Připomínkař

Hnědé oči, vlasy, 175 cm, štíhlý a možná, že i celkem pohledný. Aspoň tohle si myslím, když si stoupnu před zrcadlo. Nedávno jsem ale zjistil, že to třeba tak není. Bylo mi to divné už od malička, ale až teď jsem se o to začal zajímat. Po 15 letech.

Určitě jste někdy slyšeli tu někdy vítanou, jindy už otravnou větu: „Někoho mi připomínáš.“ a nebo vám rovnou pověděli komu se vaše rysy podobají. Ale určitě jste to neslyšeli tolikrát jako já. Dokonce se mi stává, že mě zastavují lidé na ulici a ptají se mě, jestli nejsem ten a ten a někdy dokonce ta a ta. Někteří z vás jistě také ví, jaké to je, když si vás spletou s opačným pohlavím. Jak ponižující a popudlivé to je. Lidé si pletou barvu mých vlasů, očí, někdy dokonce i kůže, než vidím já v zrcadle. Ale budu vám to vyprávět od doby, kdy jsem se o tuhle záhadnou věc začal zajímat.

Nedávno mi bylo 15 let. My puberťáci si myslíme, že když dosáhneme oné „přelomové“ patnáctky, že se něco změní. Nezmění. Všechno zůstane v podstatě stejné až na pár drobných detailů, jakože máte papíry od podvozku a nemusíte se bát že vaše starší děvče bude někdo podezřívat ze sexuálního zneužití a taky, že budete víc platit za dopravní prostředky, navalí se na vás hromada učení a v mém případě snad i hromada dalších lidí a každému z nich připomínám někoho jiného.

Je krásné jarní ráno. Vzduch oplývá vůněmi květin a miniaturním pylem, který mi jako vždy přivodí kýchání. Deka, mírně nadzvednutá v oblasti mezi břichem a stehny opravdu prozrazuje, že je ráno. Mlčky ležím a mžourám do stropu. Mohl by se vymalovat. A nebo dokonce obložit dřevem. Snad na to nezapomenu a později navrhnu otci. Sluneční paprsky dopadají na hladké lakované dřevo kytary opřené v rohu pokoje. Bude rozladěná, už jsem na ni dva dny nesáhl. Ranní sprcha je dobrý způsob jak začít den. Připadám si potom víc svěží a uvolněnější. A také lépe snáším narážky na to, že někde někdo má stejnou pihu na pravé tváři, kterou ve skutečnosti nemám. Jako obvykle už po obědě razím ven. Sotva jsem vyšel ze dveří, pohladil mě příjemný jarní vítr s vůní posečené trávy.
„Hepčik.. Achjo.. Je to tu zas.“ ještě že mám ty analergenní kapky s sebou. Ulicí, na které bydlím, denně projde nesčetně mnoho lidí a projede stejně tolik automobilů. Zamířil jsem směrem k parku. Už jsem si zvykl na pohledy lidí. Někdo se jen tak podívá, druhý zaostří, další se třikrát ohlédne.
„Héééj! Tome! Stůj ty blázne paličatá. No tak stůj.“ vždy když někdo někoho volá, většinou si neuvědomím, že to je na mě. Dojde mi to ve chvíli kdy mě dotyčný chytí za rameno a v jeho tváři se zračí buďto zklamání, překvapení, nebo stud z trapasu.
„Promiň. Strašně se podobáš kamarádovi, vypadáte skoro stejně. Hlavně zezadu.“
„V pohodě.. To se mi stává celkem často.“ jen doufám že neporovnával i naše zadky, vypadal totiž „trochu“ přihřátě s růžovou košilí pod kostkovanou pletenou vestičkou, brýlemi a s prsteny na rukách v počtu, kolik jich nemá ani moje babička.
„Nechápu..“ ten rádoby playboy nasadil zmatený výraz.
„To nic.“ otočil jsem se a pokračoval v cestě do parku. Z cesty, která by běžnému člověku zabrala kolem patnácti minut se pro mě většinou stává cesta půlhodinová. Když mám štěstí. Dnes tomu nebylo jinak. Cestou mě zastavili ještě další čtyři lidé. Nahluchlá důchodkyně, které jsem nedokázal vysvětlit, že nejsem její Mareček, pěkná dívka, která chtěla autogram, chlap, který nevěděl kudy se dostane na náměstí a pak mi sdělil, že vypadám jako on v mých letech a nakonec menší chlapec, co si mě spletl se starším bráchou. Někdy mám pocit, že lidi jsou uvnitř takový, jakého mě vidí.
„Hepčík..“ znovu jsem použil své kapky. Třeba ten chlap. Bylo vidět, že se o sebe celkem stará a mluvil způsobem já já já, a připomínal jsem mu jeho, když byl mladší. Jasný egoista.

V parku na lavičce pod stoletým dubem už mě čekala Melisa. Abych pravdu řekl, nikdy jsem nezjistil jak mě viděla ona. Nemluvili jsme o tom, i když se z nenápadných, ale zato nepříjemných pohledů a menších gest dalo vyčíst, že jí někoho připomínám.
„Ahoj Dane.“ usmála se a vtiskla mi polibek. Její rty byly plné a hladké. Vždy když mě políbila, šimralo mě z toho na bedrech a já měl tendenci položit jí ruku na krk a hrát si s jejími dlouhými havraními vlasy. Oči měla zelené a plné jara. Kdykoliv jsem se podíval do jejích očí, ať bylo jakékoliv roční období, ocitl jsem se uprostřed voňavého, kvetoucího a mírně tajemného, nebo spíš neznámého jara. Ten den jsme se prošli parkem a zamířili k nedaleké cukrárně. Já moc sladké nemusel, ale Mel zbožňovala větrníky.

