na podzim pečlivě připravili a utěsnili, dostala se do ní voda. Všechno shnilo. Myslím, že všechny zásoby v této části jsou pryč. Už teď máme sotva dost na osetí obvyklých polí. A k jídlu toho už také moc nezůstává.“ Věštec se odmlčel.
„Myslím, že to bude velice zlý rok. Na to nemusím být věštec, abych to poznal. Není obilí, zima byla dlouhá, jaro je chladné a zvěře málo. Nemáme nic, za co bychom mohli zásoby nakoupit nebo vyměnit. Bohové se na nás hněvají,“ řekl věštec a sklonil hlavu. Opravdu netušil, jak tohle jejich rod zvládne. Bude muset doufat, že se některý z bohů slituje a trošičku mu napoví.
„Promluv s duchy,“ ozval se z lůžka stařešinův klidný hlas. „Vím, že já sám se brzy k duchům předků připojím, ale dříve než si mě Morana odvede, chci vědět, že je náš rod v bezpečí,“
Věštec mlčky přikývl a odešel do své chaty, aby si přinesl kouzelné byliny a další nezbytnosti k věštbě. Když vešel dovnitř, zaklel. Stvoření se z remízku přesunulo k jeho ohništi a netvářilo se, že by chtělo odejít.
„Co tu chceš?“ zavrčel věštec a podíval se na tvora velice ošklivým pohledem.
„Myslel jsem, že chceš mluvit s duchy,“ prohlásil tvor klidně. „Myslím ale, že mluvit se mnou je daleko méně namáhavé a daleko víc příjemné. Navíc duchové jsou hloupí. To je samé kvílení a naříkání a skučení, a když se ti z nich podaří vymámit nějakou informaci, tak je to vždycky jiná než zrovna potřebuješ. Zeptej se mě. Třeba ti poradím.“
„Tebe? A co ty jsi vlastně zač?“chytal se stébla věštec, protože si vůbec nebyl jistý, že nějaké duchy dovede přilákat.
„S hodně velkou, ale opravdu velkou dávkou představivosti bych se dal označit jako duch. Já sám ale dávám přednost označení drak. Hm. Vidím, že nevíš, o co se jedná. Ale to nevadí. Třeba ti to jednou vysvětlím,“ prohlásil drak a našel si u ohně pohodlnější místečko.
„Tak povídej, co ti chtěl stařešina? Anebo ne, mlč, já to stejně vím. Chtěl vědět, co máte dělat. Špatně už bylo, ale takhle ještě ne. A to nemluvím o tom, co nikdo z vás ani netuší a ani vám to nebudu říkat, zbytečně bych vás děsil,“ spustil drak a při tom se škodolibě kochal pohledem na konsternovaného muže.
„Když toho víš tolik, bude pro tebe jistě hračkou prozradit nám, co máme dělat,“ ušklíbl se pro změnu věštec.
„Jistě že vám poradím. Proto jsem tu. Ale nebude to zadarmo,“ řekl dráček a podíval se přimhouřenýma očima na muže.
„Aha. Já si to hned myslel,“ utrousil muž. „Co chceš?“
„Nejdřív chci vědět, jak ti mám říkat, protože na věštce tak jako tak nevěřím.“
„Jsem Boryna,“ odpověděl muž a ani se moc neurazil. „A jak mám já říkat tobě?“
„Něco si vymysli. Já na jménech nelpím. Stejně bys to moje neuměl vyslovit,“ řekl dráček maličko smutně.
„Tak ti tedy budu říkat Lešij. Stejně si myslím, že jsi jeden z jeho služebníků.“
Dráček vypustil obláček dýmu. „Chm. Lešij. Já, a jeho služebník. To ti tedy pěkně děkuju. Ale lepší něco než nic. Budiž, budu Lešij.“
„A co tedy chceš za tu svou radu?“
„To ti řeknu, až si mojí radu vyslechneš. A já ti nic neřeknu, pokud mi neslíbíš, že mi vyhovíš.“
„Nechceš něco přehnaného, třeba můj život nebo lidskou oběť, že ne?“ zeptal se Boryna opatrně.
„Ne, lidské maso chutná odporně. Já radši ptačí nebo králičí maso. A neboj se, nebudu chtít nic nesplnitelného.“
„Dobrá, máš moje slovo, že ti dám, oč požádáš,“ řekl věštec nejistě.
„A já tvoje slovo přijímám. A kdybys ho náhodou nesplnil, tak věř, že bych tě dokázal přinutit změnit názor,“ prohlásil Lešij klidně.

„Tvá rada je dobrá,“ řekl mnohem později stařešina. „Avšak přináší sebou mnoho úskalí. Nemůžeš nutit nikoho, aby opustil svůj domov. Já sám si přeji zemřít tady a být pohřben po boku předků. Jdi, milý věštče, a ptej se tady i u sousedních rodů, kdo by s tebou chtěl odejít. A teď mi řekni ještě jednou, co ti duchové poradili.“
Boryna se pohodlněji usadil na nízké lavici a spustil: „Na světě je mnoho řek a mnoho hor, v hlubokých lesích žijí nejpodivnější tvorové a mezi tím vším žije spousta podivných lidí. Někteří jsou mírní, jiní bojovní, někteří pěstují obilí, jiní putují se stády… Jsou různí, jako je různá jejich zem.
Tím směrem, kterým pluje Sluneční bůh, je zem plná lesů, vod a chráněná horami. A uprostřed ní je hora, co vypadá jako skořápka vejce. A jsou tam řeky plné ryb, lesy plné zvěře. Ti různí lidé, kteří v ní žijí, do ní patří jen napůl, jako by přišli na návštěvu, a přesto jsou s ní svázaní tím nejpevnějším poutem. Do této země musíme putovat, protože tam odešli duchové předků a čekají tam na nás. Vypravíme se na cestu. Nebude snadná. Potkáme mnohá nebezpečí, ať už od lidí, zvěře nebo bohů, ale na jejím konci nás čeká naše zem.“
„Naše zem… já už ji neuvidím,“ řekl stařešina smutně. „Jdi, Boryno, a nech mě odpočívat. Už brzy odejdu i já, ale půjdu sám.“

