Ohnivec

Ohnivec

Suchý proud vzduchu o sobě v pravidelných intervalech dával vědět, a ohnivcovi
způsoboval příjemné pohlazení. Byl schoulený okolo místa, kde se země dělila o svoje
přebytečné teplo se vzduchem, který ohřívala až do vysokých teplot. Pro normální
stvoření by takové horko bylo nesnesitelné, ne však pro ohnivce. Ten se zavrtěl a trochu
víc se schoulil okolo zdroje své síly. Ohnivci jsou stvoření ohně a plamenů, kteří se
rodí jenom ze žhavé lávy sopky zrození, a kteří milují suchá teplá místa. Není divu,
oheň je jejich živel, žár energie která je pohání, a přestože sami od sebe nemohou úplně vyhasnout,
prožívají děsná muka kdykoliv jsou od zdroje tepla vzdáleni delší dobu. Ohnivec se znovu
pohnul, už se zase cítil ve své kůži, tedy jestli povrch jeho těla můžeme nazývat kůží,
když je tvořen substancí ohně, která by se dala nejblíže připodobnit vzhledu žhavé
tekuté lávy. Ta ozařovala místo, kde se teď nacházel, záblesky teplého světla. Sem tam
se na jeho kůži objevil i menší plamen, který ale nevydržel dlouho, a brzy zase zmizel.
Podle pravidelnosti výskytu plamenů se také dá lehce poznat, jakou má ohnivec náladu.
Náš ohnivec ležel na zemi. Odpočíval, a byl v klidu, proto spíše jen tak žhnul. Kdyby ho
něco v jeskyni vyrušilo z jeho odpočinku, nejspíš by vzplanul jak pochodeň a pokusil se
narušitele zlikvidovat, ale pravděpodobnost, že by se v okolí objevilo jiné stvoření než
další ohnivec, byla minimální. Konečně se ohnivec cítil dostatečně odpočatý, a proto se
pomalu zvedl, nejdříve na přední, potom na zadní končetiny. Protáhl se, protože i
stvoření jako ohnivci se rádi protahují, švihnul ocasem, lehce zažhnul, a udělal pár
kroků k ústí jeskyně. Naposledy se otočil k místu, kde mu bylo tak příjemně. Prohlédl si
znovu každý kout toho útulného místa, a bylo mu jasné, že si teď možná po delší dobu
takhle nikde nebude moci vydechnout. Otočil se znovu k průrvě jež vedla ven, a po pár
dalších krocích vyšel na plošinu, která se před jeskyní rozkládala.

Jeskyně samotná se nacházela přibližně uprostřed pahorku, tvořeného popelavě šedým,
popraskaným povrchem, ze kterého také občas vybuchl plamínek ohně. Ohnivec se přikrčil,
a opatrně krok po kroku šplhal na vrchol pahorku. Opatrnosti není nikdy dost, ani pro
ohnivce. Když se dostal na vrchol, pozorně si prohlédl okolí. Jeho pohled těkal po
krajině tak typické pro místo, kde se narodil. V okolí mnoha a mnoha kilometrů okolo
sopky zrození se rozkládala stále stejná krajina, krajina ponurá, plná tmavé ztvrdlé
lávy, plná ostrých vrcholků tvořených načervenalými, na dotek horkými kameny, kde zemský
povrch praská působením ohně a tepla, a kde se každou chvíli objevují jezírka pomalu
tvrdnoucí žhavé hmoty. Atmosféru dokreslovala temně rudá, místy oranžová mračna prachu,
táhnoucí se od obzoru k obzoru v krajině, která neznala déšť. Kupodivu byla však v okolí
pouze jediná sopka, ta, kde se rodili ohnivci. Z dálky se zdála ohromná, ale zblízka
byla ještě masivnější, než si kdokoliv, kromě ohnivců, dokázal vůbec představit. Byla
starší než všichni ohnivci dohromady, ale stále byla živá. Už sice dávno nechrlila tuny
rozpálených hornin kilometry daleko, přesto z kráteru na jejím vrcholku pořád ještě
proudily potoky žhavé lávy, které se na jejích úbočích měnily v řeky, okolo kterých
ohnivci žili.

Když zahlédl v dáli její vrchol, který byl neodmyslitelně spjatý s dýmem který od něj
stoupal, a vytvářel nedílnou součást horizontu této části světa, přemohl ho na chvíli
pocit, že by se měl vrátit. Pak si ale připomněl tu spoustu ohnivců kteří byli hozeni do
chřtánu sopky zrození za mnohem menší porušení řádu. Ano, i taková stvoření jako ohnivci
mají svůj řád, a díky tomu sopka nebyla jen místem, kde se ohnivci rodili, ale také
místem kde už mnozí z nich potkali svoji smrt. Ohnivec tedy zavrhl myšlenku na návrat, a
dokončil prohlídku okolí. Nikdo ho nesledoval. Možná, že se ti, co přežili ještě ani
nedostali k Velkému, nejspíš se tedy ještě nevědělo co provedl. Otočil hlavu k sopce.
Věděl, že od místa kde je se sopka nachází na sever. Bude muset přesně na opačnou
stranu, aby se dostal pryč. Musí se dostat do míst kde nejsou žádní jiní ohnivci. Věděl
že na jihu taková místa jsou, že cesta tam bude utrpení, a že najít zdroj vitality
kdekoli mimo zem kde se narodil bude obtížné. Věděl že vytrpí spoustu bolesti, a také že
bude muset přes území kde žijí Oni. Na chvíli jeho hřbet vzplanul výrazně žlutými
plameny, pak se ale ohnivec uklidnil a plameny zmizely. Nesmí na ně myslet, ne po tom co
se stalo, ne po tom co kvůli nim provedl, ani kvůli tomu co provedli oni jemu. Podíval
se na místo na boku, které vypadalo jen jako trhlinka v lávově žhnoucím povrchu jeho
těla. Ještě před pár dny tam byla rána, která syčela a prskala, rána, na kterou jen tak
nezapomene, protože to bylo podruhé v jeho životě, kdy málem zemřel. Z myšlenek ho
vytrhlo zasyčení. V okamžiku se přikrčil a otočil směrem, ze kterého slyšel zvuk
přicházet, ale nespatřil nic neobvyklého. To si jen další pára našla cestu ven na
povrch, a za výrazného syčení začala unikat do vzduchu. Uklidnil se, postavil se tak
aby jeho ocas směřoval směrem k sopce zrození, a dal se na cestu.