Překvapení

Překvapení
(Věnováno bratru Petrovi a všem, kteří dnes mají svátek)

Seděl ve výzkumné stanici, nahoře v pozorovatelně.
Už dlouho nic nezaslechli, ani nezachytili na radaru. Jak se zdálo, UFO zřejmě ukončilo misi a vrátilo se na domovskou planetu.
„No, alespoň o nic nepřijdu, když teď budu na dovolené,“ pomyslel si Koliáš, kterého nedávno manželka přiměla, aby si vzal konečně dovolenou a nechal už toho nesmyslného bezcílného pátrání po mimozemšťanech a zkoumání neidentifikovatelných létajících předmětů. Ne, jeho žena Vivien zcela neodsuzovala jeho práci, ale, no – zkrátka na ni žárlila. Ilarion Koliáš miloval svou práci a trávil v ní až příliš mnoho času.
Seděl, nudil se, nikde žádné létající těleso, žádné vzkazy ze zdola o tom, že by snad zachytili nějaké volání z kosmu, termosféry či jiné sféry našeho vzdušného obalu. Zkrátka nic.
Seděl, nudil se, - už se ani nedíval na radar. „fffvvvžžžzzsssffvvvmmm!“ ozvalo se zasvištění.
Slyšeli ho všichni.
Stanice ožila. Na radaru bylo vidět vzdalující se tečku, jenž proletěla blízko jejich stanice.
„UFO!“ věděli hned všichni, „takový zvuk žádné letadlo nedělá.“ Koliášovi se ten zvuk vryl do paměti, věděl, že si ho bude pamatovat celý život.
Užasle a nadšeně se vrhli do práce: charakteristika zvuku, frekvence, perioda, obraz na radaru, rychlost tělesa, pokud možno zjištění co nejpřesnějšího tvaru tělesa… Rozběhly se práce všeho druhu a Koliáš byl v čele jedné výzkumné skupiny, jak jinak.
„Teď to začne, jo! Konečně. Mimozemšťani na zemi!“ proběhlo mu hlavou.
Na kameře nebylo bohužel nic, protože bylo pod mrakem a zkuste si nafilmovat třeba letadlo, když je nízký tlak a je pod mrakem. Měli jen rozmáznutý obrys a to jen díky skvělé technice.
Víc už se Ilarion Koliáš nedozvěděl. Byl by na to zapomněl, ale zaměstnavatelé si to dobře pamatovali a během půl hodiny ho vyprovodili s přáním, ať si užije dovolenou.
„To je k vzteku!“ rozčiloval se Koliáš. „Konečně se něco děje, možná něco, na co čekám celý život, a já, já musím mít dovolenou!“
Tak se rozčiloval celou cestu a nepřešlo ho to, ani když překročil práh domova.

„… a z draka jakoby se stala velká spousta jiskřiček a ty se rozletěly k nebi. Tam se pomíchaly s těmi, které tam na ně už čekaly, a pak se rozletěly a na nebi zazářilo nové souhvězdí. Pak hvězdy trochu pohasly a byly vidět jen ty největší, a tak je na nebi vidět souhvězdí Drak tak, jak ho známe. Konec. Dobrou noc.“
Vivien Koliášová opatrně zavřela dveře dětského pokojíku.
„Ahoj,“ usmála se Vivien na Ilariona, který se právě vrátil z práce, a naznačila mu, aby byl tiše.
On si však přeci jen neodpustil pár ohnivých slov vedle v obýváku, kde se manželé Koliášovi trochu pohádali.
Postupně se přes konflikt práce a dovolené dostali k tomu, že se Vivien urazila, když jí pak vytkl, proč vypráví tak velkým dětem (nejstaršímu bylo třináct) ty příběhy plné hloupých smyšlených stvoření, jako jsou draci, a Ilarion se urazil, když mu ona řekla, že jsou pro něj hloupí smyšlení mimozemšťani důležitější, než jeho rodina.
Nakonec se však usmířili a ráno vyjeli i s dětmi na dovolenou. Měli namířeno na Floridu, k moři.

„Rychle, pospěšte si!“ volala Vivien na děti, když nastupovali do auta s desetiminutovým zpožděním.
Dalších čtyřicet minut nasbírali v dopravní zácpě na centrální silnici k letišti.
Vřítili se do haly a zaslechli, že za pět minut odlétá letadlo na Floridu z druhé runwaye.
„Za pět minut, to nemůžeme stihnout,“ řekl už rezignovaně Koliáš. Všechno to odbavování a kontroly: zavazadla, jízdenky, pasy…
„Kdy letí další letadlo na Floridu?“
„Za čtyři dny v tentýž čas,“ odpověděla po chvilce hledání paní v informacích.
„To už nemá cenu.“
„Ale kam tedy pojedeme?“
„Hm... Třeba nikam,“ řekl Ilarion a pobaveně sledoval, jak stoupá rozhořčení ve Vivieniných očích, které se postupně rovněž proměnilo v smích.
Odcházeli z letiště a dohadovali se o tom, kam pojedou.
„Co třeba na chatu?“ navrhl Wilhelm, jejich nejstarší syn.
„Cože?“ zeptali se oba rodiče najednou. Nikdy by je nic takového nenapadlo. Na chaty už přeci nikdo nejezdí. A pak, je to tam všechno opuštěné a kdo ví, jak se to tam změnilo.
Jelikož však všechny jejich děti chtěly jet na chatu, dali věci do kufru, nasedli do auta i s přenosným počítačem, protože Ilarion „nemohl“ být bez své práce, a jeli.
Když tam konečně po hodině bloudění dorazili, šel se Ilarion Koliáš trochu projít.
Za chvíli seznal, že se zde opravdu hodně změnilo. Les byl mnohem rozsáhlejší a připomínal spíš hodně starý hvozd. Za pár minut zjistil, že se ztratil.
„Za vlastní chalupou! To je hrozný. Můj orientační smysl má snad taky dovolenou.“Šel tím temným lesem, až vyšel na mýtinu, no, byl to spíš zbytek zarostlé louky, protože stromy zde už dlouho nikdo nekácel.
„Konečně sluníčko,“ pomyslel si.
Pomalu přešel mýtinu a když vcházel na opačné straně znovu do stínu stromů, zaslechl ten tak charakteristický zvuk!
Hned ho poznal.
Znal ho a utkvěl mu v paměti na celý život.
Byl to ten zvuk, jenž včera zaslechl na stanici – „UFO!“
Prudce se otočil a viděl, jak se na mýtinu pomalu snáší DRAK!