Čarodějka Reena - část VII.

Překvapení

Mnoho dní trvalo, než se celé společenství vzpamatovalo ze ztráty tolika svých blízkých a navíc i dobrých bojovníků. Všichni se vystrašeně shlukovali kolem Alarika, kdykoliv se některá z hlídek vrátila do jeskyně dříve než bylo určeno. Ale naštěstí nikdy nepřinesli špatné zprávy, jen byli dříve vystřídáni těmi, které nervozní atmosféra jeskyní vyhnala ven. Skřeti se stáhli do jiné části Hvozdu a tak vládl v okolí klid, který všichni tolik potřebovali.
Reena konečně překonala horečku a rychle se uzdravovala ze svého zranění. Kalev ji přenesl na lůžko u zdi velké jeskyně, kde dříve spávala, když už nemusela být pod dohledem ošetřovatelky Arie. Deidre s ní stále trávila všechen čas a vyprávěla jí, co se stalo, zatímco její mysl, zastřená horečkou, bloudila říší neklidného snění.
Fae se ode dne boje neukázala. Nikdo nevěděl, jestli je v pořádku. Alarik jí chtěl poděkovat za pomoc, protože byl přesvědčen, že bez ní by do příchodu Shainy skupiny nepřežil ani jeden z bojovníků. Vypravit se k jejímu jezeru se však nikdo bez Reenina doprovodu neodvážil a ona byla na takovou cestu ještě příliš zesláblá.
Dny pomalu plynuly a vše se začínalo vracet do starých kolejí. Deidre se opět zapojila do pravidelných tréninků, které měli obránce udržovat v kondici. Vlastně se udála jedna významná změna, vztahy mezi společenstvem vedeným Alarikem a odbojovou skupinou, jejíž součástí byla Shea, se uklidnily a všichni spolu vycházely mnohem lépe než předtím. Vypadalo to, jako by se obě skupiny spojily.
Všichni začínali pociťovat, že se blíží zima. Dny byly stále kratší a jeskyněmi se každé ráno proháněl mrazivě chladný průvan. Muži se připravovali na poslední lov, aby měli dost masa na celou zimu a ženy se domlouvaly, co je nutné sehnat než vše pokryjí nepropustné závěje sněhu.
„No konečně,“ usmála se Reena na Deidre blížící se k jejímu lůžku, „už jsem se začínala bát, že se něco stalo.“
„Ale ne,“ odvětila nymfa a posadila se vedle čarodějky, „jen jsem se stavila za Alarikem. Chci se přidat k těm, co jdou do města.“
Reena se zarazila a překvapeně se na přítelkyni podívala: „Ty chceš jít do města? Beze mě?“
Nymfa na chvíli ztuhla a pak se rozpačitě zasmála: „Reeno, nejsi ve stavu, aby ses vydala na tak dlouhou cestu.“
Čarodějka ale jen odmítavě zakroutila hlavou: „Ne, jsem naprosto v pořádku. Je to už hodně dlouho, co se mě léčitel snažil uzdravit, tak jsem ho požádala, aby to zkusil znovu. Než jsem opět přebrala jeho moc, povedlo se mu úplně ránu zhojit, zbyla jen světlá jizva. Podívej,“ vyhrnula si tuniku, aby odhalila zraněný bok. Měla pravdu, ještě ráno byla rána jasně červená, sice srostlá, ale ne dost pevná, aby dovolila Reeně neomezený pohyb, a nyní čarodějčinu jemnou bledou pokožku narušovala jen tenká dlouhá jizva, vypadající, že zranění se stalo už před mnoha měsíci.
„Páni, to je skvělé,“ zaradovala se Deidre a šťastně čarodějku objala. Pak vyskočila a odběhla někam pryč. Reena na za ní jen zmateně hleděla, ale pak pokrčila rameny a vrátila se k práci, ktré se věnovala předtím než nymfa přišla. Vzala do ruky jehlu a po chvíli byla už plně zabraná do práce.
