Čarodějka Reena - část VIII.

Dlouhá zima

Reena spěchala uličkou zpět do úkrytu. Nevěděla, jak dlouho jí schopnost léčení vydrží, a rozhodně nechtěla nechat matku dál trpět neznámou nemocí. Ještě zrychlila krok, když v tom vycítila přítomnost čaroděje. Zastavila a skryla se do stínu budovy. Se zatajeným dechem čekala, co se bude dít. Za pár chvil zaslechla blížící se kroky několika párů těžkých bot. Bylo jasné, že se blíží hlídka. Reena se ještě víc přitiskla ke zdi a doufala, že skřeti si vyberou některou z vedlejších uliček pro pokračování noční obchůzky.
K její smůle tomu tak nebylo. Kroky se přiblížily a čarodějka se soustředila na moc, kterou vládl čaroděj doprovázející jednotku stráží. Pocítila nával energie a poznala, že v těle jí pulsuje nová schopnost. S tichým smíchem se odlepila od zdi a vykročila ze stínu přímo před blížící se skřety.
„Co tu děláš, děvče, v tuhle dobu?“ oslovi ji čaroděj, starší muž s mnoha jizvami v obličeji. Netvářil se příliš přívětivě, jeho tvář se v šeru velmi podobala jeho ozbrojenému doprovodu.
„Nemohla jsem spát, tak se procházím. Ulice jsou v měsíčním světle tak krásné,“ odvětila Reena s drzým úšklebkem na tváři a rozhlédla se po hromadách odpadků naházených v průchodech mezi domy kolem.
„Měla bys jít domů, mohlo by se ti totiž něco stát,“ varoval ji tlumeným hlasem čaroděj a skřeti se tiše zasmáli svými skřípavými hlasy.
„O sebe se nebojím,“ prohodila Reena a udělala několik kroků do strany, aby měla kolem sebe pro útok i obranu dostatek prostoru.
Čaroděj zavrčel něco v jazyce skřetů, kterému Reena nerozuměla, a poté jeho ozbrojenci tasili meče. I mladá čarodějka tasila, ale jen krátkou dýku, čímž vyvolala mezi protivníky vlnu veselého smíchu. Sama se také zasmála a zaujala bojovou pozici.
O několik okamžiků později proti ní vyrazil první skřet, nejspíš si myslel, že s ní nebude potřebovat pomoci. Reena doufala, že moc převzatá od čaroděje se bude v boji hodit. Nezbývalo než ji zkusit. Napřáhla ruku proti blížícímu se útočníkovi a ten v půli kroku padl na zem spoután řetězem z modře světélkující energie. Čím více se snažil z magického sevření dostat, tím méně pohybu mu umožnilo. Smyčky se pomalu stahovaly kolem jeho těla a on začal naříkat bolestí.
Ostatní skřeti se otočili tázavě na svého magického společníka, který se již chystal k boji.
„Takže kolegyně,“ ušklíbl se samolibě a naučeným pohybem si vyhrnul volné rukávy hábitu, aby mu nezavazely, „rodiče ti nevysvětlili, na které straně je moudré stát?“
„Ale jistě,“ odvětila Reena, „já na ní také stojím.“
Po jejích slovech vyšlehl z čarodějovi dlaně modrý paprsek mířící k Reeně, začal se kolem ní omotávat a čaroděj se zlověstně zachechtal: „Nejspíš jsi je moc dobře neposlouchala.“
V tom se však stalo něco, co čaroděj nečekal. Když se modrý had dostal k rukou jeho mladé soupeřky, začal se vpíjet do její dlaně a po chvíli zcela zmizel.
„Zlodějka,“ zašeptal překvapeně čaroděj, ale pak se probral a podle své povinnosti ihned zařval, „zabte ji!“
Skřeti se vrhli na Reenu, která jen tak tak stihla couvat a spoutávat energií všechny útočníky. Nakonec přeci jen leželi všichni na zemi a mladá žena hleděla upřeně do očí čaroději stojícímu téměř bezradně proti ní. V myslí si promýšlel své možnosti na útěk. Nakonec se otočil a rozběhl se ulicí pryč.
