Bas-ruan

***
Mladý muž hleděl na cestu před sebou. Byla už téměř tma.
„Brzy nás dostihnou.“
Cesta se vlnila mezi stromy a mizela ve tmě. Jeho starší společník neodpověděl. Jeho mysl už delší dobu propátrávala okolí. Jeho soustředěný výraz najednou mírně polevil.
„Mistře? Našel jsi?“
„Ano,“ odpověděl, „je na cestě sem.“
„Hodí se na takový úkol?“
„Schopnosti v něm jsou, jinak bych jej nedokázal přivolat. Ale nedokážu rozpoznat jeho charakter. Nezbývá nám, než doufat. Osud země bude brzy v jeho rukou.“
Mladík se opíral o hůl. „Ještě se můžeme zachránit,“ pozvedl ji v bojovném gestu. Pohlédl na svého druha.
„Pokusíme se o to. Připrav se. Jsou zde!“
Otočil se zpět a upřel zrak do tmy. Po chvíli se ozval klapot kopyt. Ustal nedaleko od nich. Ze tmy se začali vynořovat temně oděné postavy. Oba muži stáli bok po boku a čekali.
***









1

Blížila se pomalu noc. Celý západní horizont byl zbarvený do oranžova. Stíny vysokých sosen se začínaly čím dál víc prodlužovat a okolní příroda, přes den zářící tak jasnými a teplými barvami, získávala stále temnější odstín. Stezka vedoucí po úpatí Velkého Kladiva, žulové skály připomínající opravdu jakoby nástroj jednoho z dávných trpasličích bohů, čnící v jinak poměrně rovinaté krajině západní části Království Bas-ruan, byla už dlouho ponořena do tmy.
Malému princi, jak býval Kai občas žertem, a občas hanlivě dětmi v Hahnu, nedaleké městečku, nazýván, to nevadilo. Znal stezku vedoucí k Snarově farmě dobře a dokázal by ji projít možná i poslepu.
Chodíval tudy každou druhou sobotu v měsíci už víc než tři roky. V ten den se totiž otevřeli všechny domy v Hahnu a lidé začali nabízet plody své tvrdé práce. Před malými dřevěnými a většinou jednopokojovými domky se objevili proutěné a rákosové košíky, kvalitní kované nástroje potřebné, ať už k práci na poli či v lese, rybářské sítě prvotřídní kvality, na velmi hrubě opracovaných lavicích, jen s opravdu velkým sebezapřením připomínajících stánky, bylo možné sehnat čerstvé ovoce a zeleninu nebo nádherně vonící koláče. Ne, že by ve vesnici chyběl kovář, pekař nebo snad krčma s obstojným pivem a medovinou, ale právě druhou sobotu v měsíci přijížděli do Hahnu kupci a přiváželi to, co bylo v této části království těžce sehnatelné. Hahnští si tak mohli koupit džbány a hrnce z mědi, různorodé látky i celé šaty, často byl velký výběr loveckého náčiní a někdy dokonce i šperky. Kupci tu svoje zboží směňovali za zásoby na svou další cestu, ale valnou většinu z nich sem lákalo to, co nikde jinde nešlo sehnat a co bylo pro Hahnské důležitým zdrojem peněz. Perly.
Hahn založil před mnoha lety spolek rybářů a během několika desetiletí vznikaly v řídce osídlené, ale jinak velmi pohostinné krajině rybníky a rybníčky. Nyní jich tu bylo uz tři tucty a právem se z Hahnu stalo sídlo Rybářského cechu v království. Ve stojatých vodách zdejších rybníků se totiž kromě různých ryb, jejichž každoroční výlov byl velkou událostí a výtečné rybí maso bylo žádanou pochoutkou na všech hostinách šlechticů a bohatých měšťanů království, dařilo mlžům, uvnitř kterých se rodily nádherné perly různých barev a odstínů. Mládež z celého Hahnu a okolí lovila perly z útrob mlžů a pak se jednou v měsíci snažili svoje úlovky zpeněžit na hahnském trhu, aby pomohli svým rodinám, které tady, téměř na západní hranici Bas-ruanu, neměli právě snadný život, a taky získali nějaký ten základ pro svůj vlastní budoucí život.
Kai byl jedním z nich. Jedním z těch, co měsíc co měsíc přinášeli svoje úlovky na trh a smlouvali s kupci cenu každé z perel, které za poslední měsíc vylovili ze dna některého z rybníků. Od té chvíle, kdy se naučil plavat, lovil ze dvou rybníků v blízkosti Snarovi farmy škeble a hledal mezi jejich dvěma lasturami lesklé korálky, aby je mohl na trhu vyměnit za pár stříbrňáků.
Na jeho tváři byla vidět spokojenost. Tedy, byla by vidět, kdyby poblíž někdo byl. Kai spokojený byl. Teplý letní větřík si pohrával s jeho dlouhými, sytě hnědými vlasy, ve vzduchu byla cítit svěžest, která hlásila, že brzy začne padat rosa a kromě cvrkotu cikád, nesoucího se od rybníků a šumění větru, nebylo slyšet ani cítit nic. Kaiovi oči byli sice upřené na kupředu na stezku, ale ne proto, aby kontrolovali směr nebo schůdnost cesty. To dělal, dalo by se říci, podvědomě. Před jeho očima běželi vzpomínky na dnešní den. Na smlouvání s kupci o ceně jeho perel, prohlížení, exotického zboží na jejich vozech, na směsici vůní a zvuků nesoucích se ulicemi a náměstím Hahnu. Na děti pobíhající od krámku ke krámku a žadonící o kus voňavého koláče nebo pohár jablečného moštu. Ale co kromě možnosti stržit nějakou tu minci opravdu Kaie táhlo měsíc co měsíc do města? Co pro něj stálo vážně za to, ujít po svých cestu tam a zpět? Jak by řekl starý Boyle nebo Kaiův největší a vlastně jediný opravdový přítel Tobi: obyčejné povídačky! Báchorky! Výmysly životem znuděných starců! Pohádky! Kai je miloval. Zbožňoval staré báje o hrdinských činech rytířů v králových službách či hraničářů pohybujících se volně po oblastech na okraji království. Rád poslouchal o putování do zemí, které jsou natolik rozdílné od toho, co znal, že je většina lidí považovali jen za výplody bujné fantazie vypravěče nebo i za snůšku lží, pronášených jen za účelem většího prodeje a vyššího zisku. Toužil jednou zjistit nebo se aspoň pokusit dojít tam, kam by se nikdo z těch, které znal, neodvážil. Plánoval si, že až dospěje a našetří alespoň na cestu do Dasgemy, největšího a hlavního města západního Bas-ruanu, přístavu na deltě Umyi, řeky, jež dělila zemi na západ a východ, vyrazí na cestu za dobrodružstvím. Chtěl se stát součástí příběhů, které miloval a díky nimž se tak snadno odpoutával od šedého každodenního stereotypu. Kvůli těmto fantaziím a taky kvůli jeho reakcím, které byli hodně rozdílné od ostatních, aristokratickému vystupování a slušnému jednání s kýmkoliv a v jakékoliv situaci, a taky díky jeho obličeji s dívčími rysy a sytě modrým očím, mu Tobi začal říkat malý princ. Kai nebyl rád, když ho někdo takto oslovil. Bohužel pro něj, bylo toto jeho označení více než trefné. Z jeho tváře lemované hustými, mírně zvlněnými vlasy kaštanové barvy, jen velice zřídkakdy bylo možné vyčíst co se uvnitř Kaie děje. Nedával na sobě znát, jestli je nešťastný nebo naopak. Jen málo lidí u něj někdy vidělo třeba jen náznak úsměvu. Dokonce i bolest nebo smutek nebylo možné nikdy vyčíst z výrazu jeho tváře. Každý jeho pohyb, ať už při práci na poli, u stolu při večeři s ostatními obyvateli farmy nebo při lovení perel, byl provedený s úžasnou lehkostí a s rozhodností, jako by byli dopředu naplánované a snad stokrát dopředu promyšlené a ne jen pouhými automatickými reakcemi a reflexy. Jeho štíhlá postava a vzpřímené držení těla a nebojácný a neuhýbající pohled jeho modrých očí, to vše vzbuzovalo v každém, kdo se s ním setkal, pocit, že mluví s někým víc než jen s mladým pomocníkem na farmě. Čišela z něj přirozená hrdost a sebevědomí. Byl upřímný a dalo by se říct, že i velmi srdečný. Jediný jeho neduh, který se však projevoval jen, když byl mezi lidmi, co už dlouho znal, byla jeho náchylnost k používání sarkasmu a ironie, ať už byl v jakékoliv situaci. Pro ty co jej znali, existoval ještě jeden fakt, který dával možnost, že Kai není jen obyčejný chlapec. Malý princ byl nalezenec. Nikdo nevěděl, odkud se vzal. Nikdo neznal jeho původ a minulost.
