Dráček do kapsy

Do vlasů jim padal drobný déšť, ale vůbec si toho nevšímali. Stáli pod prastarým hlohem a objímali se. Kolem nich se snášely k zemi drobné žluté lístečky. Vzduch voněl vlhkem a rozrytou zemí.
„Pojď se mnou,“ šeptala dívka. „Pojď se mnou a budeš už na vždy šťastný. Nikdy nezestárneš, nikdy nebudeš strádat hladem nebo nemocemi. Podej mi ruku a já tě odvedu do své země.“
„Jsi krásná,“ řekl mladík. „Šel bych s tebou kamkoliv, ale tady jsou lidé, které mám rád. Šel bych s tebou, pokud se s nimi budu moct vídat.“
„To ti slíbit nemohu,“ řekla dívka, trochu se od něj odtáhla a podívala se mu do očí. „Ale slibuji, že pro to udělám vše, co bude v mých silách.“
Sundala si z krku jemný zlatý řetízek se zvláštním přívěskem. Vypadal jako z perleti, ale ne zcela. Nepřipomínal nic, co by mladík někdy viděl. Byl dokonale kulatý a malý asi jako šípek.
„Až budeš připraven odejít, podrž ten přívěsek ve své dlani. Pak tě za mnou dovede,“ řekla, naposledy ho políbila a zmizela, jako by tady nikdy ani nebyla.
Mladík chvíli stál a díval se do lesa. Mžilo a vše bylo lesklé a tak krásně podzimní. Začala být mu zima, tak se obrátil a vydal se k vesnici. Každým krokem, kterým se od lesa vzdaloval, ale víc a víc litoval, že neodešel s ní. Stýskalo se mu tak, že měl pocit, jako by mu někdo rval srdce z těla.
Dobrá, pomyslel si. Rozloučím se s přáteli a s rodinou a vydám se za ní. Slíbila přece, že je budu moci vídat. Určitě se sem spolu brzy vrátíme.

Vzpomínal si naprosto přesně, kdy ji poprvé spatřil. Končilo léto a vzduchem létalo chmýří z olší. Vypadalo to, že padá jemný nadýchaný a teplý sníh. Byl u jezera lovit ryby a zasnil se. V tom zaslechl tichou píseň. Jako by přilétala spolu s chmýřím, jako by byla součástí toho letního dne. Snad mimoděk se zvedl a píseň následoval.
Dívka seděla na kmeni stromu, který spadl do jezera, a máčela si nohy ve vodě. Byla bledá a zpívala krásným neznámým jazykem tu zvláštní píseň. Když ho viděla přicházet, usmála se.
Zůstal stát mezi stromy a jen se díval a poslouchal. Pak mu kráska pokynula a pozvala ho k sobě. Strávili spolu celý den. A druhý den se viděli znovu. A další zase. Tak plynulo babí léto a Brian Nett každé ráno spěchal do lesa, aby ji spatřil. A ona na něj každé ráno čekala na břehu jezera.
Pomalu přišel podzim, se svými jiskřivými rány a stříbřitými mlhami, listí žloutlo a s tichým ševelením se snášelo k zemi.
Dívka Sorca tančila spolu s listím a Brianovi připadalo, že kolem ní stále vane vítr vonící pozdním létem.
A teď chce, aby šel za ní. V zamyšlení došel do hospody a posadil se ke stolu pod oknem. Pomalu se rozhlédl po šeré místnosti.
V krbu hořel oheň a blízko něj sedělo několik strýců s korbely piva a tiše si povídali. Jinak tu ještě nikdo nebyl. Všichni přijdou až později večer, budou pít, zpívat, povídat, hrát karty a bavit se tak, jak to dělali celý svůj život.
Brian seděl v hospodě dlouho do noci, poslouchal hovor a z nějakého důvodu se nemohl odhodlat oznámit, že odchází. Pohlédl z okna. Nad lesem právě vycházel měsíc. Poslední úplněk před příchodem zimy.
Něco ho donutilo vstát a potichu odejít z vyhřáté místnosti. Vyšel ven a obrátil se čelem k lesu. Pevně sevřel v dlani maličký přívěsek a přál si být u Sorcy, přál si slyšet její hlas, cítit její pohlazení.
Přívěsek se v jeho dlani zachvěl. Povolil prsty a s údivem pozoroval, jak maličká kulička puká a rozplétá se, až mu na dlani seděl maličký tvor připomínající ještěrku, až za to, že měl křídla podobná netopýřím. Tvoreček zívl a podíval se na Briana.
„Byl nejvyšší čas,“ prohlásil potom.
Brian jen zíral na svou ruku, kde se maličký dráček, protože to bezpochyby drak byl, bez okolků usadil.
„Jestli chceš do Země stříbrných jabloní, tak si musíš pospíšit a ne tady stát a mlčet,“ zavrčel dráček.
„Kdo jsi?“ vykoktal zmatený Brian.