„Já to věděl,“ vyrušil za několik okamžiků Reenu známý hlas, zvedla hlavu a usmála se a Kaleva shlížejícího na ni s tajemným úsměvem na rtech, „od začátku jsem říkal, že se ti začne stýskat po starém životě zhýčkané slečinky. A je to tu,“ teatrálním gestem ukázal na Reeninu rozdělanou práci než vše zakončil, „ty vyšíváš!“
Čarodějka obrátila oči vsloup a dál se věnovala své práci, přesto zareagovala: „Já nevyšívám, Kaleve, já šiju. V tom je rozdíl. Chci překvapit Deidre a taky se odměnit Fae, za to, že vám pomohla v boji.“
Elf si přidřepl k ní a vzal do ruky kus jejího výtvoru. Chvíli si s ním pohrával a zmateně jej otáčel všemi směry než zjistil, co to vlastně je. Reena jej pobaveně pozorovala a dokončovala poslední stehy.
„Kde jsi k tomu přišla?“ zajíma se Kalev a dál si prohlížel co čarodějka ušila.
„Je to můj a Deidřin podíl z kořisti,“ vysvětlila Reena a odřízla silnou nit, kterou šila, „řekla jsem, že chci kůže, kožešiny a látky, o ostatní jsem neměla zájem. Nádobí ani šperky nepotřebujeme a potraviny zůstali ve společném skladišti jako zásoby na zimu.“
Kalev se na chvíli zamyslel a pak se na Reenu zkoumavě podíval než se odhodlal položit jí otázku: „Mohla bys pro mě ušít taky něco takovýho?“
Čarodějka vyprskla smíchy: „Myslím, že tohle není tvůj styl.“
Tentokrát to byl Kalev, kdo obrátil oči vsloup: „Já to taky nechci pro sebe. Chtěl bych něco pěknýho dát Arie, koupil bych jí něco ve městě, ale budeme mít peníze tak akorát na sehnání potřebných zásob. Tak uděláš to pro mě?“ Elf podtrhl svoji žádost zoufalým prosebným pohledem.
„To víš, že jo,“ souhlasila čarodějka a prohlížela si právě dokončenou část oděvu, „ale budu za to něco chtít.“
„To mi bylo hned jasný,“ zareagoval elf skoro dřív, než Reena domluvila, „a co to bude?“
„Rozmyslím si to a dám ti vědět,“ usmála se Reena a rychle schovala všechno ušité oblečení pod houni, kterou se přikrývala. Deidre se totiž opět proplétala mezi lůžky k jejich místu. Kalev se jen usmál a rychle zmizel pryč, jen na nymfu vesele zamával, když se míjeli.
„Tak je to zařízeno,“ usmála se Deidre na čarodějku a letmo ji políbila.
„A co?“ nechápala Reena a přemýšlela, co to mohla nymfa zařídit.
„Jdeš a námi do města,“ objasnila Deidre a snažila se přežít nedostatek kyslíku, když ji Reena nadšeně tiskla v nářuči.
„To je skvělé,“ radovala se čarodějka, „aspoň se podívám, jestli je maminka v pořádku.“
„Zbláznila ses?“ vytrhla se jí nymfa z náruče, „nikdo tě nesmí poznat.“
„Ale já se jim nechci ukázat,“ uváděla hned vše Reena na pravou míru, „jen se chci podívat, ale oni mě přece vidět nemusí.“
Deidre už to nechala být, počítala s tím, že Reena ví, co dělá. Poposedla si do pohodlnější pozice a zarazila se. Nahmatala nějaký podivný hrbol pod houní a byla zvědavá, co to je. Reena ji zastavila průkumu právě včas.
„Počkej, to je moje překvapení, nezkaž mi ho,“ odstručila čarodějka zvědavou Deidre a opatrně vytáhla na světlo hromádu sešitých kůží a látky, „to je pro tebe, abys v zimě na hlídkách nezmrzla.“
Deidre rozprostřela oblečení před sebe a neměla slov. Vyskočila a nohy a začala si hned nové oblečení oblékat. Za chvíli už stále před Reenou v teplé tunice po kolena s dlouhým rukávem , přes kterou měla dlouhou sukni z pruhů kůže sešitých přes sebe, takže nebránily pohybu při boji a přitom v klidu bránily proniknutí chladu k nohám, a šněrovací kožený kabátek s opaskem na meč a dýku. Nymfa zkusia v novém oděvu několik pohybů typických pro boj s mečem a nadšeně se vrhla na Reenu a objala ji.
