Černá nebo bílá?

„Je na čase pohnout se zase někam jinam, nemyslíš?“ zeptala se Kirsten prodírající se trnitým křovím.
Hodge pokrčil rameny. Bylo mu to v zásadě jedno, tento svět ho ničím nezaujal. „Černá nebo bílá?“ zeptal se a sáhl do kapsy ve vestě pro ohmatanou dřevěnou kostku s černými a bílými stranami. Nebyla tam. Zavrtěl hlavou a zapátral v kapsách u kalhot. Nic.
„Tak co je? Dělej, nebo mě tu ten hmyz sežere,“ rozháněla se Kirsten rukama.
„Nemam kostku.“
„Cože? Tys jí ztratil? No to je v háji!,“ vykřikla Kirsten a rozhlédla se kolem sebe. V háji nebylo jen „to“, ale hlavně oni.
Hodge něco zabručel, otočil se a vydal se mezi stromy. Kirsten protočila oči, několikrát mávla rukama v marné snaze odehnat dotěrný hmyz a vztekle vyrazila za svým druhem.
Jistě že ztratil kostku, myslela si. Tenhle tvor smůlu vysloveně přitahuje. Co jí to tenkrát napadlo, že se s ním vypraví na tuhle šílenou pouť? Ano, byly doby, kdy se jí víc než zamlouvala jeho sametová temně modrá pokožka a imponoval jí uhrančivý pohled jeho černých očí. Ale byla v jeho společnosti už příliš dlouho.
Teď šla hustým lesem v jeho stopách a vzpomínala, jak to vlastně tenkrát začalo.

Setkali se čistě náhodou, když vysedávala v jednom z barů a pozorovala v zrcadle ruch za sebou. Najednou se povrch zrcadla zavlnil a vystoupil z něj tmavomodrý démon. Kirsten zvedla obočí a pozorovala, jak se zbavuje nezvyklé části oděvu.
Démon odložil na barpult drátěnou košili, objednal si drink a rozhlédl se kolem. Kirsten si nemohl nevšimnout. Její pleť v šeru baru zlatavě zářila a bílé vlasy a šedé oči přitahovaly zaslouženu pozornost.
„Procházet zrcadly je poněkud nemoderní, nepraktické a nezdvořilé, nemyslíte?“ poznamenala směrem k tmavomodrému.
„Jak pro koho,“ odvětil stručně.
„Vidím, že zdvořilost není vaší nejsilnější stránkou,“ řekla s úsměvem. „Gentleman by mě alespoň pozval na drink jako omluvu za vyrušení.“
Démon ji skutečně na drink pozval. A ne na jeden. Kirsten z něj v průběhu večera vymámila, že se jmenuje Hodge a v současnosti cestuje za zábavou a poznáním. Ukázal jí dokonce i kostku, s jejíž pomocí to prováděl. Kostka měla černé a bílé plošky a byla ze dřeva a svého majitele přenášela na různá místa. Kde se ta místa nacházela, záviselo mimo jiné na tom, jestli majitel uhodl, jaká barva padne. V tom případě to byla místa ve většině případů příjemná, i když poněkud nezajímavá. Pokud ovšem neuhodl, kostka ho odnesla na místa přesně opačného rázu.
Kirsten projevila zájem se k Hodgeovi na některé z jeho cest připojit a on, proti všemu očekávání, souhlasil. Nevýhodami jejich společného putování se však ukázaly Hodgeova nemluvnost a Kirstenina nezkušenost a ukvapenost. I když je pravdou, že tyto nevýhody jim umožnily prožít nejrůznější zajímavé okamžiky.

