Čarodějka Reena - část VI.

Komplikace

Sotva se Deidre vynořila nad hladinu i s Reenou držící se jí třesoucíma se rukama, pomohl jí Kalev se zraněnou čarodějkou na břeh. Ostatní, kteří čekali na svoji průvodkyni se starostlivě dívali na dýku trčící z dívčina boku a krev pomalu vytékající z rány.
„Rychle, musíme k léčiteli,“ naléhala Deidre na elfa, který se snažil uklidnit všechny kolem a vzpomenout si na cestu zpět.
„Já vím, to mi nemusíš říkat,“ okřikl ji netrpělivě Kalev a vzal opatrně zraněnou do náruče.
„Odvedu vás tam, jestli chcete,“ ozval se tichý hlas z jezera za jejich zády.
„Říkala jsi, že jsi mimo tuto jeskyni nebyla,“ otočila se rozzlobeně Deidre a vílu vystupující právě z vody.
„Ano, to jsem říkala a je to pravda,“ potvrdila Fae svá dřívější slova, „ale nezapomínej čím se žívím, a každý lovec dokáže vycítit svou kořist,“ dodala na vysvětlenou a starostlivě se dívala na zraněnou čarodějku v elfově náruči.
„Tak honem, veď nás,“ zavelel Kalev a jeho tón přesvědčil každého, že není moudré mít zrovna teď námitky.
Víla ladným krokem vykročila k ústí jeskyně a Kalev vyrazil okamžitě za ní, v patách mu šla Deidre a za nimi spěchali všichni ostatní s kořistí naloženou na zádech. Temnota podzemního labyrintu se kolem nich uzavřela a jen zvuky kroků ukazovaly všem v zadních řadách cestu.
„Dál už to zvládnete sami,“ pronesla víla svým sametovým hlasem a zastavila se těsně na hranici, kde světlo loučí z jeskyní už nedokázalo proniknout temnotou chodby, kterou právě přicházeli. Kalev se kolem ní rychle protáhl s čarodějkou sténající bolestí v jeho náruči a jen jí kývl na rozloučenou.
„Díky, Fae,“ hlesla Deidre, když procházela kolem víly a rychle kráčela za elfem mířícím přímo do hlavní jeskyně. Za nimi prošli samozřejmě i ostatní z výpravy, ale ti zamířili s kořistí do velké síně sloužící jako hlavní tábor jejich společenství. Svůj náklad složili do kouta se zásobami a spěchali zjistit, jak je na tom čarodějka.
Víla zůstala stát skrytá v temnotě chodby. Váhala jestli má zůstat mimo dění a čekat jestli jí někdo přijde říct, jak se Reeně daří nebo jít dál a zjistit si to sama. Nakonec nejistě vykročila do světla loučí.
Jeskyněmi se rozlehl dívčí výkřk plný bolesti následovaný ještě několika dalšími. Mladá dívka ležela na zemi a z rány jí už nevyčníval jílec dýky. Kožešina, na kterou ji položili, se barvila krví vytékající z rozšklebené rány, jež se léčitel snažil uzavřít, bohužel marně.
„Tak dělejte něco,“ naléhala Deidre na léčitele, snažícího se soustředit všechnu svoji moc do rukou položených na hluboké ráně v boku mladé čarodějky. Rána se však i přes všechnu jeho snahu stáhla jen trochu, stále mírně krvácela, i když už nevypadala tak hrůzostrašně jako před chvílí.
„Nejde to,“ pronesl zoufale léčitel, „nechápu to, ale nemohu ji vyléčit úplně. Nic víc s ránou nesvedu.“
„To není možné. Vyléčil jste už větší zranění,“ nechtěla mu uvěřit Deidre a na důkaz svého tvrzení ukázala tenkou dluhou jizvu táhnoucí se od kolene přes stehno až pod lem její krátké tuniky.
„Není to jeho vina, Deidre,“ vložil se do toho Alarik, který celou scénu už nějakou dobu sledoval, „to je její schopností. Cokoliv magického proti ní někdo použije, ona absorbuje a může nějakou dobu používat,“ pustil se do vysvětlování vůdce.
