Z deníků korvety Vigilance - Stín minulosti

Z deníků korvety Vigilance

Stín minulosti

Necelých deset tisíc Yxtronů – to byl stav intergalaktického konta posádky Vigilance, která již necelé dva měsíce čítala pět lidí. Deset tisíc vystačí na nákup potravin a paliva stěží na týden a to ještě budou muset hodně šetřit. Zase jen chleba, konzervy, paštiky, jogurty a možná trochu masa. Vodík a kyslík jen na nejlevnějších čerpacích stanicích a acetylenové nádrže budou muset nechat prázdné… Všem bylo jasné, že na cestu na Tantal to není dost.
V pilotní kabině seděli jako kamenné sousoší nepasovaný velitel korvety James Router a hlavní pilot Stephen McGargoyle. Kromě nekonečného a nervydrásajícího klepavého zvuku starého, léta odborníkem neopravovaného motoru k nim z chodby doléhala Leonardova hra na elektrické varhany. Ačkoli hráč nebyl špatný, kovové stěny jeho snažení přetvořily spíše v rozladěný hukot. David v kuchyni vymýšlel nějakou novou „lahůdku“ ze zbytků v ledničce a Heather si jako vždy psala ve své kajutě deníček. Alespoň se už nezamykala. Nebýt tíživé finanční situace, dalo by se říct, že se vede dobře…
„Ty víš Stephene, že tvůj názor si vždycky rád poslechnu,“ nadhodil James. Musel mluvit hlasitěji než obvykle, aby jeho slova byla přes Leonardův pokus o přehrání starých rockových balad slyšet. „Máš nějaký nápad, jak vydělat prachy? Kromě pokeru, samozřejmě… Další smolný river bych už asi nevydejchal,“ dodal okamžitě, než jeho kolega a kamarád stihl cokoli říci.
„Musím se přiznat, že mě nic nenapadá,“ odvětil stroze Stephen, aniž by vzhlédl od map zdejších končin vesmíru. Loď se blížila sektoru komunikačních satelitů a malých kosmických stanic. Trochu nepohodlná, ale nejkratší cesta na Tantal. Příštích pár dní je čeká složité manévrování, a tak hlavní pilot již dlouhé hodiny sbíral informace o trajektoriích jednotlivých objektů, aby do počítače naprogramoval co nejpohodlnější průlet bez ostrých změn kurzu.
„Nahorn je sice můj kámoš, ale zadarmo nám nové zbraně jistě nedá… Když si představím, že by bylo třeba několik bouchaček, pár samopalů a laserů plus nějakou lepší palubní zbraň… Navíc klasické náboje… tak mi vychází minimálně třista táců a to jsem optimista,“ počítal nahlas James, aniž si uvědomil, že korvetu naplnilo hrobové ticho.
To Leonard přestal hrát a stoje ve dveřích vychrlil otázku: „A kde bereš to přesvědčení, že to vůbec budeš kupovat se slevou?“ Vešel do kajuty a sesul se do velkého křesla, které svým neortodoxním stylem sezení už téměř rozvalil. Vždycky si totiž do něj lehnul a nohy přehodil přes opěradlo, kam každý normální člověk opírá záda.
„Nahorn se po válce na Tantalu stal obchodníkem se zbraněmi. Co vím, tak celkem prosperuje, jelikož je jeden z mála, kdo ještě vede klasické zbraně… Laser je možná technologií budoucnosti, ale fajnšmekři vždycky dají přednost revolveru nebo brokovnici. Jestli neumřel nebo ho někdo nesejmul, což nepředpokládám, tak tam stoprocentně prodává dodnes.“
„Ale proč si myslíš, že ti dá slevu?“ opakoval Leonard svoji otázku.
„Protože já jsem jedinej, kdo by ho dokázal sejmout!“ zakřenil se James.
Leonard jen zakroutil hlavou na znamení, že tuhle rádoby slovní hříčku nechápe a rozhodně se s ní nechce zabývat. Vůbec neměl rád tyhle situace, kdy mu velitel dával najevo svoji převahu. Vždycky musel mít poslední slovo a na každou otázku znal pohotovou odpověď. Avšak přes veškeré snažení nedokázal vymazat z hlavy poslední větu – Jsem jedinej, kdo by ho dokázal sejmout – hm… Jen silácká slova starého chvástala…

Davidův kulinářský experiment byl dnes vyjímečně k jídlu. Ačkoliv James nevěřil, že kombinace jogurtu, brambor a týden staré klobásy se dá pozřít a nevyvrhnout zpět na talíř, David ho přesvědčil o opaku. Připojil k tomu jedno své moudro – Jsou kvalitnější kuchaři než je hlad, ale lepší koření neznám… Aby nebylo pro Jamese překvapení dost, k večeři přišla i Heather, poděkovala a dokonce i Dava pochválila. Leonard si svoji porci vzal do své kajuty a jen on ví, zda ji skutečně snědl.