„Je to úžasný. Tak pohodlný a hřejivý,“ radovala se nymfa, ale pak se razazila, „ale, kde jsi vzala ty kůže?“
„Je to naše odměna za to přepadení královského konvoje,“ vysvětlila čarodějka.
„Ale co ty?“ zeptala se Deidre.
Reena se zasmála a vytáhla další hromádku kůží a látek a za chvíli už i ona stála v novém oděvu. Sobě ušila dlouhou halenu z teplé látky a přes ni měla stejně dlouhé šaty se dvěma vysokými rozparky vepředu, šněrovací vrškem a dlouhými šněrovacími rukávy, aby jí nezavazely při sesílání kouzel.
„A mám i něco pro Fae,“ ukázala a poslední hromádku za sebou, „Aria říkala, že někomu vzala halenu a vestu, ale oboje jí je moc velké. Říkala jsem si, že si za svou pomoc zaslouží něco pěkného na sebe. Zajdeš za ní se mnou?“
Deidre se na chvíli zamračila, ale pak kývla hlavou: „Tak pojď, zajdeme za ní hned. Do města vyrážíme brzy ráno, tak si musíme před cestou dost odpočinout.“
Po těchto slovech sebrala Reena vše, co ušila pro vodní vílu a obě dívky se vypravily do bludiště chodeb a jeskyní. I když Reena touto cestou něšla už několik týdnů, nepotřebovala světlo aby našla správný směr. Netrvalo dlouho a dívaly se na klidnou hladinu zeleně světékujícího jezera. Po víle však žádná stopa. Reena si sedla na velký kámen a ponořila ruku do vody, vždy tak Fae přivolala, když nebyla v jeskyni. Tentokrát se však nic nestalo. Hladinu vody narušilo jen několik drobných vlnek, které způsobila sama čarodějka, nic jiného se nepohnulo.
„To je divné. Vždycky přišla,“ zakroutila hlavou Reena a poskládala oblečení, co přinesla Fae na kámen, „necháme jí to tady.“
Ještě jednou se dlouze zadívala na klidnou hladinu jezera a pak se otočila k odchodu.
„Určitě je v pořádku,“ chlácholila ji Deidre a vydala se za čarodějkou do temnoty tunelů.
Příští ráno vstávali všichni již před svítáním, aby mohli vyrazit na cestu. Všichni, kteří měli jít, byli oblečeni v prostých šatech vesničanů, jen několik z nich mělo drahé šaty správců venkovských šlechticů.
Slunce se teprve přehouplo přes obzor, když se celá výprava vydala lesem k hlavní obchodní cestě. Přes třicet žen a mužů s vaky na zádech se prodíralo hustým lesním podrostem v ranním šeru. Hlídky, které míjeli jim přáli šťastnou a bezpečnou cestu.
Kolem poledne se celá skupina konečně dostala z lesa na obchodní cestu a pokračovali dál směrem k městu. S několika nutnými přestávkami na jídlo a odpočinek jim trvalo celý den než došli k městským hradbám. Pole okolo města byla poseta stany a přístřešky všech, kteří nesehnali ubytování ve městě. A právě sem mířila celá výprava. Proplétali se stanovým městečkem a hledali vhodné místo pro nocleh. Nakonec se usadili nejblíže hradbám u břehu řeky, která je skoro celé obtékala.
Reena se celou noc neklidně otáčela z jednoho boku na druhý, protože byla nesvá z přítomnosti cizích čarodějů, které cítila kolem. Bála se, že ve spánku neuhlídá svoji schopnost a ohrozí bezpečnost všech ostatních možným prozrazením.
Byla ráda, když se celý tábor začal probouzet, a ona se mohla začít soustředit na něco jiného než energii vířící všude kolem. Oblékla se a vlasy schovala pod starý šál.