„A já nemohu vyléčit sám sebe,“ doplnil léčitel, kterému to došlo, „tím to je, ona převzala moji moc a proto ji nemohu vyléčit, je to jako bych léčil sebe, protože moc je naprosto stejná a s mojí snahou o její vyléčení se spojí a odmítne ji uzdravit.“
Alarik pokýval hlavou a mávl rukou na ženu, která se blížila s mísou vody a čistými látkami. „Teď už ji musíme doléčit normálně, bez magie,“ uzavřel celou situaci Alalrik a uvolnil cestu ženě, která se měla o Reenu postarat. Deidre držela zraněnou čarodějku v náruči a snažila se ji utišit. Reena zoufale prosila o pomoc od bolesti, která jí spalovala celý levý bok, ale pomoci se jí nedostávalo. Žena se pustila opatrně do čištění rány a nymfu stálo hodně sil udržet dívku v klidu.
„Ať už to přestane bolet,“ žadonila plačící čarodějka, „to bolí, vždyť tu máte léčitele, proč nic neudělá?!“
„Nemůže, Reeno, vzala sis jeho moc a on teď nemůže nic dělat,“ šeptala jí do ucha Deidre a snažila se ji uklidnit, jak nejvíce to šlo, přesto stálo ženu hodně sil, než se jí podařilo ovázat ránu čistými pruhy látky a pevně je převázat koženými tkanicemi.
„Neměli byste s ní teď nějakou dobu hýbat,“ začala vysvětlovat žena Deidre, když dokončila svoji práci, „musí hodně jíst a pít, aby zase rychle zesílila.“ Po těchto slovech se zvedla a odešla plnit další svoji práci.
Deidre se od Reeny nehnula ani na krok. Seděla s její hlavou položenou na klíně a hladila ji po vlasech. Čarodějka usnula neklidným spánkem a nymfa ji celou dobu bedlivě hlídala. Bála se, že by se ve snech mohla začít zmítat a strhat si obvazy. Jednou měl pocit, že si všimla Fae, ale zdálo se jí to jako nesmysl.
„Fae by přece nešla mezi tolik cizinců,“ zašeptala si sama pro sebe a dál něžně hladila Reenu po vlasech.
„Tak jak se jí daří?“ probudil Deidre ze spánku tichý hlas mladé elfky. Otevřela oči a protáhla si záda, velmi opatrně, aby Reenu neprobudila.
„Na chvíli se probudila a něco říkala, ale nerozuměla jsem jí,“ zašeptala v odpovědi nymfa, „pak zase usnula. Myslím, že začíná mít horečku. Snad ten nůž nebyl otrávený.“
Elfka sáhla Reeně na čelo a zamračila se: „Ne, jed jsme na noži nenašli, ale rána byla hodně hluboká. Několik dní bude nejspíš s horečkou bojovat. Přinesu ti pro ni nějaký lektvar,“ usmála se elfka povzbudivě na Deidre a spěšně odešla.
Několik dalších dní si Reena nepamatovala. Blouznila v horečkách a upadala do neklidného spánku. Deidre většinu času probděla a hlídala ji, když se zmítala v neklidných snech, aby si neublížila. Veškeré dění v táboře pozorovala jen z povzdálí a co nemohla vidět se dozvěděla od Kaleva nebo Arii, mladé elfky, která dohlížela na Reeninu léčbu.
Hned první noc překvapila Deidre otázka pronesená povědomým tichým hlasem: „Bude v pořádku?“
Nymfa upírala oči do stínu, odkud hlas zněl, ale nedokázala proniknout šerem jeskyně, ve které hořela jen jediná pochodeň. Protřela si unavené oči a čekala, jestli se hlas ozve znvu, napadlo ji, že možná a chvíli usnula a vše se byl pouze sen.
„Ve vodě jsem cítila mnoho krve, doufám, že se uzdraví,“ ozval se znovu hlas a ze stínu se k Reeninu lůžku přiblížila víla Fae, její nahé tělo nyní halila krátká mužská tunika, která jí sahala jen těsně ke stehnům a byla jí příliš volná, takže hrozilo, že při příliš prudkém pohybu by mohla spadnout.
„Fae, co tu děláš,“ podivila se nymfa a vlhkým kusem látky otřela čarodějce zpocené čelo a navlhčila jí horečkou vyprahlé rty.