Toho dne, kdy byl stařešina pohřben, shromáždili se lidé ze všech rodů, co odcházeli spolu s Borynou, aby se připravili na cestu. Vyklidili své příbytky, sehnali dobytek, ze svých ohnišť vzali oheň do nádob a šli se poklonit bohům. A potom už nebylo co připravovat, co dalšího odnést sebou. Už zbývalo jen vyrazit.
Šli dlouho a daleko. Procházeli lesy hlubokými, hledali brody přes řeky, překonávali kopce a hory. A vždy to byl věštec Boryna, kdo je vedl, kdo nacházel správnou cestu. Mezi lidmi se říkalo, že ho vedou samotní duchové předků, že naslouchá duchům lesa a ti mu radí, kudy dál.
Někdy narazili na osadu cizího kmene a tehdy Boryna rozhodoval, jestli ji mají obejít nebo zkusit přijít k lidem a prosit je o přístřeší a jídlo. Někdy byli napadeni a museli se bránit. A tehdy lidé viděli, že Boryna je mocný kouzelník. Jako by se les semknul k jejich obraně, jako by mezi stromy poletovali běsi a duchové a děsili nepřátele dřív, než stihli pořádně zaútočit.
Avšak jednoho dne se stalo neštěstí. Poslední plamínek posvátného ohně, který si nesli z domova a který je měl hřát i v nových příbytcích, uhasl. Ztratili tak to poslední, co je svazovalo s domovem, s posvátným ohněm a tedy i s ochrannými duchy. Tehdy Boryna odešel do hloubi lesa, aby se poradil s bohy.

„Nebudou chtít jít dál. To, že zhasl poslední plamínek, pro ně bude zlé znamení. Víš to konec konců lépe než já,“ povzdechl si Boryna.
„Já jsem tě varoval. Jako konec konců vždy,“ řekl Lešij, protože on byl Borynův rádce, ne duchové a běsi. „Teď musíte být bez ohně, dokud nedojdete k té hoře. Tam zažehnete nový oheň, požehnaný sluncem a zrozený v nové zemi. Máte obrovské štěstí, že už to není daleko. Při troše štěstí čtyři nebo pět dnů. Už je to jen malý kousek.“ Lešij se odmlčel.
„Potom už mi nebudeš nic dlužný,“ řekl tiše Borynovi.
„Řekneš mi konečně, proč se tak nutně musíš dostat k té hoře? K té Skořápce?“
„Ano, mohl bych ti to říct. Až tam dojdete, vystoupíš na vrchol Skořápky a rozhlédneš se po kraji. Uvidíš zem žírnou, milou a půvabnou. Je to zem, kam přišli ještě před lidmi moji předci a usadili se tam. A právě Skořápka byla jejich domov, jejich svatyně, jejich útočiště. Já se však nepřízní osudu dostal daleko na východ a můj rod zatím strádal. A pak jsem ve snu slyšel jejich volání. Všichni se uložíme k spánku právě tam, kde jsme kdysi dávno žili.“
„Ty se tedy vracíš domů?“
„Ano, já vás vedu do země, která je mým domovem. Mí předci přivedli také lidi. Někteří byli dobrými obyvateli a sousedy, jiní ne. A teď jsem na řadě já. Teď se já vracím a vedu vás a doufám, že se o můj domov budete dobře starat. Budete mít mou pomoc, pokud jí budete potřebovat, a mou ochranu.“
Oba chvíli mlčeli a pozorovali stíny listí a na kameni se vyhřívající zmiji. Ticho lesa padalo na jejich hlavy jako požehnání.
„Jaké je vlastně tvé skutečné jméno?“ zeptal se po dlouhé době Boryna draka.
„Nedokážeš ho vyslovit. Ale řeknu ti ho. Ščech’ssk. Už dlouho mě jím nikdo neoslovil.“
„Jakže to bylo? Znělo to trochu jako kýchnutí nemluvněte. Ščech? Víš, myslel jsem, že bychom mohli po tobě tuhle zemi pojmenovat, ale asi to nepůjde,“ ušklíbl se Boryna. A mýlil se, jako konec konců v mnoha věcech. Jen v pozdější době bylo jméno draka přiřčeno jemu.
A když lidé mluvili o hoře Skořápka, tak její jméno postupně zkracovali, až zbyl jen jeho prostředek: Říp. A v legendách o příchodu Slovanů se nikde nedočtete o malém dráčkovi, který byl radou i skutkem nápomocen praotci Čechovi. Zmiňují se jen o zlaté slípce. Nebude to tím, že by jim toho draka nikdo neuvěřil?