Hodge se zastavil a začal zkoumat lesní půdu. Chvíli se rozhlížel, pak se otočil a počkal na Kirsten, která se s tichým nadáváním blížila trnitými křovinami.
„Nějaká stopa,“ řekl Hodge a pustil se po sotva znatelné pěšince.
Kirsten se zastavila a dívala se na záda svého vzdalujícího se přítele. Proč na ní nikdy nepočká? To snad dělá schválně! Co kdyby si tady prostě sedla a ani se nehnula? Jenže jemu by to bylo fuk. Prostě by si hodil kostkou a zmizel. Pokud by jí měl. Povzdechla si a vydala se za ním.
Znovu se zastavili až u malé říčky. Tmavomodrý démon začal zkoumat kameny a obcházet odpočívající Kirsten ve stále větších kruzích. Za chvíli se jí z toho motala hlava.
„Krev,“ řekl Hodge, když se za chvíli vrátil a pomáhal jí na nohy.
„Cože? Čí?“ vyděsila se.
„Toho, kdo odnesl kostku,“ odpověděl a začal se brodit přes říčku. Jemu voda nevadila, ale Kirsten se jí vyhýbala jak jen mohla. Teď ovšem do vody musela, protože Hodge se netvářil, že by jí chtěl přenést, jako to dělával. Občas.
Začínalo se stmívat a Hodge se ztrácel v šeru lesa. Kirsten do něj narazila, když se znenadání zastavil.
„Slyšíš?“ zeptal se. „Hudba.“
Setmělým lesem se nesly tóny flétny, křehké a jasné jako letní jitro, jako louka plná rosy. Kirsten a Hodge stáli, otáčeli hlavy a snažili se určit směr, odkud hudba přichází.
„Tudy,“ ukázal Hodge kamsi mezi stromy.
Procházeli mezi mohutnými kmeny, terén lesa se pozvolna zvedal. Za chvíli slyšeli, jak se k flétně připojila hudba vodopádu a šum listí v nočním vánku. Najednou se před nimi objevila stříbrná záře. Chvíli jim trvalo, než pochopili, že to jen vyšel měsíc a ozářil nedalekou mýtinu. Zdálo se jim, že právě odtud přichází ta hudba. Pomalu se přikradli blíž a schovaní za kmeny stromů s úžasem pozorovali tvora, který seděl uprostřed mýtiny a hrál na flétnu.
„Drak,“ vydechl za hodnou chvíli Hodge. Kirsten se na něj s údivem podívala. V tom jednom slově byla nezměrná bázeň a úcta, kterou Hodge k těmto tvorům choval.
„Myslíš, že má naší kostku?“ zeptala se tiše.
„Určitě snědl toho, kdo nám ji vzal,“ ukázal Hodge na několik kostí povalujících se opodál.
„Co teď?“ zašeptala Kirsten a lépe si prohlížela podivného hudebníka. Drak byl stříbřitý, jako měsíční světlo a křídla měl bílá. Seděl na zadních nohách, ostnatý ocas obtočený kolem sebe a v drápech držel flétnu z různě dlouhých rákosových hůlek. Hrál smutnou melodii. „Myslíš, že bychom se s ním mohli dohodnout?“
„Můžu to zkusit,“ odvětil Hodge. „Počkej tady.“
Pomalu vystoupil z křoví a blížil se k drakovi. Ten se na něj ani nepodíval, dál hrál svou píseň a Kirsten ukrytá v křoví měla pocit, že kdyby přestal, stalo by se něco strašného.
Najednou vše ztichlo. Drak odložil flétnu a pohlédl na démona. Stáli proti sobě ozáření měsíčním světlem a ani jeden z nich se nepohnul.
„Buď pozdraven,“ řekl klidným hlasem Hodge a zvedl ruku.
Drak mlčel.
„Jsem Hodge,“ řekl Hodge.
Drak mlčel.
„Jestli dovolíš, rád bych se podíval, jestli tady někde neleží má kostka,“ řekl Hodge a vykročil směrem k hromádce kostí.
„Už ani krok,“ ozval se drak tichým hlasem.
Hodge se zarazil a ohlédl se přes rameno. Drak se postavil na všechny čtyři a trošku nadzvedl křídla. Působil hrozivě. Démon se zarazil.
„Jsi démon,“ řekl drak. „Jsi démon soumraku. Čekám tu na tebe už věčnost. Čekám, až tě ke mně tvá zvědavost přivede. Jsi naše neštěstí a prokletí. Ale já dnes zbavím všechny světy hrozby.“
Drak roztáhl křídla, vznesl se a zaútočil. Bylo to tak nečekané, že Kirsten ani nestačila vykřiknout. Hodge zvedl ruce, aby se bránil, ale bylo to marné. Dračí drápy byly ostřejší než meč a zasáhly ho do hrudi. Hodge padl na zem. Drak se nad ním sklonil a hlasitě vydechl. „Proroctví bylo pravdivé,“ řekl si pro sebe hlasitě. „Cestovatel sférami přijde, aby nás zničil. Bude ho spalovat nenávist, stane se soumračným démonem našeho světa. A já ho právě zabil. Ale když ho teď vidím, je mi ho líto. Sbohem, démone,“ šeptl drak a odletěl. Jako by se rozplynul v měsíčním světle.
Teď byla Kirsten konečně schopna se pohnout. Potácivě se rozběhla k tělu, které bylo Hodgem. Ještě žil. Klekla si k němu a vzala ho za ruku. Na okamžik otevřel oči.
„Kirsten,“ zašeptal. „Ty jsi mé jitro…“ vydechl a podíval se na ni. A pak se jeho oči zatáhly mlhou, jako by je pokryla jinovatka smrti.

Kirsten seděla v baru a v panujícím přítmí budila zaslouženou pozornost svou zlatavou pletí a bílými vlasy. V zrcadle pozorovala dění za sebou. Náhle k ní přistoupil jeden z démonů od nedalekého stolu.
„Už je nás na dvěstě tisíc, Kirsten. Myslíš, že to bude stačit?“
„Stačit? Ale jistě, že to bude stačit, Haslede. Mně je souzeno ten svět podmanit.“
„Jsi si tím naprosto jistá?“
Kirsten se usmála a vyndala z kapsy dřevěnou kostku s černými a bílými stranami. „Co myslíš, Haslede, černá nebo bílá?“