„Nemohla jsem zůstat ve svém jezeře, když nevím, jak na tom Reena je,“ vysvětlovala víla a sedla si na paty vedle mladé čarodějky spící neklidným spánkem. Upřela oči na nymfu a zopakovala už poněkolikáté svoji otázku, tentokrát naléhavěji než předtím: „Tak bude v pořádku?“
„Říkají, že bude, pokud si její tělo poradí s horečkou,“ odpověděa konečně nymfa a starostlivě pohladila Reenu po vlasech.
„To jsem ráda,“ pousmála se víla a nervózně se ošila, když někdo ve vedlejší jeskyni zakašlal, „nerada bych ji ztratila. Byla po dlouhých letech první, kdo přišel do mé jeskyně a nebál se mě.“
Nymfa si poprvé uvědomila, jak osamělá musela Fae být. Víly stráví většinou své dlouhé životy ve společnosti svým matek, sester a družek, ale Fae byla výjimkou. Podle toho, co říkala při jejich prvním setkání, přišla o matku ještě jako malá a sestry neměla. Kvůli kruté vládě krále se většina víl bála opustit své podzemní domovy a tak si nemohla najít ani družku. Celá desetiletí byla ukrytá v temných hlubinách podzemního jezera a na povrch se odvážila jen kvůli přemožení hladu svírajícího její útroby. Podívala se na vílu upírající starostlivý pohled na čarodějčinu tvář a pokusila se o povzbuzující úsměv: „Dostane se z toho. Je silná, její tělo si s horečkou brzy poradí a zase bude v pořádku.“
Fae se na Deidre usmála, ale v očích byl stále vidět smutek. Pak se náhle postavila a rychle zmizela v šeru jeskyně. Krátce poté prošli kolem lůžka zraněné mladí bojovníci vracející se z noční hlídky poté, co byli vstřídání jinou skupinou. Nymfa pochopila, že Fae je ve společnosti tolika jiných nesvá a proto utekla, když vycítila, že se někdo blíží.
Příchod dalšího dne se přiblížil a jeskyně pomalu začala ožívat. Ženy vstávaly, aby připravily všem obilninovou kaši k snídani, muži kontrolovali svoji výzbroj a děti začaly pobíhat jeskyněmi a hledaly nejrůznější zábavu. Deidre starostlivě kontrolovala Reenu, ale její stav se přes noc nezměnil. Tělo stále trápila horečka a čarodějka většinu času nevnímala okolí a její mysl bloudila ve světě neklidného snění.
„Dobré jitro, Deidre,“ pozdravila ji mladá eflka Aria a poklekla vedle těla zraněné, „běž si odpočinout, vypadáš vyčerpaně, zůstanu u ní.“
Nymfa odmítavě zakroutila hlavou a odvětila tichým hlasem: „Ne, neopoustím ji. Zdřímla jsem si během noci, to mi stačí.“
Elfka nesouhlasně zamručela, ale víc nic nenamítala. Věděla, že by to stejně nemělo cenu. Opatrně odstranila obvazy z Reenina zranění a zkontrolovala, jestli se nevyskytly nějaké komplikace. Čarodějka se začala bránit, když jí okolí rány prohmatávala a Deidre stálo hodně sil udržet ji relativně v klidu. Konečně Aria ránu omyla a překryla čistou látkou.
„Tohle musí vypít, pomůže to snížit horečku,“ vysvětlila nymfě, když jí podávala malý džbánek podivně vyhlížející zelené tekutiiny. Deidre k džánku přičichla a odporem nakrčila nos. Elfka se tomu jen zasmála, chtěla něco říct, ale v tu chvíli se k dívkám přiblížil Kalev. Aria zrudla ve tváři a rychle vstala.
„Přinesu ti snídani,“ zamumlala směrem k Deidre a plaše se na Kaleva usmála než spěšně odešla ke skupince žen, které dokončovaly další dávku kaše.
„Deidre, jak je naší hrdince?“ zeptal se elfí bojovník, když přidřepl k lůžku zraněné.