„Už jsme spolu déle než rok Dany.“ řekla, když jsme usedli před cukrárnou k jednomu dřevěnému, rozviklanému stolku s proutěnými židlemi. Ve vzduchu bylo cítit jaro, stejně jako vycházelo z jejích očí. „A popravdě. Jsme mladí. Myslím, že nemá smysl v našem věku být s někým moc dlouho.“ dívala se upřeně a mírně lítostně na mě.
„Jo. Cítíme to asi podobně. Vlastně jsem si o tom taky chtěl promluvit. Předběhla si mě.“ nepřekvapilo mě to. Měl jsem ji rád a bylo to s ní pěkný, ale už to nebylo co dřív. V posledním týdnu už to bylo víceméně jasné. Oba jsme se k sobě moc neměli. Ale připadalo mi, že v tom je něco jiného. „Ale je v tom ještě něco jiného, že? Všiml jsem si, jak se na mě občas podíváš, nebo se nečekaně zachováš když se k tobě připlížím zezadu.“
„Ano je v tom ještě něco jiného. Začínáš mi až moc připomínat jednoho muže. Děsí mě to. Nemůžu ti říct proč mě to děsí, ale je to možná i díky tomu. Nezlobíš se?“ vítr si pohrával s jejími vlasy.
„Ne. Ale to, že už spolu nebudeme neznamená, že si nebudeme psát, ne? Není nám přece 12 abychom se cítili nějak ublíženě. Nemám pravdu?“
„Jo máš.“ usmála se. „Jsem ráda, že to končí takhle.“ dojedli jsme větrníky, beze slova se vydali znovu k parku a stolek jsme nechali napospas jeho vrzání a kymácení. Schylovalo se k večeru, ale teplota vzduchu zůstala stejná. Byl příjemně hřejivý a uvolňoval celé tělo v pocitu spokojenosti. Na místě, kde jsme vždy šli každý svou cestou domů jsme se na chvíli zastavili.
„Ještě jednu věc Dany. Jen jednu.“ chytila mě za ruce a naposledy políbila. Byl to krátký, ale za to docela procítěný poslední polibek.
„Tak dobrou Meliso.“ otočil jsem se a šouravým krokem se vydal k hřišti. Vytáhl jsem si cigaretu a zápalkami jsem si zapálil. Těžká vůně tabáku obklopila moji hlavu a putovala vzhůru. Prošel jsem kolem několika otevřených obchodů s oblečením a zvědavě nahlížel do vitrín. U jedné jsem se zastavil a prohlížel si celkem parádní zelené triko s potiskem „You don´t know me.“ a pěstí se vztyčeným prostředníčkem pod nápisem. Zítra si ho zajdu koupit. Pouliční lampy už svítily, i když ještě zdaleka nebylo zase tak potřeba. Zrovna jsem dokouřil druhou cigaretu, když jsem dorazil k hřišti. Kluci už na mě čekali a dokonce ještě ani nezačali pít.
„No kde jsi vole? My už chytáme slinu a ty se někde flákáš.“
„Sorry kluci, někde jsem se zapomněl.“ a nahodil jsem nevinně švihácký výraz říkající: „Jdeme pít!“ otevřeli jsme si každý pivo a povídali si kdo co dělal a jak se měl. Samozřejmě jsme si každý zapálili a kouřili skoro jednu za druhou. Po pivu jsme si otevřeli 3 flašky broskvové a posílali dokolečka. Kamarád, který se dokázal zpráskat už z jednoho piva potvrdil sou pověst „největšího pijáka“ a začínal blábolit nesmysly. Raděj jsme mu tu broskev už neposílali a jen sledoval jeho komické výstupy a sem tam se snažili zapamatovat nějakou hlášku, nebo pitomost, kterou vypustil z úst. Po dobití všech flašek jsme se už motali jako hovada všichni a z úst nám padaly takové hovadiny, že už si to radši nepamatuji. Běhali jsme po hřišti, žduchali jeden do druhého, podkopávali si nohy a další kraviny. Když se nám oželelo dělat zle jeden druhému, vydali jsme se hrát „zvoněnou“. Byla to sranda. Teda alespoň pro nás. Líbil se nám ten adrenalin, kdy jsme zvonili na lidi a ti buď otevřeli dveře a nechápavě zírali kolem, nebo kdy se celý panelák vyklonil z oken a balkónů a ty malinkaté postavičky kdesi nahoře pořvávali jeden přes druhého, že jsme parchanti. A taky byly skvělé ty záchvaty smíchu, co jsme dostávali za sprintu a málem si rozmlátili kebule o všelijaké patníky a obrubníky, když jsme z křečí v břiše zakopávali o koše nebo poštovní schránky. Domů jsme se rozešli, až většina z nás utrpěla pár odřenin a modřin a hlavně díky Stanleyho zvratkům, kde nechal volně se povalovat mezi dvěma kontejnery v postranní uličce. Dalo by se říct, že docela příjemný den, až na tu věc s Melisou. S kamarády se však dá zapomenout na cokoliv, možná i díky tomu jsem si na ni vzpomněl těsně předtím, než jsem osprchovaný vlezl do voňavých peřin mé rozložité postele.