Besídka

Besídka

Hvězda zářila svou zlatavou barvou na nočním nebi. Po okolí se rozléhal křik novorozence. V ne moc útulném chlévě se zdržovali davy lidí, přinášející s sebou dary, s úmyslem se poklonit před malým dítětem… Ale přitom netušili, že tohle malé dítě bude známo po celém světě a jeho narození se bude slavit každý rok. A dá vzniku mnoha příběhů, bájí a pověstí…

Zvuk zvonku se právě rozezníval po třídě, žáci, jakoby je napomenul vyučující, se usadili do lavic a čekali příchod paní učitelky. O pár minut déle, třídní učitelka, přišla do třídy. Většinou žáci, než – li začne hodina, se snaží co nejvíce dělat bordel a znemožňovat se před kamarády. Častokrát to pokaždé končí rozčílením paní učitelky a nebo, při nejhorším, poznámkou a testem na právě probírající předmět. Ale v ten den, kdy se za dva dny mají konat vánoce, se žáci snaží nedělat vyučujícím starosti a pokoušejí se, udělat dojem hodného žáka základní školy. Učitelka, Marie Kousečná, se usadila za katedru a v duchu si připravovala dlouhý a potřebný proslov k dětem.

„Jak již mnozí tušíte o čem chci mluvit…, i přesto to povím. Týká se to vánoční besídky. Je čas kdy je dobré shánět vánoční stromeček…“

„Ten přinesu já“ Řekl nahlas premiant třídy Vašek Novák.

„…Dobrá o stromeček je postaráno. Jen chci zdůraznit že letos se výmluva typu: že stromeček shořel od svíčky se netoleruje…“ A výhružně se podívala na žáka Honzu Vrabce, který vyznával opačný náboženství od křesťanství. A to satanismus.

„Za to já opravdu nemůžu, že se ten strom připletl k té svíčce“ Podotkl Honza.

Učitelka se nedůvěřivě podívala na žáka Vrabce a potom se znovu pustila do svého dlouhého a potřebného řečnění.

„…To je tak vše, ještě si můžete s sebou vzít nějaký cukroví a čaj… Tady máte opravené testy z chemie. Teď jste mě velmi potěšili. Všichni jste dostali za jedna, také jsou tam nějaké ty dvojky.“ A přitom podala nevelký balík papíru jedné z žákyň sedící v první lavici. Ta to vše rozdala. Až na jeden test. Přišla před tabuli a zvolala nahlas:

„Je tu někdo se jménem Michal Ptáčník?“

Já. Ozvalo se z přední lavice. Žákyně přišla k Michalovi, podala mu test a začala se ho ptát:

„Ty jsi tu nový“

„Tak nějak.“

„A jak dlouho?“

„Asi od první třídy.“

„Že jsem si tě nijak zvlášť moc nevšimla.“

„No já sem takový dost nevýrazný člověk.“ Žákyně se trochu začervenala a poté si šla sednout na místo.

Den ubíhal jako tekoucí potůček, zvonění zvonku vystřídal řev dětí na chodbách. „Konec!“ Ozývalo se ze všech stran. Během několika minut byla škola prázdná. Až na pár uklízeček, pro které začíná jejich každodenní práce.

…Přišli dokonce i tři králové, Kašpar Melichar a Baltazar, pokorně se uklonili a poklekli před malým dítětem. Před kupu slámy, kde právě novorozeně leželo, složili králové své dary. Betlémem se rozléhal křik a brekot… Lidé chodili a odcházeli… A přitom neubývalo na veselosti a radosti nových rodičů.

Čas právě ukazoval „půl osmé“, to je doba kdy se žáci začali scházet ve své třídě osmé C. Malý hlouček dětí se shromažďoval před tabulí.

„Co se děje?“ Optal se Vrabec. Když vstoupil do třídy.

„Venca přinesl stromek.“ Řekl kdosi ze shromážděních dětí. Poté Honza přišel mezi ně, aby se na ten neodmyslitelný objekt vánoc, který se za poslední léta stal nedílnou součástí svátků, podíval.

„Tu vánoční hvězdu dej třicet stupňů šikmo od mé levé ruky.“ Pronesl, s klidným výrazem v hlase, Vašek.

„To ale spadne!“ Konstatovala Věra.

„Možná jo. Ale spočetl jsem si dráhu, rychlost objektu také váhu, vzdálenost od země tudíž mi vyšlo že se nerozbije. Pokud se nehne a nebude mít dvacet a víc stupňů.“

„Ty jsi prostě šprt.“ Rozneslo se davem lidí se sarkastickým smíchem. Ani se žáci nestačili vzpamatovat z ranního vstávání a už se třídou pronášel zvuk zvonku. Oznamující konec vyučování. Den byl jako z divokých vajec. Děti se na poslední chvíli snažili sehnat dárek pro druhé, maminky zase upéct poslední plechy vánočního cukroví. Když se, žákům základní školy, podařilo něco koupit, celý večer se pokoušeli usilovat o zabalení, do balícího papíru, onoho dárku. Maminky poté připravili svým ratolestem skleničku, čaj a do umělohmotné krabice nebo pytlíčku cukroví… Ve třídě převládalo ticho, jen malé ale přesto silné bušení do dveří narušovalo klid.