„Pořád stejně,“ povzdechla si nymfa a pohladila čarodějku po vlasech, „má vysokou horečku a dokud si s ní neporadí bude na tom zle.“
„Takže s námi nepůjdeš, že?“ chtěl se ujistit Kalev, „hlídky nám hlásí několik skupin skřetů mířících naším směrem. Musíme je zabít nebo alespoň odlákat od jeskyní. Je nás tu mnoho na to, aby bylo možné včas všechny ukrýt na jiném bezpečném místě.“
Deidre byla chvíli nerozhodná, od doby, kdy se naučila bojovat nechyběla u jediné důležité bitvy za zachování jejich svobody. Ale byla tu Reena, zraněná, snažící se vyhrát vlastní bitvu s horečkou.
„Nepůjdu, nechci ji tu nechat samotnou,“ vyslovila nahlas své rozhodnutí, které nebylo snadné.
Kalev se chápavě usmál a natáhl ruku, aby mohl Deidre stisknout rameno.
„Bude v pořádku, uvidíš,“ povzbudil ji silným hlasem, ve kterém nebylo ani stopy po pochybnostech. Poté vstal a odešel směrem k hlavnímu východu z jeskyní. Nymfa za ním upírala posmutnělý pohled, tak ráda by šla s ním, ale dívka spící jí v náruči byla teď nejdůležitější bytostí v jejím životě. Deidre si všimla Arie, která stála nedaleko, skrytá ve stínu, a smutným pohledem plným lásky vyprovázela Kaleva do boje.

***

Statný elfí bojovník prošel širokou průrvou z jeskyní ven do šera lesa a připojil se ke skupině, která čekala na několik posledních opozdilců, než se vydá na výpravu, která může skončit jejich vítězstvím nebo smrtí.
„Deidre zůstává,“ sdělil Kalev Alarikovi, který se jako vůdce celého společenství účastnil jen málo bojů, ale u tohoto nechtěl chybět. Mělo jít jen několik nejzdatnějších bojovníků, zatímco ostatní dostali za úkol bránit jeskyně, v případě jejich neúspěchu, jak nejdéle to bude možné.
„Myslel jsem si to, bude lepší, když zůstane,“ odvětil Alarik a mnul si přitom zamyšleně bradu, „nejspíš by byla myšlenkami stále s Reenou a nebyla by nám moc platná.“
Z průrvy vyšli poslední tři ozbrojenci a skupina se chystala vydat na pochod. V tom je však zdržela nečekaná událost. Z jeskyní vyšel ještě někdo. Štíhlá žena s bílými vlasy oděná do zvláštní kombinace volné mužské tuniky a ženské šněrovací vesty, která zabraňovala tunice zklouznout z ramen a obnažit tak tělo této bytosti.
„Jdu s vámi,“ promluvila zastřeným hlasem a popošla blíž, „jeskyně jsou mým domovem a chci vám pomoci s jeho obranou.“
„Nemáš žádné zbraně, Fae,“ snažil se ji odradit Kalev, „nebudeš nám nijak prospěšná.“
Víla se usmála a natáhla ruku proti Kalevovi. Ten chvíli netušil, co to má znamenat, ale pak se náhle zhroutil v bezvědomí k zemi. Kdyby víla nespustila ruku volně k tělu, zemřel by.
„Magie víl je agresivnější než ta, kterou ovládají nymfy,“ začala vysvětlovat Fae, když se Kalev začal probírat a překvapeně se rozhlížel kolem, „umíme ovládat velké vodní masy, ale také všechny tekutiny v našem okolí, i když to nás více vyčerpává. Kalev omdlel protože jsem mu na chvíli zastavila tok krve. Čaroděj, kterému přestane proudit krev...“
„Je mrtvý čaroděj,“ dořekl za ni Kalev, který už opět stál na nohou, i když byl ještě trochu zmatený. Síly se mu však rychle vracely a on obdivně hleděl na vílu temných vod nabízející jim svou moc v boji, který se jí nijak netýkal. V jezeře přece mohla žít v klidu, i kdyby skřeti jejich úkryt objevili, voda by je nezajímala.
„Dobrá, tak půjdeme,“ ukončil jejich rozhovor Alarik a pokynul hlavou směrem k víle, „díky, Fae, určitě se nám tvoje schopnosti budou hodit.“
Konečně se skupinka dvanácti ozbrojenců a jedné neškodně vyhlížející dívky vydala na cestu lesem. Alarik je vedl přímo na západ až ke třem velkým balvanům, které poskytovaly úkryt pro nevzdálenější hlídky. Mladá dívka, která zde právě strážila okolí jim pověděla, že se skřeti rozdělili na dvě skupiny, jedna šla k jihu a druhá k severu, ale víc o jejich pozici nevěděla.