Kai i všichni lidé z jeho okolí znali pouze jedno. To, že při jedné z ranních obchůzek svých pozemků před dvanácti lety našel Snar malého asi dvouletého chlapce ležet na louce poblíž jednoho z rybníků. Chlapec byl zabalený ve lněné, na první pohled úplně obyčejné, přikrývce. Spal a vypadal spokojeně. Snar dlouhou dobu čekal, jestli se neobjeví ten, kdo sem chlapce odložil. Marně. Odnesl dítě domů a řekl ženě, ať se o něj postará. Od toho okamžiku, až do dnes se nikdy neobjevil jediný náznak toho, že by Kaie, jak chlapce pojmenovali, někdo znal nebo se aspoň po chlapci někdo sháněl. Nikdy nikdo nenarazil na člověka, jemuž by byl Kai alespoň trošičku podobný. Ale Snar za celých dvanáct let neřekl nic víc než to, jak a kdy chlapce nalezl. Ani Kaiovi. Ten ale, dá se říct, usiloval jen velmi málo, dozvědět se něco víc o sobě. Snar se k němu nikdy nechoval jako otec k synovi. V jednání s ním byl strohý a úsečný. Už od šesti let Kaie zapřáhl do prací na farmě, čímž si chlapec platil za ubytování a stravu. Jejich komunikace začínala a končila u denních povinností na farmě a jak se Kai více a více při práci osamostatňoval a získával rutinu ve svých povinnostech a předvídavosti kdy a kam je potřeba přiložit ruku k dílu, nenamluvili spolu téměř nic. Do životních mouder Kaie zasvětili ostatní obyvatelé farmy. Ti, jež tady byly z důvodu výdělku. Na farmě pracovali, bydleli a žili. Starší muži bez rodiny a domova, co si jednou řekli o přivýdělek na cestě, a už zůstali, chlapci a dívky z okolí, kteří si chtěli vydělat na vlastní půdu, aby se mohli za pár let osamostatnit. To byla Kaiova rodina. To byli ti, kteří měli vliv na vývoj jeho charakteru a formovali jeho životní hodnoty. Díky nim a díky své fantazii a snům dokázal Kai rozeznávat dobro a zlo. Jen díky těmto vlivům se jeho duše nepokřivila. A svým způsobem i díky Snarovi. On, ač nebyl nijak vstřícný či přátelský, jednal vždy na rovinu a nikdy, přestože byl tvrdý a nepřístupný, nikomu neukřivdil. Osazenstvo farmy mělo podezření, že je bývalý voják. To jim však nikdo nikdy nepotvrdil a ani nevyvrátil.
To vše se ale mělo během několika příštích hodin změnit.
***
V tu samou chvíli seděl před svým stanem osamělý válečník. Seděl sám a byl plně koncentrován na jednu věc. Věc, kterou potřeboval pro své budoucí úspěšné tažení. Pro zisk toho po čem toužil už tak dlouhou dobu. Toho, o čem snil jako mladý bojovník. Toho, co ještě před časem bylo nedosažitelné, a teď od setkání s Velkým, se stalo jeho posláním, smyslem života a příštím pohonem soukolí dějin. Velký z něj udělal svůj nástroj. Nástroj pro uskutečnění svého plánu výměnou za splnění snu mladého bojovníka. Dal mu nadpozemskou sílu a neobyčejnou moc. Od té chvíle se mu nikdo nevyrovnal. Nikdo koho znal. A z mladého bojovníka se stal velký vojevůdce. A proto, že byl poznamenán Velkým, jeho národ jej následoval.
„Najdi klíč! Najdi dlouhověkého! On má klíč. Je mi jedno kolik těch slabých tvorů budeš muset zabít. Ale oni jej skrývají. Skrývají dlouhověkého. A já chci klíč co má u sebe! Musím jej mít!!!“
Rázný a jasný rozkaz, který nesnesl odporu, se v podobě myšlenky přenesl tisíce mil daleko a našel toho, jemuž byl určen. A ten věděl, co musí udělat.
***
Kai s pohledem upřeným na severní oblohu zamyšleně pozoroval jev, jenž se objevil před pár měsíci, a nikdo jej nedokázal nějak rozumně vysvětlit. Na severní obloze plála hvězda. Neobyčejná. Nejenže byla větší než všechny ostatní, ale byla úplně jiná. Plála temně rudou barvou a jako jediná se nechovala podle zákonů noční oblohy. Všechny hvězdy během ročního cyklu putovaly po obloze od západu k východu. Tato hvězda se noc co noc objevovala na stejném místě. Nepohnula se ani o píď. I když její krvavá záře byla daleko silnější než všechny okolní hvězdy, neobjevovala se zároveň s nimi, ale teprve pár minut po tom co na obloze vyšli všechny hvězdy. A nad ránem zmizela zase pár minut před tím, než začalo svítat.
Malý princ vzpomínal, kolikrát už se na krvavou hvězdu ptal a kolikrát už nedostal žádnou odpověď. Připadal si, jako jediný koho to zajímá. Nikdo mu nedokázal nic říct.
Cesta se stáčela doleva a mírně stoupala. Za vrcholem mírného kopce pokračovala lesem. Pod mohutnými stromy se tma ještě prohlubovala a působila až neprostupně. Kai cestu znal, takže jej tato skutečnost nijak neznepokojovala. Navíc věděl, že si oči za pár okamžiků přivyknou. Poslouchal šepot větru v korunách stromů a nechal se dál unášet vlastními myšlenkami a fantazijními obrazy ve své hlavě.
