Moje Berta

V cestu sivou vběhl pes,
k pánu běží, nerozhlíd se,
v tom čtyřspřeží motorové,
roztrhalo jeho plíce.

Ústa němá pomoc hledaj,
strašně dlouho, než se pohla.
Spatřila ho dívka snědá.
„Berto“, volá, „jak si mohla?“

Je to matka mojí Rózy.
Ta na zádech jí ráda sedá,
Dnes však oči plné hrůzy.

V tom však muž, snad jsem to já,
už zvíře zvedám,
mimo cestu pokládám.

Z tlamy krev a v očích řev,
řine se té mojí čubě,
Polámané nohy obě,
Díky Bože za nádech.

Siréna, ta panna z mýtů,
odnáší jí ku kopytu,
Satana jež zle zas jásá:
„U mě není žádná spása.
Právo? Zmrskám po zádech.“

Dva a další jeden den,
Pokouší se šajtán ten,
Odnést sebou Bertu moju,
Pochovat ji v hnusném hnoji,

Pochovat?
To neznáte bíglici,
Kryje úder, další,znova,
už odvrací smrtící.
Čtvrtý den je poražen.

Hlava s rohy marně kleje,
Pro nás lidi stále zle je, ale konec beznaděje.
Zas ji máme, konec strachu,
Jenom stopa zbývá v prachu.

Rozárka se znovu směje.
A krev? I tu čas smeje.