„Jsem tvůj průvodce. Jmenuji se Finn. Dovedu tě tam, kam si přeješ a budu tě chránit a radit ti. A teď už si pospěš. Měsíc je vysoko.“
Brian ani nevěděl, jak se ocitl před prastarým hlohem. Jeho větve a listy byly stříbrné měsíčním světlem a kolem bylo ticho.
„Pospěš si,“ řekl dráček. „Ulom z hlohu větvičku a nakresli jí na zemi dveře. A nezapomeň na kliku.“
Brian vyryl do měkké lesní země obrys dveří i s klikou.
„Teď se píchni trnem do prstu a nech tři kapky dopadnout na dveře.“
Brian udělal, co mu Finn nařídil. Obrysy dveří začaly zářit a zvedat se ze země jako mlhavý obrys.
„Vezmi za kliku, pokud si to opravdu přeješ,“ řekl dráček a Brian jako ve snech natáhl ruku a kliku zmáčkl. Oslepilo ho zlaté světlo a ucítil vůni pozdního léta. Udělal několik nejistých kroků vpřed a pomalu se rozkoukával.
Stál na malé mýtince zalité světlem podobným slunci prosvítajícímu skrze bukové listí, ale nikde na obloze slunce neviděl. Jako by kolem něj zářilo vše. Najednou se ze světla vynořila postava.
„Přišel jsi,“ zašeptala Sorca a políbila ho.

Země stříbrných jabloní byla krásná jako sen. Dny tam byly zlaté a noci sametové. Brian se těšil ze společnosti krásné Sorcy a měl pocit, že mu nic neschází ke štěstí.
Jednoho dne zabloudili na procházce na tu mýtinu, kam Brian vstoupil kouzelnými dveřmi. Na chvíli se zastavil a ohlédl se na rameno, na kterém mu dřímal Finn.
„Rád bych se zase někdy podíval do naší vesnice. Už je to dlouho, co jsem viděl své přátele a rodinu,“ řekl Sorce.
„Teď tam jít nemůžeš. Po posledním podzimním úplňku se průchod uzavře. Pojď, naučím tě radši hrát na lyru,“ odpověděla Sorca a odvedla ho. Finn se na Brianově rameni zavrtěl a zamručel.
Brian byl dobrý žák a Sorca trpělivá učitelka. Brzy uměl hrát na lyru skoro tak dobře, jako ona sama.
Za nějaký čas procházeli znovu kolem mýtiny.
„Rád bych viděl rodiče,“ řekl Brian. „Vlastně jsem se s nimi ani nerozloučil. Už se mi po nich stýská.“
„Ještě nepřišel čas, kdy se brána otevírá,“ řekla Sorca. „Pojď, naučím tě zpívat písně v našem jazyce.“
Finn na Brianově rameni se zavrtěl a nadechl, jako by chtěl něco říct, ale mlčel.
Když Brian uměl zpívat a hrát na lyru jako by se v Zemi stříbrných jabloní narodil, zatoužil se aspoň na chvíli vrátit domů. Nic ho už netěšilo. Světlo ho oslepovalo a noci se mu zdály těžké a dusné.
„Rád bych se aspoň na čas vrátil domů. Slíbilas mi, že budu moct vidět své přátele a svou rodinu,“ řekl Sorce.
„Můj milý, to nejde tak lehce,“ pohladila ho Sorca po čele. „Budu muset jít za pánem naší země a vyprosit pro tebe jeho svolení. Ale jestli si to vážně přeješ, půjdu za ním zítra.“
„Ano, přeju si to,“ řekl Brian a Sorcu objal.

„Pst,“ vzbudil Briana v noci nějaký hlas.
„Co se děje?“ zeptal se rozespale.
„To jsem já, Finn,“ ozvalo se ze tmy. „Vstaň a pojď se mnou.“
„Nech mě, já chci spát,“ zívl Brian.
„Jde ti o život, Briane, vstávej a pojď.“
Brian se s tichým klením zvedl z postele a sledoval Finna, který poletoval kousek před ním. Tak došli až na mýtinu.
„Chceš se vrátit domů?“ zeptal se Finn.
„Jistě že chci,“ udiveně odpověděl Brian.
„I přes to, že se sem už nikdy nebudeš moct vrátit?“
„Proč bych nemohl?“
„Pokud odejdeš, průchod se na sto let uzavře a Sorca ztratí svou kouzelnou moc,“ řekl Finn. „A pokud si budeš přát vrátit se domů, bude se ti v tom snažit zabránit.“
„Jak by mohla?“ zeptal se Brian.
Finn se na chvíli odmlčel. „Nebyl jsem vždy drakem. Přišel jsem sem za Sorcou jako muž. Jenže jsem si přál aspoň na chvíli vidět zase svojí rodnou zem a to nemohla dopustit. Proměnila mě v dráčka a já musel vodit další ubohé mládence do Země stříbrných jabloní a sledovat, jak je ničí.“
„Co se se všemi stalo?“
„Pokud se nechtěli vrátit domů, tak je po čase proměnila v němé sluhy bez citu a paměti.“
Brian mlčel. Nedokázal si představit, že žena, do které se zamiloval, je tak krutá. Zdráhal se Finnovi uvěřit.
