Balada hříběte

Sotva otevřel oči, už chtěl na svých vratkých nožkách stát.
Chtěl vyběhnout do rozlehlých plání a hřívu svou jen nechat vlát.
Však člověk měl s ním trochu jiný plán.
Než nadál se, byl osedlán a okován.
Kůží a ocelí jeho sílu svázali.
Že chtěl být volný, na to nedbali.
Tak poslouchat musel a když chtěl skotačit.
Hned ránu za ránou byl bičem bit.
Spoutat mohli svaly, ne však duši.
Pod pláštěm hříběte málokdo bouřliváka tuší.
Tak jednou se rozběhl a hrazení přeskočil.
Jak divoký severák po pláních vyrazil.
Šťastný a volný, tak jak chtěl vždy být.
Teď měl to, o čem mohl dosud si jen snít.
Však před ním hluboká strž a za ním honáci s lasy.
Má se snad zastavit, vzdát se té volnosti krásy?
Ne! Už nikdy ho nespoutají a tak se odrazil.
Letěl sic na křídlech severáku, přesto však slabý byl.
O ostré hrany se trhají svaly a šlachy hříběte.
Po každém nárazu na jeho kůži rudý květ vykvete.
Na dno strže pak už dopadl jen masa kus.
Však volná duše šťastně ke hvězdám se dala v klus.