„Kaleve,“ zavolal si Alarik mladého bojovníka, „myslím, že bychom se neměli rozdělit. Musíme se rozhodnout, kterou ze skřetích jednotek odlákáme. Snad se nám podaří, aby jim ta druhá přišla na pomoc.“
Elf pokýval souhlasně hlavou a po chvíli se mu na tváři rozlil spokojený úsměv, bylo jasné, že ho napadl plán, který považoval za výtečný: „Dál na jih bývala elfí osada, mnoho příbytků bylo ve větvích stromů. Myslím, že ty by nám poskytly výhodu v boji. Většina by se nás tam měla ukrýt a dva nebo tři by se měli pousit nalákat skřety tam. Vpadnou nám do pasti a pokud je s nimi čaroděj, rychle jim přispěchají a pomoc všichni, kteří budou poblíž.“
Alarikovi se tento plán líbil, takže se celá družina rychle přesunula nejkratší cestou ke zničené lesní osadě. Kalev měl pravdu, pozemní obydlí byla zničena, zůstalo po nich jen opracované dřevo a na některých místech byl ještě zřejmý půdorys domku, který tam stával. Ani obydlí ve větivích nezůstala celá, ale po většině z nich zůstala prkna podlah na svých místech a také stupínky přidělané na kmeny stromů byly ve většině případů neporušené, takže bylo snadné se nahoru dostat.
Kalev se usmál na jednu z mála žen, které šly z nimi: „Vyjdeme si na procházku?“
Dívka se usmála a oba dva odložili své meče do křoví nedaleko stezky vedoucí skrz osadu. Poté se vypravili směrem, kterým měli údajně být skřeti, zatímco ostatní vyšplhali do úkrytu větví, aby počkali na příchod nepřátel.
Slunce se už začalo pomalu sklánět k západnímu obzoru, když konečně ticho lesa porušilo praskání větví pod nohama příchozích. Do osady vběhla mladá dívka a chopila se svého meče ukrytého v houští. Za ní běžel Kalev a také sáhl po své zbrani. Ostatní byli hned ve střehu a upírali zrak mezi kmeny stromů. Konečně se objevila skupina asi dvaceti skřetů doprovázená třemi čaroději v dlouhých pláštích, roztrhaných od lesního podrostu.
„Zabte je,“ zazněl hlas jednoho z čarodějů, bylo to spíše konstatování než příkaz k útoku. Skřety však k boji nemusel nikdo pobízet, z hrdel se jim vydral odporný řev a s tasenými meči se vrhli na Kaleva a dívku, kteří se krčilli pod stromy. Čarodějové zůstáváli vzadu a pouze kontrolovali práci přidělené jednotky. Vypadali skoro znuděně, ale to se změnilo jakmile padli k zemi první skřeti ze zadnních řad jednotky. Náhle byli všichni tři muži v pláštích ve střehu a upírali zrak na keře a koruny stromů. Nic však zatím nespatřili.
Dva bojovníci museli ještě chvíli zvládnout obranu proti přesile, než se jejich druhové zapojili do potyčky v opuštěné osadě. Ve větvích se obevily siluety bojovníků a vzduchem zasvištělo několik vrhacích nožů, které nemilosrdně zasáhli své cíle. Tři skřeti se sesuli k zemi usmrcení ostřími zaklesnutými hluboko v jejih tělech. Další dva padli k zemi mrtví z neznámé příčiny.
Čarodějové nevěděli kam zaměřít své síly, aby zabránili likvidaci své jednotky neznámým útočníkem. Bojovníci opouštějící své úkryty ve větvích nebyli magicky nadaní, bojovali jen kovem a dřevem, takže čarodějové jen ustoupili natolik, aby mohli rychle zasáhnout a přitom byli zatím v bezpečí. Tedy doufali, že stojí proti čaroději a tedy že platí obecně daná hranice, za kterou magie nedosáhne, pokud jí nevládne opravdu mocný čaroděj.