„Je to čarodějnice,“ řekl mu Finn, který správně uhádl jeho myšlenky. „Nějakou dobu tě bude hýčkat, až nadejde ten správný čas. Pak vezme tvé srdce a obětuje ho svému pánovi. A tvé tělo zůstane jejím poslušným otrokem.“
„Proč to neudělala i tobě?“ zeptal se Brian.
„Já jsem víc než jí miloval svojí zem. Byl jsem tulák, poutník. A tady jsem byl stále na jednom místě. Ne, moje srdce jí nepatřilo, nemohla mi ho vzít na stálo.“
Brian dlouho mlčel. Vzpomínal na svůj domov a vzpomínal i na ten čas, co strávil se Sorcou.
„Jak se můžu vrátit domů?“ zeptal Finna potichu.
„Jdi a vytrhni Sorce čtyři vlasy. A dej pozor, ať se neprobudí. Pak se sem vrať.“
Brian se jako ve snách vydal do ložnice, kde dívka spala. Oknem tam svítilo stříbřité světlo a ozařovalo její půvabnou tvář. Brian nad ní chvíli stál a díval se na ni. Ve spánku se usmívala. Pak se k ní sklonil, velice opatrně jí vytrhl čtyři vlasy a lehce ji políbil. Pak se otočil a rychle odešel.
„Máš?“ zeptal se Finn.
Brian jen přikývl.
„Tak je jeden ke druhému přivaž. A pospěš si, brzy bude svítat.“
Brian udělal, jak mu Finn poradil. Pak vlasy položil do trávy a sledoval, jak tráva uprostřed nich mizí a objevuje se bledé světlo časného rána, které znal ze svého světa. Nadechl se a vkročil do něj.
„Briane!“ ozval se za ním výkřik. On se otočil a na kraji mýtiny uviděl stát Sorcu. Dívala se za ním pohledem udiveným a zklamaným. Nebyla v něm stopa vzteku či zášti. Spíš se mu zdálo, že v něm na okamžik zahlédl lásku.
V ten moment se probral na kraji lesa pod prastarým hlohem. Bylo chladné ráno, stromy byly holé a nebe šedé.
„Finne?“ zašeptal do ticha. „Tys mi lhal.“
„Ne, nelhal jsem ti,“ ozval se dráček. „Nic bych z toho neměl, kdybych ti lhal. To by mi nijak nepomohlo stát se znovu člověkem. Jenže to mi nepomůže ani pravda.“
„Já se chci vrátit k ní,“ řekl Brian.
„To už nepůjde,“ smutně řekl Finn. „Průchod se uzavřel.“
Brian seděl dlouho na kraji lesa, necítil chlad, necítil jemný déšť, který mu dopadal na tvář. Cítil jen bolest a smutek.
„Vstávej, Briane,“ řekl mu Finn tiše. „Je na čase podívat se domů.“
Brian se beze slova zvedl a s pohledem upřeným k zemi se vydal k vesnické hospodě. Vstoupil dovnitř a sedl si ke stolu pod oknem. Pak se kolem sebe poprvé rozhlédl. U krbu seděli neznámí lidé a s údivem si ho prohlíželi. Stoly ani místnost samotná nevypadala tak, jak si pamatoval. I hospodský byl jiný. Brian nebyl schopen slova ani pohybu. Až po dlouhé době se zvedl a přišel k těm cizím strýcům sedícím u krbu.
„Prosím vás,“ řekl těžce. „Hledám Briana Netta a jeho rodinu.“
„Chlapče,“ řekl mu jeden ze strýců. „Nikdo toho jména tady nebydlí. Poslední Nett zemřel před čtvrt stoletím a určitě se nejmenoval Brian.“
Brian neodpověděl. Vyšel z hospody a vydal se směrem ke hřbitovu. A opravdu tam našel náhrobky svých rodičů. Zemřeli skoro před padesáti lety. Opřel se zády o stařičký jasan stojící opodál a po tvářích se mu koulely slzy. Vzdal se lásky, aby se vrátil domů a svůj domov už nenalezl. Byl bezradný. Dlouho tam seděl a přemýšlel.
„Finne,“ zašeptal. „Byl jsi poutník. Pokud o to stojíš, tak aspoň tobě se splní tvůj sen o jiných krajích. Já už se nemám kam vrátit. Budu chodit od vesnice k vesnici a třeba někde najdu já to, co jsem ztratil. Nebo alespoň střípek štěstí na cestách potkám.“
A tak putoval zemí Brian Nett, hrál na lyru a zpíval písně v neznámém jazyce tak smutné a tak krásné, že každý, kdo je slyšel, nikdy nezapomněl. Nikdo ovšem nevěděl, že v kapse nosí malého dráčka. A nikdo nevěděl, že hledá to, co bylo dávno pryč, že hledá čas, který mu unikl mezi strunami lyry.