Před půlnocí už byly James se Stephenem hotoví s programováním trasy a s prvním satelitem na obzoru odešel velitel do své kajuty dopřát si aspoň pár hodin spánku. Nebylo sice třeba nabírat energii, neboť před příletem na dva dny vzdálenou čerpací stanici nebyla žádná zastávka v plánu, ale James se nevyspalý stával čím dál častěji nesnesitelným, zvlášť teď, když měli do kapsy hluboko.

Ozvala se ohlušující rána a několik kubíků písku ohodilo obranné valy. „Míří čím dál přesněji. Už jsme v dostřelu!“ ozval se hlas vedle Jamese. Patřil nevysokému muži, jehož blonďaté vlasy, notně zašpiněné prachem, halila pevná přilba. Mohlo mu být něco přes pětadvacet. Musel mluvit hodně nahlas, aby ho přes hluk kanonády a kvílení kulometů bylo slyšet.
„Musíme pro Bretocka, Alexi! Měl se vrátit už před patnácti minutami…“ volal James svému o rok staršímu sousedovi v mělkém zákopu přímo do ucha.
„Tak to se už nevrátí… Každopádně teď tam nemůžeme. Ty dvě Valkýry by z nás udělaly cedník. Počkáme, až je Nahorn s Corolukem vyřadí.“
„Třeba tam leží a ještě žije. Nesmíme ztrácet čas!“ oponoval James.
„Nemůžem tam jít! Nahorn má dobrej odhad. Vyřídí je rychle…“ uklidňoval mladšího kolegu Alex.
James se rozhlédl po bojišti. Jejich úkryt byl na nevelkém dvorku obestavěném čtyřpatrovým domem, z jehož jižní lodi zbyly po bombardování nepřítelem jen trosky. Skrz ně se nabízel pohled na bývalá kukuřičná pole, dnes válkou proměněná v pustou pláň. Od tamtud přicházeli! Říkáme jim Normani. Ne snad pro jejich podobnost s vikingy, ale protože jsou stoupenci normalizace v celém Vesmíru. Podle generála Alfonze Mercka by měli být všechny planety spojeny v jediný právní celek a on by mu chtěl vládnout – to určitě. Povstání za nezávislost vypukla snad už všude, ale z nějakého neznámého důvodu se Merck rozhodl nasadit své nejsilnější jednotky k potlačení vzpoury právě tady – na Tantalu!
Ze střechy na jihozápadě vypálili Jamesovi kamarádi raketu BA01, která po několika vteřinách letu dopadla neškodně nedaleko Mangonelu, velkého děla, které ostřelovalo jejich pozice. Alex vytáhl z kapsy nalomenou cigaretu a zapálil si. Stejně teď nebylo co na práci. Dokud nebudou Mangonel a dvě okolo stojící Valkýry zničeny, můžeme jen čekat.
Jamesova původně šestnáctičlenná skupina nazývaná pro barvu uniforem Černý Prapor se mezi spolubojovníky těšila vysoké prestiži. To oni byly ti ostří chlapci, kteří bránili jižní čtvrť Vulpironu, hlavního města Tantalu, před vpádem nepřátel. Merck si skutečně pro upevnění moci nevybral vhodnou planetu. Povstalci již v centru postavili výbornou protivzdušnou obranu, takže jediným možným způsobem jak město dobýt byl útok po zemi. A geologické podmínky neumožňují postavit velký tábor jinde než na jihu, neboť všude jinde mimo dostřel jsou jen rudné hory. Jediná cesta vede přes Černý Prapor!
Z Nahornova stanoviště vyletěla další raketa. Tentokrát se nemýlil a přímým zásahem vyřadil z provozu jednu Valkýru. James už na nic nečekal. Opustil svůj kryt a vyběhl k troskám rozbombardovaného domu, kde seděl osamocený Samion a pozoroval tábor Normanů. Plání mezi oběma znepřátelenými stranami vířil prach od výbuchů granátů a jen Samion měl optiku, kterou se i za plného denního světla dalo vůbec něco identifikovat. James do jeho brlohu skočil přesně v okamžiku, kdy pár metrů před nimi explodovala další střela Mangonelu. I přes všudypřítomný hluk slyšel za sebou Alexovo klení: „Co to, sakra, ten blbec zase provádí…“
„Jak to vypadá, Same?“ otázal se James kamaráda koukajícího do okuláru a naslepo kreslícího nepřátelské jednotky na čtverečkovaný papír.
