Temnota

Jako by jim to někdo udělal naschvál. Příšerný liják se spustil, právě když byli v polovině cesty a do sucha bylo všemi směry moc daleko.
„Podívejte, jeskyně!“ zavolal jeden ze tří pocestných a nadšeně se k ní rozběhl.
„Snad nás mají bohové aspoň trochu rádi,“ řekl druhý, když shledali jeskyni rozlehlou a suchou a s úlevou ze sebe shodili promočené pláště. V té chvíli se ozval rachot a vše se ponořilo do dokonalé tmy.
„Co to bylo?“ zeptal se po hodné chvíli třetí poutník.
„Zdá se, že vchod do jeskyně je zavalený,“ konstatoval nevzrušeně docela cizí hlas.
„Rozsviťte už k sakru někdo!“ řekl jeden z pocestných. V té tmě nebylo poznat který.
Hlouběji v jeskyni se objevilo světýlko a zanedlouho se tam rozhořel malý ohýnek.
„U ohně se povídá nejlíp, tedy aspoň to většina lidí tvrdila,“ ozval se zas ten cizí hlas. Tři muži v jeskyni stáli vyplašeně pospolu a rozhlíželi se kolem.
„Vystojíte tam důlek a ještě k tomu nastydnete,“ pokračoval hlas. „Pojďte se ohřát k ohni.“
Pomalu se rozhýbali a po dlouhém váhání se rozsadili kolem ohniště.
„Kdo jste?“ zeptal se jeden z nich.
„A kde jste?“ zeptal se druhý.
Ze tmy se ozval zvuk neodbytně připomínající tření opravdu velkého plaza o kameny a pobavené uchechtnutí.
„Báli byste se o dost míň, kdybych vám nic neřekl,“ prohlásil hlas. „Ale ze zkušenosti vím, že bych pak měl mnohem víc práce. Kdo jsem? Jsem drak a jsem pánem této jeskyně. Bez mé vůle se odsud nikdo nedostane. A kde jsem? Jsem kousek od vás. Tam, kam už nedosahuje světlo plamenů. Je to tak pro vás lepší, mohli byste hrůzou oněmět a já bych pak měl po zábavě.“
„A pustíte nás ven?“ zeptal se nesměle třetí poutník.
„Nevím. Možná,“ ušklíbl se drak. „Záleží na vás.“
„Jak to?“
„Víte, já v této jeskyni spím celé věky. Jenom jednou za sto let se vzbudím, a abych mohl znovu usnout, potřebuji slyšet příběh. Takovou pohádku před spaním. Nebo třeba hrůzyplnou historku, nejsem vybíravý.“ Drak se na chvíli odmlčel. „Vy jste tři. Každý mi tedy povíte jeden příběh a já pak rozhodnu, který byl nejlepší. Pak vás pustím. Tak už začněte, já mám příběhy moc rád.“

První poutník se rozpačitě rozhlédl po svých společnících a pak se na dlouho zahleděl do ohně. Měl pocit, že plameny si spolu šeptají a rozpadající se dřevo tiše zpívá. Jinak bylo v jeskyni ticho.
„Já neznám moc příběhů,“ začal pomalu vyprávět. „Mohu vám ale říct, proč jsem se vydal na cesty, proč putuji od města k městu a nikde se dlouho nezdržím.
Je to už dobrých patnáct let, kdy jsem dělal pomocníka ve mlýně u Bílého potoka. Byl to krásný kus země. Malé údolí, kolem lesy, rybníky s klidnou zelenou hladinou a Bílý potok, plný peřejí. Jeho voda byla křišťálově čistá a ve slunci se písek na mělčinách zdál zlatý.
Toho roku bylo nádherné léto, klasy na polích těžkly a vypadalo to, že úroda bude dobrá. Mlynář se těšil na žně a zaměstnával nás všechny od kuropění do klekání.
Žně začaly, velká část obilí byla rychle semleta a mlynář si pochvaloval, že se peníze sypou skoro tak, jako to obilí. Nikde to pochopitelně nevytruboval, ale vědělo se, že zajel do města a koupil zlatý prach. Říkalo se, že po těchto žních prodá mlýn a odjede za moře a k cestování se hodí líp zlato než mlýnské kameny.