Najednou strnul. Ucítil podivné nutkání ve své hlavě.
„Pojď!“
A pak to uslyšel. Nedokončil krok. Zůstal stát na místě a zatajil dech. Zaslechl zvuk, který nepatřil do skupiny zvuků nočního lesa, a který nevěstil nic dobrého. Pomalu, opatrně, tak jako když si občas vyrazil s Tobim na lov, aniž by způsobil hluk, který by prozradil jeho přítomnost, se přibližoval směrem, odkud zvuk přicházel. Nebyl to jen zvuk, ale celá směsice neznámých zvuků. Nepřátelské výkřiky, řinčení, tupé údery podivný hukot končící vždy rozlehlým výbuchem a podivné hrdelní výkřiky, jako by je vydávalo nějaké velké zvíře. To vše Kaiovi napovídalo, oč se jedná. Nechtěl tomu uvěřit. Tady? To ne! Vždyť největší možné násilí v Hahnu a okolí byly hospodské šarvátky, při kterých se maximálně rozbilo pár židlí nebo pěstní souboje dospívajících chlapců o srdce nebo spíš o přízeň své vyvolené. S očima upřenýma směrem odkud shluk zvuků přicházel, mírně natočenou hlavou tak, aby jeho sluchu neuniklo nic podezřelého, postupoval pomalu dál. Najednou mezi stromy uviděl siluety postav. Ty mu dali jistotu, že se nemýlil!
Kaiovi se sevřelo hrdlo… Nedaleko před ním probíhal boj. Viděl asi deset postav v nesouvislém kruhu v místě, kde se cesta mírně rozšiřovala a mezi stromy bylo dost místa, aby měsíční světlo stezku dostatečně osvětlilo, jak utočí na někoho mezi nimi.
V jednu chvíli všechny ty silné zvuky nedalekého boje, všechno to řinčení, křik a rány, ustoupili někam do pozadí a vše přehlušila síla tlukotu jeho vlastního srdce a zrychlený dech. Bylo to, jako by dlouho rychle běžel nebo jako by se právě vynořil z vody po dlouhém hledání perlorodek na dně rybníka. Lapal po dechu jako závod a snažil se, aby to nebylo příliš nahlas. Měl pocit, že se mu srdce zbláznilo a každým okamžikem mu musí vyskočit z hrudi. Takový pocit okamžitého strachu ještě nikdy v životě nezažil. Nebál se ani tenkrát, když si vyrazil s Tobim na lov a vyplašili v jednom křoví rodinku divočáků. Jejich věci v mžiku letěli vzduchem na všechny strany a chlapci se smíchem téměř vyběhli na nejbližší stromy, kde se pohodlně usadili a ještě asi dvě hodiny po zmizení rozzuřené kančí mámy i s malými pruhovanými prasátky se hecovali, kdo sleze dolů jako první.
Strach najednou začal ustupovat poznání a přirozené zvědavosti. Kai si najednou uvědomil, že muži jsou zaměstnáni bojem natolik, že je bláhové se bát, že by jej mohl prozradit jeho rychlí přerušovaný dech nebo jakýkoliv pohyb. Jeho mysl se začala uklidňovat a mozek a instinkty se probudily k činnosti.
Přikrčil se a začal se pomalu od stromu ke stromu schovávaje se při tom v lesním podrostu přesouvat doprava do mírného svahu, kde jak doufal, bude mít o dění před sebou větší přehled. Na chviličku zavřel oči. Počkal a nedíval se směrem k bojujícím. Chtěl si přivyknout tmě a tak mohl lépe rozeznávat menší či větší překážky pod svýma nohama. Nerad by způsobil nějakým neuváženým pohybem hluk, kterého by si mohl někdo všimnout a zjistit tak, že tu nejsou sami. Dostal se až přímo nad místo šarvátky. Prolezl hustým houštím, které mu sahalo až k ramenům a zůstal v mírném pokleku. I kdyby se někdo podíval přímo jeho směrem, jen velmi těžko by si jej mohl všimnout. Skrčený v křoví za malou skalkou, o něco málo větší než člověk, pozoroval události dole na cestě. Deset mužů drželo v šachu dva pocestné. Kai slyšel spoustu příběhů o banditech přepadávajících obchodníky na jejich cestách, olupujíc je o vše co mělo nějakou cenu, ale to co viděl před sebou, nemělo s těmito příběhy moc společného. Přepadení to určitě bylo, protože ti dva uprostřed vypadali zaskočeně, ale mnoho věcí nasvědčovalo tomu, že nejde jen o snahu oloupit náhodné cestující. Útočníci nebyli žádní otrhaní lapkové. Navíc Kai nikdy neslyšel, že by se v okolí Hahnu zdržovala nějaká loupeživá banda a za celá léta, co chodil na trh smlouvat s kupci cenu perel, vždy všichni svorně mluvili o zdejším kraji jako o jednom z nejklidnějších v zemi.
Všech těch deset vypadalo naprosto stejně. Malý princ byl dost blízko, aby byl schopný rozeznat detaily jejich svršků. Moc toho k vidění nebylo. Měli tmavé měkké boty s horním šněrováním sahajícím až ke kolenům, kalhoty a tuniku stejné barvy. Hlavu a celý obličej kromě očí jim zakrývala maska temná jako zbytek jejich oblečení. Na zádech měli připnuty buď jednu, nebo dvě pochvy mečů. Pohybovaly se na zeširoka rozkročených nohách jako by se snažily držet těžiště svých těl co neblíže u země a pomalu a plynule přenášely váhu z levé nohy na pravou a zpět připraveni v okamžiku vyrazit se smrtícím úderem. Připomínali hady těsně před útokem. Všichni měli taseny svoje zbraně. Meče byli dlouhé jako paže dospělého muže, na konci zahnuté a rozšířené na šířku lidské dlaně. Ostří měli na venkovní straně čepele a na vnitřní straně v její horní rozšířené části bylo děsivě vyhlížející ostří tvořené malými zuby. Zvláštní bylo, že čepele mečů se neleskly. Neodrážely žádné světlo. Byly téměř stejně temné jako oblečení těch, co je držely v ruce a mířili jimi na dva muže mezi nimi a neustále na ně chrlili nějaké příkazy v řeči, kterou Kai v životě neslyšel.
Ti dva uprostřed nich nejevili ani náznak strachu, zděšení či nějakých obav. Stáli zády k sobě lehce natočeni na jednu stranu tak, aby se dotýkali ramenem jeden druhého, pomalu se otáčeli kolem dokola a sledovali pohyby svých protivníků a jejich zbraní v očekávání útoku. V rukou třímali dlouhé masivní hole. Mladší z nich měl na sobě šedivou polodlouhou halenu přepásanou v pase tmavé kalhoty a vysoké holínky. V jeho tváři se nepohnul ani sval jen oči rychle přeskakovaly z jednoho z útočníka na druhého. Druhý z nich byl pravděpodobně starší muž, měl na sobě stejné oblečení jako jeho společník, ale tvář měl ukrytou kápí pláště ve stejné barvě jako barva tuniky. Jeho hůl byla o něco kratší a tenčí. Držel ji v levé ruce přímo v těžišti nataženou před sebe. Horní konec hole byl asi půl druhé stopy nad hlavami obou mužů.