„Přes noc stihli přitáhnout jen Mangonel a dvě Valkýry, ale blíží se další…“
„Jak dlouho jim bude trvat ukotvení?“
„Valkýru ukotvíš hned, ale Mangonel trvá tak dvě hodiny. Byla chyba tuhle noc spát! Z oblaků prachu vidím jak přijíždějí tři další. Jestli Nahorn tuhle do patnácti minut nezlikviduje, tak nás ty Valkýry pošlou přímo do síní Valhaly!“ černě zažertoval Samion.
„A vidíš Bretocka?“
„Ne. Asi ho dostali – vola. Tihle mladí jsou všichni stejní, vezmou si HM nula pětku a vyrazí do pouště, že to do Mangonelu napálí zblízka. A říkají tomu hrdinství! Přitom o těch Valkýrách věděl. Nerozumím tomu. Proč si potřebuje dokazovat, že to zvládne líp než Nahorn na střeše?... Co vyběhl, viděl jsem Valkýry vypálit čtyři dávky…“
„Tak doufej, že pětka je moje šťastný číslo!“ usmál se James a přeskočil posledních pár řad cihel, které zbyly z kdysi pevné zdi a vyběhl vstříc nepřátelským válečným strojům. Přibližně stejným směrem, kudy viděl běžet Bretocka. Poslední, co za sebou uslyšel, byl Samionův povzdech: „Všichni mladí jsou stejní…“
Jamese nehnala vpřed touha po hrdinství nebo uznání přátel. Věděl, že ho za tuhle blbost pořádně pokárají, pokud to přežije. Mladá krev je nejlepší nepatentovaný motor, ale James chtěl hlavně zachránit kamaráda. Ten adrenalin, že při tom může sám přijít o kejhák, byl jen vítaný bonus.
Prudký protivítr mu metal písek a prach na polyakrylonitrilový obličejový štít. V dáli začínal rozeznávat obrysy Mangonelu a Valkýr. Zdá se, že si ho obsluha ještě nevšimla. Nesnažil se hledat Alexovi stopy, protože vítr je už stejně všechny zavál. Šel naslepo.
Tu náhle spatřil záblesk. To poslední funkční Valkýra vypálila šrapnel přibližně jeho směrem. Zaslechl několinásobné hvízdnutí - netrefili. Vrhnul se okamžitě na zem a vyhrabal pro svoje tělo mělkou díru, aby co nejlépe splynul s povrchem… a pak to spatřil. Asi padesát metrů na sever, na hranici viditelnosti, ležel objekt nehomogenní s okolím. Vypadal jako kámen, ale James dobře věděl, že je to jeho kámoš, který se už zahrabat nestihnul.
Pomalu se k němu po písečném povrchu sunul. Jeho pohyb připomínal spíše plavání než plížení. Se zmenšující se vzdáleností rozeznával detaily – ruce, nohy, proražený štít i neodpálenou HM05, kterou stále svíral v pravačce.
Když se dostal až k němu ujistil se, že je skutečně mrtvý. Zatlačil mu víčka a popadl HM05 – bylo teď na něm, aby dokončil práci. Zaměřovač mu ale prozradil, že je od cíle příliš daleko. Nechal tedy Bretocka zatím ležet a plížil se směrem k Mangonelu. Vezme ho až na zpáteční cestě.
Štěstí mu přálo. Po pár metrech plížení explodovala druhá Valkýra. Tentokrát Nahornovi stačil jen jeden pokus. Na Mangonel ale rakety typu BA01 nestačí. James zaujal palebnou pozici, i když pořád nebyl dostatečně blízko. Pokusí se zasáhnout dělo obloukem, a proto mířil pár metrů nad Mangonel. V hlavě se snažil vypočítat balistickou křivku, ale v hloubi duše věděl, že to bude rána o štěstí – prostě hod kostkou. Hlavně ať to není jednička Nebylo snadné udržet raketu v klidu, neboť vážila přes dvacet kilo. To je práce pro kulturisty, ne pro střelce Jamesova typu.