Nedoběhl ani k rohu dalšího domu a padl obličejem do hromady odpadků, když i jej spoutal řetěz modré energie. Reena odhodlaně sevřela dýku v ruce a vykročila směrem k čaroději ležícímu na zemi. Poklekla u něj a zatáhla za jeho vlasy, aby mu zvedla hlavu.
„Je mi líto, ale jinak to nejde,“ omluvila se muži, kterému vzápětí jedním rozhodním tahem prožízla hrdlo. Pustila jeho hlavu, která dopadla do kaluže krve tvořící se na zemi pod tělem. Reeně se třásly ruce, ale stálo ji méně odhodlání zabít také spoutané skřety. Na ně použila meč jednoho z nich. Nechtěla se k nim přibližovat na víc než nezbytně nutnou vzdálenost. Když bylo vše hotové, nechala zmizet magická pouta a vydala se opět na cestu ke svému cíli.
Když sestoupila do místnosti, kterou bratr zvolil jako úkryt pro sebe a matku, doufala, že léčitelské schopnosti stále ještě ovládá. Bratr si ji udiveně prohlížel. Když pohlédla sama na sebe, uviděla skvrny od krve na oblečení a rudé šmouhy na rukách..
„Malá komplikace,“ vysvětlila stručně a poklekla u matčina lůžka, „maminko, už ti bude dobře.“
Položila své ruce nad její břicho a hrudník tak, jak to viděla u léčitelů, a soustředila se na hledání potřebné síly ve svém nitru. Po chvíli ucítila, že se z jejích rukou šíří teplo do matčina těla. Nepřestávala, dokud tento pocit nezmizel. Pak opatrně vzala matku za ruku a čekala až otevře oči. Také Ender přiklekl k lůžku a netrpělivě pozoroval jakoukoliv změnu na matčině tváři.
Konečně se něco stalo. Žena na lůžku pomalu otevřela oči a pohlédla překvapeně na obě své děti. Jazykem si navlhčila vyprahlé rty a unaveně se usmála: „Děkuju, holčičko. Konečně je ta hrozná bolest pryč.“
„Už bude dobře, mami,“ ujistil ji Ender hlasem, z něhož zněla úleva, „odpočívej, musíš nabrat sílu. Na zimu musíme najít jiný úkryt.“
Matka pokývala hlavou a ještě jednou se usmála na své děti než znovu usnula. Tentokrát to nebyl spánek unášející nemocnou od neustálé bolesti, ale spánek plný klidu dodávající sílu tělu i duši.
Ender s Reenou odešli na druhou stranu místnosti a posadili se na bedny, které se tam povalovali. Při pohledu na svou sestru Ender jen nevěřícně kroutil hlavou. Seděla a klidně si čistila krev z ostří dýky, jako by to byla ta nejpřirozenější věc v jejím životě. Vzpomněl si na dobu, kdy při pohledu na krev pištěla a tvářila se velmi znechuceně a jeho rty se zvlnily v úsměvu.
„Tak povídej,“ začal vyzvídat, když viděl, že sama nepromluví, „co tě zdrželo?“
„Při zpáteční cestě jsem potkala hlídku,“ vysvětlovala tiše Reena s pohledem upřeným na lesknoucí se hrot dýky.
„Hlídku?“ vyděsil se Ender, „Reeno, co když tě někdo z nich sledoval až sem?“
„Nikdo mě nesledoval,“ uklidňovala ho čarodějka, ale moc to nezabíralo.
„Jak to můžeš vědět?“ dožadoval se starší bratr dalšího vysvětlení.
„Protože jsem všechny zabila,“ odtušila suše Reena a poprvé od svého příchodu pohlédla bratrovi zpříma do očí.
„Ty...,“ začal Ender, ale najednou mu ta slova nešla vyslovit.