„Zase pozdě Petře. Co pak tě dnes zdrželo.“ Kárala paní učitelka s ironickým úsměvem nebohého chlapce.

„Já musím pěšky dva kilometry přes hustý les každý den… No a dneska jsem to vzal zkratkou. Ta ale byla zasněžená, a já jsem si zapomněl běžky doma.“

„Nelži mi do očí, vždyť bydlíš ve městě. A náhodou si můj soused! Běž si radši sednout.“

„Jsme tu všichni. Mužem začít svou besídku. Dárků, vidím, je tu dost…“ Zamumlala si učitelka pro sebe.

„Pustíme si koledy…“

„Já jsem nějaké přinesl.“ Vykřikl Honza.

„A vážně to jsou koledy?“ Zeptala se, sedící žena za katedrou, s výhružným pohledem.

„Jsou. Sám jsem je kupoval.“

„To se mi nechce věřit.“ Řekla si v duchu. Když ji Honza nesl, na pohled malý, obal s koledy.

„No, pustíme je.“

„Asi to jsou koledy.“ Řekla si znovu pro sebe, když uviděla název „Bůh je v každém z nás“. Rádiem se roznesl pomalý a melodický zvuk akustické kytary a flétny. Pozvolna se přidával zvuk houslí, basy a klavíru. Nakonec se ozval i zpěv, který ale podle očekávání byl jiný než si žáci a paní učitelka myslela. Text oné písně zněl strašidelně a vůbec ne vesele, jak se k takovým to svátkům sluší a patří. Sděloval lidem ve třídě že vánoce jsou vymyšlená věc a nikdo by je neměl slavit. V pravou chvíli to zděšená žena vypnula. Dvě, pokaždé veselé a radostné, děvčata se rozplakala ba dokonce vzlykala. Učitelka přišla k usměvavému Honzovi a položila mu na lavici obal s přenašečem dat.

„To nejsou koledy!“ Rozzlobila se na žáka tahle podivně vypadající osoba. S oděvem napodobující Santa Klause v šatech.

„Tak to jsem musel vzít nesprávné cd. No nic, příště.“ Rozhněvaná učitelka přišla ke katedře a pustila tam vánoční koledy, které si přinesla s sebou. Po vyslechnutí písní, se žáci pustili do své svačiny. V tu chvíli se třídou roznášel zvuk mlaskání a čvachtání. Které vydávali děti, když právě jedli a pili to co jim maminky přichystali. Po svačině a zvonění se celá třída vrhla na dárky. Jen Michal ptáčník a Honza Vrabec zůstali, nepovšimnuty nikým z jejich vrstevníků a učitelky, sedět v lavicích. Michal proto že předem věděl že žádný dárek nedostane, jako každý rok. A Honza jen kvůli tomu aby mohl zapálit svou schovanou svíčku. Kterou chtěl nenápadně položit pod stromeček. A tím způsobit nemalý požár.

„Honza Vrabec.“ Přečetla Věra Vinářová. „Já jsem dostal dárek? A nemusel jsem se nikoho doprošovat?“ Prohánělo se hlavou Honzy, přitom si lámal hlavu od koho by to mohl dostat. Když svoje jméno zaslechl po třetí, zhasl plápolající plamínek u svíčky a vytrhl si ze své mikiny nášivku s pentagramem. Poté si šel pro svůj dárek. “ Nový mp3 přehrávač a bible.“ Zvolal když rozbalil krabici, omotanou balícím papírem.

„Je tu taky někde Michal ptáčník?“ Pronesla Marie Kousečná mezi shluk dětí. „Tady!“ Pronesl tichým hlasem jediný žák sedící v lavici. Vstal a přišel ke stromečku. Dychtivě si vzal svůj dárek a odběhl ke svému místu. Při rozbalování se mu lehce potili ruce, po nějaký době malou krabičku zbavil lesklého balícího papíru.

„Ale… V něm nic není.“ Promluvil ke spolužákům. Přitom se mu výraz měnil a byl čím dál víc smutnější. Nikdo se ho ani nevšimnul, když viděl že je to beznadějné, sedl si na svou židli. V duchu si probíral tuhle událost. Na moment okamžiku se rozpomněl na minulou besídku. A vzpomněl si že vloni nedostal ani tu krabičku. Začal vymýšlet teorii o tom že jeho přítomnosti ve škole si lidé pozvolna začínají všímat. Tvář se mu změnila v úsměv. A doufal že příště dostane, místo krabičky, i nějaký dárek.

„Všichni před tabuli! Zazpíváme si vánoční písně!“ Rozkázala paní učitelka. V rádiu pustila píseň s koledou. Žáci se shromáždili před tabulí a pustili se do zpěvu. Dokonce i Honza přispěl trocha svého hlasu… Celá třída vesele zpívala vánoční koledu „tichá noc“. Místností proudilo veselost a radost žáků…

„A ještě jednou.“ Řekla paní Kousečná. Na druhou výzvu přišel zpívat i Michal Ptáčník. Svým sborovým hlasem přehlušil ostatní, načež se stalo že všichni přestali vykonávat činnost, kterou právě dělali až na Michala. Kterého si teď všimla i paní učitelka…
Konec