Když se otevřely městské brány, nahrnuli se všichni do ulic města a mířili přímo do samotného středu, kde před královským palácem měli prodávat to nejlepší zboží z celého Trhu. Až poté se začali rozcházet po menších skupinkách na další náměstí po městě, která byla přeplněná stánky s všelijakým zbožím.
Reena společně s ostatními procházela ulicemi a rozlížela se po městě, které bylo tolik let jejím domovem. Když se bížili k domu její rodiny stáhla si šál více do obličeje a nedočkavě natahovala krk, kdy ho už konečně uvidí. Vtom se přiblížili a čarodějka málem zapoměla i dýchat. Bylo to jen několik měsíců, co byla pryč, a už skoro nemohla dům poznat.
Byl celý špinavý, okna zatlučená prkny, zatímco okenice na mnoha místech chyběly. Nejhorší však byl pohled na dveře, na kterých bylo červenou barvou namalováno svisle přeškrtnutý kruh, znak zrádců.
Deidre musela Reenu popostrčit, aby šla dál. Když viděla, jak se její přítelkyně tváří, zatlačila ji na okraj zástupu a společně se odpojily od ostatních. Zašly do boční uličky, kde se Reena zhroutila na hromadu beden a roztřásla se pláčem. Deidre si k ní rychle přisedla a začala ji konejšit ve své náruči: „Reeno, copak se stalo?“
„Jsou mrtví, všichni jsou mrtví, kvůli mně,“ plakala čarodějka a tělem jí otřásaly vzlyky.
„Kdo je mrtví, Reeno?“
„Moje rodina, otec, matka i bratři. Všichni jsou mrtví. Na domě bylo znamení zrádců, je to určitě kvůli mně.“
Deidre najednou nevěděla, co říct. Ona přišla o rodiče jako malá a vlastně si na ně nepamatovala. Objala Reenu pevněji a dala jí čas, aby se sama uklidnila.
Trvalo to dlouho, ale nakonec se čarodějka odtáhla a ve tváři měla odhodlaný výraz. Vstala a oprášila si šaty. Obličej, mokrý od slz, si otřela rukávem špinavé tuniky a měla ho tak samou šmouhu. Několikrát se zhluboka nadechla a promluvila pevným hlasem: „Tohle musí skončit, Deidre. Takhle to už nesmí dál být!“
Po těchto slovech se otočila a vyšla ven z uličky. Deidre ji zmateně následovala a rozhlížela se po ostatních, kteří se už dávno rozprchli po městě, aby sehnali dostatek zásob a zimu. Čarodějka mířila přímo do středu města a cestou nasávala všechnu magii, kterou vycítila. Než vkročila na hlavní náměstí dělící ji od královského paláce otočila se a pohlédla nymfě do očí.
„Uvidíme se večer, miláčku,“ zašeptala, takže ji Deidre skoro neslyšela. Pak se rozběhla a zmizela nymfě z očí v davu na náměstí. Marně se ji snažila najít několik hodin, ale po čarodějce, jako by se slehla zem. Když se večer vrátila vyčerpaná do stanového městečka, nenašla ji tam.
Cestu zpět do jeskyní s těžkým nákladem na zádech si ani neuvědomovala. Kalev ji musel donutit, aby šla s nimi a nezůstala ve městě hledat Reenu. Nevěděla, že celou skupinu sledují smutné oči mladé dívky krčící se na střeše jen proto, aby ještě jednou zahlédla krásnou nymfu.
Večer už bylo město opět klidné a prázdné. Ulice křižovaly jednotky skřetů a nikdo nechtěl riskovat, že se jim něčím znelíbí. Skrze dřevěná prkna velkého domu je pozorovala Reena a v hlavě se jí rodil plán. Vyběhla po schodišti do patra a zamířila přímo do své staré ložnice. Během dne sem nanosila všechny užitečné věci, které v domě našla. Mnoho z nich bylo použitelných jako zbraně.