„Ty...,“ zkusil to znovu, „ty jsi je zabila? Tou dýkou a ne kouzlem?“
Reena zavrtěla odmítavě hlavou než doplnila podrobnosti: „Ten čaroděj uměl jen energetická pouta. Kdyby se z nich někdo dostal, hned by začali prohledávat město kvůli mně, zlodějce. Jinak to nešlo. Buď jsem je mohla všechny zabít nebo je nechat žít a riskovat tak bezpečí nás všech.“
Ender na ni chvíli mlčky hleděl, poté beze slova vstal a odešel k druhému lůžku u protější zdi. Lehl si a zavřel oči. Reena chtěla odejít a sehnat něco k jídlu než se celé město probudí do nadcházejícího dne, ale zastavil ji hlas bratra: „Dospěla jsi, Reeno. Otec by na tebe byl hrdý, tak jako jsem teď já.“
Mladé dívce se zachvěla brada a rychle se vyšplhala z úkrytu pryč, aby bratr neviděl, že pláče. Našla si bezpečný úkryt ve vyhořelém domě nahoře a schoulila se do klubíčka. Plakala tiše, plakala dlouho. Sluneční paprsky se prodíraly mezi ohořelými trámy a městem opět pulsoval každoděnní ruch, když ji konečně zdolala únava a ona usnula.

* * *

O několik dní později odnesl Ender matku do bezpečnějšího úkrytu, který jim v zimě poskytne teplé útočiště. Reena však zůstala ve sklepě vyhořelého domu. Matce řekla, že nechce ji a bratra ohrozit svojí přítomností, ale pravdou bylo, že nechtěla ani jednomu z nich vysvětlovat, kam skoro každou noc mizí na dlouhé hodiny.
Ve městě pomalu ubývalo strážců, jak lidských tak i těch skřetích. Dokonc čarodějové ve službách krále umírali skoro každou noc od nástupu zimy. Jejich krev barvila kamennou dlažbu bohatých čtvrtí města stejně jako se mísila s prachem ulic chudinských částí. Mezi lidmi se rychle šířila zpráva, že ve městě řádí šílený zabiják. V noci se ulicemi pohybovalo ještě méně obyvatel, než bylo obvyklé. Ti, co neměli kam jít, město buď opouštěli, nebo se drželi ve skupinkách, což bylo pro ně velmi nezvyklé.
Reena se brzy nad ránem vracela do své skrýše unavená a špinavá od krve, která byla občas i její vlastní. Žádné zranění však nebylo natolik vážné, aby ji ohrozilo na životě nebo prozradilo. Mladá čarodějka usínala za východu slunce a budila se až pozdě odpoledne. K jejímu překvapení ji netrápily noční můry z toho množství smrti, kterou každou noc roznášela v ulicích svého rodného města. Nebrala život jen skřetím přisluhovačům krále, ale i čarodějům, kteří byly prodlouženýma rukama krále a roznášeli po městě a vlastně po celé zemi jen utrpení a strach.
Našla si ve městě ještě dva další úkryty, aby nemusela zraněná jít až do vypálené ulice. Většinou se před západem slunce zastavila pozdravit matku, které se dařilo stále lépe. Rychle nabírala síly, když ji už netrápila nemoc, ale přesto stále většinu času proležela, jak byla zesláblá.
Když napadl sníh, musela Reena omezit své noční výpravy, protože stopy v čerstvém sněhu by mohly prozradit její úkryt. Většinu času proseděla s pohledem upřeným na malý modrý kámen, který jí v lese darovala Deidre. Kámen byl temný, bez jiskřičky znamenajíci blízkost nymfy, která jej vynesla z hlubiny na denní světlo.
Ruku s kamenem na dlani sevřela v pěst a přitiskla si ji k srdci. Zavřela oči a vzpomínala na dívku, která jí zachránila život a nejen to, celý ho změnila, dala mu nějaký smysl. Chvíli tam tak seděla než si uvědomila, že na ni někdo zírá. Otevřela oči a spatřila bratra, jak ji zvědavě sleduje, matka na ni upírala pohled plný mateřské starostlivosti.
