VĚŽ - I. část

Ležel na břiše a rozpraskanými rty opatrně dýchal. Písek mu skřípal za zuby a pálil ho v očích. Přesto se šťastně usmíval. Mají to. Muž vedle něj byl na tom podobně jako on. Zíral na stavbu, která se vynořila zpoza obrovské duny, na věž obtočenou kolem dokola spirálovitými schody. Vypadala jako okousaná malými zoubky. Sem tam zazářila jasná zeleň nebo zaregistrovali pohyb malých postaviček na mnoha balkonech a terasách. Úplně nahoře pak z nejvyššího bodu vystřikoval mocný pramen vody, který tady, uprostřed pouště, působil jako zjevení, a padal v jiskřivém vodopádu několik desítek pater dolů, kde mizel v největší a nejkrásnější zahradě, jakou kdy Karel Lokna viděl. „Pane,“ zachroptěl do vysílačky. „Myslím, že něco máme.“ Kývl na Gibbse, druhého muže, který svůj skelný zrak stále upíral vzhůru, a stručně popsal krajinu kolem sebe. Poručíka Reeda poetické popisy nezajímají. Abraham Reed, poručík letectva Armády Spojených států, stál o několik kilometrů dál chráněn v úzkém dolíku ze všech stran dunami a kamením spolu s čtyřmi dalšími lidmi – doktorem Salvátorem Illánem, Mexičanem a znalcem jazyků a třemi vojáky. Ostatní vyslal vždy po dvojicích do všech směrů, aby se pokusili najít vodu. Teď je svolával zpět. „Willisi?“ „Pane?“ ozval se z vysílačky anglický důstojník. „Jak jste na tom?“ Richard Willis se rozhlédl kolem sebe. Všude poušť, jen u jeho nohou si sedla na zem Francouzská antropoložka Justine. „Samá poušť, pane. Voda nám už skoro došla. Dubonneová měla pocit, že něco zahlédla, ale nic jsme pak nenašli.“ Reed v duchu přikývl. Na takovéhle akce by neměli pouštět civilisty a už vůbec ne ženské. „Vraťte se na výchozí pozici, necháme vám tu vodu. My se zatím přesuneme asi tři kilometry severovýchodně, Lokna a Gibbs něco našli.“ Obdobný rozkaz tlumočil i ostatním skupinám. Lokna si s dalekohledem na očích prohlížel věž. Zdálo se, že nemá žádná okna kromě několika na největších terasách. Rostliny na nich byly jednoznačně zelené. Nebylo divu, tahle planeta měla velmi podobné složení slunečního záření jako Země. To už věděl. Postavy na schodech povětšinou něco nesly a nevypadaly útočně. Jenže kdo nebo co vás může ohrozit ve výšce několika set metrů nad povrchem? Od hlavy až k patě byly oblečené v bílých hábitech. Jediný vchod do věže, města, či cokoli to bylo, tvořila velká vrata u paty asi sedm set padesát metrů po zcela rovné plošině. Zaplaťpánbů se zdálo, že si jich prozatím nikdo nevšiml. Karel Lokna se rozhodl odpočívat. Svezl se trochu níže do svahu a utřel si pot z čela. Zatracená výprava! Průser od samého začátku. Zelené mozky a nedomyšlené akce! A Reeda jako bonus, to všechno nabízela. Ale Lokna věděl od začátku, že tohle je pěkná sviňárna. Jinak by ho sem neposlali za trest. Před rokem v Afghánistánu šlo všechno jako po másle. Právě tam potkal Lokna Ricka Willise. Podivné přátelství – technik Armády ČR a britský speciál. Ale Rick byl fajn. Uměl vycházet s lidmi. I s Araby, potenciálními nepřáteli. To slavní čeští vojáci neuměli. Polovina z nich byli fašouni a ti druzí lehce ovlivnitelní naivkové. A když Karel upozornil na podivné zacházení některých důstojníků s domorodci, dostal jízdenku na tuhle horskou dráhu. A zatím všechno jenom padalo. Nevěděl, proč do toho šel Rick s ním. Pokoušel se mu vysvětlit, o co jde. Že je to jen jiný druh sebevraždy. Ale teď tu byli oba spolu s pěti vědci a patnácti zelenými mozky. V jejich čele Samuel Reed. Lokna ho tipoval na kariérní hovado. „Mám žízeň,“ řekl Gibbs. „Vydrž,“ zavrčel Lokna. Blbec! Všichni mají žízeň už tři dny. Dávky vody snížené na minimum. „Slyšels? Mám žízeň!