V momentě kdy stisknul odpalovací tlačítko, dopadl pár metrů před něj další granát. Zvedl vlnu písku a vymrštil Jamese do vzduchu. Cítil, jak mu hrana obličejového štítu rozřízla tvář. Raketa ve vysokém oblouku přeletěla Mangonel o deset metrů. Zpropadená jednička!
James letěl pozadu pár metrů nad písčitým povrchem směrem k Vulpironu…Výbuch byl tak silný, že přeletěl i Bretockovo mrtvé tělo. Ztrácel vědomí…

James dopadl tvrdě na ocelovou podlahu a zastavil se až o protější stěnu. Na celém těle mu vyrašil studený pot. Byl si jist, že je hluboká noc, ale slyšel, že snad všichni na palubě jsou vzhůru. Z kuchyně k němu i přes několik stěn doléhalo Davidovo klení.
Vstal a kouknul se na hodiny. Ukazovaly půl třetí ráno. Zajímalo by mě, jestli tyhle sny jednou skončí. Nebo mě stín mojí minulosti bude pronásledovat napříč budoucností? Hmm… Jsem snad přece dost starej na tyhle dětinský problémy.
Vyšel ze své kajuty rovnou do pilotní kabiny. Stephen tam mlčky seděl – podle očekávání. Nečekaně však promluvil jako první: „Promiň Jamesi, je to moje chyba.“
„O čem to mluvíš?“ optal se stále ještě rozespalý velitel, když zaujal své místo po Stephenově boku.
„Nečekal jsem ten satelit. Patřil Normanům – létá tady od války na Tantalu. To je přes patnáct let – dost dlouhá doba na satelit… Vynořil se přímo přede mnou, že jsem se mu jen tak tak vyhnul a vysypal vás z postelí…“ Stephenův tón nezněl omluvně, jen jako strohá informace – jako vždycky.
„Už přes patnáct let…“ šeptnul tiše James.
„… ale žádný další nečekaný objekt tu už není. Zkontroloval jsem to. Já jen… Vím, že když někdo ruší tvůj spánek, býváš nervózní…“
James nic neříkal. Vlastně Stephenovo vysvětlování ani neposlouchal. Až teď si zpětně uvědomil, že takhle dlouhou řeč od svého kolegy vlastně ještě neslyšel.
„Tohle byl tvůj nejdelší proslov, Stephene,“ vypadlo z Jamese.
„Byla to moje chyba…“ oznámil opět Stephen.
„Asi vážně budeš ze třiceti procent člověk…“ uzavřel rozhovor s lehkým úsměvem James, vstal a odebral se zpět do své kajuty. Zajímavé. Kdykoli jindy by po takovémhle probuzení chrlil síru. Ani s věčně klidným Stephenem by nejednal v rukavičkách, ale ten sen ho nějak poznamenal. Viděl sám sebe před patnácti lety a vnímal ten rozdíl. Ohnivé dialogy by měli být doménou mladých horkokrevných chlapců, ale jemu bude za rok čtyřicet – vážně tolik? Lidé v jeho věku by už měli jednat s rozvahou.
V chodbě narazil na Leonarda, jak pootevřenými dveřmi nahlíží do jeho kajuty. Zastavil se na rohu a chvíli ho pozoroval. Zajímalo ho, jestli se odváží vstoupit. Leonard vlastně nikdy v Jamesově kajutě nebyl. Vlastně v ní nebyl nikdo z posádky. Zvláštní jakou jakékoli, byť nejobyčejnější tajemství vzbuzuje zvědavost. Ale Leonard nevstoupil. Jen měnil úhel pohledu, aby zahlédl maximum, co úzká škvíra mezi dveřmi a rámem dovolovala.
„Bojíš se, že tam chovám nějaké monstrum?“ zeptal se žertovně James.
Leonard sebou lehce trhnul. Nevěděl, jak dlouho tam už velitel stál a nedokázal ze sebe vykoktat nic duchaplnějšího než: „Já.. já.. vím, že že… že vcházet do kajut nepozván je nezdvořilé…“
„Za to nakukování do nich pootevřenými dveřmi je přesně podle etikety…“ zasmál se James a lehkým strčením je před Leonardem otevřel dokořán.
„Zahlédl jsem tu fotku s mnoha lidmi… Tvoje rodina?“ zeptal se Leonard.
„Něco takového. Byli mi nejblíž v největší nouzi,“ přikývl James a pokynul mladšímu kolegovi dovnitř.