„Kdo je to, Reeno?“ zeptala se matka tichým starostlivým hlasem.
„Cože?“ vytrhla se čarodějka ze světa vlastních myšlenek.
„Kdo ti dal ten kámen?“ položila matka znovu otázku a trpělivě vyčkávala na odpověď.
Reena chvíli váhala, ale pak se rozpovídala: „Jmenuje se Deidre. Je to nymfa. Nádherná mladá nymfa, která mi zachránila život poté, co... co jsem opustila domov. Odvedla mě do lesa, kde měla tábor skupina, ke které patřila.“
Vyprávění pokračovalo ještě dlouho po západu slunce. A Reena se poprvé po dlouhých týdneh cítila klidná a uvolněná, i když jí v duši stále trápil stesk po Deidre. Když skončila a opět se zahleděla na temně modrý kámen, který stále svírala v ruce, matka na ni chvíli mlčky hleděla a pak jí položila jedinou otázku: „Miluješ ji, Reeno?“
Čarodějka překvapeně zamrkala než se něžně usmála a zašeptala: „Ano,“ svou odpověď podtvrdila jemným kývnutím hlavy.
„Pak zapomeň na všechno ostatní a snaž se o jediné. Být zase s ní,“ naléhala na Reenu matka, když ji náhle umlčel silný záchvat kašle. Ender hned vyskočil ze svého místa a přiklek k ní. Podepřel ji a pomohl jí opět si lehnout, když kašel polevil. Jeho sestra na oba nechápavě hleděla, a když si všimla krve na matčině ruce, kterou vykašlala, zvedla se a vyběhla z jejich nového úkrytu do temné noci zahalující už dlouhé hodiny celý kraj. Matka se za ní smutně dívala a Ender jen nechápavě kroutil hlavou.
„Kdy se z ní stala tahle rozhodná a odvážná žena?“ podivila se nad změnou, kterou její dcera prošla za posledních několik málo měsíců. Ender vstal a zvedl ze země malý váček, který Reeně vypadl, když tak rychle opouštěla úkryt. Uvnitř byl onen malý modrý kámen, který byl pro ni nejdůležitější věcí v době, kdy nemohla být s tou, která jí ho darovala.

* * *

Ender stál na kraji vypálené ulice a bylo mu jasné, že tu Reenu nenajde. Sníh, který napadl před několika dny, nebyl porušený žádnými stopami kromě drobných šlápot toulavých koček a městských krys, které byly všude i v zimě.
Vypravil se tedy k dalšímu možnému úkrytu jeho sestry. K jejich starému domu. Ale ani tu nebylo sebemenší stopy o tom, že by se v domě někdo ukrýval. Prošel ještě několik míst, o kterých věděl, že jsou možnými úryty, ale ani na jednom mladou čarodějku nenašel.
Vrátil se tedy za matkou, kterou stále více trápila nemoc. Už nemohla ani chodit, jak byla vysílená stále častějšími záchvaty kašle. Nerad ji nechával samotnou, ale trvala na tom, že musí zjistit, co je s jeho sestrou, a tak tedy strávil celou mrazivou noc jejím hledáním.
Když sestupoval do sklepení opuštěného domu, ve kterém se s matkou skrývali, pocítil náhlý neklid. Posledních několik kroků běžel až k matčinu lůžku. Ležela klidně, myslel by si, že jen spí, kdyby neměla ústa od krve, kterou vykašlala při posledním záchvatu. Nedýchala a její ruka byla na dotekl chladná. Otřel jí ústa a pečlivě ji přikryl, jako by se bál, že jí bude chladno. Pak se otočil a odešel z tohoto místa navždy jen s několika věcmi, které mu měli připomínat rodinu..