Nyní se v tom všem začala prohrabovat až našla, co hledala. Vzala dýku a před zrcadlem, na které dopadal pruh měsíčního světla, si ořezala své dlouhé vlasy až měla na hlavě krátký chlapecký účes. Pak si vzala bratrovi nejlepší šaty, černé kožené kalhoty, halenu, koženou vestu a dlouhý plášť. Takto oblečená se protáhla oknem v prvním patře a opatrně slezla dolů. Na chvíli se skryla ve stínu budovy a pak už se plížila ulicemi a zabíjela skřety jednoho po druhém. Na mnohé z nich použila magii, kterou cestou převzala od čarodějů v domech, které míjela.
Těsně nad ránem už byla hodně vyčerpaná a tak málem padla přímo do náruče jedné skupině skřetů. Naštěstí i oni byli překvapení a chvíli zaváhali, což poskytlo Reeně čas na obranu.
Odhodila si plášť z ramen, aby měla volné ruce. Napřáhla ruku proti prvnímu protivníkovi a chtěla ho odhodit na skřety stojící za ním. Bohužel magie převzatá bez přímého kontaktu se ztrácí rychleji a ona nyní neměla nic, co by mohla použít. Skřet dál postupoval proti ní a jeho druhové se rozestupovali, aby kolem ní vytvořili kruh.
„Kruci, to ne,“ zaúpěla čarodějka a snažila se rychle najít aspoň trochu magie v okolí, aby se z této situace dostala. Bohužel byla pávě v jedné z chudinských čtvrtí, kde byl čaroděj výjimkou, a tak měla smůlu. Musela se z toho dostat sama bez magie. Tasila otcův starý meč, který našla pod jeho postelí, a doufala, že ji toho Kalev naučil dost.
Skřeti ji obestoupili a šklebili se na ni svými zažloutlými zuby. Pevně sevřela jílec meče a z pouzdra u pasu tasila i dýku. V hlavě jí zněly všechny rady, které od Kaleva kdy dostala, ale slyšela je jednu přes druhou a nedokázala si žádnou plně uvědomit.
První ze skřetů na ni zaútočil. Nemohla couvnout, protože za zády měla další ze skupiny nepřátel. Sevřela jílec meče, až jí zbělely klouby, a více méně naslepo máchla před sebe. Ulicí se rozlehlo řinčení kovu o kov, jak se jejich meče srazily. Reenu zabrněla ruka až po rameno, ale meč nepustila. Neobratně odrážela další útoky skřeta a za zády slyšela škodolibý smích jeho druhů. Věděla, že je jen otázkou času, než se unaví natolik, že udělá chybu, která ji bude stát život. Věděla, že dnes zemře, byla si tím jistá, ale nebyla na to připravená.
Náhle se však stal zázrak. Kruh skřetů kolem ní se roztříštil. Zlá stvoření se rozletěla na všechny strany jak po úderu obrovským kladivem. Tato změna situace vyvedla z míry i Reenina protivníka a ten udělal chybu, které čarodějka hned využila ve svůj prospěch. Pronikla jeho obranou a zasadila mu smrtelnou ránu. Hrot meče projel jeho kroužkovou košilí a zabodl se přímo do srdce.
Další skřeti se začali sbírat ze země a v záchvatu šíleného vzteku se vrhali na Reenu. Žádný z nich se však nedostal dost blízko. Neviditelná síla je vždy odmrštila pryč. Několika z nich vyšla Reena vstříc, aby jim uštěřila smrtelnou ránu svým mečem. Ostatní byli zabiti nárazem do zdí domů nebo na tvrdou udusanou zem. Když bylo po všem, otočila se Reena a hleděla do tmy, odkud přišla její záchrana. Dlouho se nic nedělo, ale pak vyšel ze stínu mladý muž a nesouhlasně se na Reenu mračil.
„Myslel jsem, že jsi chytřejší, sestřičko,“ promluvil hlasem plným únavy.
Reena zírala na svého staršího bratra jako opařená. Několikrát otevřela ústa, ale nepromluvila. Zatřásla hlavou, jako by chtěla odehnat noční můru a znovu se zadívala na muže před sebou.
