Mrtvák

Uviděl jsem ho jednou pozdě večer, když mě, po kratší potyčce, konečně vyšoupli z hospody "U Kulatý báby". Po zavíračce, samozřejmě! Stál ve stínu keřů u hřbitovní zdi. Hledal jsem právě po kapsách sirky, abych si zapálil cigaretu, když jsem ho zaregistroval. Přestal jsem tedy šátrat v obleku a zamířil jsem k němu. "Haló, příteli! Nemáte náhodou zápalky nebo zapalovač?" zahalekal jsem radostně. "To tedy nemám!" odvětila postava. "A vůbec, jak to, že se nebojíte?" zeptala se s údivem. "Proč bych se měl bát? Jsme sice u hřbitova, ale to je snad to nejklidnější místo ve městě. Mimoto mám v sobě pár dvanáctek! A ono tady snad straší?" rozverně jsem se zeptal. "Samozřejmě! Já přece!" zahuhlal ten tvor. "Vlastně máte pravdu! Měl bych strašit, ale nějak mě to nebaví! Raději bych si s někým povídal. To víte, tady na hřbitově moc zábavy není!" dodal smutně. Dojalo mě to. "Jestli chcete, já tu chvíli s vámi zůstanu," nabídl jsem mu. "Doma mě nikdo nečeká a hospodu už definitivně zavřeli. Sednem si třeba támhle na lavičku," ukázal jsem rukou. "Jste hodnej, já už jsem si s nikým nepovídal, snad od tý doby, co tu ležím," zabručelo strašidlo. "Tak vy jste mrtvý?" zeptal jsem se dost neoriginálně a zbytečně, když jsme se posadili a já konečně našel sirky a zapálil si. "Už pět let!" odpověděl zasmušile můj nový známý, když před tím odmítl nabízenou cigaretu s tím, že už takhle nemá v pořádku hlasivky. Lavičku trochu osvětloval měsíc a v jeho bledé záři jsem uviděl to, co před tím stín keřů skrýval. "Nojo, nevypadáte právě dobře, bez urážky," řekl jsem. Také jsem byl vděčný za kouř z cigarety, protože mrtvák nijak zvlášť nevoněl. "To víte, pět let v zemi udělá svoje," odpověděl. "Dneska je to samá kremace, tak nás už moc není. A to ještě ne všichni se měníme na solidní mrtváky, kteří jen občas vylézají z hrobů a děsí vás živé. Nebo alespoň by měli! Někteří zemřelí se změní v upíry, těch je ale ještě méně než nás! Většina pohřbených si v klidu zetlí. Těm je hej!" dovyprávěla mrtvola svůj nelehký osud. "No, já bych to zase tak tragicky neviděl," oponoval jsem. "Takhle si užijete alespoň trochu legrace, oproti těm tlejícím!" "Jakápak legrace," zavrčel. "Tady chodí většinou jen opilci z hospody, bez urážky - neberte to osobně - nebo sem tam nějaká ta omladina z rande. Ti první, pokud mě vůbec zaregistrují, tak jen něco zamumlají a potácí se dál. A s těmi mladými je to ještě horší! Tuhle mě jeden z nich praštil kamenem! Nebo znají ta různá bojová umění a zkoušejí to na mně! Podívejte se!" ukázal levou ruku. "Ukopli mi palec! To víte, já už tolik pohromadě nedržím! Ta léta v hlíně jsou na mně znát! Proto se mi už do strašení ani moc nechce!" "No, taky máte svoje problémy," pokýval jsem hlavou. "Ale na druhou stranu, můžete mít svatej klid! Když se vám nechce ven, zůstanete ležet, když ano, jdete se projít! Netrápí vás daně, znečištěné ovzduší, politické čachry a třeba vstávání v pět ráno! To všechno vám může být fuk! Můžete to zaspat. Leckdo by s vámi rád měnil!" zasmál jsem se. Otočil ke mně hlavu tak prudce, až mu upadl kus ucha: "Děláte si legraci?! Víte co to je, kus po kuse uhnívat a nechat se žrát červy? Nebolí to, to je fakt, ale je to tak trochu eklhaft! Alespoň do té doby, než z dotyčného zbyde jen kostra. To si pak mrtvák, kupodivu, připadá víc vcelku!" "Hm, asi máte pravdu," přitakal jsem mu. "No, já už půjdu. Musím se ještě trochu vyspat! Na rozdíl od vás, jdu ráno do práce. Možná vám přece jen trochu závidím!" Vstali jsme. "Podal bych vám ruku, ale nevím, jestli by to byl ten nejlepší nápad. Aby vám nezůstal kus v dlani!" zachechtal se umrlec. "Nevadí! Jako by se stalo. Někdy se tu zase zastavím. Třeba si ještě popovídáme. Bohužel, jak už jsem řekl, já musím brzy ráno vstávat!" zívl jsem. "Vy tou dobou budete klidně spát pod zemí. Pořád si myslím, že na tom nejste tak špatně. Co vám vlastně, kromě té častější komunikace, schází?" "Hodně, příteli, hodně!" otřásl se mrtvák. "No, vidíte!" vykřikl. "Teď mi upadl i tenhle kousek! Ještě, že už nemutuju......."