minimalistický sonet o černé pravě, jež nás honí

Umírám na stesk,
leč nepřipouštím city.
Hodnotíš i ty,
to, co ti nepřísluší?

Sleduji odlesk,
a sázím na odvahu.
Unikat svahu
nezasažena kuší.

Když načapeš mě,
zostuzenou v tmě,
kde nachytám se sama

Co ty z toho máš,
když mě tak znáš!
A víš, že jsi, lama?