Křik útočníků sílil a čepele zbraní se začali nebezpečně přibližovat k hrudím dvojice uprostřed kruhu.
Kai zatajil dech.
Nevěděl, proč se před jeho očima odehrává to, co vidí, ale jeho vrozený smysl pro spravedlnost v něm křičel tichý protest proti tak velké přesile. Horečně přemýšlel. Co by mohl udělat? Jak těm dvěma pomoci? Pravá ruka mu mimoděk sjela k pasu. Na opasku mu visela jediná věc, kterou mohl použít jako zbraň. Byla to malá železná dýka. Jediná věc, kterou si kromě oblečení kdy koupil. Co zmůže s jednou krátkou dýkou proti dlouhým černým čepelím? Dát v sázku vlastní život by v této situaci bylo nejen bláhové, ale pravděpodobně i zbytečné. Muži před ním byli lépe ozbrojeni a určitě i vycvičeni k boji. Z jejich pohybů to bylo patrné.
Najednou se situace změnila.
Už to vypadalo, že se černí na oba muže vrhnou s cílem je rychle zabít, když tu se ozval silný hlas zpod kápě. Vzduchem proletěl zvučný příkaz a téměř současně s konce hole nad hlavou muže vyšel záblesk světla, který i Kaie na tu dálku na vteřinu oslepil. Jaký účinek to asi muselo mít na okolostojící útočníky. Na okamžik jejich plynulé pohyby strnuli. Světlo bylo tak nečekané, že museli znovu nechat oči přivyknout tmě lesa osvětlovaného pouze svitem měsíce. V tu samou chvíli, kdy vyšel záblesk z konce starcovi hole, se dal do pohybu mladší z obklíčených. Odrazil se oběma nohama ze země proti muži přímo naproti sobě. Ten byl v podřepu. Svou váhu měl na pokrčené noze a druhou měl napjatou do strany. V obou rukách třímal zbraň. Jednou mířil před sebe a druhou měl stočenou za zády. Mladík přeskočil meč čnící proti němu a vykopl ve vzduchu oběma nohama současně. Tvrdě kopl černého do prsou, povalil jej na zem, a celou svou vahou dopadl nohama na hrudník ležícího útočníka. Okamžitě se znovu odrazil vysoko do vzduchu jako by měl křídla, švihnul nohama vzhůru a v saltu se otočil kolem své osy tak, že když dopadl, stál útočníkům za zády přesně na délku své hole. Tu držel oběma rukama ve výšce své hrudi. Přetočil ruce tak, aby levý konec hole dostal pod pravé rameno a pravý konec s pravou rukou trčely křížem přes tělo doleva. Prudce trhnul paží doprava a úderem do hlavy skolil dalšího z černě oděných zabijáků. Ti se začínali vzpamatovávat z počátečního šoku. Mladík zvedl hůl nad hlavu, roztočil ji a chytil ji oběma rukama za jeden konec. Prudce máchl a dvěma obracejícím se útočníkům vyrazil jejich zbraně z ruky. Následoval pohyb své hole a v otočce udělal dva kroky vpřed a těsně před úderem se sehnul a podrazil tak dalším dvěma mužům nohy. Oba dopadli tvrdě na záda a zalapali po dechu. To už se hůl točila podél boku, čímž ji mladý muž dostal do obou rukou zase jedním koncem a tvrdě udeřil po ležícím. Hůl zasáhla lebku tvrdě a poslala dotyčného do říše snů, druhý z ležících se zrovna začínal zvedat, když ho uspal kop na hlavu. To vše se událo během několika sekund. Kai překvapeně zíral z houští nad neuvěřitelnými schopnostmi mladého bojovníka.
Jeden ze čtyř zakuklenců, co ohrožovali staršího muže v kápi, který po vypuštění kouzla z konce své hole začal ustupovat, aby jeho druh měl více prostoru pro svůj protiútok, se otočil. Viděl čtyři spolubojovníky na zemi, z nichž tři nejevili známku touhy se zvednout a další dva odzbrojené a hledající svoje vyražené meče. S výkřikem se vrhnul vpřed. V běhu přetočil horní polovinu těla doleva. Obě zbraně držel vlevo ve výšce pasu a ramen, aby v jednou okamžiku provedl dvojí sek ve dvou rovinách. Mladý muž jeho úmysl vystihl. Skočil proti němu a sklouznul po zádech. Hůl držel nad tělem. Chtěl tak protivníkovi podrazit nohy právě v okamžiku, kdy nad jeho tělem prosvištěly obě čepele. Ten však v poslední chvíli ohnul horní část svého trupu doprava, odrazil se a bočním saltem se vyhnul úderu. Otočil se a ve zvláštním přikrčeném bojovém postoji se postavil proti mladému bojovníkovi. Ten se stačil ještě ve svém skluzu po zádech odrazit holí od země a zaujmout bojové postavení. Stál vzpřímeně čelem k černooděncům. Hůl měl v pravé ruce, položenou v týle z jednoho ramene na druhé a levou ruku napřaženou ve zvláštním uvolněném gestu před sebe, jako by chtěl zabijáky ještě provokovat. V jeho tváři se nepohnul ani sval. V očích však bylo vidět poznání, že moment překvapení skončil. Ti dva, kteří si předtím nechali vyrazit zbraně z rukou, se připojili ke svému druhovi a soustředěně a promyšleně začaly obkličovat mladíka s jasným úmyslem zaútočit a ukončit boj.
Zaútočili všichni tři najednou. Dva z nich provedli prudký výpad seshora, třetí rychle bodnul vpřed. Za nimi se probíral jeden z omráčených mužů. Mladík udělal úkrok stranou. Vyhnul se bodnutí a holí odrazil dva meče, které mu mířily na hlavu. Mihl se kolem pravého boku útočníka a trhnutím hole dozadu do svého protipohybu se snažil zasáhnout jej do týla. Ten se ale rychle otočil a úder odrazil svou zbraní. Provedl rychlou otočku kolem své osy, během ní si dřepl a zpětným kopem pod koleno srazil mladého bojovníka k zemi. Jako na povel provedli všichni tři horní výpad na tělo ležícího. Tři meče se zarazily o hůl nad hrudníkem muže, jenž pádem na záda utrpěl mírný otřes a jen taktak stačil vykrýt smrtící rány napřažením své hole před sebe. Dva z útočících zabijáků nalehli celou vahou na své zbraně a tím mladíka téměř znehybnili. Marně se snažil nějakým způsobem vysmeknout ze sevření. Vypadalo to s ním velice špatně. Třetí ze zakuklenců vyskočil na nohy, obratně přechytil svůj meč čepelí k zemi a chystal se prudkým bodnutím směrem dolů zasadit smrtelnou ránu.
Vše nasvědčovalo tomu, že s mladým hrdinou je konec. Kai v křoví vyjekl strachem o jeho budoucí osud. Hned se lekl a snažil se zklidnit chvějící se tělo a uklidnit zrychlený dech. Tak moc by chtěl pomoci dvěma přepadeným. Jen jej nenapadal žádný způsob. Myslel si, že právě sleduje konec jednoho mladého života.