A pak přišla bouře. Stromy se lámaly jako sirky a prastará lípa u mlýna byla vyvrácena z kořenů. Co zůstávalo na polích, vymlátily kroupy. A voda protrhla hráz jednoho z rybníků a obrovská vlna se hnala ke mlýnu.
Byla hluboká noc, pršelo víc než dneska a my jsme vybíhali ze mlýna jako krysy z lodi. Stihli jsme doběhnout na nedaleký vršek a jenom jsme sledovali, jak voda dorazila k mlýnu… Bylo to příšerné. Mlynář s rodinou stáli ve tmě a naříkali…
Zůstali jsme do svítání, až voda začala trochu opadávat. Mlynář poslal rodinu do města pro pomoc a s pacholky se vydal zachránit, co se dalo.
Rozdělili jsme se a začali v mlýně pátrat po všem, co by se dalo odnést, co voda nevzala nebo nezničila. A já… já jsem se vydal za mlynářem. Věděl jsem, že se bude snažit zachránit peníze a zlato. Bylo to neodbytné nutkání, pořád jako by mi kolem uší hvízdali komáři, nemohl jsem myslet na nic jiného, než na zlato.
Mlynář vystoupal po schodech až na půdu. Byla tam tma a teplo. Dodnes cítím pach prachu a slyším vrzat červotoče v trámech.
Šel jsem potichu jako myška a rozhlížel se kolem sebe. Pak jsem zaslechl ve tmě zvuky, jako když někdo škrábe po kamenech. Mlynář měl zlato schované ve zdivu komína. Právě v okamžiku, kdy jsem k němu dorazil, vyndal z malé dutiny pytlík a otočil se. Lekl se mě. A já ani nevím jak, prostě jsem najednou držel v ruce nějaký kus železa a napřáhl jsem se. Mlynář udělal krok dozadu. Zakopl o trám… Chvíli vrávoral a pak pozadu narazil do střechy… Dodnes vidím, jak střecha povolila, kolem se rozlilo bílé světlo, mlynář zoufale zamával rukama a pozadu padal do rozbouřené vody. Viděl jsem, jak se pytlík, co měl v ruce, roztrhl o vyčnívající dřevo a zlatý prach se snášel kolem něj dolů…
Nikdy ho už nenašli. Jeho tělo odnesl Bílý potok někam daleko. A zlatý prach také. A já jsem odtamtud rychle zmizel a nikdy se tam nevrátím. Vídám ve svých snech, jak se písek na mělčinách potoka zlatě leskne a v hluboké tůni se bělá a bílýma očima na mě zírá starý mlynář.“
První poutník dovyprávěl a v jeskyni bylo náhle ticho tak tíživé, jako by se je chystala zavalit celá hora. Pak v ohništi hlasitě zapraskalo dřevo a muži se pohnuli a podívali se na sebe.
„Kdysi,“ začal chraplavým hlasem druhý poutník. „Kdysi, je to tak dávno, že už jsem přestal počítat roky, jsem žil se svým bratrem a jeho rodinou ve staré hájovně. Měli jsme se dobře, vycházeli jsme spolu a bratr ani jeho žena mi nikdy nedali najevo, že mě tam trpí jen z milosti. Ale já jsem se přesto cítil na obtíž. A nenáviděl je za to. Nenáviděl jsem jejich úsměvy, když se mnou mluvili, nenáviděl jsem jejich shovívavost, když jsem je urazil, nenáviděl jsem jejich lásku, kterou mi dávali najevo.
Trávil jsem mnoho času sám, bloudil po lese a tak trochu pytlačil. Myslím, že bratr o tom věděl, ale nic s tím neudělal. A já byl vždycky vzteky bez sebe, když se na mě podíval takovým pohledem, který říkal ‚Jsi můj bratr a já tě mám rád, proč děláš špatné věci?‘ A byl jsem drzejší a drzejší.
