Píseň pro Persefonu

O čem bych měl psáti více,
ač mé srdce touhou plane,
vždyť už dohasíná svíce
z prstů padaj´ žvásty samé.

Rým a verš a verš a rým,
vosku chuť a knotu dým,
pocítil jsem smysly svými,
že nedokážu smazat viny
tak jako tak vykonané.

Odpusť Bože, odpusť šanci,
v ruce moje vloženou,
kterou promarnil jsem v tanci,
s ní, Hádovou "Sirénou".

Snad až znovu narodím se,
doufám, že si vzpomenu,
jak křivdil jsem lidem kolem,
dovrším svou proměnu.

Křičím, skáču, vzteklé křeče,
slyším lidi, "hle tu stvůra,
nedokáže ani brečet".

Ale okna kostelní,
nespatří mě shora klečet.
Jest mé slovo poslední.