Dračí olympiáda - Lesní drak

„Áááá…“ Rozneslo se skalní chodbou v době kdy, tím směrem kde stál nenápadně vyhlížející skřet, zasvištěly dva šípy. Přistáli ve skřetí hlavě. Z které začali téct pramínky krve a s nemalou rychlostí měnila skřetí zeleň na rudě zářící barvu kůže.

„Co to bylo?“ Zeptal se Mul´draan . Když mu kdosi ze skřetí tlupy řekl „další můj kamarád“ otočil se a pokračoval dál v cestě.

„To už je třetí…“ Mumlal si Mul´draan po cestě. Celá výprava se náhle zastavila před dalším vstupem do neznámého tunelu. Černě vyhlížející tma na ně působila strašidelně až depresivně. Jejich pohledy byli zcela ochromeny siluetou neznámého zvířete, které proběhlo v té naprosté tmě…

Dav lidí, elfů, trpaslíků a skřetů se pozvolna utišoval. Když vstal král lidské říše z trůnu, dav úplně utichl. Král si v duchu omíval svůj zahajovací proslov. A z posledních chvil ho ještě poupravoval do konečné verze.

„Milí a vzácní občané naší země… Dnes jsme se znova sešli u naší dvaatřicáté Dračí olympiády. Uběhlo již deset let co se minulá výprava vydala na samotného pána draků. Vedl ji dnes již legendární Mul´draan. A dnes máme tu čest ho tu znovu přivítat. A tentokrát se svým synem Edgarem, pro něhož bude tato cesta první. A doufám že ne poslední. Co by to bylo za výpravu, kdyby se ji nezúčastnil elfí národ a sní i trpasličí. Letos se do olympiády přihlásil elf Netearius z lesních říší. A z trpasličího světa k nám přišel syn Gronima třetího Eritaus první, mladší. Letos se boj z ohromnými draky přesouvá do vzdálených goblinních pohřebišť. Aby se tam uskutečnila malá šarvátka s lesním drakem.“ Poté se odmlčel a začal vyhlížet lidského muže s kalichem v ruce s obsahem vody. Po necelé minutě přiběhl celý uřícený s kalichem k zapálenému ohništi. Uhasil plápolající plamen, poté se král pustil znovu do svého řečnění.

„A tímto prohlašuji dvaatřicátou Dračí olympiádu za zahájenou.“ Výprava popohnala své koně k pohybu a vyrazila z městké brány do dalekých končin…

„Půjdeme dál? A nebo se vrátíme?“ Zeptal se vystrašený Edgar svého otce. Mul´draan s klidným výrazem v obličeji odvětil k Edgarovým otázkám: „Rozhodně půjdeme.“ Poté sklonil hlavu, aby schoval měnící se mimikry na jeho tváři. Které jasně dávaly najevo dojem strachu. Vykročili vpřed. Náhlý poryv zvuku je zcela ochromil natolik, že se na místě zastavili. A vystrašeně se dívali na všechny známé strany. Přitom hledali to co ten zvuk vydalo…

Deset let uběhlo od té doby co se hrdinové Dračí olympiády pokoušely vyzrát nad pánem draků. Tahle jejich cesta skončila dost nechvalně a domů se vrátili jen s neúspěchem. Život plynul dál. Mul´draan si spokojeně prožíval své nejlepší léta svého života. Jeho syn neúprosnou rychlostí rostl a začal poznávat slasti okolního světa. Který si vytvořili zdejší obyvatelé téhle země říkající si lidé, elfové, skřeti a trpaslíci. I když Mul´draan chtěl aby se Edgar stal bojovník a muž, jeho plány se neuskutečnili. Edgara zajímalo více duchovních a k myšlení potřebných věcí, boj s mečem a udatné klání se svým soupeřem se strašlivě bál a pohrdal tím . Ve svých patnácti letech se odhodlal k odchodu do mnišského kláštera, kde se začal dobrých pět roků vzdělávat. Specializoval se více na astronomii a přírodní vědy. Zajímalo ho proč se mění den a noc. A také proč je jednou teplo a podruhé zima. Ty to otázky se mu ani po vyučení nedařilo zodpovědět. Zato jeho otec se více zajímal o to jak pořádně udeřit do brnění, aby ho co nejvíce poškodil. Ne že by to vše dělal jen kvůli vlastní spokojenosti a potěšení, ale dělal to také pro to, že byl vůdcem skřetího národa. A musel si zajistit svoji oblíbenost, schopnost a odhodlanost řešit problémy mečem, a méně rozumem. Nebál se ničeho. Aspoň to osobě tvrdil. A měl chuť vyzkoušet jakékoliv dobrodružství. Na svoji minulost pozvolna zapomínal. I na svůj vztek, a nenávist k lidem. Neboť když mu bylo teprve tři roky, zavřeli ho lidští čarodějové a válečníci do magického vězení. Ve kterém mohl žít celý svůj život, ale nemohl poznat okolní krásy země. A neměl se dostat nikdy ven z oné příšerné budovy nazývající se vězení. Za vše mohla jedna stará legenda. Jenž umožnila lidem udělat tento strašliví čin. Zněla takhle:

Když měsíc začne rudě zářit,
bude noc,
přesto vidět by mělo jako ve dne.
Přijde lidský potomek vládce skřetí říše,
který v očích bude mít zášť a nenávist.
Válku bude požadovat po lidech
A
Se skřety ji uskuteční .
Ten to hoch krve bude prolévati,
A chaos nastolí.
Lidé budou ztraceni
A zmínka o nich nebude.
Jen v knihách a starých pergamenech zůstanou.
Tam kde si je nikdo nevšimne.

Tato stará legenda na které je jen polovina pravdy a její pravý znění se nedochovalo. Tato legenda dala průchod k uskutečnění tak bezcitné a bezohledné věci. Které se lidé dopustili. Až když bylo Mul´draanovy dvacet dva let, se teprve dostal úplnou náhodou z vězení. A to jen z důvodu oslabení magické energie, která chránila oné místo… Když bylo Edgarovy dvacet let a s úspěchem dokončil své učení v klášteře, nechal jej Mul´draan přemluvit aby doprovodil svého otce při výpravě za zabití nebohého a nic netušící ho draka. S dlouhodobým rozmýšlením se nakonec přidal k výpravě. Elfové. To je prapodivná rasa bytostí říkající si ochránci přírody a lesů. Tento národ má velký odpor k magii. Ale přesto na ní někteří lnou. Stejný názor mají ke zbraním. A přesto je rádi využívají… Kdybychom jsme se přesunuli o několik století dozadu, viděli by jsme elfí národ k nerozeznání od lidí. A tam se poprvé rozděloval lid na válečníky a čaroděje. Postupem času válečníci začali používat magii. A mágové zbraně. Jejich krutá podmínka blížící se války si to vyžadovala. O pár let dopředu se malá skupinka lidí rozhodla žít v lesích. Pozdějším rozrůstáním takových to osob se zvětšovalo. A přibývalo více lidí kteří chtěli takto žít. Tato rasa si později začala říkat „elfové“. Ze starobylé Senejrštiny. Ve kterém znamená slovo elf les. A elfové lesní lidé… Proto elfí národ nemá rád magii a přitom ji milují. A to samí se zbraněmi. Neboť elfové mají rádi zbraně i kouzla zároveň, ale jejich miska vah se stále pohybuje. A nutí tento národ rozmýšlet co je pro ně lepší, a nebo horší. To vše kvůli dřívějším bojovníkům. Kteří se rozhodli okusit jinou formu útoku. Než doposud používali… Ale elf neterarius byl jiný. Měl rád vůni lektvarů stejně jako zvuk svištění šípů a řinčení zbraní. Problémy přitahoval a poté z nich důmyslně odcházel nepoškozen a nepoznamenán. Vždy toužil okusit pocit vítězství, a nikdy ne prohru. Pokoušel se žít si život hraničáře i druida najednou. A dlouhou dobu takhle žil. Než se dobrovolně přidal k lidskému městu, kde prozatím prožíval svůj život. Kam se odstěhoval hned poté, co ho jeho nebezpečný, a akční život začínal nudit. Přitom pociťoval touhu usadit se ve svým domovu a mít vlastní rodinu.