Vzduch se najednou vzneslo podivné hluboké zašumění. Znělo to jako směs hučení a prskání. Byl to jeden ze zvuků, které Kaie přivedli až do křoví, ve kterém se teď skrýval. To co právě uviděl, jej ohromilo a neuvěřitelně přitahovalo.
Starý muž v kápi od chvíle, kdy ze své hole vyslal oslepující záblesk, neustále pomalu ustupoval před výpady černých zabijáků. Koncem své hole, z níž pořád ještě vyzařovala slabá namodralá záře, vykrýval a odrážel krátké a rychlé seky útočníků a udržoval si tím dostatečný odstup od hrotů zbraní s temnými čepelemi. Nesnažil se útočit. I když Kaiovi připadalo, že je stejně, ne-li víc, schopný jako jeho mladší společník. Jeho pohyb spíš nasvědčoval tomu, že hledá jakoukoliv možnost úniku. To však trvalo jen do chvíle, kdy přes hlavy černých vrahů zahlédl svého druha ve smrtelném nebezpečí.
To co v příštích několika okamžicích malý princ viděl, jej naplnilo úžasem. Se zatajeným dechem, v němém údivu sledoval, jak se hůl ustupujícího muže přestala pohybovat a odrážet útoky. Celý svět se jakoby na pár vteřin zastavil. Jen na velmi krátkou chvíli, dlouhou asi jako mrknutí oka, jako by okolní svět usnul. Dokonce i prach a vířící listí pod nohama všech ustaly v pohybu. Veškeré zvuky na krátký čas prostě nebyly. Jako by se ze vzduchu stala nějaká hustá kaše, která vše pohltila.
Kai ucítil něco nového. Něco co ještě nikdy necítil. Bylo to silné. Intenzivní! Podivné mravenčení, které začalo u konečků prstů a nakonec prostoupilo do celého jeho těla. Byl to zvláštní a velmi silný pocit. A navíc. Nedokázal to napoprvé přesně popsat, ale celého jej to naplňovalo podivnou touhou. Nechápal co se to v jeho těle děje, ale od té chvíle toužil, aby jej tento podivný stav nikdy neopustil.
Muž v kápi během toho okamžiku stáhl zpět svou hůl. Držel ji v levé ruce zabodnutou před sebou do země. Modrá záře po celém jejím povrchu sílila. Celou váhu svého těla přesunul na svou levou nohu pokrčenou před sebou. Pravou měl volně nataženou za sebe. Jeho rty se začali pohybovat, zvuk však nevycházel. Byl to neslyšný šepot. Pravou rukou se zeširoka roztaženými prsty podél těla stáhl do zadu, jako by do ní něco nabíral. Pak sní prudce, s prsty křečovitě sepnuté k sobě a s dlaní vypnutou kolmo k zemi, prudkým pohybem ve výši prsou trhnul přímo proti útočníkům. Z dlaně vyšla obrovská vlna stlačeného vzduchu. Byla tak silná, že smetla tři zakuklence, co jí stáli v cestě. Vyhodila je do vzduchu a srazila k zemi. Pokračovala dál v půlkruhu směrem od vystřelené dlaně, ale cestou ztrácela na síle, až se nakonec vytratila úplně.
Kai byl naprosto ohromen. Kdyby někdo viděl jeho tvář, uviděl by jeho očích velké překvapení a úžas nad tím, co právě zjistil. Magie! Tolikrát už o ní slyšel a tolikrát už mu bylo řečeno, že něco podobného není možné. Prý pohádky! Pche! Teď už to věděl. Magie existuje! Takže je možné, že příběhy, které tak rád poslouchal, a které miloval, jsou možná pravdivé.
Dlaň, ze které vyšlo kouzlo, opsala velký kruh a zastavila se zdvižená u ramene. V prostoru mezi prsty ruky se zhmotnila malá modrá koule, jejíž povrch jiskřil modrými blesky. Muž udělal krok vpřed a hodil kouli směrem k zabijákovi, jež se právě chystal bodnutím usmrtit jeho ležícího druha. Koule zasáhla vraha do ramene. Ozval se praskot, obklopila jej modrá aura a jeho tělem prošlo několik prudkých záškubů. Muž padl k zemi jako podťatý. Vzduchem začaly létat jedna koule za druhou na všechny zakuklence. Další dvě si naši svůj cíl a další dva se skáceli k zemi. Jejich kouzlo ale nebylo smrtící, protože zasažený po chvilce dokázal opanovat svoje tělo. Boj sílil. Mezitím se mladík dvěma kopy do zad svých protivníků zbavil zátěže na své holi. Rychlým odrazem vyskočil na nohy a jeho hůl znovu hledala uplatnění v boji. Vše se začalo znovu obracet ve prospěch dvou přepadených poutníků. Už to vypadalo, že si najdou skulinu a možnost vrahům uprchnout.
Začalo to znovu. Kai znovu cítil ono mravenčení. Bylo daleko silnější než poprvé. Nebylo však vůbec příjemné. Naopak. Jako by každou buňkou v jeho těle prošli tisíce malých jehel. Byla to bolest, jakou v životě ještě nezažil. Svaly se mu stáhly v křeči a hlava se mu chtěla rozskočit. Málem se neopanoval a zhroutil se v bolestech. Vyslal tichou modlitbu velké bohyni Ishmar , matce bohů a stvořitelce země. Hlavou mu prolétla myšlenka, že se raději zabije, než zažít ještě někdy něco podobného. Jeho mozek začal z ničeho nic uvnitř něj bojovat. Začal se bránit bolesti, kterou dosud neznal. Chlapec se uklidnil a opanoval svoje tělo. Nechápal, jak se mu to podařilo. Věděl jen, že jakmile soustředil svoje myšlenky na jedinou věc, a tou bylo překonání bolesti, ať už byla způsobená čímkoliv, bolest se dostala do pozadí a nakonec zmizela úplně. Zůstalo po ní jen ono mravenčení v konečcích prstů na rukou i nohou. Bohužel nebylo ani trochu příjemné. Spíše Kaiovi připomínalo strach. Neobyčejný strach z neznámého. Kai další z pocitů, které do teď neznal, na okamžik zkoumal a snažil se uvnitř sebe najít původ onoho nového pocitu. Neúspěšně. Nedokázal přijít odkud, a co na něj vlastně působí. Po chvíli začal znovu sledovat dění na cestě. I když jistotu neměl, něco mu říkalo, že jeho pocity mají něco společného s tím, co se odehrává před jeho očima.
Jakmile se jeho zrak a myšlenky obrátily na boj probíhající na lesní cestě, znovu zalapal po dechu!
V boji nastal obrat, který malého prince vyděsil hned nadvakrát!
Napoprvé to byla změna chování mága v kápi. A na podruhé, to byl nový účastník boje, jež se až doposud skrýval ve tmě, kterou mu poskytovala malá skalka jen dva kroky před křovím, v němž se chlapec skrýval.
