Jogurtárna

Jogurtárna Bylo skoro sedm a autobus se líně plazil z kopce posetým domky směrem k hlavní silnici. Vjel na ni, zabrzdil na neoznačené zastávce a vyplivl mě na krajnici. Z mlhy blikal obří neonový nápis na ještě obřejší ohyzdné moderní budově jogurtárny. Vydal jsem se vstříc protějšímu břehu silnice a jen o vlásek unikl nárazníku tmavě modrého Fordu zjevně patřící jednomu ze zlínských idiotů, kteří se pravděpodobně cítí uraženi a poníženi pokaždé, když člověk křižuje cestu právě před jejich vozítkem, berou to jako urážku jejich jezdeckého umění a tak na to šlípnou a nebohý chodec (ač jinak to může být ještě větší kretén, než ten za volantem, ale v téhle situaci je fakt nebohý) má co dělat, aby si uchránil zdravou kůži. V 7.03 jsem otevřel dveře, za kterými seděl asi 60-iletý šedivý vrátný s vpadlýma očima a oteklým nosem. Trůnil na pohodlné kožené židli a civěl do obrazovky maličké černobílé televize. Prošel jsem kolem něj, aniž by mi věnoval jediný pohled či se sebenepatrněji pohnul a píchl si příchod. Vypad jsem z jeho budky, přešel malé nádvoří a vstoupil do hlavní budovy. K výrobní hale, mému brigádnickému pracovišti, vedla dlouhá holá vykachlíkovaná chodba s velkými okny do laboratoří po levé stěně a záchody, šatnami a jídelnou po pravé. Než do ní byl člověk vpuštěn, musel ze sebe udělat naprostého idiota navlečením ochranného oděvu. Ten sestával z průsvitného plaště z nějakého druhu umělého materiálu, modrých návleků, které se po půlhodině prodřely a čepce, který měl za ůkol nedovolit byť jedinému vlasu překonání vzdálenosti od hlavy k patě, znečištění hlídaného prostoru a ohrožení hygieny pracovního procesu továrny. Těsně před vstupem bylo ještě nutné naplácat si na ruce páchnoucí desinfekční gel. Takhle tedy vcházeli dovnitř jeden za druhým, šašci se smradlavýma rukama. Dorazil ke mně starý skladník s kruhama pod vytřeštěnýma očima a čepcem naraženým tak, že jeho hlava z dálky připomínala napité klíště, povrch bilé části desetkrát převyšoval tmavší. Zapsal si mé jméno a přihrál mě k asi pětadvacetileté řadové pracovnici s prdelí jak Slušovice. Ten zadek bylo to první co jsem viděl, stála ke mně totiž zády, když se otočila, spatřil jsem odulý prasečoslepičí ksicht s třema bradama a varhánkovitým krkem. Smrděla přesládlým laciným parfémem, za který by se musela stydět i ta nejubožejší šlapka a tvářila se jako by přeskládávání jogurtů z palety na paletu bylo to nejdůležitější lidské poslání na světě. Mimo to se tak i chovala. Měla možnost 8,5 hodiny komandovat vysokoškoláka. Byla naprosto beze stopy uvědomění si, že její místo, dosažené v desátém roce kariéry, může kdykoli bez jakýchkoli problémů zastat kdokoli, kdo má dvě ruce, aspoň jedno oko a čtyři pohromadě v hlavě. Musel jsem teda dělat s ní, což znamenalo, že můj čichový orgán byl neustále pod přímou palbou jejích výparů. Po hodině mi bylo na blití, tak jsem se zvedl a šel se napít za roh do malé chodbičky vedoucí do kanceláře mého šéfa Daniela Doráka, kde byl kanystr s vodou a dávkovač na kelímky. Nalil jsem do sebe studenou tekutinu, zhluboka se nadechl , vydechl, vyhodil kelímek a vyrazil zpět. Skunk (omlouvám se všem skunkům, vy si ten svůj smrad aspoň na sebe každé ráno neplácáte) mě sjel pohledem, kterým se čtyřnásobná matka dívá na vraha dětí. Došel jsem na své místo, sedl si, zopakoval dýchací rituál a pustil se zpět do práce. Myslel jsem na to, že by se ženská, která je dostatečně soudná na to, aby dokázala rozpoznat, že ji Bůh neobdařil zrovna velkou fyzickou krásou, měla snažit o to, aby byla pro chlapy přitažlivá nějakým jiným způsobem - jednáním, vystupováním, inteligencí, vůní (nebo aspoň nesmradem). Tato žena, moje dočasná šéfová zjevně nesplňovala ani jedno. Byla smradlavá, ke svým kolegyním rádoby vtipná, ke kolegům trapně vtíravá, k brigádníkům neomalená. Tupý kus masa. Probral mě příkrý mužský hlas: “Hej ty, (to jsem byl já, hej ty, míň než kus hadru) seber to!“ Zvedl jsem zrak a spatřil asi pětačtyřicetiletého mohutného chlapa s černými umaštěnými vlasy trčícími zpod čepce, stojícího vedle skunka s rukou namířenou na kus papírové krabice, válející se v rohu na podlaze. Mlčky jsem vstal a šoural se k bedně. Oba zatracené pohledy jsem cítil v zádech. Udělal jsem, co chtěli a znova se posadil. Ten ksindl s koulema v gatích prohodil ještě pár zbytečných slov se skunkem a zmizel. Prošlo mi rukama dalších pár set jogurtů a byl čas na přestávku. Vyšel jsem z haly do chodby a sundal si čepec (člověk si připadá jak chirurg po osmihodinové náročné operaci). Strávil jsem svých 30 minut v jídelně za jedním ze šesti stolů nad rohlíkama a sýrem, pak jsem se ustrojil a vydal se zpět. Šéfové parfém se postupem času začal míchat s jejím potem a puch tak ještě zintenzivněl. Bylo to nesnesitelné. Představil jsem si jak to z jejího chlupatéto podpaždí stéká po faldách na bocích a chtělo se mi znova zvracet. Na vodu jsem si už netrouflnul a vydržel vedle té kupy hnoje sedět další 4 hodiny. Pak jsem si od skladníka nechal napsat a potvrdit odpracovanou dobu a rychle vypadl. Strhal jsem ze sebe ochranný šat, vyběhl z budovy, přeběhl dvorek a vklouzl do vrátnice. Píchl jsem si odchod, pozdravil dědka a zamířil k zastávce. Za chvilku přijel autobus. Nastoupil jsem, koupil si lístek, sedl si a odjel.




Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka 'Jeremius' Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net, 2000 - 2004

http://fantasy-scifi.net/citarna/