Trpaslíci. To je naprosto odlišná rasa od elfů. Tito hrdý a bojovný národ je velmi houževnatý a místo na svůj rozum se více spoléhají na své ruce. Už od počátku se mohlo vidět, jak trpaslíci pracují ve svých dolech. Většinou kopali zlato a drahé kamení. Které posléze prodávali, nebo si z nich vyráběli umělecké klenoty. Proto nebylo divu, že se tento národ stal bohatší oproti ostatním rasám. Až postupem času kdy přicházela válka s temnotou, která postihla celý známí svět… Vyměnili lopaty a krumpáče za meče a sekery. Jako každá rasa tak i trpaslíci měli svoji nejoblíbenější zbraň. Elfové luky. Lidé meče. Skřeti cepy, palice a kladiva. A trpaslíci sekery. Neboť je v dobře ovládali. A byli na ně zvyklí už od dob kdy těžili zlato a drahé kamení. Vzhled těchto bytostí byl také podivný. Každý ví že rádi nosili zdobené zbroje a dlouhé plnovousy. Jak tomu poukazují mnohé knihy, nákresy a obrazy. Ale je na tom jen poloviční pravda. První trpaslíci, ti kteří pracovali v dolech, ty vousy nenosili ani brnění. Byli, až na svou velikost, k nerozeznání od lidí nebo elfů. Poté co začala válka, začali nosit své světoznámé plnovousy a také zbroje. A svého stylu se prozatím nezbavili. Mimo svoji pracovitost byli také dobří válečníci… A ani Eritaus se nijak od svého druhu nelišil. Rád chodil vstříc bojů. A málokdy prohrával. Snad jediné co na něm bylo jiné, je že nerad nosil ozdobené zbroje. Ale zato rád si nechával svoji zbraň ozdobit. Nikdy na ní nešetřil zlatem. Nebyl to nijak zvlášť optimistický chlapík, vždy, když mohl, sentimentálně zakončoval svoji větu frází „stejně nás to jednou dostane“. Už od malinka se chtěl stát bojovníkem za spravedlnost. A obhajovat cizí nevinnost zbraní. Narodil se v bojové akademii, kde jej jako malého nalezl zdejší voják. Poté ho odchoval spolu se svou matkou ve městě Mineal Neaqol. Když dovršil pětadvaceti let, přihlásil se do dračí olympiády…

„…Nic zde není.“ Vykřikl Edgar. Jeho otec se pro jistotu ještě porozhlídnul. Poté vykročili dál. Náhle je temný shluk tmy opustil, stanuli ve skalní roklině. Měsíční svit jim dodával pocit naděje. Netearius se poohlédl po skupině vojáku. A zhlédl že skřeti zcela opustili jejich výpravu.

„Kde jsou?“ Otázal se Mul´draan. Na jeho řečnickou otázku dostal odpověď od skřeta. Který se vynořil skrze té naprosté tmy. Ostatní se zhrozili, když uviděli jakýsi prapodivný meč ve skřetím břiše. Také nemohli odtrhnout svoje oči od pěti šípů zaražených v jeho zelené hlavě. Z posledních sil vytáhl meč ze svého břicha. Přitom si rukou držel svoji ránu. Z které teď proudy krve opouštěli své domoviny v podobě orgánu, cév a žil. Během pár vteřin byla půda zcela rudě červená.

„N – nn – nějaké zvíře nás napadlo. Nevím jak vypadalo, ale bylo o – obrovské. Všichni skřeti zemřeli v boji s nim. Jen já jsem z posledních chvil té bestii utekl, ale dohonila mě. D – d – dd – dááávejte si pozóóór.“ Skřet se hned svalil na zem. Zcela již neudržel svoji ruku, která bránila většímu proudění krve. Červeně zbarvená tekutina se roztekla po okolí. Zbarvila i ruce Eritause. Který se v tu dobu pokoušel o záchranu té nebohé bytosti.

„Pokračujeme dál v cestě!“ Rozkázal Mul´draan. A sám vyšel po vyšlapané cestičce. Ostatní ho poslušně následovali. Po nějaký době přišli k zamčeným vratům. Které napohled nebyli nijak zvlášť výjimečné. Za to však stěny vedle dveří byli prapodivné. Nákresy na nich měli vyznačovat boj goblinů s draky. Jako vítězové tam stály již zmíněný goblini.

„Na chvíli si odpočineme.“ Sdělil Mul´draan ostatním. Během malé chvíle se, pár metrů před dveřmi, objevil malý ohýnek.

„Co myslíš že najdeme za těmi dveřmi?“ Zeptal se Eritaus Neteariuse.