Ze stínu vyšla obrovská postava v dlouhém černém plášti. Hned na první pohled i přes tmu v lese bylo patrné, že nejde o člověka. Tvor byl vysoký přes osm stop. Všechny okolostojící převyšoval o dvě hlavy. Jeho hlava byla zasazená přímo mezi ramena, jejichž šířce by se stěží vyrovnaly i dva dospělí muži stojící vedle sebe. Ruce silnější než nohy řeznického pomocníka sahali tvorovy téměř ke kolenům. Na každé byly jen čtyři tlusté prsty. Nohy měl silné jako kmen stromu, ale krátké a křivé a na nich těžké, okované boty. Kai zapátral v paměti a vylovil vzpomínku na vyprávění, ve kterém slyšel popis odpovídající zjevení před jeho očima. Před ním stál ork! Rozum a neustálé přesvědčování svých blízkých, že vše co slyšel, jsou jen pohádky, vedli k tomu, že se silně štípnul do ruky. Bolestí sykl. Trochu to přehnal. Alespoň si mohl být jistý. Nespí! To, co vidí, se mu nezdá! Není to sen! Koneckonců, když je magie skutečná, musí být skutečných víc věcí z dávných pověstí. Podle příběhů starců a dávných bájí byli orkové ale jen krvelačná stvoření bez špetky rozumu. Byli přirovnávání k divým šelmám, hnanými pouze jednoduchými pudy, i když uměly používat primitivní nástroje a zbraně.
Stvoření stojící před Kaiem rozhodně nepřipomínalo krvelačnou bestii bez rozumu.
Najednou Kai pochopil, co způsobovalo nejdříve onu bolest a pak ten divný nepříjemný pocit v jeho těle. Byla to magie. Ork byl ve skutečnosti mág!
Z jeho hrdla se ozval strašlivý řev, připomínající řev dravé šelmy. Všichni bojovníci na cestě před ním se zastavili. Pozvedl své dlouhé tlusté ruce v širokém gestu před sebe a prsty každé z nich se zkroutili křečí a třásli se. Jako by v obou škrtil nějakou neviditelnou oběť. Z rukou vyšla temně fialová mlhovina a v cárech se přibližovala směrem ke dvěma přepadeným. Velmi rychle doplula vzduchem k mladému bojovníkovi. Ten s výrazem překvapení a strachu v očích se jí snažil všemožně vyhnout a odehnat ji svou holí. Všechno jeho počínání bylo bezúspěšné. Mlhovina se v cárech omotala okolo jeho těla a sevřela mu krk. Mladík visel ve vzduchu neschopen se bránit. Nohy se mu bezmocně třepaly nad zemí a ruce bezvládně viseli podél těla. Z očí zůstaly jen úzké štěrbiny, jak se snažil ještě vzdorovat blížícímu se konci.
Jeden ze zakuklenců se vzpamatoval a provedl prudký výpad proti tělu zmítajícímu se ve vzduchu. Čepel pronikla tunikou v místech srdce. Mladíkovým tělem projel smrtelný záškub a z rány po meči se rozlila tmavá krev. Druhé bodnutí šlo přímo doprostřed břicha. Oči mladého bojovníka se doširoka otevřely a zvrátily dozadu. Tělo se přestalo zmítat a bezvládně viselo ve smyčce z temně nachové mlhoviny. Mladík zemřel.
Kai tuto vraždu už sledoval pouze periferně. Jeho zrak i mysl se od určité chvíle soustředily jen na staršího muže v kápi. Ještě než orkský mág vyslal své smrtící kouzlo směrem ke dvěma poutníkům, chlapec uviděl tvář starce. Kápě mu během boje totiž mírně sklouzla a odhalila jeho obličej. Kai byl zmaten. Úzká a jemně řezaná tvář vypadala velmi mladě. Připomínala dokonce chlapce nebo dívku. Z očí však vyzařovala moudrost a zkušenosti jaké mohl mít jen někdo, kdo už nějaký ten rok chodil po zemi. Co ale Kaie zmátlo a vylekalo, byla skutečnost, že oči mága hledí přímo do jeho očí.
Věděl snad, že je Kai pozoruje? Ale jak je to možné?
Aniž by ok Kaie odtrhnul oči, provedl rychlý pohyb rukou a jeho tělo obklopila zářící modrá aura. Smrtelné kouzlo vyslané z ruky orkského šamana narazilo na zářící štít. Ork znovu zařval. Zesílil svoje úsilí, aby mágovu obranu překonal, ale neúspěšně. Přesto pokračoval v tlaku a mlhovina vycházející z jeho rukou obklopila celou postavu v kápi. Černě odění vrahové obstoupili postavu na cestě a svými zbraněmi doráželi na štít modrého světla. Bez účinku!
V Kaiově hlavě se začalo dít něco neobvyklého. Jeho mysli se dotklo něco cizího. Chlapec byl zmaten.
„Jmenuji se Duru-Ispa, strážce klíče.“
V očích, které upřeně hleděly do jeho, poznal Kai toho, kdo k němu pomocí mysli promlouval. Jak jej našel, mu bylo záhadou. Rozhlédl se po černooděncích a jejich vůdci, orkském šamanovi. Baly všichni zaměstnáni útokem na strážce, než aby si všimli magického mostu z myšlenek mezi Kaiem a Duru-Ispou.
„Ano, vím o tvé přítomnosti. To já tě přivolal. Díky svědectví obyvatel tohoto lesa a tvé schopnosti rozeznat magii jsem tě mohl oslovit. Čas se krátí a mé dny na tomto světě jsou sečteny. Proto poslouchej, chlapče! Musím ti předat klíč. Nesmí se v žádném případě dostat do rukou mých nepřátel. Závisí na tom osud světa. Celé Wellesii hrozí zkáza. On se chce vrátit na tento svět. S ním přijde už jen tma a nicota. K tomu však potřebuje klíč. Ztráta klíče by tuto zkázu umožnila a uspíšila. Proto jej prosím chraň a nedovol služebníkům zla, aby jej získali. Vím, že žádám nevědoucího o nemožné! Bohužel není jiné cesty. Vidím ve tvém nitru dobro, proto jsem se rozhodl k tomuto činu.“
Útoky na ochranný štít modrého světla okolo těla mága sílily. Zabijáci bušili svými temnými čepelemi do štítu jako smyslů zbavení. Na obličeji pod kápí bylo vidět úsilí, které musí mág vynaložit na udržení obrany proti útočníkům. Nachová mlhovina, jež přinesla smrt jeho mladému druhovi, zmizela. Orkský šaman vykročil k postavě Duru-Ispy. Pronesl zaklínadlo v hrdelní řeči a přiložil ruce na štít. Pod jeho rukama se po štítu začali rozbíhat černé žilky. Bylo to, jako kdyby modrou záři napadla nějaká choroba a snažila se pohltit zářivou auru i s postavou uvnitř. Mágova tvář se leskla potem. Vystouplé žíly na jeho krku napovídali, jak velkou bolest musí zakusit.