“ zopakoval znovu Gibbs. Australan, a chová se jak malý dítě! A všechnu vodu už vychlastal. „Mlč a vydrž. Až dorazí Reed, uvidíme, co dál.“ Jenže Gibbs ho neposlouchal. Ani se neohlédl a vydal se po svahu dolů k městu. „Gibbsi! Stůj! Musíme počkat!“ Ale on neposlouchal. Jako náměsíčný směřoval přímo k vratům. Pohyb na balkonech se zastavil. Postavy stály a dívaly se na vetřelce. Sakra! nadával v duchu Lokna. „Gibbsi! Vraťte se, to je rozkaz!“ zachrčel Karel do vysílačky. Nic. Musíš se přesunout, došlo mu. Prozradil tvou pozici. Musíš se přesunout. Nemůžeš pro něj jít. Svezl se po jemném písku a nejrychleji, jak dokázal, utíkal napravo, skryt vysokou dunou. Willis a Dubonneová kráčeli bok po boku. Žena sotva kráčela, ale nestěžovala si. Nejspíš na to už ani nemá sílu. Všichni už z toho šílíme, pomyslel si Rick. Potřebujeme vodu. A zásoby, ale nejdřív vodu. Jakoukoli. Konečně dorazili na zdupaný plácek, kde strávili předchozí noc. Nikdo se nesnažil zakrýt stopy. Vítr se o to během dne postará. Vyhrabal lahev s teplou vodou z písku na označeném místě a dal Francouzce napít. Trochu pookřála, ale za chvíli na tom bude zase špatně. Pak se obě potácivé postavy vydaly po stopách ostatních. Nejspíš jsme poslední, pomyslel si Willis. Všechny ostatní průzkumné skupiny už si svou vodu vyzvedly. „Lokno?“ zahrčela vysílačka. „Pane?“ stiskl Karel automaticky spínač. „Proč jste opustili pozici? Je s vámi Gibbs?“ „Ne, pane. Šel do věže. Nemohl jsem ho zastavit.“ Tak. Je to velký průšvih, ale Reed ho za to usmaží v oleji. „Kde jste? Přesuneme se k vám?“ ozvalo se po chvíli. V písku sedělo patnáct lidí, mezi nimi Reed, Lokna, doktor Illán, technik Howard a bioložka Piatkowska. „Půjdeme dovnitř,“ řekl Reed poté, co mu Lokna převyprávěl, co se stalo. „Je jen otázkou času, kdy ztratí nervy další z nás.“ „Neměl by tu někdo zůstat a krýt vás?“ zeptal se opatrně Illán. „Už o nás vědí. V té věži se můžou skrývat tisíce lidí. Čím víc nás bude pohromadě, tím líp.“ „A co ti, kteří se ještě nevrátili z průzkumu? Nepočkáme na ně?“ „Není čas. Bez vody tady zhebneme. Necháme jim tu vzkaz a zbytek naší vody,“ rozhodl Reed. Willis se s Dubonneovou prodíral pískem. Už viděli tu velkou dunu, za níž se skrývá věž. Zdála se být blízko. Jenže na poušti se vše zdá být blízko. Patnáct ozbrojených lidí se vydalo po pláni ke dveřím věže. Pohyb na balkonech ustal a postavy zmizely, ale jinak se nedělo nic. Nakonec Reed otevřel dveře a jeden po druhém opatrně vstoupili do temné místnosti. Dveře se neslyšně zavřely. Tma. Lokna hledal po kapsách baterku. Nemohl ji najít. Ostatní se na něj tlačili a překáželi mu. Támhle! Světlo, někomu se to podařilo. Zahleděl se tím směrem, stejně jako všichni. Světlo zaplápolalo a pak se rozšířilo do všech koutů místnosti a sílilo. Oslnilo ho. Zkusil si zaclonit oči rukou, ale už se nedokázal pohnout. Oslňující světlo všude... A pak tma...