Byla zimní noc, mrzlo a sníh se třpytil v měsíčním světle. Seděl jsem na číhané. Věděl jsem, že vysoká tudy chodí ke krmelci a že můj bratr dnes v noci bude doma se ženou. Myslel jsem, že jsem v bezpečí a mohu dnes skolit toho dvanácteráka, kterého jsem si vyhlídl. Byla to moje škodolibost a pomsta. Věděl jsem, že můj bratr toho jelena schválně nechává a nikdy po něm nestřílí.
Čas se vlekl a zima byla už opravdu vlezlá. Jelen nešel. Zbraň mi těžkla v ruce a já už pomalu pomýšlel na návrat do tepla. V tom se nedaleko mě mihl stín. Šel pomalu, kráčel mezi stromy rovnou ke krmelci. Konečně jsem se dočkal. Zalícil jsem a vystřelil. Rána se ke mně vrátila ozvěnou, tak podivnou v tom zimním lese a já pochopil, že je něco špatně.
Rozběhl jsem se k tomu stínu, který ležel na zemi a už vůbec nepřipomínal jelena. Byl to člověk. Klekl jsem k němu a otočil ho. Bylo mi, jako bych se měl na místě zbláznit. Hleděl jsem do tváře bratrovy manželky. Byla mrtvá…
Odnesl jsem ji do hájenky, bratr už spal. Dodnes nevím, co dělala v noci v lese a nikdy se to už nedovím. Zmizel jsem pryč a toulám se světem. Ale pokaždé, když napadne sníh a leskne se v měsíčním světle, vzpomenu si na ni. Myslím, že její stín za mnou půjde až do konce mého života.“
Oheň skomíral, sotva hořel a nikdo se neměl k tomu, aby přiložil. Ve světle řeřavějících uhlíků se dva pocestní dívali na třetího. Ten seděl, rukama si objímal kolena a oči měl zavřené.
„Byla hluboká noc,“ začal tiše. „A já se snažil najít střechu nad hlavou. Došel jsem do takové malé vesničky. Snad moje kroky vedl nějaký potměšilý bůh, když jsem našel pootevřené dveře. Byla to stodola, dole stála kravka a kůň, nahoře bylo složené seno. Moc jsem neuvažoval, vyšplhal jsem tam a usnul.
Probudilo mě šustění. Myslel jsem, že jsou to jenom myši a chtěl jsem se otočit na druhý bok a spát dál. Pootevřel jsem oči a ztuhl překvapením. Nade mnou stála mladá dívka. Byla bledá, oči měla lesklé a v ruce držela provaz. Sklonila se ke mně a prohlížela si mě. Natáhla ruku a pohladila mě po čele. Viděl jsem, jak se jí na prstě zaleskl prstýnek s modrým kamenem.
Chvíli stála se skloněnou hlavou a myslím, že plakala. Pak pomalu odešla a vyšplhala po složeném seně až pod střechu. Viděl jsem, jak přehodila provaz přes trám a navlékla si smyčku kolem krku. A já jsem zavřel oči…
Když jsem je zase otevřel, byla mrtvá. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem chvíli váhal, jestli třeba nespím. Vydal jsem se k ní, jako veden cizí vůlí. Pamatuji si, jak se z trámu sypal prach a provaz tiše povrzával. Vzal jsem ji za ruku a úplně mimoděk jsem jí z prstu stáhnul ten prstýnek s modrým kamenem.
Nevzpomínám si, jak jsem odešel, ani jestli jsem někoho potkal nebo ne. Probral jsem se až daleko za vesnicí. Myslel bych, že jsem si všechno vymyslel, kdybych v dlani nesvíral ten malý prstýnek…“

V jeskyni u vyhasínajícího ohně seděli tři muži. Každý myslel na temnotu ve své duši, každý věděl, že si jí sebou ponese až do konce života, ať už kvůli tomu, co chtěl udělat, co udělal, nebo proto, že neudělal nic.
Pak oheň uhasl a v jeskyni bylo ticho. Neozval se žádný hlas, který by jim dal rozhřešení, který by je osvobodil, který by je vyvedl na světlo.
A kdyby snad oheň znovu rozdělali a osvětlili své vězení, co by uviděli?