Několik bojovníků bylo zraněno, ale žádný zatím neopustil tento svět. Oproti tomu sktřetů zbývala slabá polovina. Sebevědomí družiny z jeskyní stoupalo a těšili se na rychlý konec celého boje, ale to bylo předčasné. Přes hluk bitky nezpozorovali dusot kroků blížících se skřetů, kteří jim za několik okamžiků vpadli do zad.
Bitva nabrala na síle a umírali bojovníci na obou stranách. Najednou zbývalo posledních pět mužů z jeskyní a víla snažící se jim pomoci ze všech sil ze svého úkrytu ve větvích. Poslední přeživší se už začínali připravovat na nejhorší, když se situace opět změnila, tentokrát v jejich prospěch.
Po cestě se blížila skupina ozbrojenců vedená Sheou, elfkou, která byla bitvami téměř posedlá. Fae jim s vypětím svých sil uvolnila cestu tím, že zabila i čaroděje, kteří si připadali v bezpečí a nestihli zareagovat dřív, než všichni padli.
Bojový pokřik malé skupiny odboje zvedl náladu jejich vyčerpaným druhům, kterým přišli na pomoc. Poslední skřeti byli rychle poraženi a Kalev vděčně stiknul podávanou paži usmívající se válečnice. Nebyl však čas na odpočinek. Museli se co nejrychleji dostat zpět do jeskyní, aby léčitel zachránil těch několik těžce zraněných, ale stále žijících bojovníků.
Fae rychle slezla ze stromu a pomohla několika zachráncům ničit stopy jejich cesty do jeskyní. Ostatní zatím podpírali zraněné při chůzi.
Konečně byli všichni v bezpečí jeskyní a léčitel se začal starat o zraněné. Nejhůř na tom byl Alarik, který měl hlubokou ránu v levém stehni končící až na kosti, několik zlomených žeber a ošklivou ránu na hlavě, kvůli které několikrát upadl do bezvědomí. Naopak nejlehčí zranění, alespoň v porovnání s ostatními, měl Kalev. Do paže ho zasáhl meč a způsobil dlouhou, ale ne moc hlubokou sečnou ránu. Jiný zásah, tentokrát dřevěnou palicí, mu pohmoždil rameno a levou stranu krku.
Mladé dívky, které měly na starosti pomáhat léčiteli, se rychle postaraly o všechny zraněné. Léčitel pracoval pomalu, rychle se vyčerpal a mohl tedy léčit v určitých časových odstupech. Než přišla řada na Kaleva, starala se o něj několik hodin Aria. Při obvazování sečné rány se červenala, a když musela Kalevovi pomoci s vyslečením haleny, roztřásly se jí ruce. Svoji neobvyklou nervozitu nemohla skrýt a konečně si i Kalev všimnul, že se v jeho společnosti chová zvláštně. To, co mu všichni říkali už několik týdnů, konečně došlo i jemu a poprvé se na Ariu podíval jako na ženu a nejen jednu z dívek pomáhajících s léčením.
Kvůli rozruchu kolem zraněných a smutku, který se usadil v jeskyních kvůli velkému počtu těch, kteří se ke svým blízkým už nikdy nevrátí, zůstal odchod Fae do jejího temného domova nepovšimnut. Víla vysílená dlouhým bojem s použítím její magie se pomalým krokem blížila k vodám jeskynního jezera. Musela se opírat o kamenné stěny a jejich ostré hrboly jí rozdíraly kůži do krve. Naprosto vyčerpaná konečně došla až na břeh svého domova a ponořila se do jeho hlubin.
Ani druhý den ráno nebyla nálada v tábože lepší než předchozího večera. Mnoho dobrých bojovníků bylo navždy ztracených, ti nejlepší, i když vyléčení, se museli několik dní zotavovat, a jejich nejmocnější čarodějka stále bojovala s horečkou. Jeskyněmi zněl víc pláč vdov a sitorků než bezstarostný smích dovádějících dětí a vtipkujících přátel, milenců či manželů. Jeden pocit však stále sídlil v srdcích všech – naděje.
Jeden boj sice prohráli, ale věřili, že tu hlavní bitvu, která určitě jednou nastane, vyhrají a získají vytouženou svobodu!