Leonard vstoupil, ale moc se nerozhlížel. Ignoroval deku na podlaze, kterou James od svého pádu z postele ještě nezvednul. Obešel stolek s lampou a dvěma židlemi a zamířil rovnou ke stěně, na níž byla fotka přilepena.
Už silně žloutla stářím a zrácela lesk. Zachycovala šestnáct mužů ve věku od dvaceti do čtyřiceti let nastoupených ve třech řadách podle velikosti. Všichni byly v černé vojenské uniformě s béžovou dekovou v jedné a průhledným obličejovým štítem v druhé ruce. Někdo se usmíval, někdo ne. Všichni čistí a nezranění, neposkvrnění bojem.
Mezi obličeji zahlédl i jeden velice povědomý, který vídal denně. Jen na fotce vypadal o několik let mladší a bezstarostnější. Nepokojný mladík, jakým byl Leonard dnes se časem změnil ve stárnoucího muže.
„To jsi ty, že jo…“
„Ano. Před patnácti lety, na začátku povstání na Tantalu jsem skutečně vypadal takhle,“ kývnul hlavou James.
„Kdo jsou ti ostatní?“ zeptal se Leonard a přejížděl pohledem od jedné tváře k druhé.
„To jsou členové Černého Praporu, elitní bojové jednotky. Většina z nich na Tantalu padla. Třeba tady Bretock,“ ukázal na černovlasého mladíka se zářivíma očima a šibalským úsměvem, „zemřel pár týdnů po pořízení téhle fotky. Dneska se…“ odmlčel se. Větu nedokončil. Nechtěl na sebe prozradit, že občas trpí nočními můrami. Jako velitel nesmí projevit slabost v žádném směru.
„Poznáváš toho v levým horním rohu?“ zeptal se James.
„Ten ksicht jsem někde viděl…“ zamyslel se Leonard.
„Viděl jsi ho ve Skotsku při pohřbu na náhrobku,“ přikývnul James.
„To je Alex Loping? Ty jsi se s ním znal?“ vyhrknul překvapený Leonard.
„Jo…“
„Tak proto jsi byl na tom pohřbu…“
Leonard si všimnul fixou kreslených značek u jednotlivých lidí. Křížek si vysvětlil jako smrt, ostatně byl nakreslen u Alexova obličeje. Otazník mluvil sám za sebe, ale nedokázal si vysvětlit význam velkého tiskacího N u třech z nich. Ihned se Jamese na ten symbol zeptal.
„To znamená… no něco v tom stylu… jak to vyjádřit… že jsou někde, kde je nerad vidím! Víc ti k tomu neřeknu,“ neochotně a nejasně vysvětloval James. Zaregistroval, že jeho mladšího kolegu tato odpověď příliš neuspokojila, a tak se pokusil rychle stočit konverzaci jiným směrem.
„Vidíš tohohle týpka?“ ukázal na přibližně třicetiletého chlapíka s vypracovanou postavou a lehkým raketometem opřeným o bok. „To je Nahorn Laitinnen, ke kterému letíme pro nové zbraně. Je to pro tebe dostatečný důvod k poskytnutí slevy?“
„Ty jsi vážně byl v elitní jednotce?“ skočil Leonard úplně na začátek. Stále tomu nemohl věřit. Jamese příliš dobře neznal, ale celou dobu působil jen jako nevrlej čtyřicátník, kterému je všechno jedno. Seznámili se před necelými dvěma měsíci na Zemi. Právě na Alexově pohřbu. Ale ta myšlenka je docela absurdní. Za těch zhruba 60 dní od něj neslyšel nic než silácké řeči. Opravdu stojí před Tantalským veteránem?
„Nevypadám na to, co…“ zakřenil se James. Leonard nechal tuto poznámku bez reakce. „Mezi klasickým vojákem a příslušníkem elitní jednotky moc rozdílů není. Oba střílí, oba zabíjejí a oba musí jíst. Když kdokoli z nich udělá chybu, většinou to odnese životem buď on, nebo kamarádi kolem něj. Jen u elitních jednotek máš k chybě víc příležitostí... Takže až někde uvidíš vysloužilého eliťáka, klidně si můžeš říct, že měl na bojišti jen trochu víc štěstí než obyčejnej mrtvej desátník. A zkus se ho zeptat, kolik mu přežilo přátel…“
„A kolik jich zbylo tobě?!“ vypálil Leonard jedovatě.