„Endere,“ zašeptala nakonec, „já... myslela jsem, že jsi mrtvý. Náš dům... myslela jsem, že jste všichni mrtví.“
Ender se smutně usmál než odpověděl: „Ne, všichni ne. Já s matkou jsme byli zrovna na venkově pro víno. Když jsme se vrátili dům byl už označený a my jsme se museli schovat. Otce a brášku popravili ještě ten večer,“ hlas se mu zlomil zármutkem a nemohl dál pokračovat. Reena k němu došla a pevně ho objala. Chvíli tam tak stáli, ale pak si oba uvědomili nebezpečí, které jim hrozí. Ender zvedl balíček, který před bojem upustil na zem a vzal Reenu za ruku, aby ji odvedl do jejich úkrytu.
Vedl ji dlouho úzkými uličkami chudinské čtvrtě. Nakonec se zastavil před prvním z rozpadlých domů v zapovězené ulici. Reena si pamatovala, že ulici zničili královi čarodějové, protože jedna z rodin nechtěla dát své dítě, u kterého byly odhaleny schopnosti zloděje. Král dal srovnat se zemí celou ulici a všechny obyvatele odsoudil k doživotnímu otročení na polích daleko na severu.
Reena se zatřásla odporem, když překročila pomyslnou hranici a vstoupila na zbořeniště. Nechápala, proč ji sem Ender vede. Všichni z města se této části báli a zdaleka se jí vyhýbali. Ale najednou si všimla pohybů mezi ohořelými trámy domů. V tom ji to došlo. O tomhle místě jí jednou v noci vyprávěla Deidre. Právě tady se ukrývají všichni, kteří se z různých důvodů bojí stráží.
Pomalu procházeli mezi zbořeništi a Reena přestala počítat domy, které propadli této skáze. Bylo jich příliš a každý z nich znamenal zničené životy celé rodiny, která je obývala. Ender zatočil do průchodu mezi dvěma polorozpadlými zdmi a dírou prolezl do zadního pokoje, který měl v podlaze velkou díru. Slezl po provizorním žebříku do místnosti pod otvorem a zamířil přímo k lůžku u protější zdi. Reena se mu držela v patách, i když žebříku moc nedůvěřovala. Když pohlédla na osobu ležící u zdi ztuhla na místě.
„Matko,“ promluvil tiše Ender a žena na lůžku unaveně otevřela oči a pohlédla mu do tváře.
„Matko,“ zopakoval a začal rozvazovat uzel na balíčku, který přinesl, „podívej, koho jsem potkal.“
Žena pomalu otočila hlavu a upřela pohled na Reenu. Oči se jí na chvíli rozzářili, ale jejich jas brzy opět pohasl. Hlava jí klesla a pomalý dech prozradil, že usnula.
„Co je jí?“ zajímala se čarodějka a popošla k matčinu lůžku.
„Je nemocná, už mnoho dní má horečku, blouzní a trápí ji silné bolesti,“ vysvětloval jí bratr a z balíčku na zemi začal vytahovat váčky s bylinkami a lahvičky s lektvary, „nevím, co je to za nemoc. Nikdy jsem nic takového neviděl. Doufám, že tohle zabere.“
Reena pohladila matku po ruce a myšlenkami byla někde jinde. Pak se podívala na Endera a s nadějí v hlase se zeptala: „Kde bydlí nejbližší léčitel?“
„Zbláznila ses? Toho sem přivést nemůžeš, to nás mužeš všechny rovnou zabít,“ obořil se na ni Ender, ale ona ho umlčela pohybem ruky.
„Nechci ho sem přivést,“ vysvětlovala netrpělivě čarodějka, „chci převzít jeho moc a vyléčit matku. Tak kde bydlí?“
Ender se na ni převapeně podíval a v očích byla vidět nová jiskřička naděje, kterou v něm sestřin plán zažehl. Chvíli přemýšlel a pak s úsměvem odpověděl: „Přístavní léčitel je nejblíž, ale v přístavu je hodně hlídek. Lepší bude starý bylinkář nad jeho krámem u náměstí. Víš, koho myslím, ne?“
Reena souhlasila pokýváním hlavy, ale mračila se: „Bylinkář je daleko, navíc byl už starý, když jsem byla dítě. Jistější bude přístav.“
Než stihl Ender něco namítnou vyškrábala se nahoru a zmizela v temnotě noci.