„Velká bohyně, matka světa, Ishmar, před dávnými věky svěřila klíč mému národy, aby jej chránil. Od té doby vždy jeden, vybraný z těch nejschopnějších z naší rasy se stal strážcem klíče. Já nemám na vybranou! Nejsi ani vycvičený na ochranu klíče a ani nejsi příslušník našeho národa, ale ony schopnosti uvnitř tebe jsou. Šaval, klíč, ti pomůže tyto schopnosti najít a rozvíjet. Bude tě chránit, tak jako ty budeš chránit jej. Není času nazbyt. Přesto, že jsi novým majitelem šavalu, nejsi prozatím hoden stát se strážcem klíče a dost možná ani nikdy nebudeš! Navíc tvůj život je od tohoto okamžiku ve velkém nebezpečí!!!“
Štít polevoval. Černé žilky už pokryli třetinu modré aury. Temné čepele, zběsile bijící do štítu, začaly aurou pronikat každým úderem hlouběji. K tělu mága zatím nedosáhli, ale smrt se blížila.
„Moje síla nestačí. Můj konec se blíží. Orkská magie je magií padlého boha, boha chaosu a zla. Toho, jehož po válce bohů, uvrhli ostatní bohové v čele s Ishmar do vyhnanství. Jeho magii nedokážu vzdorovat. Jak se jeho magie dostala do rukou orků se mi nepodařilo zjistit. Důvod, proč se tomu stalo, je taky záhadou. Jejich moc však sílí!“
„Nevím, k čemu klíč slouží, ani jak funguje, cítím však, že nesmí padnout do rukou orkům. Dlouho se snažíme přijít na jeho tajemství. Bohužel nebyli jsme úspěšní. Odnes, prosím, klíč mému národu, ať nejmoudřejší světa určí jeho další osud. Vím, že tě žádám o hodně. Zatím o tobě nemají tušení. Oni ale brzy pomocí temné magie zjistí, kdo šaval má a až to zjistí, odsoudí tě k smrti. Proto spěchej! Jejich touha po klíči je slepá. Najdi Templ! Ochrání tě a dovede k mému národu. Spěchej! Ismar tě ochraňuj.“
Kai se nezmohl na slovo. Nevěděl vlastně ani, co by řekl. Jen dál sledoval mága podivného jména, který o sobě tvrdil, že není člověk a obrátil se v myšlenkách na něj s prosbou. Na dlani levé ruky ucítil zvláštní svědění. Podíval se dolů na svou ruku. Z místa nad jeho dlaní vycházelo světlo stejné barvy, jakou měl zářící štít mága Duru-Ispy. Opatrně si levou dlaň přikryl dlaní druhé ruky, aby skryl svou přítomnost okolí. Světlo by jeho pozici mohlo snadno prozradit.
Ochranná aura byla už téměř pohlcena temnotou. Černí zabijáci hnáni vidinou blízkého vítězství se vrhali znovu a znovu proti modré bariéře.
Lesem se ozvalo burácení hromu. Kai neviděl, odkud vychází. Bylo ohlušující. Načež se vzduchem vznesl hromový hlas. Byl to stejný hlas, který Kai ještě před chvílí slyšel ve své hlavě. Pomocí své magie promluvil strážce klíče, ke svým vrahům. Ti se zastavili a poslouchali.
„Kdo tě posílá, zplozenče zla?! Kdo si dovoluje jít proti vůli velké matky bohů, Ismar?! Kdo má tolik drzosti protivit se její vůli bez obavy o svůj další osud?!!! Jsem Duru-Ispa, strážce klíče, syn Eselmiaru, praotce lesů, jeden z vyvolených. Chci znát jméno toho, kdo oživil zapovězenou magii Vyhnaného a tím se odsoudil k zatracení!“
Korunami stromů se prohnal zvířecí řev orka. Silnější než burácení hromu předcházející řeči tajemného mága v kápi. Černá síla v podobě temných žil pohltila už celý magický štít. Šaman stáhl zpět svou čtyřprstou ruku a promluvil řečí království Bas-ruan mohutným hrdelním hlasem.
„Mé jméno nic neznamená. Jsem sluha Garšaka, svého pána a ten plní vůli Velkého. Poslal mě pro klíč, jehož jsi strážcem, dlouhověký. Tvoje magie se té, kterou dal Velký mému pánovi, mě a ostatním mocným mé rasy nevyrovná. Vydej mi klíč a já se postarám, aby tvá blížící se a nevyhnutelná smrt byla rychlá. Jinak se osobně ujmu tvého mučení!“
Šaman vytrhl z ruky jednoho ze zakuklenců temnou zbraň a výhružně postoupil k mágovi.
Mezi Kaiovými dlaněmi se zhmotnilo něco velikosti větší mince. Na dotek nedokázal rozeznat, zda je předmět kovový či kamenný. Podíval se na svou dlaň a uviděl malý amulet ve tvaru kruhu. Jeho povrch byl hladký a teplý na dotek. Nebyl vytvořen z ničeho, s čím by se Kai dodnes potkal. Nešlo ani o kov ani o kámen. Jeho povrch mírně pulsoval.
„Tvůj pán ti měl prozradit, že jako strážce klíče, je v mé moci klíč kdykoliv svěřit jinému. Jako strážce klíče mám právo zvolit svého nástupce. Já tak právě učinil, bezejmenný sluho odpadlého boha! Mou smrtí již nic nezískáš a klíč už je na cestě k mému národu. Selhal jsi! Vyřiď tomu, jemuž sloužíš, že klíč je dar matky bohů mému národu a ten raději padne, než by vydal klíč do rukou zlu sloužícím loutkám!“
Ork zuřil. Zlost otřásala jeho tělem. Sevřel temnou čepel oběma svýma obrovskýma rukama nad hlavou hrotem dopředu a vší silou bodnul do klubka temných zmítajících se provázků před sebou. Ty se před černým mečem rozevřely a meč se až po rukojeť zarazil do hrudi mága.
„Pak tedy zemři dlouhověký! Nejsi mi už k ničemu!“
Když zbraň vytáhl z těla, krev zbarvila šaty mága i zemi pod ním do temně ruda. Tělo se bezvládně sesulo k zemi a zůstalo ležet u nohou okského šamana. Ten dlouho a podezřívavě propátrával les okolo sebe, jako kdyby tušil, že klíč je někde na dosah. Amulet v Kaiově ruce začal najednou rychle pulsovat a vzduch okolo chlapce zhoustnul téměř na kaši. V Kaiově mysli se objevil obraz myšlenek zesílených silnou magií, jak propátrávají les. Amulet svou vlastní silou ukryl chlapce před temnou magií orka hledající nástupce strážce klíče.
Jeho pátrání jej k ničemu nepřivedlo. V jeho těle se mísila zuřivost a vztek se strachem před reakcí svého pána, až mu bude muset oznámit svoje selhání. Nejraději by celou věc vyřešil sám. Jeho moc však byla omezená a jen vůdce Garšak měl schopnosti nutné k vyhledání dalšího nositele klíče. Musel se vrátit. Vztekle kopl do těla, ze kterého vyprchával život. Zvláštní hrdelní řečí vydal rozkaz černě oděným vrahům. Skupina zabijáků vběhla do tmy. Po chvíli se vrátili. Přivedli koně. Šaman nasedl na obrovského valacha a zavelel ostatním. Všichni vyrazili tryskem do tmy. Dusot kopyt pomalu slábl a vrahové mizeli v dálce.