„To nevím. Možná draka. Ale možná smrt. Kdo ví. Nedáš si doušek mokvajícího ovoce?“

„Docela mi z té cesty vyprahlo. Trochu bych se napil.“ S úsměvem mu Netearius podal láhev s obsahem alkoholu. Mokvající ovoce nebo – li elfská pálenka je jednou z nejrozšířenějších nápojů mezi obyvateli lidské a elfské říše. Je o trochu silnější než sladem zkvašený pivo a po větší konzumaci může dojít k halucinacím a ztrátě smyslů, ale je o to více chutnější. Elfové jsou tímto nápojem známí již tři sta let. Skládá se převážně z jablek a hrušek, ale lze tam přidávat i jiné ovoce. Příprava je velmi jednoduchá. Zato však tajemná. Nikdo její zpracování nezná. Než – li elfští druidové a mágové.

„No nic. Vyrazíme dál. Uhaste oheň!“ Řekl všem Mul´draan. Hned nato se dal do otevírání dveří. Když byli zcela otevřeny, ztěží se vyhnul letícímu kopí. Které zasvištělo kolem Mul´draanovy hlavy. Letělo dál, a zakončilo svoji dráhu u Neteariusovy hlavy. Kopí se lehce zabodlo do jeho tvrdé a oblé lebky. Svalil se na zem. Beznadějně se mu Edgar pokoušel pomoct. Eritaus cosi vykřikl v Senejřštině. A poté se snažil zadržet tekoucí slzy.

„Jdeme dál. Tohle nás jenom zdržuje. Jemu již nic nepomůže. Snad jen…“ Přišel k němu a z jeho ztuhlého těla mu vzal luk a toulec se šípy.

„…Snad jen ten luk se mi může hodit.“ A pokračoval dále ve své cestě. Trpaslík ještě nechápavě koukal na počin Mul´draana a poté šel také. Edgar přiběhl ke svému otci. A s tázavým hlasem se ho začal vyptávat.

„To ti je jedno že umřel?“

„Co s tím nadělám. Pomoct mu už nemůžu.“

„Ale proč jsi mu vzal luk?“

„Líbil se mi. On ho stejně už neužije.“

„To jsi, ale tak necitelný přece nebýval.“

„Ne? Jsem přece pořád stejný. To jenom ty jsi dlouho pryč.“

„Ticho.“ Promluvil na ně Eritaus velmi ztišeným hlasem.

„Jen jsem něco zaslechl. Asi nic důležitého.“

„Asi ne.“ Dodal Edgar. Poté pokračovali v cestě. Nikdo z nich již nepromluvil. Pochodovali skrze úzkou, zdobenou chodbou. Která zřejmě neměla konec. Na své cestě objevovali podivné obrazy, nákresy, malby na okolních zdí. Kde bylo jedno stejné téma. A to boj goblinných bytostí s draky. Dlouhá hodina uběhla. A výprava stále nenašla konec té chodby. Ani po částečném běhu. Za několik desítek minut se jim naskytla pramalá naděje pro únik z tohohle místa. Edgar objevil obraz, na kterým bylo zjeveno boj draků s lidmi.

„Co to může znamenat?“ Otázal se znepokojeně Edgar.

„Nejspíš nic.“ Přidal se do debaty Mul´draan.

„Slyšíte to taky?“

„A co jako?“ Nervózně odvětil Mul´draan.

„Vidím že tu jsem ve společnosti dam a ne mužů. Já se rozhodně nebojím.“ Vykřikl Eritaus. Rozmáchl se sekerou po obrazu. A rozříznul jeho plátno na několik kousků. Náhle se všem odkryl malý průchod do neznáma. Tma z té místnosti na ně doléhala. Strach ani naděje nijak neopouštěla Mul´draana a Edgara.

„Ha, myslíte že se snad bojím.“ Znovu vykřikl Eritaus. A vešel do té místnosti za obrazem.

„Áááá…“ Ozvalo se ze tmy. Z ničeho nic se na Mul´draanuv obličej objevila krev, která vystříkla z neznámé místnosti. Po pár vteřinách se ozval i zvuk jakéhosi prapodivného zvířete. Edgara i Mul´draana se zmocnil poryv strachu. Větší než doposud. Bezmyšlenkovitě se na sebe podívali, poté kurážně vešli do místa, kam vešel i Eritaus. Tma je hned zcela pohltila a začali se ztrácet…
Konec