Mumie

Kamil byl zmatený. Ocitl se někde, sám neměl ponětí kde vlastně je. Jedno ale věděl jistě. Tentokrát se mu podařilo uniknout. Byl svobodný. Užíval si pocit obrovské úlevy a vítězství. Pomalu kráčel vpřed. Nespěchal. Jeho cíl už nebyl daleko. Ještě pár kroků a ... Náhle se něco změnilo. O jeho záda zlehka zavadil nepřirozený, znepokojující vánek. Ledově mrazivý vánek. Nejspíš se mu to ale jen zdálo, protože ve skutečnosti bylo bezvětří. Přesto cítil, jak se mu ježí chloupky na krku. Jakoby na něho sáhla smrt. V útrobách se mu uhnízdil svíravý pocit. Do mysli se mu vloudila zlá předtucha.
Kamil se rozběhl. Zoufale, ze všech sil, se dral kupředu. Snažil se dostat ke svému cíli. Nechápal, co se děje. Vždyť zbývalo už jen pár kroků. Tak proč už tam není? Co je to za podivnou sílu, která mu nedovolí hnout se z místa? Na okamžik se rozpačitě zastavil. Pak si uvědomil, že ho ta síla táhne zpět. Zpět do temnoty za ním. Pryč od světla. Rozpaky vystřídalo zděšení. Vrhl se kupředu. Místo aby se posunul vpřed, ocitl se ale o kus zpátky. Zapřel se nohama. Spustil se na všechny čtyři a prsty rukou zaryl do země. Všechno marné. Nemohl uniknout svému osudu.
Ještě dlouhé dvě minuty bojoval Kamil ze všech sil. Pak pochopil, že prohrál. Zcela vyčerpaný se odevzdaně ohlédl zpět. To co uviděl, ho šokovalo. Ovládla ho ochromující hrůza. Vyjeveně zíral na příšeru, ke které se neodvratně přibližoval. Zrůda měla celé tělo hustě ovinuté jakýmisi pruhy látky a tampóny. Kamilovi tudíž připadalo zvláštní, že může vidět i to, co se skrývá pod tímto odpudivým obalem. Jasně vnímal zkrvavené, seškvařené cáry masa, které pulsovaly v bolestivých křečích. Místo obličeje měla ta věc jen jakýsi slizký kus beztvaré hmoty. Zčistajasna se mumie nepatrně pohnula a upřela své krvavé oči přímo na něho. V těch očích se zračila touha. Nezdolná touha. Touha po něm.
Stvůra se přiblížila na dosah.
„Ne!! Nech mě na pokoji! Jdi pryč!“ chtěl z plných plic křičet Kamil, ale nemohl ze sebe dostat ani hlásku. V záchvatu zoufalství se pokusil tu zabandážovanou kreaturu odstrčit. Sotva se ale dotknul jejího těla, ucítil palčivou bolest. Ta odporná zrůda pevně sevřela jeho ruku a začala ji pomalu pohlcovat. Kamil zažíval nepředstavitelná muka. Svíjel se a mlátil kolem sebe všemi volnými končetinami. Snažil se vyškubnout, uniknout, zachránit se. Nic nepomohlo. Příšera ho držela příliš pevně. Byl pozvolna zaživa konzumován. Bolest neustávala, ani když ho ta podivná mumie pozřela celého.

„Je zpátky. Už se probírá,“ promluvil potichu lékař. „Víc dělat nemůžeme.“
Kamil opravdu pomalu nabýval vědomí. I přes vysokou dávku sedativ, cítil prudkou bolest při každém nepatrném pohybu. Při každém nadechnutí. Jak postupně přicházel k sobě, vzpomínka na mimotělní zážitek se rychle vytrácela z jeho paměti. Než si stačil uvědomit, že tou mumií bylo jeho vlastní tělo, vše zapomněl. Měl jen nejasný pocit, že se mu zdálo něco děsivého.
„Jsem v nemocnici. Pořád jsem ještě naživu,“ blesklo mu hlavou. Teprve teď mu došlo, že polít se benzínem a škrtnout sirkou, není nejlepší způsob, jak skoncovat se životem.
„Že já idiot jsem si radši nehodil oprať nebo neskočil pod vlak.“