Kai dlouhou chvíli setrvával v křoví. Teprve, až amulet v jeho ruce přestal pulsovat a vzduch okolo něj se vrátil do normálu, opatrně vylezl z křoví a přiblížil se k tělům ležícím na prašné cestě. Pod oběma těly byla kaluž krve. Mladý bojovník byl už mrtev a mág, strážce klíče, k tomu neměl daleko.
Malý princ poklekl u jeho těla. Umírající ležel na zádech. Byl v bezvědomí. V obličeji nebylo ani stopy po bolesti či strachu. Trhaně oddychoval. Kai si prohlížel jeho tvář. Byla nepřirozeně krásná. Na to jak působil mág navenek letitě svým jednáním, tvář měl bez vrásek. Všechny ohyby byly jemné jako tvář mladé krásné dívky, ohraničené navíc dlouhými jemnými vlasy zlaté barvy. Uši bez boltců chlapci potvrdily jeho předtuchu! Ty jsi elf, Duru-Ispo, ochránce klíče.
Kaiovi myšlenky vířily jako o závod. Orkové, elfové, černí vrazi, magie, padlý bůh a klíč a blížící se zkáza světa. Trochu moc na čtrnáctiletého chlapce. Občas sebou trhnul leknutím, když v lese uslyšel zapraskání nebo zašustění listí. Po každém takovém zvuku propátrával tmu okolo sebe až do chvíle, kdy se uklidnil s vědomím, že se nejedná o nic víc, než obvyklé zvuky nočního lesa. Přemýšlel o událostech poslední hodiny, podivném dědictví, o které se nijak nepřičinil a ani nevěděl, zda o něj stojí. Klečel u těla elfského mága ruce měl položeny na jeho hrudi a nepřítomně si prohlížel amulet ve své ruce, který mág nazval Šaval.
Amulet byl malý nesouměrný kruh krémové barvy s malou dírkou uprostřed. Vyroben byl ze zvláštního materiálu. Něco mezi kovem a kamenem. Od dírky uprostřed k okraji směřoval vsazený malý hrot z křišťálu v barvě odpovídající barvě ochranného štítu, který použil mág při boji s černými vrahy. Otvorem v amuletu procházel zvláštně točený řetízek ze stejného materiálu, z jakého byl amulet sám.
Křišťál v amuletu a po chvíli amulet celý začal slabě svítit. Kaiem proběhla vlna vzrušení z něčeho nového. Totiž současně s amuletem začala světélkovat i hůl ležící vedle těla elfa. Co to má znamenat? Patří snad hůl a klíč k sobě? Když už je klíč u mě, měla by být i hůl? Kai zvedl hůl ze země a prohlížel si ji.
„Vezmi si ji…….. , chlapče.“
Kai vykřikl. Spíš než hlas to byla směs chroptění, krve a přerývaného dechu, co se linulo z úst raněného. Elf na Kaie hleděl z přivřených očí.
„Co pro tebe mohu udělat, pane? Třeba ještě není pozdě.“ Kai se sklonil nad tělem a díval se mágovi přímo do očí.
„Vezmi Šaval a jdi do Templu. Musíš ……. tam dojít dřív, než se o tobě dozvědí oni ……… I tak …. to pro tebe bude pravděpodobně nebezpečné. Prosím ……… nedopusť, aby tě dostali ………………. Moje pouť na tomto světě skončila. Nedokázal jsem najít svůj národ. Odpusť mi, že …………. jsem ti to udělal, ale neměl jsem na vybranou. Je to velké břímě. Já…………… měl možnost se rozhodnout. Věz, že Šavalu se nelze vzdát nebo jej ztratit! Vždy se k tobě vrátí………………. Jsi jeho nositel a ochránce a on tvůj. Aby ti jej mohli vzít, musí tě zabít. Proto jsi ve smrtelném nebezpečí! Pospěš si do Templu………………….!“
„Ale kam!? Co je to Templ? Proč já?!“
Kai by byl v tom okamžiku schopen ze sebe chrlit jednu otázku za druhou. Ve stejném okamžiku pochopil, že otázky už nejsou na místě. S posledním slovem vyšel z úst elfského mága i poslední výdech. Jeho oči se obrátily v sloup a z tváře zmizela bolest. Zemřel. Kaiovi mimoděk, přestože elfa, jménem Duru-Ispa vůbec neznal, kanuly po tvářích slzy. Po chvíli si otřel slzy. Vztáhl ruku ke tváři a zatlačil elfovi oči. Poté vstal a rozhlédl se kolem sebe. Přešel k tělu mágova společníka a zavřel oči také jemu. Sebral hůl mladého bojovníka, popošel ke kraji cesty a zabodl ji do země. Vyslal tichou modlitbu za duše zemřelých k bohyni Ishmar. Otočil se směrem ke dvěma ležícím tělům, sklonil hlavu a pronesl:
„Klid tvé duši na její další pouti, Duru-Ispo, strážce klíče, synu Eselmiaru, praotce lesů. I tobě mladý hrdino, jehož jméno mi zůstalo neznámé. Vaše činy nebudou zapomenuty. To je můj slib.“ – zvedl hlavu a v očích bylo jasně zřetelné učiněné rozhodnutí a jistota jeho správnosti. – „ Mé jméno je Kai, nositel klíče!“
Z těl ležících na cestě vyšlo několik malých žlutě zářících bodů. Několik vteřin se vznášeli nad těly mrtvých hrdinů, pomalým pohybem se přesouvali z místa na místo. Na Kaie působily uklidňujícím dojmem. Pak přišel okamžik, kdy se všechny světýlka jako na povel zastavila. Zůstala viset pár stop na těly a začaly pozvolna stoupat směrem noční obloze, až nakonec Kaiovi zmizela z očí.
Les okolo cesty, doteď tichý a téměř až smutný z věcí, co se tu udály, se probudil. Šumění v korunách stromů pozvolna sílilo. V zemi u Kaiových nohou to zapraskalo. Kořeny stromů vylézali ze země jako hadi a razili si cestu podrostem a spadaným listím směrem k mrtvým. Kořeny, jako ruce lesa, zvedli tělo mrtvého elfského mága a jeho společníka pár stop nad zem. Stromy nad nimi se tiše sklonily a za šumění listí, které v sobě neslo znatelnou melodii, jejich větve převzaly břemena od kořenů a předávali si je stále výš a výš dokud se za nimi koruny stromů neuzavřely. Pak se les zklidnil a jediným svědectvím hrůz, jež se tu odehrály, tu byla bojová hůl zabodnutá do země u cesty a čtrnáctiletý chlapec hledící do prázdna třímajíce v jedné ruce modře zářící amulet a v druhé hůl se stejnou modrou září.
***
Kai se rozhlédl po cestě a lese. Vše tu bylo, jak to tu znával. Jen hůl u cesty tu čněla jako tichá vzpomínka na události dnešní noci. Podíval se na amulet ve své ruce. Jeho zář se ztrácela stejně, jako na jeho holi. Šaval! Kam mě asi dovede? Přetáhl si řetízek přes hlavu a zastrčil amulet pod halenu. S vědomím, že dnes je to naposled, vykročil směrem místu, kterému dodneška říkal domov.
Vysoko na obloze plála rudá hvězda jako zlé znamení.
***