Zamířil přímo k nejbližšímu hostinci. Už dlouho nebyl mezi lidmi, nebylo to bezpečné, ale teď už mu to bylo jedno. Otce a mladšího bratra popravili, matku mu zabila nemoc a sestra, poslední příbuzný, který mu zbyl, zmizela neznámo kam, ani netušil jestli ještě žije. Nezáleželo mu už na tom, co se mu stane. Chtěl se hlavně opít. Spláchnout žal a na chvíli zapomenout na hrůzu, ve kterou se jeho život změnil.
Vešel ho výčepu a zamířil ke stolu v temném koutě místnosti. Hostinská mu přinesla korbel piva a on si hned poručil další. Pil rychle a snažil se nevnímat okolí, ale jeden rozhovor ho zaujal. Zaslechl slovo zloděj a zbystřil.
U vedlejšího stolu seděli dva muži a vyprávěli si novinky, které zaslechli během dne v jiných krčmách a hostincích.
„... určitě je už dávno mrtvá,“ soudil jeden z mužů.
„Ne, všechny zloděje soudí sám král a ten je přece přes zimu mimo město,“ oponoval mu druný.
„To máš pravdu,“ souhlasil první a pokračoval, „aspoň si ta zlodějka užije ještě pár dní života.“
„Možná i několik týdnů, nevypadá to, že by obleva měla brzy přijít,“ uvažoval druhý muž.
Víc už Ender neslyšel. Vstal od stolu a vydal se ke dvěřím ven. Vyklouzl do mrazu noci a vydal se přímo k městské bráně. V zimě nebyla tak přísně hlídaná, protože do nehostinné mrazivé zimy mimo hradby by se odváži jen blázen a o takové město nestálo.
„Ve městě práci neseženu, chci to zkusti na venkově,“ řekl Ender strážci, který se ho ptal, proč chce opustit bezpečí města a ten ho s pokrčením ramen pustil.
Ender se vydal po cestě kolem lesa, jak nejrychleji mohl. Brodil se závějemi sněhu sahajícími mu až ke kolenům a snažil se ignorovat chlad pronikající mu až do kostí. Jakmile byl z dohledu stráží na hradbách, začal si cestu uvolňovat svojí magickou mocí. Odhazoval sníh na strany a vytvořil si tak úzkou cestičku, kterou však hned za sebou musel zahrnovat, aby nebylo možné jej sledovat.
Když se slunce objevilo nad východním obzorem, byl stále na cestě. Únavou a mrazem necítil nohy, ale nutil se jít stále dál. Závisel na tom život jeho sestry. V kapse měl malý váček s modrým kamenem. Doufal, že se mu s jeho pomocí povede najít Deidre a přesvědčit ji a několik dalších Reeniných přátel, aby mu pomohli ji osvobodit, než se vrátí král.
Slunce se pomalu chýlilo k západu a Ender věděl, že udělal jednu z nějvětších hloupostí svého života. Vypravit se do lesa v zimě bez zásob potravy a bez křesadla mohl jen naprostý blázen. A to taky byl. Blázen doufající v zázrak, aby zachránil posledního z rodiny, který mu zbyl.
Byl unavený k smrti, žaludek mu každou chvíli kručel hlady a nohy necítil až po stehna kvůli neustálému mrazu. Zabalil se víc do svého pláště, i když věděl, že ho to nezahřeje. Dál se brodil sněhem, neměl už sílu usnadňovat si cestu magií. Zakopával o kořeny stromů a nízké větve ho šlehaly do obličeje. Každou chvíli kontroloval modrý kámen, jestli v něm nezáří jiskřička, ale vždy ho klamaně vrátil do váčku, který pečlivě zastrčil za košili.
Kráčel lesem a doufal, že najde brzy nějaký úkryt, kde by mohl přečkat noc. Na kraj se pomalu snášela tma a z nebe se začaly k zemi snášet malé vločky sněhu. Mnohé pronikly holými korunami stromů až k Enderovi. Zaúpěl zoufalstvím, protože to znamenalo další sníh, který mu ztíží chůzi. Současně se také radoval, protože další sníh znamenal větší šanci na včasnou záchranu jeho sestry. Ještě s větším odhodláním šel dál temným lesem.