„Mně?“ pousmál se James a vyprovázel odcházejícího Leonarda ven ze své kajuty, „já jsem měl štěstí…“
Tahle velmi neurčitá odpověď zněla Leonardovi v uších ještě hodně dlouho stejně jako už tolik věcí, které James kdy řekl. Vyvolala v něm celou řadu dalších otázek. Venku na chodbě se od Jamese odpojil a beze slova zahnul směrem do svého doupěte. Nezaznamenal ani u ohbí chodby stojící Heather, neboť neutrousil žádnou jedovatou poznámku na její adresu. Zato James si jediné osoby ženského pohlaví na palubě všimnul.
„Zapsala jsi si tuhle noční událost do deníčku?!“ vychrlil, aniž pořádně věděl proč. Snaha o nadřazenost nebyla jeho obvyklý postoj v konverzaci. Nerad začínal pře, ale ještě nezapomněl na aroganci se kterou vedla jejich první delší dialog ona.
„To si piš, že jo, elitní vojáku…“
„Takže jsi poslouchala za dveřmi… Proč mě to nepřekvapuje…“
„Jenom útržky. Ale zdá se, že jsem tě při našem posledním rozhovoru podcenila,“ přikývla Heather, otočila se na místě a měla se k odchodu.
„Počkej!“ zastavil ji James, „tuhle odpověď jsem nečekal…“
„Umím víc nečekaných věcí!“ prohodila zády k němu.
„Zatím jsi jich moc nepředvedla!“
Tato slova ji spolehlivě zastavila. Otočila se zpěz k Jamesovi a nasupeným výrazem v obličeji neverbálně požadovala okamžité vysvětlení.
„Zamykání se v pokoji, neochota jakkoli spolupracovat a sem tam jízlivá poznámka… Opravdu již dlouho jsi neudělala něco, co bych předem neočekával… Když jdu kolem tvých dveří, vím, že budou zamčené. Vím, že kde je Leonard, tam se neukážeš. Dokonce vím, že do sprchy půjdeš v půl dvanácté, kdy nehrozí, že se střetneš s Davidem. Ráno si dáš bílej jogurt. Večer počkáš na výsledek Davidova experimentu a buď si dáš s náma, nebo jen další bílej jogurt…“
„Aha, takže až půjdeš kolem mého pokoje, mám dveře otevřít dokořán a ležet nahá na posteli, abych tě překvapila?“ rozzlobeně přerušila Heather Jamesův téměř přesný výčet jejích aktivit.
„Rozhodně jsi mě překvapila tím, že jsi dnes pochválila Dava a doznání, že jsi mě podcenila jsem taky nečekal“ vyhnul se James přímé odpovědi. Nechtěl zaběhnout do choulostivých témat, kde by jistě velmi záhy ztratil pevnou půdu pod nohama.
„Dobře… Tak se přiznávám, že jsem o téhle noční události nepsala, ale když tak naléháš,“ zanechala nakonec Heather snahy o konfrontaci.
„Mám něco hodnějšího zaznamenání,“ pronesl lehce tajemně James, „pojď dovnitř…“
James vešel do své kajuty a dveře nechal otevřené. Věděl, že v Heather zažehnul zvědavost. Podobnou zvědavost, která dovnitř přivedla Leonarda. A skutečně vešla.
Ani ona se moc nerozhlížela. Přejela pohledem po neupravené posteli, dece na podlaze, malém stolku s lampou a dvou židlích. Potom přistoupila k fotografii na zdi.
„Nevypadal jsi špatně před patnácti lety…“ poznamenala bezelstně při pohledu na Jamesův stín minulosti.
„Slyšela jsi i jak je stará?“
„Ne, ale jsem docela dobrá v historii. Vím, kdy byla válka na Tantalu,“ odvětila.
„Koukni na toho chlapíka v levým horním rohu,“
„Na toho dlouhovlasýho blonďáka s modrýma očima a podivným úsměvem?“
James mlčky přikývnul.
„A co je na něm?“ otázala se.
„Nic moc zvláštního… Je to Alex Loping, byl to můj nejlepší a nejbližší kámoš na Tantalu. Tam jsme to přežili, ale nedávno ho dostali… A tím to vlastně začalo,“ vyprávěl James.
„Co začalo?“ nechápala Heather, kam tím James míří.
„Máš čas a náladu poslouchat tlachy starého elitního vojáka?“ zeptal se s úsměvem.
Mlčky přikývla. Pokynul jí na židli a sám si sednul proti ní. Dlouze se zahleděl z okna do nekonečné tmy. Třídil vzpomínky a hledal vhodný způsob jak začít. Asi po dvou minutách konečně promluvil…